18. ČESKO-SLOVENSKÝ KONGRES DĚTSKÉ ANESTEZIE, INTENZIVNÍ A URGENTNÍ MEDICÍNY

Abstrakt

Úvod: Anestezie je neodmyslitelnou součástí moderní medicíny. U dospělých pacientů je proces anestezie velice dobře pochopen a sledován, avšak u dětí, zejména novorozenců, kojenců a batolat, představuje otázka vlivu anestetik a anestezie na vývoj mozku široce diskutované téma. Četné pokusy na zvířatech prokázaly, že vystavení anestetiku během kritického období neuronálního vývoje může mít významný vliv na neurokognitivní funkce v pozdějším životě, a to indukcí apoptózy nebo interferencí s neurogenezí. Zda lze tyto experimentální výsledky přenést na lidi zůstává kontroverzní, a toto je předmětem intenzivního vědeckého zkoumání. Metodika: Komplexní analýza vlivu anestezie na mozek dítěte na podkladě rešerše z odborné literatury a nastínění strategií, které mohou minimalizovat škodlivé účinky anestetik a anestezie na novorozence a malé děti. Výsledky: Potencionální perioperační poranění mozku dítěte je značně heterogenní a mezi klíčové faktory patří interference anestetik s neurogenezí, zánětlivá odpověď organismu na chirurgický stres, nezralá vaskularizace a potenciální neurotoxicita, zejména při prodloužené expozici anestetickým lékům. Mezi další důležitý faktor, který řada klinických studií nebere v úvahu, je základní diagnoza a komorbidity pacientů podstupujících anestezii. Všechny tyto složky jsou vzájemně provázané a jedna ovlivňuje druhou. Hlavním úkolem pediatrických anesteziologů je minimalizovat negativní vlivy anestezie na dětský mozek. Základem je zkušený pediatrický tým, hemodynamická stabilita, monitorace vnitřního prostředí a udržování fyziologických hodnot a využití pokročilých monitorovacích technik - NIRS, EEG a entropie. Závěr: I přes to, že dosavadní výsledky preklinických a klinických studií jsou nejednoznačné zejména pro jejich heterogenitu, nelze brát negativní účinky anestetik na kognitivní funkce a behaviorální problémy na lehkou váhu. V naší anesteziologické praxi bychom vždy měli zvážit riziko a benefit anestezie a k pacientovi přistupovat individuálně. Při dlouhodobých a opakovaných expozicích celkové anestezii minimalizovat dávky proapoptotických anestetik a využívat techniky regionální anestezie.

Abstrakt

Pracoviská urgentného príjmu sú jedným z miest, kde sa poskytuje neodkladná zdravotná starostlivosť. Spoločensko – ekonomická požiadavka zvyšovania produkcie za čo najkratší čas doľahla aj na medicínu, pričom dopadá aj urgentné príjmy. Požiadavky na urgentné príjmy sú na vzostupne a to zo strany poskytovateľov záchrannej zdravotnej služby ako aj zo strany ústavných zariadení. Cieľom sa zdá byť nevytvárať fenomén úzkeho hrdla pre záchrannú zdravotnú službu, prioritné stavy a súčasne nezahlcovať zložky ústavnej starostlivosti. Osobitnou skupinou sú pacienti, ktorí povahou svojich ťažkostí patria do starostlivosti všeobecného lekára a dožadujú sa starostlivosti na urgentným prijme. Je možné konštatovať určitú zraniteľnosť systému neodkladnej zdravotnej starostlivosti, najmä na úrovni zahltenia systému pri určitom nepomere medzi dopytom a kapacitou priepustnosťou. Spoločnosť si nárokuje bezprahovosť a komplexnosť v krátkom čase. Urgentné príjmy by mali odpovedať na dopyt adresnosťou svojej starostlivosti a vyslovením odkladnosti niektorých vyšetrení v intenciách správnej medicínskej praxe. Špecialisti pracujúci na detských urgentných príjmov potrebujú špeciálnu prípravu aj osobitnú starostlivosť. Je dlhodobo neudržateľné mať segment zdravotníctva, ktorý sa musí správať bezprahovo pričom je práve takto zneužiteľný a jeho adresnosť je vymáhaná iba medicínsky na mieste. Aplikačná prax ukazuje, že je možné určité triedenie a adresné smerovanie v čase svojvoľného rozhodovania pacienta, resp. ešte v prednemocničnom prostredí. Pre urgentnú medicínu zameranú na detský vek je nevyhnutné aby mala atribúty adresnosti, včasnosti a správnosti. Nástrojmi na dosiahnutie týchto cieľov sú otvorenosť pre moderné technológie, aplikácie s umelou inteligenciou, starostlivosť o zamestnancov a adekvátne legislatívne krytie a špecifická kompatibilita pracovísk na národnej aj medzinárodnej úrovni. Úplná dosiahnuteľnosť týchto cieľov asi nie je možná ale sme povinní k ním smerovať.

Abstrakt

Úvodní přenáška je věnována historii a současným výzvám v péči o kritický nemocné děti, kdy ještě na začátku 20.století se až 50% dětí nedožilo 15 let. Situace se začala měnit až po 2. světové válce. V rozvojových zemích nyní mortalita přesahuje 12 až 30 %,v rozvinutých zemích se pohybuje kolem 4,5 %. Na tom se podílí řetězec fungující přednemocniční péče, akutní péče při příjmu dítěte do nemocnice, intenzivní a perioperační péče včetně specializované dětské anestezie, která umožnila rozvoj složitých chirurgických výkonů u kriticky nemocných dětí. Až 20 % dětí, které strávily pobyt na JIP propouštíme š dlouhodobým kognitivním, motorickým a neurologickým deficitem. Výsledný outcome závisí na multidisciplinárním přístupů, na souhře zajištění komplexní léčby a péče nejen během hospitalizace, ale i po propuštění dítěte. Velká část dělení je věnována současným problémům a výzvám, které před nás staví rozvoj digitalizace, nových technologií, ale i vytváření a dodržování protokolu při zajištění péče o kritický nemocné děti.

Abstrakt

Hypertenzní krize představuje akutní stav charakterizovaný výrazným zvýšením krevního tlaku, který může vést k poškození cílových orgánů. U dětí je výskyt hypertenze vzácnější než u dospělých (1–4 %), avšak její závažnost je umocněna častou sekundární etiologií, zejména renálními nebo endokrinními poruchami. V prostředí dětské intenzivní péče se hypertenzní krize může manifestovat jako emergentní stav vyžadující okamžitou intravenózní terapii, nebo jako urgentní stav bez strukturálního poškození orgánů. Léčba se řídí závažností stavu – u emergentních krizí je nutná řízená redukce tlaku, zatímco u urgentních stavů postačuje perorální terapie. Výběr antihypertenziv musí reflektovat věk dítěte, komorbidity a farmakodynamické vlastnosti léčiv. Včasná identifikace a adekvátní léčba hypertenzní krize u dětí je klíčová pro prevenci dlouhodobého poškození cílových orgánů a zlepšení prognózy. Důraz je kladen na multidisciplinární přístup, zahrnující pediatra, nefrologa a intenzivistu. Klíčová slova: hypertenze, hypertenzní krize, děti, intenzivní péče, emergentní stav, antihypertenziva.

Abstrakt

Cévní mozková příhoda u dětí je relativně vzácné, avšak vysoce závažné onemocnění, s incidencí ve vyšších desítkách případů za rok v ČR. Včasná diagnostika a adekvátní intenzivní péče jsou klíčové pro snížení neurologických následků a podporu dlouhodobé neurorehabilitace. Přednáška se zaměří na současný stav neurointenzivní péče dětí v ČR, s důrazem na časné rozpoznání klinických příznaků, indikaci zobrazovacích metod, endovaskulárních intervenčních metod a prevenci sekundárního poškození mozku. Zvláštní pozornost bude věnována výzvám, které přináší raritní výskyt dětské CMP - od omezené dostupnosti zkušeností a evidence-based doporučení až po nutnost adaptace postupů určených primárně pro dospělou populaci. Zásadní je dostupnost specializovaných center a specialistů zabývajících se touto problematikou v dětském věku. Cílem přednášky je poskytnout přehled o možnostech a limitech neurointenzivní péče dětí po CMP v ČR.

Abstrakt

Úvod Cévní mozková příhoda (CMP) u dětského pacienta je vzácná, avšak klinicky závažná jednotka s vysokým rizikem mortality a morbidity. Perioperační péče v situacích, kdy dítě s CMP podstupuje akutní či plánovaný chirurgický výkon, je mimořádně náročná. V literatuře je popis těchto situací limitovaný a doporučení jsou často extrapolována z dospělé populace. Proto předkládám kazuistiky, které ilustrují nejčastější výzvy v anesteziologické péči těchto pacientů a poukazují na klíčové body multidisciplinární spolupráce. Metodika Retrospektivně prezentuji dvě kazuistiky dětských pacientů se stanovenou diagnózou CMP, kteří byli v období 2022–2024 operováni na našem pracovišti. Popisuji jejich předoperační stav, volbu anesteziologické techniky, intraoperační průběh a specifické komplikace. Zaměřuji se na rozhodovací procesy týkající se vazoaktivní podpory, ventilace a strategie udržení mozkové perfuze. Výsledky Perioperační management zahrnoval několik klíčových oblastí: Anesteziologická strategie – volba farmak s minimálním vlivem na intrakraniální tlak, pečlivá titrace dávkování a průběžné hodnocení hloubky anestezie. Hemodynamická stabilita – kontinuální invazivní monitorace, včasné nasazení vazopresorů při hypotenzi a prevence hypoperfuze mozkové tkáně. Respirační management – zajištění normoventilace až mírné hyperventilace podle aktuálních klinických parametrů a snaha o udržení optimální oxygenace. Neuroprotektivní opatření – udržení normotermie, normoglykémie a prevence sekundárního inzultu (hypoxie, hypotenze, hyperkapnie). Pooperační péče – okamžitý přesun na dětskou JIP, pokračující monitorace neurologického stavu, úprava analgezie a včasné zapojení rehabilitačního týmu. Diskutuji organizační a klinické aspekty perioperační péče, včetně nutnosti jasně definovaných postupů a efektivní komunikace mezi anesteziology, neurochirurgy, intenzivisty a sálovým personálem. Právě mezioborová spolupráce a rychlost rozhodovacího procesu jsou zásadní pro dobrý klinický výsledek. Závěr Naše zkušenost ukazuje, že i přes vzácnost tohoto onemocnění je nutné mít připravené standardizované algoritmy pro akutní management dětské CMP, včetně jasných doporučení pro anesteziologickou a intenzivní péči. Individualizovaný přístup, založený na patofyziologii dětské CMP a specifických potřebách pacienta, zůstává klíčovým faktorem úspěšné terapie.

Abstrakt

Úvod: Cévní mozková příhoda v dětském věku se vyskytuje vzácně, přesto patří mezi deset nejčastějších příčin dětské úmrtnosti a rozvoje trvalého neurologického deficitu. Etiologie se v dětském věku ve srovnání s dospělým značně liší, přesto v akutní péči je logické aplikovat obdobné léčebné postupy, včetně rekanalizačních technik. Cíl: Cílem našeho projetku byla analýza dat dětských pacientů po ischemické cévní mozkové příhodě (iCMP) a hodnocení získaných údajů ve vztahu k možnostem využití rekanalizační terapie v dětském věku. Metodika: Jednalo se o monocentrickou retrospektivní studii. Hodnocené parametry byly mimo jiné zobrazení CNS v časovém okně, časová prodleva od prvních symptomů ke stanovení diagnózy, etiologie, komplikace rekanlizační terapie. Výsledky: Do studie bylo zavzato 77 pacientů. Rekanalizační terapie proběhla u 18 dětí. U čtyř pacientů do 6ti let; u devíti do 10 let včetně a čtyři byly nad 15 let. Ani u jednoho nedošlo ke komplikacím. 34 pacientů mělo zobrazení mimo časové okno (44%), u osmi proběhlo MRI mozku (19%). U 44 pacientů (57%) byla zjištěná postinfekční vaskulopatie. U 27 pacientů trvalo správné stanovení diagnozy více než 24 hodin (35%). U posledních 15ti pacientů podstoupilo zobrazení CNS v časovém okně 60% pacientů (9 z 15). Závěry: Z našich zkušeností zavedení doporučených postupů a jasné stanovení pravidel multioborové spolupráce výrazně zvýšilo kvalitu péče o pacienta. Data potvrdila bezpečnost rekanalizační terapie v dětském věku.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Správně vedená kvalitní analgosedace u dětí by měla být běžnou součástí moderní urgentní medicíny – jak na urgentních příjmech, tak v rámci přednemocniční péče. Dětský pacient má právo na účinnou, individuálně nastavenou analgosedaci, s ohledem na jeho věk, klinický stav, bolestivosti plánované procedury či závažnosti traumatu. Proto byly vypracovány standardy a doporučení pro bezpečnou analgosedaci u akutních stavů u dětí vedenou i lékaři ne-anesteziology, s cílem minimalizovat případná rizika s tím spojená, ale zároveň možností rozšířit tyto postupy do běžné praxe. Následující sdělení bude zaměřené na seznámení se s těmito postupy, s důrazem na bezpečnost pacienta, včetně monitorace či nutnosti individuálního nastavení léčby – od výběru vhodné medikace či zapojení nefarmakologických technik. Přenechme analgosedaci formou manuální restrikce historii a pojďme posunout moderní postupy na úroveň každodenní praxe.

Abstrakt

Hlavním cílem sdělení je přehled indikací a přínosu jednotlivých zobrazovacích metod u dítěte s poraněním hlavy z pohledu dětského radiologa. Poranění hlavy s nízkým až středním rizikem nitrolební léze je u dětí relativně běžné. V provozu dětských urgentních příjmů a ambulancí je někdy obtížné určit, zda stav pacienta vyžaduje zobrazení, případně které. Nejpřínosnější zobrazovací metodou v diagnostice akutního kraniotraumatu je výpočetní tomografie (CT) bez použití kontrastní látky (nativní). V některých případech má své místo i magnetická rezonance (MR). Není však metodou první volby v akutní fázi. Dle aktuálně platných Národních radiologických standardů (NRS) a indikačních kritérií pro dětskou skiagrafii je prostý rentgenový snímek lbi u traumatu zařazen mezi neindikovaná vyšetření. Mnohé zahraniční i tuzemské studie prokázaly nízkou senzitivitu tohoto vyšetření. Přesto se s ním v praxi stále setkáváme. Většina pacientů s fissurou lbi má normální nález na CT. Naopak někteří pacienti s patologickým nálezem na CT nemají frakturu lebky. CT by tedy nemělo rutinně nahrazovat dříve hojně využívané rentgenové snímky, přestože dávka ionizujícího záření dnes může být i na CT velmi nízká. U dětí do tří let věku a nespolupracujících starších pacientů je pro CT vyšetření nutná celková anestezie nebo analgosedace. Sdělení je přehledem možností zobrazovacích metod s ohledem na mechanismus úrazu, stav a věk pacienta a snahu o minimalizaci ionizujícího záření. Zabývá se zejména skupinou pacientů s lehkým poraněním hlavy, kde se nejčastěji setkáváme se spornými indikacemi. Klíčová slova: zobrazovací metody, zobrazení, kraniotrauma, snímek lbi, rentgen, CT, intrakraniální poranění, dítě

Abstrakt

Úrazy hlavy patří mezi jedny z nejčastějších úrazových diagnóz, se kterými se (nejen) u dětských pacientů v urgentní medicíně setkáme, ať už se jedná o pacienty přicházející po vlastní ose, tak i o pacienty přivezené k ošetření cestou záchranné služby. Úrazové mechanismy se dle věkových skupin různí – od pádů z přebalovacích pultů u nejmenších dětí přes úrazy v ebrietě u adolescentů až po dopravní nehody napříč věkovým spektrem dětských pacientů (0-18 let). Někdy však může být obtížné, zejména v medicíně prvního kontaktu, rozpoznat, zda se jedná opravdu o závažný život ohrožující úraz, nebo zda je to "pouhá" komoce. V rámci přehledového sdělení se zaměříme na to, jak rychle a efektivně rozeznat znaky, které poukazují spíše k úrazům, které potřebují akutní dovyšetření a případně i invazivní řešení, a jak je začlenit do klinické praxe.

Abstrakt

Úvod: Bolesť sa tradične chápala ako priame vedenie signálu zo somatoreceptorov do mozgu, pričom sa predpokladalo sa, že intenzita bolesti priamo závisí od rozsahu poranenia. Nové pohľady na percepciu bolesti poukazujú na viaceré zdroje a typy bolesti, význam senzitizácie centrálneho nervového systému škodlivými stimulmi a na význam pamäte na predchádzajúce udalosti. Z tohto komplexného pohľadu vychádza pre pooperačnú bolesť potreba pre-emptívnej a multimodálnej analgézie. Kardiochirurgický zákrok, tak ako aj iné chirurgické zákroky na hrudníku, prinášajú početné zdroje bolesti. Z toho vyplýva potreba multimodálnej analgézie, ktorá je súčasťou protokolov ERAS (early recovery after surgery). Princípmi multimodálnej analgézie je snaha o znižovanie opiátov, používanie neopiátových analgetík, adjuvancií, regionálnej anestézie a nefarmakologických postupov. Gabapentín je štrukturálny analóg GABA (gama-aminomaslovej kyseliny), ktorý sa na receptory GABA neviaže. Je to antiepileptikum využívané ako prvá línia liečby neuropatickej bolesti. Vzhľadom na jeho periférne a centrálne mechanizmy účinku ovplyvňujúce neuronálnu excitabilitu sa jeho použitie v posledných rokoch výrazne zvyšuje v „off-label“ indikáciách, ku ktorým patrí aj akútna pooperačná a viscerálna bolesť. Hyperalgézia, senzitizácia periférnych nociceptorov, aktivácia nešpecifických aktivačných systémov centrálneho nervového systému sa dávajú do súvislosti aj s orálnym dyskomfortom, odynofágiou, dysfágiou a následným odmietaním stravy a problémami s kŕmením u ex-prematúrnikov a dojčiat s komplexnými ochoreniami. Predpokladá sa, že gabapentín zlepšuje perorálne kŕmenie tým, že znižuje orofaryngeálny, ezofageálny, žalúdočný dyskomfort spojený s kŕmením. U novorodencov sa gabapentín využíva v liečbe chronickej bolesti a dráždivosti, ako aj u vyššie uvedenej viscerálnej hyperalgézii, hoci sú obe diagnózy stanovované per exclusionem. Gabapentín sa tiež využíva v liečbe neonatálneho abstinenčného syndrómu. V pediatrickej paliatívnej starostlivosti sa indikuje nielen v liečbe neuropatickej bolesti asociovanej s rakovinou, ale aj v liečbe dráždivosti u detí so závažným neurologickým postihnutím, u ktorých sa predpokladá neuroplastická, ako aj nociplastická bolesť, alebo viscerálna hypersenzitivita. Cieľom našej práce bolo vytvoriť protokol využívania gabapentínu u detských kardiochirurgických pacientov. Metodika: Tvorba protokolu použitia gabapentínu u detských kardiochirurgických pacientov v Detskom kardiocentre na základe dostupných literárnych údajov o využití gabapentínu 1) pre prevenciu a liečbu perioperačnej bolesti, pooperačnej nauzey a vracania, úzkosti a pooperačného delíria a chronickej pochirurgickej bolesti, 2) ako súčasti protokolov ERAS, 3) u detí s ochoreniami srdca a 4) u novorodencov a dojčiat s problémami s kŕmením. Výsledky: Protokol použitia gabapentínu v Detskom kardiocentre zahŕňa nasledovné skupiny pacientov a dávkovanie: 1) kardiochirurgickí pacienti - podávanie predoperačne: všetci pacienti starší ako 3 mesiace s normálnymi obličkovými funkciami s výnimkou pacientov so závažne zlyhanou komorou (pri diagnóze kardiomyopatia, anomálny odstup ľavej komory a pod.) – podanie jednorázovo 10-15 mg/kg/dávku p.o. (maximálne 300 mg) ráno pred operáciou spolu s premedikáciou; 2) kardiochirurgickí pacienti - podávanie pooperačne: u všetkých pacientov, ktorí dostali gabapentín predoperačne, sa pokračuje v liečbe s dávkou 10-15 mg/kg/dávku á 8 hod. počas 3 dní (max. 300 mg). Za ďalšie 3 dni sa dávka znižuje až vysadí; 3) dlhodobo hospitalizovaní pacienti ako adjuvans pri abstinenčnom syndróme, pri predpokladanej neuropatickej bolesti (dlhodobý cievny vstup, nazogastrická sonda, hrudné drény a pod.) a pri predpokladanej viscerálnej bolesti u pacientov s problematickým rozkrmovaním: 2 mg/kg/dávku á 6 hod, dávku zvyšovať do 5 mg/kg/dávku á 6 hod. s možnosťou podávať dlhodobo. Záver: Gabapentín má potenciálny priaznivý efekt pre prevenciu a liečbu akútnej pooperačnej bolesti, nauzey, vracania, úzkosti, delíria, ako aj chronickej pooperačnej bolesti. Zaraďuje sa do protokolov ERAS a stúpa jeho použitie u novorodencov a dojčiat s dráždivosťou, abstinenčným syndrómom a dysfágiou. Tvorbu protokolov a posúdenie účinkov gabapentínu môže uľahčiť stanovenie vhodných populácií pacientov, ako aj optimálneho dávkovania v kombinácii s inými analgetikami a intervenciami.

Abstrakt

• The importance of parameters such as cardiac output (CO), stroke volume variation (SVV), pulse pressure variation (PPV) • Introduction to the PRAM method • Comparison of PRAM and Echocardiography (with visuals), emphasizing key clinical parameters such as dp/dt and ejection fraction

Abstrakt

Akutní bolest hlavy je častým příznakem přivádějícím dítě k lékaři. Bolesti hlavy se v dětském věku vyskytují jako primární (idiopatické, migrény, tenzní bolesti hlavy, .…) nebo jsou příznakem jiného onemocnění, tzv. sekundární bolesti hlavy. Jejich příčiny mohou být velmi různorodé, od banálních po velmi závažné až život ohrožující stavy. Mezi nejzávažnější příčiny patří tumory, poúrazové, cévní a infekční intrakraniální patologie. Úkolem lékaře je mezi velkým počtem dětí s bolestí hlavy rozpoznat potenciální pacienty se závažným onemocněním. Nápomocné mohou být tzv. red flags, varovné příznaky upozorňující na možnou závažnou sekundární příčinu. Nejzávažnějšími red flags jsou u akutní nově vzniklé bolesti hlavy především náhlý začátek a silná intenzita bolesti hlavy, začátek bolesti hlavy po traumatu nebo fyzické zátěži, přítomnost febrilií, známek meningeálního dráždění, porucha vědomí, přítomnost jakýchkoliv fokálních neurologických příznaků, doprovodné zvracení. U pacientů s opakující se bolestí mohou naznačovat závažnější problém ranní maxima bolestí nebo noční bolesti hlavy budící ze spánku, ranní zvracení, změna charakteru známé bolesti a nedostatečný efekt analgetické terapie. Specifickými pediatrickými red flags je výskyt bolesti v předškolní věku a u nejmenších nadměrný růst obvodu hlavy. Dítě s akutní bolestí hlavy, které vyhledalo jakoukoliv formu lékařské pomoci, musí být vyšetřeno. Základem je pečlivá anamnéza se zaměřením na charakteristiky bolesti, okolnosti vzniku, doprovodné a varovné příznaky a klinické vyšetření s důrazem na zhodnocení neurologického stavu. V případě výskytu red flags by měla být dle závažnosti stavu a dostupných nálezů časně doplněna další vyšetření, především adekvátní zobrazovací vyšetření, neurologické vyšetření, krevní odběry, eventuálně další (lumbální punkce, EEG, toxikologie, ...). Bolest hlavy bez ohledu na její příčinu je vhodné léčit podáním dostatečné analgetické terapie, specifická léčba se odvíjí od vlastní příčiny stavu.

Handout

Abstrakt

Křeče patří mezi akutní stavy, se kterými se u dětí setkáváme poměrně často. U prolongovaných křečí se zvyšuje se intenzita mozkového metabolismu a průtok krve mozkem, dochází k edému mozku, poruše vědomí, sekundárnímu metabolickému vyčerpání mozkového metabolismu, ischémii a cytotoxickému edému, výsledkem může být trvalé poškození neuronů. Z různého pohledu můžeme křeče rozdělit na epileptické a neepileptické, na křeče s teplotou a bez teploty, na křeče fokální a generalizované. V přednemocniční a akutní nemocniční péči musíme neodkladně zajistit vitální funkce, ukončit křečový stav farmakoterapií a zároveň ruku v ruce provést základní diferenciální diagnostiku, poněvadž přibližně polovina křečí je sekundárních z poškození mozku (trauma, zánět, cévní mozková příhoda) nebo z poruchy metabolismu (hypoglykémie, hyponatrémie, hyperazotémie). Na kazuistickém sdělení autoři dokumentují terapii status epilepticus, diferenciální diagnostiku křečového stavu a také kdy a podle jakých zásad je u primárních křečí nasazena antiepileptická terapie.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Přednáška se zaměří na problematiku agresivního chování adolescentů v prostředí urgentního příjmu. Uvedeme příčiny agresivity, jejich projevy a mechanismy vzniku. Zaměříme se zejména na agresivní intoxikované a psychiatrické pacienty, ale ukážeme si i případy, kdy se kombinuje agresivita se somatickým problémem. Zmíníme se o významu avíza při transportu agresivního pacienta do nemocnice. Bude diskutována role urgentního týmu při zvládání akutní agrese, význam prevence eskalace konfliktu i způsoby bezpečné intervence, ať už farmakologické nebo nefarmakologické. Budeme hledat přístup, který umožní zvládnout agresivního pacienta s respektem, ale zároveň bez ohrožení bezpečnosti personálu a okolí. Přednáška nabídne také kazuistiky z praxe, které ilustrují nejčastější situace a možnosti řešení.

Abstrakt

Sebevražedné chování u dětí a adolescentů představuje v poslední době závažný celospolečenský i zdravotnický problém jehož prevalence roste. Přednáška zahrnuje rizikové faktory sebevražedného chování, přehled sebevražedných forem a věnuje se především nárůstu úmyslných intoxikací u dětí. Cílem přednášky je shrnutí současných poznatků o nejčastějších formách sebevražedných pokusů a porovnání typických vzorců sebevražedného chování v různých věkových skupinách, podle pohlaví, socioekonomického a rodinného zázemí, genderové identity nebo sexuální orientace. Popsány budou rovněž zkušenosti z našeho pracoviště v podobě statistik a krátkých kazuistických sdělení.

Abstrakt

Extrakorporální mimotělní oxygenace (ECMO) je efektivní terapeutická metoda u dětských pacientů (pac.) s těžkou srdeční dysfunkcí na podkladě vrozené srdeční vady (VSV) či nestrukturálního srdečního onemocnění. Při progresi srdečního selhání se známkami nízkého srdečního výdeje a po vyčerpání všech konvenčních terapeutických intervencí představuje ECMO často poslední možnost, jak zvrátit fatální průběh závažného klinického stavu. Od zahájení programu srdečních transplantací v roce 2014 jsme v Dětském kardiocentru zavedli ECMO podporu u 46 dětí ve věku medián 4,4 měsíců (0,8 dne - 17,9 let) a medián hmotnosti 5 kg (2,6 – 78 kg). Indikací byly nízký srdeční výdej (LCO) na operačním sále, JIRP nebo resuscitace na JIRP u 28 pac. bezprostředně po operaci vrozené srdeční vady (VSV), u 7 pac. s akutním srdečním selháním de novo (myokarditida, kardiomyopatie), u 4 pac. progrese/dekompenzace chronického srdečního selhání, shodně u 2 pac. podpora po transplantaci srdce, před operací VSV pro kritickou hypoxémii a pro maligní arytmii s LCO. Jeden pac. byl napojen na ECMO při resuscitaci (ECPR). Kanylace transthorakální/centrální byla provedena u 35 pac., kanylace periferní (krční/femorální) 11 pac. K technickému zabezpečení ECMO jsme použili centrifugální čerpadla: Medtronic Biomedicus 500, Rotaflow Maquet, Levitronix Centrimag/Pedivas, Fresenius Xenios. Doba ECMO podpory byla medián 68 hodin (2 hod – 15 dní). Úspěšně odpojeno a propuštěno z hospitalizace bylo 29 (63%) pac. Za hospitalizace zemřelo 15 (37%) pac. Přepojení z ECMO na dlouhodobou levostrannou srdeční podporu (LVAD) v indikaci bridge to transplant bylo 6 pac. Fatální neurologické komplikace (krvácení či edém mozku) nastaly u 5 pac. V našich podmínkách představuje ECMO jednu ze stěžejních terapeutických metod, které přinesly zásadní změnu v péči o dětské pacienty se známkami nízkého srdečního výdeje ať už z důvodu akutního srdečního selhání nebo akutní dekompenzace chronického srdečního selhání, a která mění prognózu takto závažně nemocných dětí z pohledu dožít se zotavení srdeční funkce nebo transplantace srdce.

Abstrakt

Anotace: Extrakorporální membránová oxygenace (ECMO) je léčebná modalita, která je zařazena mezi mimotělní podpory života (ECLS). ECMO poskytuje podporu dýchání a krevního oběhu pacientům, u kterých selhala konvenční léčba. Podpora ECMO se dělí podle základních přístupů na ECMO veno-venózní (v-v) a veno-arteriální (v-a). Tato léčebná modalita byla poprvé použita u novorozenců v 70. letech 20. století, později byla rozšířena na další věkové kategorie a byl prokázán přínos léčby. Od jejího prvního použití došlo k nárůstu počtu pacientů, kteří jsou evidováni v registru Extracorporeal Life Support Organization (ELSO). Statistická data uvádějí, že např. v roce 2017 bylo z celkového počtu ECMO pacientů 31,1 % dospělých, 24,1 % dětí a 44,8 % novorozenců a v roce 2021 bylo v registru ELSO zapsáno celkem 44 568 dětských pacientů (z toho 33 400 novorozenců a 11 168 dětí). V odborné literatuře jsou pravidelně aktualizovány informace na téma indikační kritéria pro zahájení neonatální a dětské ECMO podpory (pooperační srdeční selhání, syndrom respirační tísně, syndrom aspirace mekonia aj.), dále farmakoterapeutické postupy (antikoagulační léčba) a také doporučení pro dlouhodobé sledování dětských pacientů léčených na ECMO, což je důležitá součást moderních přístupů komplexní péče. Na našem pracovišti byl program ECMO, zahrnující péči o kriticky nemocné novorozence a děti, zahájen v říjnu 2010. Od svého vzniku je program ECMO až dosud rozvíjen na Klinice pediatrie a dědičných poruch metabolismu na základech multidisciplinární spolupráce v rámci ECMO centra ve VFN v Praze a zároveň v rámci Centra excelence ELSO & ECMO ve VFN v Praze (platinové ocenění 2025) a spolupracuje s odborníky na národní úrovni (Ústav pro péči o matku a dítě v Praze, Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze) a mezinárodní úrovni (Erasmus Medical Center, Rotterdam, ECMO Center Karolinska, Stockholm). V přednášce se autoři zaměří na jednu část ECMO programu, tj. neonatální ECMO, jeho obecné aspekty (indikace, kontraindikace, komplikace) a aktualizované výsledky péče za období 2010 až 2025 včetně edukačních aktivit v této problematice.

Abstrakt

Kľúčové slová: Mimotelová oxygenácia, respiračné zlyhanie Úvod: Mimotelové membránová oxigenácia má svoje nezastupiteľné miesto pri starostlivosti o kriticky chorého pacienta. Podľa zapojenia môže nahrádzať funkciu pľúc, alebo srdca a pľúc. Na našom pracovisku sa snažíme, aby sa stala štandardným princípom starostlivosti o pacienta so závažným respiračným zlyhaním. Pri starostlivosti o pacienta je potrebné myslieť na riziko poškodenia pľúc samotnou ventiláciou pozitívnym tlakom v dýchacích cestách. Mimotelová oxigenácia dáva priestor pri závažnom respiračnom zlyhaní pre protektívnu ventiláciu, nakoľko dodávka kyslíka a odstraňovanie oxidu uhličitého už nie je závislé na funkcii pľúc. Obsah: Respiračné zlyhanie je charakterizované neschopnosťou pľúc zaistiť dostatočnú výmenu plynov podľa potrieb organizmu. Príčinou respiračného zlyhania môžu byť pľúcne príčiny, ako aj mimopľúcne príčiny. Pracovisko II História mimotelovej respiračnej podpory začala 28.12.2017 o 23:55 h., Autor v prednáške prezentuje výsledky osem ročnej činnosti pracoviska. V práci predstaví organizáciu pracoviska a zavedené postupy pri mimotelovej oxigenácii. V závere prezentuje výsledky pracoviska v porovnaní s celosvetovou štatistikou. Záver: Mimotelová oxigenácia je terapeutický postup, ktorý pomáha preklenúť fázu respiačného zlyhania s vysokým rizikom hypoxemického poškodenia orgánov. Zároveň vytvára priestor pre protektívnu umelú pľúcnu ventiláciu a regeneráciu pľúcneho parenchýmu.

Abstrakt

Úvod: Extrakorporální membránová oxygenace (ECMO) představuje život zachraňující metodu u dětí s refrakterním respiračním nebo některými formami oběhového selhání. Resuscitační oddělení pro děti KARIM FN Motol je od roku 2023 součástí ECLS centra FN Motol, které poskytuje komplexní péči o tyto pacienty. Cíl: zhodnotit zkušenosti a výsledky léčby dětí s ECMO podporou na našem pracovišti v letech 2023-2025. Metodika: retrospektivní analýza všech pacientů, kteří byli na našem pracovišti napojeni na ECMO. Hodnoceny byly základní demografické údaje, indikace ECMO, typ a trvání podpory, přežití do dimise včetně neurologického výsledku. Výsledky: celkem byla v období 04/2023 – 08/2025 ECMO podpora poskytnuta 23 pacientům (9 dívek, 14 chlapců) ve věku 1 měsíc – 17 let. • Respirační selhání: 15 pacientů (11x veno-venozní ECMO, 4x veno-arteriální ECMO), diagnozy bakteriální, virové i mykotické pneumonie, ARDS, aspirace, kongenitální stenoza trachey, mediastinální lymfom s kritickým útlakem dolních cest dýchacích • Kardiální selhání: 8 pacientů (včetně 3 pacientů s ECPR, všichni na VA nebo centrální ECMO), diagnozy virová myokarditida (influenza), septická kardiomyopatie Všichni pacienti po ECPR zemřeli. Ze zbývajících 20 pacientů přežilo 14 do dimise vcelku s dobrým neurologickým výsledkem (70% přežití mimo skupinu ECPR). Závěr: Pediatrické ECLS centrum KARIM FN Motol poskytlo od roku 2023 ECMO podporu 23 dětem. Výsledky u pacientů s respiračním nebo oběhovým selháním jsou srovnatelné s mezinárodními registry. Prognoza pacientů po ECPR zůstává i nadále velmi nepříznivá.

Abstrakt

Úvod: Neuromuskulárne ochorenia v detskom veku predstavujú výrazne heterogénnu skupinu vrodených aj získaných porúch, z ktorých mnohé sa vyznačujú nízkou prevalenciou. Typickým klinickým prejavom väčšiny z nich je svalová slabosť a porucha motoriky, ktoré môžu byť sprevádzané dysfunkciou ďalších orgánových systémov. Multisystémový charakter týchto ochorení významne zvyšuje anestéziologické riziko a vyžaduje multidisciplinárne koordinovaný prístup s dôrazom na individualizáciu postupov podľa patofyziologických charakteristík konkrétneho ochorenia. Dystrofinopatie patria medzi klinicky najvýznamnejšie neuromuskulárne ochorenia so zvýšeným anestéziologickým rizikom. Ide o skupinu porúch spôsobených mutáciami v géne pre dystrofín, z ktorých najčastejšie formy predstavujú Duchennova a Beckerova muskulárna dystrofia. Tieto ochorenia sa vyznačujú progresívnou svalovou slabosťou, rozvojom reštrikčnej respiračnej poruchy a rizikom variabilného kardiálneho postihnutia. Metodika: Cieľom príspevku je analyzovať špecifiká anestéziologického manažmentu u detí s neuromuskulárnymi ochoreniami, najmä dystrofinopatiami, na základe prehľadu aktuálnej odbornej literatúry. Zohľadnené boli odporúčania odborných spoločností, klinické usmernenia a prehľadové publikácie so zameraním na stratifikáciu rizika, predoperačné vyšetrenia a špecifiká perioperačnej starostlivosti. Výsledky: Anestéziologické riziko pri neuromuskulárnych ochoreniach je podmienené najmä rozsahom svalového postihnutia a mierou dysfunkcie orgánových systémov, najčastejšie respiračného a kardiovaskulárneho. Osobitne rizikovú skupinu predstavujú pacienti s dystrofinopatiami, ktorí si vyžadujú individualizovaný a dôkladne naplánovaný anestéziologický prístup. Kľúčovým predpokladom bezpečnej anestézie je komplexné predoperačné zhodnotenie, multidisciplinárne plánovanie a voľba stratégie, ktorá minimalizuje riziko závažných komplikácií v perioperačnom období. Záver: Pediatrickí pacienti s neuromuskulárnymi ochoreniami predstavujú špecifickú skupinu s vysokým anestéziologickým rizikom. Individualizovaný prístup, dôsledné predoperačné zhodnotenie a interdisciplinárna spolupráca sú nevyhnutné pre bezpečný priebeh anestézie. Príspevok predkladá praktické odporúčania a klinické poznatky, ktoré môžu byť prínosom pre každodennú prax anestéziológov a zároveň základom pre ďalšie vzdelávanie v tejto oblasti.

Abstrakt

Guillain-Barrého syndrom (GBS) představuje akutní, imunitně zprostředkovanou polyradikuloneuritidu, která primárně postihuje periferní nervový systém. Toto onemocnění vede k rozvoji senzorického a motorického poškození, které může progredovat až do respiračního selhání vyžadujícího intenzivní lékařskou péči. GBS může rovněž způsobovat autonomní dysfunkci, aspirační pneumonii a další komplikace. Přesto, že je GBS vnímám jako onemocnění periferního nervového systému, v literatuře jsou popisovány případy postižení centrálního nervového systému, včetně pozoruhodných abnormalit duševního stavu. Tyto psychické projevy, zahrnující změny osobnosti, halucinatorní prožitky, oneirické (snové) stavy či psychotické symptomy, byly v minulosti popisovány spíše kazuisticky a nebyly předmětem systematického výzkumu. Často docházelo k jejich mylnému označení jako nespecifického "deliria na jednotce intenzivní péče (JIP)". Je důležité tyto stavy od sebe odlišit. GBS nemusí být striktně periferním onemocněním. Výskyt psychických symptomů, které jsou typicky spojovány s centrální nervovou aktivitou, totiž představuje výzvu pro tradiční chápání GBS jako čistě periferní neuropatie. Pokud by se prokázalo, že tyto symptomy mají základ v centrální dysfunkci, mohlo by to významně ovlivnit pohled na patofyziologii, diagnostiku a potenciálně i léčbu tohoto závažného neurologického onemocnění.

Abstrakt

V našem souboru 19 ti pacientů autoimunitně podmíněných neuropatií za posledních 5 let (2021-2025) jsme zaznamenali pozvolný, ale trvalý nárůst případů v postkovidovém období, zejména od roku 2023. Zvýšený zájem o tuto problematiku odráží i množství odborných prací na toto téma celosvětově. Do našeho souboru dětských pacientů byly zařazeny všechny autoimunitní encefalitidy, myelitidy i raritní limbická encefalitida. Dále byly posuzovány jednotlivé varianty jako AIDP (akutní zánětlivá demyelinizační polyradikuloneuritida), AMAN (akutní motorická axonální neuropatie), AMSAN (akutní motorická a senzitivní axonální neuroptie) a ADEM (akutní diseminovaná encefalomyelitida). Výše uvedené jednotky mají přes různé klinické projevy podobné možnosti terapeutického zásahu, což bylo důvodem pro náš pokus o optimální nastavení algoritmu léčby a jeho následné porovnání s výsledky. Z celkového souboru bylo 12 chlapců a 7 dívek, medián věku byl 8,8 let od 1-18 let, doba hospitalizace v průměru 21 dní ( max.62 dní, min. 9 dní), téměř všichni pacienti měli v předchorobí infekt, neurol. symptomatologii (parézy, křeče, poruchy vědomí atd.) pak všichni. UPV byla nezbytná u 4 pacientů, nález korelující s diagnosou na MRI mozku nebo míše pak 88% pacientů. Likvorový nález byl pozitivní u 96% případů. Následky po prodělaném onemocnění vykazovalo 92% pacientů- nutná rehabilitační a lázeňská léčba. V první fázi terapie bylo naslepo ve všech případech nasazena kombinace ACV + Cef.III. Ta po vyloučení neuroinfekce záhy vysazena. K vlastní terapii bylo použito v různém pořadí a různých kombinací celkem 5 terapeutických možností. Pořadí podle četnosti: 1. Pulzy kortikoidů, 2.IVIG, 3.Plasmaferesa, 4.Cyklofaosfamid, 5.Tocilizumab (blokace IL6) Veškeré změny pořadí v nasazení i vzájemné kombinace nevykázaly statisticky významný efekt. Pozitivní klinická odezva byla po nasazení Cyklofosfamidu jako záložní možnosti. Pro malá počty pacientů(celkem 4x) však taktéž bez statistického významu. Ve vlastní prezentaci autoři uvádějí podrobný rozbor.

Abstrakt

Autoimunitní neurologická onemocnění představují pestrou skupinu se škálou klinických projevů, z nichž některé mohou být bezprostředně život ohrožující. V případě centrálního nervového systému (CNS) je navíc znepokojující prakticky absence schopnosti regenerace a jeho křehkost, což může snadno vést k trvalým následkům i při bleskovém terapeutickém zásahu. Diagnostika autoimunitních onemocnění postihujících CNS se rozšiřuje, objevují se nové klinické jednotky. Zásadní je brzké rozlišení autoimunitní příčiny a zahájení adekvátní imunoterapie. Z klinického pohledu je však mnohdy nemožné při rychlém nástupu neurologických příznaků vedoucích k poruše vědomí a nestabilitě vitálních funkcí s nutnosti zahájení neodkladné intenzivní péče odlišit infekční a autoimunitní povahu zánětlivého onemocnění. Zvláště pak v situacích, kdy infekční agens vede ke spuštění neadekvátní zánětlivé reakce s napadením CNS. V takových situacích je v rámci diagnostiky nezbytná svižná spolupráce se zkušeným dětským radiologem, neurologem a laboratorním komplementem. V případech s pomalejším nástupem neurologických potíží u jiných klinických jednotek může být naopak svízelná jejich torpidnost. Typicky přetrvávající vyčerpávající psychomotorický neklid, status epilepticus nereagující na standardní terapii nebo autonomní dysfunkce. V rámci sdělení budou diskutovány klinické jednotky, které mohou potenciálně dovést pacienta na lůžko intenzivní péče s nutností umělé plicní ventilace a sedace. Konkrétně z okruhu demyelinizačních onemocnění CNS: 1) akutní diseminovaná encefalomyelitida (ADEM), 2) onemocnění z okruhu neuromyelitis optica (NMOSD), 3) onemocnění spojené přítomností protilátek pro myelin-oligodendrocytárnímu glykoproteinu (MOGAD). Dále z okruhu autoimunitních encefalitid a dalších syndromů spojených s neuronálními autoprotilátkami, jakými jsou např. protilátky proti N-methyl-D-aspartát receptorům (NMDAR). A zmíněny budou také vzácné diagnózy typu akutní nekrotizující encefalitida (ANEC), parainfekční stavy a primární imunodeficity vedoucí k omezení funkce CNS spojené s cytotoxickým edémem a v horších případech také s destrukcí nervové tkáně na autoimunitním podkladě. Okrajově se zmíníme o onemocněních periferního nervového systému typu Guillian Barré. Ukážeme možné terapeutické přístupy, nutnost mezioborové spolupráce a sdělení doplníme konkrétními kazuistikami.