LÉČBA V PSYCHIATRII V.

Abstrakt

Hospitalizace člověka s duševní nemocí na psychiatrickém oddělení bez jeho souhlasu, tzv. nedobrovolná hospitalizace, je zásadním zásahem do jeho práv a svobod. Zkušenost a prožitek nedobrovolné hospitalizace mohou do budoucna negativně ovlivnit spolupráci člověka s duševní nemocí v jeho další léčbě, neboť mohou významně narušit důvěru a vztah člověka s duševní nemocí k jeho rodině, lékaři i celému zdravotnímu systému. Ne vždy jsou lidé s duševní nemocí během nedobrovolné hospitalizace dostatečně informováni o detenčním řízení a jejich právech v rámci tohoto řízení. I mezi zdravotníky není stále dostatečně rozlišováno mezi nedobrovolnou hospitalizací a nedobrovolnou léčbou, i když se nejedná o zaměnitelné pojmy. Ve svém výzkumu Mgr. Tomáš Petr v roce 2013 zjistil, že nedobrovolně hospitalizovaní nevnímali svou hospitalizaci negativně, jestliže k nim bylo přistupováno s respektem a byla jim dána šance vyjádřit své postoje a přání. Ze stejného výzkumu také vyplývá, že na subjektivní prožívání pacienta má velký vliv pocit zajištění spravedlivého procesu při rozhodování o jeho zadržení. Má-li pacient pocit, že procedura nedobrovolné hospitalizace probíhá spravedlivě, že se k ní může vyjadřovat a zasahovat do ní, např. odvoláním se vůči rozhodnutí, pak bývají pocity negativního zásahu do osobních svobod podstatně mírnější. Nedobrovolná hospitalizace bývá nepříjemným zážitkem pro všechny zainteresované osoby – pro člověka s duševní nemocí, jeho rodinné příslušníky, ambulantního psychiatra, zúčastněné pracovníky integrovaného záchranného systému, zdravotníky psychiatrického oddělení i advokáty a pracovníky soudu. Jako ambulantní psychiatr se snažím nedobrovolné hospitalizaci mých pacientů co nejvíce předcházet, ale jsou situace, kdy nedobrovolná hospitalizace je jedinou možností, jak lze člověku zejména s vážnou duševní nemocí pomoci a dát mu možnost zahájit adekvátní psychiatrickou léčbu. Dne 29.10.2024 vydalo ministerstvo zdravotnictví České republiky metodický pokyn ke správnému postupu poskytovatelů zdravotních služeb při nedobrovolné hospitalizaci pacienta. Workshop se bude zabývat právními aspekty nedobrovolné hospitalizace, a to i díky účasti advokátů z organizace Pro bono aliance. Chci také poukázat na dobrou praxi při výkonu nedobrovolné hospitalizace. Cílem je zvýšit povědomí o právech osob s duševní nemocí i otevřít odbornou diskuzi, která může zlepšit kvalitu péče o lidi s duševní nemocí i podpořit vzájemné pochopení postojů všech zainteresovaných stran při řešení nedobrovolné hospitalizace.

Abstrakt

Osoby se sluchovým postižením: komunita neslyšících a způsoby komunikace, identita a kulturní specifika Přednáška se zaměřuje na specifika komunikace, identity a kulturního prostředí osob se sluchovým postižením, s důrazem na pochopení rozdílů mezi medicínským a sociokulturním přístupem k této skupině. Účastníci se seznámí s různými způsoby komunikace neslyšících (znakový jazyk, odezírání, psaná komunikace) a s praktickými zásadami, jak přizpůsobit prostředí i komunikaci tak, aby se neslyšící pacient cítil bezpečně a nebyl vystaven nadměrnému stresu či frustraci. Diskutována budou také rizika, kterým jsou neslyšící pacienti vystaveni, včetně sociální izolace, stigmatizace a manipulace, především v situacích, kdy nemají dostatečný přístup k informacím. Téma zahrnuje i otázku funkční gramotnosti – schopnost porozumět psanému textu. Přednáška nabídne konkrétní tipy, jak zlepšit orientaci zdravotnického personálu v komunikaci s neslyšícími pacienty a jak předcházet možným bariérám, které mohou negativně ovlivnit diagnostiku, léčbu a celkový přístup k péči o pacienta. Bude otevřena i otázka školení zdravotnických pracovníků, aby byl zajištěn efektivní a empatický přístup ke konkrétním potřebám neslyšících osob.

Abstrakt

Příspěvek se zaměřuje na význam a specifika tlumočení znakového jazyka při komunikaci s neslyšícími pacienty v oblasti psychiatrie, a to jak při diagnostice, tak v průběhu léčby. Tlumočník je klíčovým článkem zajišťujícím efektivní výměnu informací mezi neslyšícím pacientem a zdravotnickým personálem, přičemž jeho role sahá daleko za pouhý převod slov – zahrnuje zprostředkování porozumění mezi dvěma odlišnými kulturními světy. Důraz je kladen na nutnost spolupráce s tlumočníky, co se týká orientace v odborných psychiatrických termínech, krizové komunikaci a základních principech diagnostiky a léčby duševních poruch. Přednáška poskytne praktické tipy pro zdravotnický personál, jak s tlumočníkem efektivně spolupracovat a jak předcházet komunikačním nedorozuměním, která mohou ovlivnit diagnostiku i průběh léčby. Pozornost bude věnována také moderním nástrojům a technologiím, které mohou komunikaci usnadnit, například využití online tlumočnických služeb, což je praktické zejména v případech akutní péče nebo v odlehlých oblastech.

Abstrakt

Neslyšící tlumočníci mají důležitou roli v procesu diagnostiky a léčby, a to zejména v poskytování celkové, nejen jazykové, podpory pacientům se sluchovým postižením. Jejich přítomnost přispívá k vytvoření prostředí důvěry a zajišťuje jistotu v přenosu veškerých informací. V psychiatrii je přesnost komunikace obzvláště zásadní, protože každé odbočení od tématu, nesrovnalost nebo narušení plynulosti vyjadřování pacienta může být diagnosticky významné. Spolupráce slyšícího a neslyšícího tlumočníka tvoří důležitý týmový prvek, kdy se oba profesionálové mohou vzájemně podpořit a doplnit. V praxi se často využívají moderní nástroje a technologie, například online tlumočení. Tato forma komunikace je nezbytná zejména z důvodu nedostatku tlumočníků. V některých případech může být jeden tlumočník přítomen fyzicky a druhý připojen online, čímž se zajišťuje flexibilita a dostupnost tlumočnických služeb. Komunita neslyšících je menšinou uvnitř většinové společnosti, což s sebou v případě neslyšících tlumočníků přináší specifické etické výzvy, nebezpečí, že se vzájemně znají z civilního života mimo tlumočnickou situaci, nutnost duševní hygieny.

Abstrakt

Tento příspěvek se zaměřuje na dopad komunikačních bariér na diagnostiku, terapii, její efektivitu a vztah mezi pacientem a lékařem. Nedostatek informací o pacientech se sluchovým postižením, kteří jsou v terapeutické péči zastoupeni v menším počtu, může komplikovat poskytování kvalitní péče. Odborné vzdělávání na vysoké škole často neobsahuje dostatečné informace o různých typech postižení a způsobech komunikace, Určitě stojí za diskusi vznik školení nebo informačního materiálu, který by poskytl potřebné pokyny a kontakty při setkání s konkrétním pacientem. Odkazování na členy rodiny jakožto zdroj informací o pacientech může vést k nejednoznačným, zkresleným nebo manipulativním informacím, což může diagnostiku dále komplikovat. Za zvážení stojí možnost spolupráce s tlumočníkem, který by pomohl se specifickými otázkami týkajících se komunikačních prostředků, vyjadřování, bohatostí slovní zásoby a dalšími specifickými odchylkami v komunikaci pacienta.

Abstrakt

Úvod Péče o transgender a genderově rozmanité (TGR) osoby je multidisciplinární oblast, která se v posledních letech dynamicky rozvíjí. Pacienti očekávají přístup k péči opírající se o nejnovější vědecké poznatky. V České republice však v současnosti chybí systematické a moderní doporučené postupy. Tento stav je tristní i vzhledem k v současnosti probíhajícím zákonným úpravám v oblasti úřední změny pohlaví. Tvorba metodických postupů v oblasti zdravotnictví je v současnosti koordinována centrem NIKEZ (MZ-ÚZIS), jež spolupracuje s mezinárodními centry (např. České Cochrane centrum; České GRADE centrum). Nově vzniklá metodika již může být využita právě pro vytvoření nových DP pro oblast genderové identity. Základem mohou být například Standardy péče o zdraví transgender a genderově rozmanitých osob, verze č. 8 (WPATH, 2022; NUDZ, 2024), ale i další ověřené zahraniční směrnice vybrané v rámci systematické metodiky. Metodika Vytvoření doporučených postupů (DP) dle to metodiky NIKEZ představuje strukturovaný několikastupňový proces, který se odhaduje na 1-2 roky. Tento proces umožnuje systematickou optimalizaci diagnostiky, léčby i prevence, zajišťující transparentní, aktualizovatelné a efektivní zdravotnické procesy, které jsou následně adjustované pro národní prostředí. Tvorba DP dle metodiky adolopmentu umožňuje kombinovat adaptaci a rozvoj na základě existujících kvalitních vědeckých zdrojů hodnocených dle systematických přístupů (jako PIC, PEO nebo PIRD). Návrhy jsou dále vytvářeny multidisciplinárními týmy, zahrnujícími odborníky zúčastněných oborů, zástupce odborných společností a zástupce pacientů. Hlavní zásady tvorby DP jsou: a) Respektování preferencí a hodnot pacientů; b) vysvětlení logiky mezi zdravotními alternativami; c) hodnocení síly důkazů a doporučení; d) transparentnost a eliminace chyb či střetů zájmů. Pravidelná revize a aktualizace doporučení zajistí jejich dlouhodobou relevanci a efektivní integraci do praxe. Předpokládané přínosy moderních doporučených postupů vytvořených dle NIKEZ mohou zásadně zlepšit péči o TGR osoby v ČR. Po zveřejnění ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví budou sloužit nejen v klinické praxi, ale i jako základ pro efektivní zdravotní politiku. Závěr Zavedení doporučených postupů dle metodiky NIKEZ povede k poskytování péče na základě vědeckých poznatků a odborného konsenzu. Tyto DP zvýší efektivitu péče, zlepší kvalitu života pacientů, sníží diskriminaci a podpoří profesionalitu zdravotníků. Klíčovou podmínkou je pravidelná aktualizace, která zajistí dlouhodobou udržitelnost a rovněž kvalitu zdravotnického systému.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Prezentujeme zkušenosti ze specializované ambulance pro Emočně nestabilní diagnostický okruh. Jaké nefarmakologické postupy se jeví jako efektivní u adolescentů a mladých dospělých (pacienti od 16-ti let) se sebepoškozováním, suicidálními tendencemi, rychlým střídáním nálad a destruktivním sebepostojem. Jaká základní pravidla doporučujeme při komunikaci s těmito pacienty, abychom hned od začátku tvořili podmínky pro fungující terapeutický vztah. Pokud máme ve skutečnosti terapeutickou alianci s "destruktivním Já" pacienta, jak to poznáme a co s tím můžeme dělat. O co se můžeme opřít, pokud nemáme specializovaný psychoterapeutcký výcvik - a na co nesmíme zapomínat, i když takový výcvik máme. A jak předejít tomu, aby si mladý člověk začal budovat identitu "hraničáře". Pro hlubší pochopení prezentovaných principů uvádíme širší evoluční a antropologický kontext sebepoškozování, suicidality a také biologické, sociální a psychologické faktory emoční regulace. Poukazujeme na přímou souvislost změn způsobu života v posledních dvou dekádách se změnami attachmentu, s neurofyziologickými aspekty stresové reaktivity a vnímáním sebehodnoty. Nevyhnutným důsledkem je zvýšený výskyt symptomů definujících Hraniční poruchu u dospívajících. Otevíráme diskusi, zda je tato diagnostická kategorie dnes obhajitelná tak, jak ji známe z MKN10 / DSM V, nebo zda vede používání 40 let starých kritérií k přehnané psychiatrizaci současné mládeže. Je narůstající počet emočně nestabilních adolescentů s poruchami pozornosti a sociálního fungování důsledkem toho, jaký je dnešní svět, nebo je to spíš odpověď na otázku, kdo jsme my, dospělí?

Abstrakt

S problematikou emočně nestabilní poruchy osobnosti se v rámci psychiatrické praxe ve zvýšené míře potýkáme již několik desítek let. Primární léčbou zůstává psychoterapie a dosud neexistuje farmakologická léčba s emočně nestabilní poruchou osobnosti jako primární indikací. Přesto jsou psychofarmaka běžně používána off-label k ovlivnění specifických okruhů symptomů, jako je emoční labilita, úzkost a impulzivita, a také k léčbě komorbidit. V rámci farmakoterapie jsou před nás, jako psychiatry, kladeny četné překážky – z mnoha můžeme zdůraznit nízký věk mnoha pacientů, heterogenitu symptomů, nízkou adherenci a compliance ve smyslu jak neužívání tak nadužívání předepisované medikace. Komplikací je také polypragmazie vznikající postupným přidávání dalších preparátů při absenci efektu medikace původní. V rámci našeho příspěvku prezentujeme dostupná data i klinické zkušenosti s farmakoterapií u pacientů z emočně nestabilního spektra. Snažíme se poskytnout přehled současných farmakoterapeutických přístupů k emočně nestabilní poruše osobnosti, přičemž se zaměříme na důkazy podporující použití různých tříd léčiv. Na základě dostupných klinických studií a metaanalýz prozkoumáme, jak může personalizovaná farmakoterapie doplňovat psychoterapeutické intervence, aby bylo dosaženo robustnější kontroly symptomů. Budou diskutovány také hlavní výzvy, jako je posílení adherence a využití principů společného rozhodování o léčbě. Cílem této prezentace je poskytnout přehled současné klinické praxe i nastupujících trendů s cílem zlepšení výstupů léčby a prognózy lidí s hraniční poruchou osobnosti.

Handout