XXIII. ČESKÝ A XVIII. ČESKO-SLOVENSKÝ KONGRES SPÁNKOVÉ MEDICÍNY

Abstrakt

Telemedicine as a means of remote patient-physician interaction is growing and virtual consultations with (sleep) specialists are feasible. The potential benefits of telemedicine include improved access to healthcare, reduced waiting time for appointments, and increased adherence to chronic illness treatment plans. Since many sleep disorders, particularly sleep apnea, are chronic conditions, and require a continuous treatment and monitoring of therapy success, telematic communications and new information technologies could also be useful to establish diagnostic and therapeutic strategies. It is important to install cost efficient technologies for an initial simple diagnosis, rapid treatment initiation and for long-term monitoring of treatment adherence and compliance, providing the possibility for patients to avoid travelling. A substantial proportion of patients are willing to consider telemedicine as an option for their care. Diagnostic telemedicine applications include telemonitored poly(somno)graphy, long-term polygraphic monitoring, and remote CPAP titration. Telemedicine also allows to remotely monitor CPAP adherence and compliance and fine-tune therapy, to counsel patients and reinforce therapy. In such setting, in case of insufficient adherence, device dysfunction, or subjective problems, alerts can be generated and sent to the health professional, who can react rapidly and focus on the patient’s need. Barriers like patient’s and physician’s cooperation, privacy concerns, financial barriers, technological barriers and quality concerns have to overcome.

Abstrakt

Home mechanical ventilation (HMV) is a well-established treatment for chronic ventilatory respiratory failure patients. Its administration prolongs survival, improves the quality of life, and reduces the number of hospitalizations and costs related to the care of those patients. The first beneficiaries of HMV were patients with primary impairment of ventilatory pump: neuromuscular diseases and restrictive chest wall disorders. Recent research demonstrated the efficacy of long-term NIV in end-stage COPD and obesity hypoventilation syndrome, and now these two groups comprise the majority of patients treated with HMV. The technological development in non-invasive ventilation techniques and concomitant advances in the diagnosis of sleep medicine resulted in a rapid increase in the prevalence of HMV, which was started not only after acute exacerbations but mainly electively in the course of the progress of the disease. Such an approach makes it possible to avoid invasive ventilation via a tracheostomy in all patients without bulbar involvement. By the end of the 20th century, HMV was widely used in highly developed countries. In 2001 the prevalence of HMV was assessed as 6 patients per 100.000 population and now is estimated as high as 30-40 in the Scandinavian country and even surpassed 100/100.000 in Germany and France. In Central Europe and less developed countries on other continents, HMV did not emerge until the beginning of the 21st century. Still, these countries struggle with reimbursement policies for all eligible patients. Poland was one of the first Central European countries to introduce HMV in 2004 as a widely available and fully reimbursed form of treatment. In 2019 the prevalence of HMV in Poland reached 20/100.000. Long-term treatment outside the medical facility of patients with potentially life-threatening severe respiratory system impairment poses a question about adequate follow-up. As for now, there is no international consensus about the optimal schema for monitoring those patients, its frequency, and used tools. Regular follow-up should include clinical assessment (symptoms of hypoventilation, side effects), ventilator data analysis, gas exchange measurement, and equipment maintenance. Modern technology brings another very promising tool that seems perfectly fit for HMV: telemonitoring.

Abstrakt

Introduction: Idiopathic hypersomnia (IH) is a rare orphan disease characterized by excessive daytime sleepiness, frequently accompanied by prolonged nocturnal sleep and difficulties awakening, termed sleep inertia or sleep drunkenness. Severe sleepiness usually causes a greater handicap than manifestations of narcolepsy. Methods: Forty-three IH patients (17 male, mean age 42.8 ± SD 12.2 years, range 20e67), diagnosed in the past 20 years according to ICSD-2 or ICSD-3 criteria were invited for clinical examination to evaluate the course, manifestations and severity of the disease, as well as clinical comorbidities. The patients completed a set of questionnaires scoring sleepiness, sleep inertia, fatigue, depression, anxiety, circadian preference, and quality of life. Results: IH patients were divided according to the duration of nocturnal sleep at the time of their diagnosis into two cohorts: (1) with normal sleep duration (n = 25, 58.1%) and (2) with long sleep duration (n = 18, 41.9%). The mean duration of ad libitum sleep per 22 h in the second cohort was 732.0 ± 115.4 min (range 603e1100), and women markedly prevailed (n = 14, 77.8%). Age at disease onset was younger in the group with long sleep duration (21.2 ± 11.4 years versus 28.1 ± 13.6 years, p = 0.028), their MSLT latency was longer (7.2 ± 3.7 min versus 5.1 ± 1.7 min, p = 0.005), a history of sleep inertia prevailed (p = 0.005), and daily naps were mostly non-refreshing (p = 0.014). Additionally, questionnaires in the group with long sleep duration showed more severe sleep inertia (p = 0.007), fatigue (p = 0.004), and a tendency towards evening chronotype (p = 0.001). Conclusions: IH patients with long sleep duration differ clinically as well as by objective measures at the time of diagnosis and in long-term follow up from IH patients without long 24-h sleep time. In our opinion they represent an independent clinical entity to be considered in the revised ICSD-3 criteria.

Abstrakt

Study Objectives Recurrent isolated sleep paralysis (RISP) is a rapid eye movement (REM) parasomnia characterized by a dissociative state with characteristics of REM sleep and wakefulness. Pathophysiology has not yet been clarified and very little research has been performed using objective polysomnographic measures with inconsistent results. The main aim of our study was to find whether higher REM sleep fragmentation is consistent with the theory of state dissociation or whether signs of dissociation can be detected by spectral analysis. Methods A total of 19 participants in the RISP group and 19 age- and gender-matched participants in the control group underwent two consecutive full-night video-polysomnography recordings with 19-channel electroencephalography. Apart from sleep macrostructure, other REM sleep characteristics such as REM sleep arousal index, percentage of wakefulness and stage shifts within REM sleep period were analyzed, as well as power spectral analysis during REM sleep. Results No difference was found in the macrostructural parameters of REM sleep (percentage of REM sleep and REM latency). Similarly, no significant difference was detected in REM sleep fragmentation (assessed by REM sleep arousal index, percentage of wakefulness and stage shifts within REM sleep). Power spectral analysis showed higher bifrontal beta activity in the RISP group during REM sleep. Conclusions The results showed an underlying persistent trait of higher cortical activity that may predispose patients with sleep paralysis to be more likely to experience recurrent episodes, without any apparent macrostructural features including higher REM sleep fragmentation.

Abstrakt

Úvod: Únava, deprese i spánková inerce (dříve spánková opilost) jsou časté, avšak poddiagnostikované projevy narkolepsie a idiopatické hypersomnie. Cílem naší studie bylo zjistit, do jaké míry tyto symptomy ovlivňují průběh obou onemocnění a zda jsou i určité rozdíly týkající se pohlaví nemocných. Metodika: Do studie bylo začleněno 148 nemocných, kteří byli diagnosticky rozděleni na skupiny: narkolepsie typ 1 (NT1; n=87, 63% žen), narkolepsie typ 2 (NT2; n=22, 59% žen) a idiopatická hypersomnie (IH; n=39, 69% žen). Kromě klinické kontroly vyplnili všichni nemocní sadu dotazníků: škálu subjektivní spavosti (ESS), úzkosti a deprese (HADS), únavnosti (FSS) a spánkové inerce (SIQ). U pacientů s narkolepsií byly výsledky dotazníkové studie statisticky porovnány se škálou tíže narkolepsie (NSS), u pacientů s idiopatickou hypersomnií byly korelovány se škálou tíže tohoto onemocnění (IHSS). Výsledky: U pacientů s narkolepsií byl zjištěn nejvyšší stupeň korelace mezi NSS a ESS (r=0.658; p<0.0001) a dále mezi NSS a FSS (r=0.506; p<0.0001). U nemocných s idiopatickou hypersomnií naopak nejvyšší korelace byla zjištěna mezi IHSS a SIQ (r=0.894; p<0.0001), a dále korelace s FSS (r=0.812; p<0.0001), HADS škálou deprese (r=0.649; p=0.0005) a HADS škálou úzkosti (r=0.528; p<0.0001). Obdobná korelace byla zjištěna i mezi tíží onemocnění a ESS (r=0.606; p<0.0001). Dotazníková studie dále prokázala téměř identické hodnoty HADS deprese, ESS i SIQ u diagnostických skupin NT2 a IH nemocných s normální délkou spánku/24 h, zatímco nemocní s NT1 a IH s prodlouženou délkou spánku/24 h vykazovali statisticky významné rozdíly. Při srovnání dotazníkových studií mezi ženami a muži byly hodnoty HADS úzkosti i deprese vyšší u žen oproti mužům (HADS anxieta p<0.05, HADS deprese p<0.01). Obdobně u žen byly nalezeny i zvýšené hodnoty únavy (FSS; p<0.05) a spánkové inerce (SIQ; p<0.05). Zvýšená hodnota ESS byla u žen pouze hraniční (p=0.057). Závěr: Studie ukazuje na výraznou spoluúčast únavy, deprese a spánkové inerce na průběh a tíži onemocnění u narkolepsie i idiopatické hypersomnie a na potřebu objasnění jejich společných patofyziologických mechanismů.

Abstrakt

Úvod: V literatúre sú ojedinele publikované prípady objavenia sa psychotickej epizódy v čase manifestovania sa narkolepsie. Epizóda môže znamenať manifestáciu schizofrénie alebo môže zostať solitárna. Cieľom našej štúdie bolo odhaliť pacientov s narkolepsiou 1. typu (NT1) so psychotickou epizódou a zhodnotiť prítomnosť duševnej poruchy s odstupom času. Súbor a metódy: V Slovenskej narkoleptickej databáze sme retrospektívne identifikovali pacientov s diagnostikovanou psychotickou epizódou a analyzovali demografické, klinické a polysomnografické nálezy spolu s dostupnými klinicko-psychologickými a psychiatrickými nálezmi. V priebehu rokov 2021-22 sme sledovali prítomnosť klinických čŕt narkolepsie a duševného ochorenia. Výsledky: Traja pacienti v databáze mali diagnostikovanú psychotickú epizódu 12-24 mesiacov od manifestácie nadmernej dennej spavosti s/bez kataplexie. Vek pacientov pri nástupe narkolepsie bol 16, 13 a 12 rokov (2 muži). Prítomnosť duševného ochorenia bola sledovaná odstupom 21, 10, a 5 rokov. Psychotické symptómy sa objavili u všetkých pacientov v čase klinicky plne vyjadrenej kataplexie. V prvom prípade ide o plne vyjadrený klinický obraz narkolepsie s kataplexiou prebiehajúcej spolu so schizofréniou, u pacienta nebola podávaná symptomatická narkoleptická liečba z obavy zhoršenia duševného ochorenia. U ďalších dvoch pacientov sa jednalo o solitárnu psychotickú epizúdu pri NT1, v liečbe boli aplikované stimulanciá (modafinil, pitolisant) po odoznení psychotickej epizódy bez nežiaducich účinkov. Záver: NT1 sa môže vyskytovať v asociácii so schizofréniou. Manifestácia NT1 môže byť tiež spojená so solitárnou psychotickou epizódou. Symptomatická liečba narkolepsie je bezpečná po prekonaní psychotickej epizódy. Duálne prípady je potrebné starostlivo klinicky monitorovať s ohľadom na možnosť zhoršenia psychotických príznakov nevhodne zvolenou liečbou narkolepsie.

Abstrakt

Úvod: Narkolepsie typu 1 (NT1) a narkolepsie typu 2 (NT2) významně ovlivňují celkové fungování pacientů tím, že zasahují do sociálního, pracovního a afektivního života. Z literatury je známá přítomnost depresivní symptomatiky, jejíž souvislost s narkolepsií nebyla doposud uspokojivě objasněna. Vzhledem k tomu, že pro léčení narkolepsie se využívá zejména symptomatická léčba, která však není dokonale účinná u všech nemocných, nabízí se doplnit léčbu o psychoterapeutické intervence, ze kterých mohou pacienti rovněž prosperovat. Hlavním cílem bylo zmapování osobních témat u osob s NT1 a NT2 a zhodnocení průběhu a přínosů skupinové psychoterapie u této skupiny pacientů. Ve vztahu k přínosům psychoterapeutické intervence, byla hodnocena také míra životní spokojenosti, míra depresivní symptomatiky a tíha symptomů narkolepsie. Toto je první projekt v České republice, který využil existenciálně orientovanou skupinovou psychoterapii u osob s NT1 a NT2 se snahou vyvodit poučení pro budoucí projekty. Metodika: Osloveni byli pacienti s diagnózou NT1 a NT2, sledovaní v Centru pro poruchy spánku a bdění na Neurologické klinice VFN v Praze, kteří absolvovali psychologické vyšetření na stejném pracovišti v období podzim 2020 až zima 2021. Pro zhodnocení psychoterapeutického programu byla stanovena následující kritéria: klinická-objektivní, prožitkové-subjektivní hodnocení pacienta, drop out (výstup ze skupiny na základě rozhodnutí pacienta) a navázání sociálních vazeb mezi členy skupiny i mimo skupinová setkání. Po každém skupinovém setkání byl pacientem vyplněn evaluační dotazník. Pozorování a zápisy z jednotlivých sezení byly podrobeny obsahově-tématické analýze. Pro posuzování klinických měřítek byly využity metody: Škála tíže narkolepsie (NSS, 0-57 bodů), Beckova sebeposuzovací stupnice deprese (BDI-II, 0-63 bodů), Dotazník životní spokojenosti (DŽS, posuzuje životní spokojenost v deseti významných oblastech: zdraví; práce a zaměstnání; finanční situace; volný čas; manželství a partnerství; vztah k vlastním dětem; vztah k vlastní osobě; sexualita; přátelé, známí a příbuzní; bydlení na škále 1-7 bodů a celkovou životní spokojenost na škále 1-11 bodů). Data byla shromážděna od 8 osob (7 žen, 1 muž). NT1 (n=6) a NT2 (n=2). Průměrný věk 33.8 let ± 10.24. Vysokoškolsky vzdělaní byli 3 pacienti (37.5 %), ukončené středoškolské vzdělání mělo 5 pacientů (62.5 %). Průměrný věk v době nástupu symptomů narkolepsie byl 18.13 let ± 9.66. Průměrná doba trvání léčby byla 15.63 let ± 11.41. Kataplexii, spánkovou paralýzu a hypnagogické halucinace mělo 6 pacientů (75 %). Spánková komorbidita byla přítomna u 5 pacientů (62.5 %). Léčbu v indikaci narkolepsie mělo 6 pacientů (75 %). S jakoukoli formou psychoterapie, před začátkem konání skupiny, měli zkušenost 2 pacienti (12.5 %), přestože 4 (50 %) z nich měli určenou psychiatrickou diagnózu. Nejčastěji zastoupená byla úzkostně-depresivní porucha (75 %). Frekvence a délka setkávání skupiny: do zhodnocení bylo zahrnuto 8 uplynulých setkání (do konce roku 2022 v plánu další 4 setkání) s frekvencí 1x měsíčně v délce 120 minut. Skupina byla vedena terapeutem a koterapeutem, který prováděl pozorování a vytvářel zápisy ze setkání. Výsledky: Průměrná hodnota BDI-II byla 29.13 ± 17.13. Průměrná hodnota NSS byla 34.5 ± 8.31. Průměrná hodnota celkové životní spokojenosti byla 3.70 ± 1.23. Skupina vykazovala nižší celkovou životní spokojenost oproti populačnímu průměru (populační průměr je rozdělen podle věku a dalších kritérií a pohybuje se v rozmezí 4.0-6.0). Dle dotazníku DŽS byli pacienti nespokojeni zejména v oblasti práce a zaměstnání, dále ve vztahu k vlastní osobě a v oblasti sexuality. Také obsahově-tématická analýza ukázala na nespokojenost v pracovní oblasti - pocit neschopnosti, usínání v práci a s tím související pocity viny, pocit stigmatizace a skrývání indispozic kvůli obavě z ohrožení sociálního statusu a ztráty pracovní pozice, problémy se sebeprosazením, a na straně druhé potřeba dokonalosti, touha po uznání a syndrom vyhoření. Obsahová analýza ukázala také na problematický vztah vzhledem k vlastní osobě - pocity méněcennosti a neschopnosti, nechuť k vlastnímu tělu. V oblasti sexuality se jevily jako problematické kataplexie při sexu, stud za obnažené tělo a potíže s dosažením orgasmu. Z hlediska přínosu existenciálně orientované skupinové psychoterapie se jako určující ukázalo snížení sociální izolace, pocit sounáležitosti, možnost sdílet témata v bezpečném prostředí, možnost korektivní zkušenosti, rozvoj emoční regulace a komunikačních dovedností, zejména v oblasti vymezení a sebeprosazení. Průměr terapií na účastníka byl 4 ± 1.58 (z celkových 8 setkání). Sociální kontakt na bázi denního kontaktu navázali 2 pacienti (25 %). Drop out byl u 4 pacientů (50 %) a to z následujících důvodů: dojíždění do Prahy, obavy o zaměstnání, finanční problémy, nemocnost a nedostatek času kvůli vysokoškolskému studiu. Závěr Tento pilotní projekt poukázal na subjektivně vnímanou životní nespokojenost a upomněl na přítomnost depresivní symptomatiky u pacientů s NT1 a NT2. Odhalení osobních témat ve skupinovém procesu u pacientů s narkolepsií přispělo k možnosti vytvoření strukturovaného programu - tématických či edukativních skupin (dopředu určené téma terapeutem, které bude na skupině diskutováno). Pro další projekt je možné uvažovat o distanční formě setkávání, vzhledem k vysoké míře drop out (problém s dojížděním do Prahy atp.) Klíčová slova: narkolepsie, NT1, NT2, depresivní symptomatika, skupinová psychoterapie, životní spokojenost K. Galušková: Podpořeno Grantovou agenturou Univerzity Karlovy (GA UK), projekt č. 18122 (Nálada a kvalita života u centrálních hypersomnií). Afiliace: Univerzita Karlova, 1. lékařská fakulta T. S. Zborník: Podpořeno Specifickým vysokoškolským výzkumem, č. grantu: 260500 a Institucionálním programem podpory Cooperatio 2022. Afiliace: Univerzita Karlova, 1. lékařská fakulta

Abstrakt

Spánek je základní životní potřeba, stejně jako příjem tekutin a jídla. Fyziologicky je spánek charakterizovaný selektivně sníženou reaktivitou, motorickou inhibicí, typickou polohou vleže (u člověka). Zdravý dospělý člověk by měl spát 7-9 hodin za 24 hodin. Podstatou spánku jsou biochemické a fyziologické procesy připravující mozek na periodu bdělosti (homeostatický princip). S ohledem na převažující způsob života člověka je vhodné, aby spánek probíhal v noci (cirkadiánní princip). Proto je systém regulace cyklu spánku a bdění napojen na zrakovou dráhu (ncl. suprachiasmaticus a epifýza). Spánek je strukturovaný proces probíhající jako non-REM (non-REM 1 až 3) a REM spánek. Jednotlivé fáze spánku jsou iniciovány a udržovány nervovými jádry lokalizovanými v mozkovém kmeni a hypothalamu. 1) Struktury udržující bdělost („wake promoting neurons“): ARAS (acetylcholin), ncl. tuberomamilaris (histamin), ncl. rhaphe dorsalis (serotonin), locus coeruleus (noradrenalin). 2) Struktury udržující non-REM spánek: ventrolaterální preoptická oblast (GABA) 3) Struktury udržující REM spánek (REM on): REM spánek je iniciován inhibicí ventrolaterální periakveduktální šedé hmota (vlPAG). Tato inhibice vlPAG aktivuje REM on neurony: sublaterodorsální tegmentální jádro (glutamát), pedunkulopontinní jádro (acetylcholin). Ventrální gigantocelulární jádro – aktivuje inhibiční interneurony míchy (REM atonie kosterního svalstva). 4) Struktury ukončující REM spánek (REM off): laterální hypothalamus (hypokretin) a locus coeruleus (noradrenalin). Hypokretin (jiným názvem orexin) je neurotransmiter regulující cyklus spánku a bdění a také příjem potravy. Hypokretin/orexin byl objeven nezávisle dvěma skupinami v roce 1998. Existují 2 isoformy hypokretinu (hypokretin-1 a hypokretin-2 resp. orexin-A a orexin-B) – v obou případech se jedná o polypeptid s délkou aminokyselinového řetězce 33 resp. 28 aminokyselin. Hypokretin je produkován hypothalamickými neurony mozku a jeho hladina je měřitelná v mozkomíšním moku. Hypokretin stimuluje struktury udržující bdělost a potlačuje REM spánek (s výjimkou fázických projevů REM spánku). Při poškození hypokretinergního systému (předpokládá se autoimunitním procesem) vzniká obraz dysregulace spánku a zejména REM spánku (narkolepsie typ 1).

Handout

Abstrakt

Hypokretin 1 (Orexin A) je neuropeptid podílející se v CNS na regulaci cyklu spánku a bdění. Je produkován hypokretinergními neurony laterálního hypothalamu, přičemž porucha této produkce je hlavním patofyziologickým mechanismem narkolepsie typu 1. Vyšetření hladiny hypokretinu v mozkomíšním moku tak má zásadní význam při stanovení diagnózy tohoto typu narkolepsie, svůj přínos však má v diferenciální diagnostice hypersomnií obecně. Realizace laboratorního vyšetření hypokretinu je z analytického hlediska poměrně obtížná. Příčinou je jak jeho nízká koncentrace, tak také samotná podstata hypokretinu jako analytu (polypeptid sestávající z 33 aminokyselin). Pro měření hypokretinu se tak od počátku využívá především RIA metoda založená na principu kompetitivní imunochemické reakce, kdy o vazebná místa specifické protilátky spolu soutěží hypokretin z analyzovaného vzorku a hypokretin označený 125I, přidávaný do reakce jako indikátor. Přestože byly publikovány i práce dokumentující např. použití metodiky LC-MS, naprostá většina publikací se týká využití diagnostické RIA soupravy firmy Phoenix Pharmaceuticals (USA). Od roku 2016 jsou tato metoda vyšetření hypokretinu i uvedená souprava využívány rovněž na pracovišti Ústavu laboratorní medicíny ve FN Ostrava, které ho provádí jako jediné v ČR i SR. O přínosu vyšetření svědčí i pozitivní odezva z klinických pracovišť.

Abstrakt

Nadměrná denní spavost u řady pacientů významně snižuje kvalitu života. Je tedy nezbytné zabývat se etiologií spavosti, neboť správná diferenciální diagnostika je prvním krokem k výběru vhodné a účinné terapie. V této studii jsme se zaměřili na pomezí idiopatické hypersomnie (IH) a hypersomnie asociované s psychickým onemocněním (PSY). Celkem 67 pacientů (IH, n = 15; PSY = 52) podstoupilo psychiatrické vyšetření, včetně vyšetření depresivity a osobnostních testů, a spánkové vyšetření v hypersomnickém protokolu. Mezi těmito 2 skupinami pacientů jsme našli rozdíly v udávaných příznacích spavosti i v objektivním polysomnografickém měření, nicméně byl patrný rovněž značný překryv v subjektivních i objektivních parametrech. Domníváme se proto, že pacienti s IH i PSY mohou značně profitovat ze spolupráce specialistů z oboru neurologie a psychiatrie/psychologie.

Abstrakt

Úvod: Střádavá onemocnění jsou dědičně podmíněné nemoci způsobené nedostatečnou aktivitou některého z lysozomálních enzymů eventuálně transportních proteinů. U těchto nemocí je typický progresivní průběh s multiorgánovým postižením metabolicky aktivních orgánů a tkání. Součástí klinického obrazu může být i porucha spánku, nejčastěji spánková apnoe podmíněná obličejovými dysmorfiemi event. makroglosií nebo hypoventilace vázaná na spánek, která je v souvislosti s progredující slabostí svalů nebo deformitou hrudníku. Metodika a výsledky: Práce uvádí dvě kazuistiky žen, s m. Pompe a s mukopolysacharidózou VI. typu s podrobným popisem klinických příznaků. U pacientek byla prokázána spánková apnoe a hypoventilace vázaná na spánek polysomnografií s transkutánní kapnometrií a těžká restriktivní ventilační porucha vyšetřením plicních funkcí. Porucha dýchání ve spánku byla řešena neinvazivní ventilační podporou. Dobrý efekt terapie byl ověřen kontrolním polygrafickým vyšetřením a kontrolou krevních plynů. Dále je uveden následný průběh onemocnění včetně stavu po roce terapie. U jedné pacientky byla zjištěna snížená síla respiračních svalů, a proto byla indikována mechanická podpora kašle (Couhg Asist). Souhrn: Důležité je u nemocných se střádavým onemocněním monitorovat výskyt příznaků slabosti dýchacích svalů a včas odhalit hypoventilaci. Diagnostika hypoventilace je obdobně jako u jiných nemocí založena na průkazu hyperkapnie stanovením parciálního tlaku oxidu uhličitého vyšetřením acidobazické rovnováhy nebo transkutánní kapnometrií, které se provádí spolu s polysomnografií či limitovanou polygrafií. Součástí diagnostiky je vyšetření síly respiračního svalstva a plicních funkcí. Základní léčebnou modalitou u pacientů se střádavým onemocněním je neinvazivní ventilační terapie přes nosní nebo celoobličejovou masku umožňující nastavení dechových objemů, záložní dechové frekvence, času nádechu a disponující automatickou adaptací tlaků. Dostatečné vykašlávání zajišťuje Couhg Asist. Poděkování: Podpořeno výzkumným programem Karlovy Univerzity Cooperatio Neuroscience.

Abstrakt

Různé formy epilepsie postihují 0,5-1% dětí. Kognitivní dysfunkce provázejí epilepsie jako komorbidita a závažným způsobem ovlivňující kvalitu života. Jako rizikové faktory kognitivní dysfunkce jsou uváděny: nízký věk při začátku záchvatového onemocnění, strukturální podklad epilepsie, vysoká aktivita epileptického procesu (špatná kompenzace , přítomnost epileptiformních výbojů), nutnost užívání antiepileptik a dále také různé formy narušení struktury spánku epileptickými výboji - tzv. sleep spiking cognitive impairment. Extrémním případem sleep spiking cognitive impairment je ESES, kdy podle klasické definice je 85% a více procent času pomalovlnného spánku vyplněno epileptiformními výboji. Tato cut-off hodnota ESES, tj. jaké procento spánku narušené epileptiformními výboji vede k poruše kognitivních funkcí bylo opakovaně diskutováno s návrhem například na snížení na 50%.   Analyzovali kognitivní funkce u pacientů s farmakorezistentní fokální epilepsií, u nichž jsou ve spánku přítomny generalizované kvaziperiodické epileptiformní výboje ve spánku („hurdles“). Na rozdíl od historické definice ESES, vyžadující alespoň 85% index epileptiformní aktivity ve spánku, „hurdles“ jsou charakterizovány indexem mnohem nižším (2-6%) Nicméně, potvrdili jsme asociaci „hurdles“ a kognitivní dysfunkce. Spánkové výboje mají pravděpodobně větší dopad na kognitivní funkce, než epileptiformní výboje v bdělosti. Dle očekávání jsme zjistili jsme statisticky významnou negativní korelaci mezi hustotou generalizovaných epileptiformních výbojů a kognitivními funkcemi (FSIQ/DQ). Zajímavé bylo zjištění statisticky významné pozitivní korelace mezi hustotou spánkových vřetének a FSIQP/DQ. Ačkoli generalizované, nepredikují „hurdles“ horší výsledky epileptochirugických výkonů ve srovnání s kontrolami. Kognitivní dysfunkce je multifaktoriálně podmíněná komorbidita epilepsie, výrazně ovlivňující kvalitu života pacientů, která je částečně ovlivnitelná léčbou.

Abstrakt

Úvod: Epilepsie je jedním z nejčastějších neurologických onemocnění, které je charakterizováno opakovanými epileptickými záchvaty, vyskytujícími se i během spánku. Epileptické záchvaty narušují spánek, a naopak, poruchy spánku (např. spánková apnoe) mohou záchvaty iniciovat. Epilepsie i spánková apnoe mohou mít negativní vliv na kvalitu spánku a kognitivní funkce. Vyšetření spánkové apnoe u pacientů s epilepsií není standardně zařazeno do diagnosticko-terapeutického protokolu. Zlatým standardem vyšetření ve spánkových laboratořích je tzv. polysomnografie. Ambulantním způsobem vyšetření je polygrafie. Metodika a soubor pacientů: Prezentace kazuistik pacientů s epilepsií, interiktálními epileptiformními výboji, a diagnostikovanou OSA. Závěr: Diagnostika a léčení OSA jsou nedílnou součástí terapie pacientů s epilepsií k dosažení kompenzace základního onemocnění.

Abstrakt

Obstrukční spánková apnoe (OSA) je nejčastějším typem poruchy dýchání ve spánku. Podle odhadů je její prevalence v dospělé populaci 9-38 %. V Evropě trpí středně těžkou nebo těžkou OSA asi 22 % obyvatel. K léčbě pacientů se spánkovou apnoí využíváme několik léčebných přístupů, k nimž patří také chirurgie. I přes ne zcela ideální úspěšnost léčby má u části pacientů bezpochyby své místo. Rozvoj medicíny a medicínských technologií nám umožňuje využívat čím dál více chirurgických technik. K získání co nejvyšší efektivity léčby ale potřebujeme vhodný nástroj k porovnání výsledků, za prvé k porovnání individuálního efektu léčby, tedy předoperačních a pooperačních výsledků, a za druhé k vzájemnému porovnávání efektivity různých chirurgických technik, případně i jednotlivých léčebných přístupů. Zlatým standardem diagnostiky a kontroly OSA je polysomnografické vyšetření nebo limitovaná polygrafie a hodnocení AHI (apnoe-hypopnoe index), případně dalších atributů, jako je průměrná saturace kyslíkem nebo procento spánku se saturací kyslíkem pod 90 %. Součástí hodnocení jsou často také dotazníková šetření zaměřená na subjektivní vnímání nemoci, kam patří zejména Epworth Sleepiness Scale (ESS) zaměřený na zvýšenou denní únavnost a Berlínský dotazník nebo STOP-BANG dotazník, které jsou již více specifické pro OSA. Pro hodnocení chirurgické léčby jsou nicméně nejčastěji užívána Sherova kritéria. Za úspěšnou léčbu je považováno snížení AHI pod 20 a pokles AHI o více než 50. Kromě toho se nám ale nabízí i nové nástroje, jako jsou například SLEEP GOAL kritéria. Cílem práce je upozornit na problematiku hodnocení úspěšnosti léčby pacientů s OSA. Je třeba poukázat na potřebu nalezení komplexnějšího přístupu, jakým je například systém hodnocení pomocí SLEEP GOAL kritérií. Dosud převážně užívaná Sherova kritéria založená na hodnotě AHI mohou být v řadě případů nepřesná a nemusí poskytnout skutečný obraz o výsledku léčby. Samotné měření AHI může být zatíženo řadou zkreslení a z něj vycházející Sherova kriteria jsou arbitrárně nastavenou hodnotou, která nemusí reflektovat skutečné výsledky. Cílem léčebné intervence v podstatě není snížení AHI, ale zlepšení kvality života pacientů a snížení dlouhodobých následků, které má neléčená OSA na řadu orgánových systémů. Toto prosté hodnocení AHI nereflektuje, a proto je třeba nalézt mnohem komplexnější systém, jakým mohou být například SLEEP GOAL kriteria. Název SLEEP GOAL je akronym, který popisuje škálu atributů, která jsou cílem hodnocení a které jsou ovlivněny OSA. Tato kombinace nám přináší mnohem ucelenější představu o závažnosti OSA před léčbou a po ní. Ke sledovaným atributům patří subjektivní hodnocení chrápání, latence usnutí, Epworthská škála spavosti, měření reakčního času, arteriálního krevního tlaku, změna hmotnosti, podíl doby spánku se saturací kyslíkem pod 90 %, změna AHI a dotazníkové šetření kvality života. První čtyři hodnoty jsou brány jako malá kritéria, zbývajících pět jako velká kritéria. Léčbu považujeme za úspěšnou, pokud jsou cílové hodnoty dosaženy u nejméně dvou malých a dvou velkých kritérií. Komplexnější přístup k hodnocení výsledků léčby může výrazně přispět k vyšší úspěšnosti léčby. Využití SLEEP GOAL kritérií nebo obdobně komplexního systému by nám mohlo umožnit lepší výběr vhodné chirurgické techniky a více se zaměřit především na klíčové důsledky, které OSA pro pacienty přináší. V modifikované variantě jsme tento systém začali užívat i na našem pracovišti a naším dalším cílem bude porovnání, zda-li tyto výsledky budou odlišné od prostého hodnocení AHI nebo Sherových kritérií.

Poster ke stažení

Abstrakt

Úvod: Ložisková ischémia mozgu vzniknutá počas spánku (sLIM) je špecifický typ náhlej cievnej mozgovej príhody, pri ktorej sa pacient prebudí s novým neurologickým deficitom. Spánkové poruchy dýchania sú nezávislým rizikovým faktorom pre LIM, avšak úloha nočnej desaturácie krvi kyslíkom je v patofyziológii sLIM stále nedostatočne objasnená. Cieľ: Podľa viacerých štúdií majú pacienti s sLIM signifikantne vyšší apnoe-hypopnoe index a nižšiu priemernú saturáciu krvi kyslíkom než pacienti, u ktorých LIM vznikla počas bdelého stavu (bLIM). Cieľom tejto práce bolo porovnať výskyt spánkového apnoe v skupine pacientov s akútnou sLIM a bLIM na základe saturácie krvi kyslíkom pomocou nočnej pulznej oxymetrie. Metodika: Ide o prospektívnu štúdiu, do ktorej boli zaradení pacienti s akútnou LIM, ktorá bola potvrdená zobrazovacím vyšetrením. Celonočná pulzná oxymetria bola realizovaná do 7 dní od vzniku náhlej cievnej mozgovej príhody. Výsledky: Respiračné parametre nočnej pulznej oxymetrie (desaturačný index, bazálna saturácia O2, priemerná nízka saturácia O2, priemerná doba trvania udalosti a čas saturácie <88%) sa medzi skupinami pacientov s sLIM a bLIM signifikantne nelíšili. Záver: Nepodarilo sa nám potvrdiť vyššiu prevalenciu alebo závažnosť spánkového apnoe u pacientov so sLIM v porovnaní s pacientami s bLIM. Relatívne nízka špecificita nočnej pulznej oxymetrie však limituje interpretáciu aktuálnych výsledkov a budú potrebná ďalšie štúdie na objasnenie úlohy spánkového apnoe v patofyziológii sLIM. Práca bola podporená grantom Dobudovanie centra excelentnosti pre náhle cievne mozgové príhody na LFUK v Bratislave, ITMS:26240120023.

Abstrakt

Vzájemný vztah mezi začátkem vyučování, kvalitou spánku a dalšími proměnnými se studuje zejména u dospívajících. Ze studií jasně vyplývá, že dospívající mají narušený kvalitní spánek a brzké ranní vstávání odporující biologické podstatě posunutého cirkadiánního rytmu do večerních hodin tomu nepřispívá. V literatuře se však prakticky nesetkáte, že by se daná souvislost zkoumala rovněž z pohledu učitelů. Vzhledem k této skutečnosti jsme oslovili 1024 středoškolských učitelů, kteří vyplnili dotazníkovou baterii, která sestávala z dotazníků Insomnia Severity Index (ISI), Epworth Sleepiness Scale (ESS), Sleep Inertia Questionnaire (SIQ), Beck Depression Inventory (BDI-II, Beck Anxiety Inventory (BAI), které byly doplněny o informace o spánku a spánkových zvyklostech, pocitech svěžesti v průběhu dne a začátku pracovní doby (STW), která je úzce spojena se začátkem vyučování. Učitelé byli rovněž dotázání na doplňující informace jako například délku učitelské profese a jiné. Vždy si navíc sami mohli zvolit optimální hodnoty pro celkovou délku spánku, čas usnutí, vstávání i pro začátek pracovní doby. K dosažení výsledků jsme použili standardní statistické postupy (např. Mann-Whitneyův U-Test, Spearmanův a bodově biseriální korelační koeficient). Více než polovina učitelů hodnotila kvalitu spánku jako průměrnou až velmi špatnou. Čtvrtina z oslovených učitelů není spokojena se začátkem pracovní doby. Jako nejčastější důvody uváděli únavu studentů i sebe, nedostatek času ráno na rodinu a jiné povinnosti. Učitelé. Kteří nebyli spokojeni se začátkem pracovní doby, se probouzeli později, měli delší dobu spánku, pozdější optimální dobu probouzení, horší denní svěžest a vyšší skóre u nespavosti, deprese a úzkosti. Při sestavování rozvrhu a určování začátku vyučování je třeba brát v úvahu nejen specifika cirkadiánních rytmů adolescentů, ale také požadavky učitelů, zejména vliv nekvality spánku na jejich zdraví a život.

Poster ke stažení