XXVI. ČESKÝ A XXI. ČESKO – SLOVENSKÝ KONGRES SPÁNKOVÉ MEDICÍNY

Abstract

Insomnie je jednou z nejčastějších poruch spánku a významným rizikovým faktorem pro rozvoj psychických i somatických onemocnění. Kognitivně-behaviorální terapie insomnie (KBT-I) je dle doporučení odborných společností léčbou první volby, a to i u pacientů s komorbidními poruchami. Tento prakticky zaměřený workshop účastníkům představí jednotlivé kroky strukturovaného KBT-I programu pro individuální nebo skupinovou práci s pacienty trpícími nespavostí. Účastníci se seznámí s podstatnými komponentami terapie (např. spánková restrikce, kontrola stimulů, kognitivní přehodnocování, vedení spánkového deníku, relaxace, mindfulness, prevence relapsu) a jejich správným načasováním. Součástí workshopu bude také modelový průchod programem na příkladu konkrétního pacienta a nácvik vybraných terapeutických metod formou hraní rolí, které přiblíží konkrétní terapeutické postupy. Zaměříme se na způsoby edukace pacienta a možnosti adaptace pro různé klinické situace (např. úzkost, somatické onemocnění, motivace). Tento prakticky orientovaný workshop je určen zejména somnologům a lékařům, kteří se chtějí seznámit s principy a strukturou standardizovaného KBT-I programu pro jednotlivce či skupiny. Workshop je určen také psychologům, psychiatrům, zdravotním sestrám a dalším odborníkům, kteří chtějí KBT-I využívat v každodenní praxi a získat jistotu v jejím vedení. Workshop nabízí prostor pro diskusi o možnostech využití KBT-I v různých zdravotnických zařízeních, její kombinaci s farmakoterapií a přizpůsobení specifickým potřebám pacientů.

Abstract

Obezita je klíčovým patogenetickým faktorem obstrukční spánkové apnoe (OSA) a její přítomnost zásadně zvyšuje prevalenci a tíži onemocnění. Současná léčba OSA, především pomocí PAP, řeší symptomy, ale neovlivňuje samotnou příčinu. Významný posun v terapii nastává s nástupem moderních farmakologických možností léčby obezity ze skupiny agonistů inkretinových hormonů. Inkretinové hormony hrají klíčovou roli v regulaci příjmu potravy a jejich ovlivnění může pomoci v léčbě nadváhy a obezity a tím i jejích komplikací včetně obstrukční spánkové apnoe. Klinické studie s agonisty inkretinů (GLP-1 a GIP) publikované v posledních dvou letech prokázaly, že tyto látky vedou nejen k výraznému poklesu tělesné hmotnosti, ale také ke snížení apnoicko-hypopnoického indexu (AHI), zlepšení denní spavosti, krevního tlaku a markerů zánětu. V součastnosti máme v ČR k dispozici 2 subkutánně podávané přípravky, které mají prokázaný efekt na snížení AHI, a sice GLP-1 agonistu liraglutid a GLP-1/GIP agonistu tirzepatid. Nejnovější výsledky studie SURMOUNT-OSA (Malhotra et al., 2024) s tirzepatidem ukázaly, že po 52 týdnech léčby došlo ke snížení AHI o více než 50 % a hmotnost průměrně o 17 %, a to i bez současného použití PAP. Výzkum se aktuálně ubírá směrem k využití dalších molekul k ovlivnění inkretinového systému, a to včetně perorálně podávaných forem. Tyto přístupy mohou zásadně změnit současná schémata léčby a pomoci pacientům, kteří netolerují léčbu PAP, případně i zlepšení compliance pacientů léčených PAP.

Abstract

Obezita predstavuje globálny zdravotný problém, počet pacientov s touto diagnózou postupne narastá. Podľa údajov zo Svetového atlasu obezity 2025, pri udržaní súčasných trendov bude vo svete do roku 2030 žiť pravdepodobne 1,1 miliarda dospelých s obezitou (body mass index (BMI) 30 kg/m2 a viac). V roku 2025 na Slovensku 29% populácie spĺňa kritéria obezity, v Českej republike je to 28% populácie. Obezita je spojená s niekoľkými patofyziologickými zmenami ovplyvňujúcimi dýchací systém, vrátane alveolárnej hypoventilácie. Hypoventilačný syndróm pri obezite (OHS) zaradzujeme do skupiny hyposaturačných syndrómov asociovaných so spánkom. Je charakterizovaný prítomnosťou obezity (BMI > 30 kg/m2), dennou hyperkapniou (parciálny tlak pCO2 > 6,0 kPa), poruchami spánku a vylúčenou inou príčinou alveolárnej hypoventilácie. Z praxe vieme, že OHS sa častokrát vyskytuje so syndrómom obštrukčného spánkového apnoe (OSA), asi v 90% prípadov. Prevalencia OHS je priamo spojená s prevalenciou obezity v každej populácii. Zvyšuje riziko kardiometabolických ochorení, hospitalizácií z dôvodu akútneho či chronického hyperkapnického respiračného zlyhania. Liečba je komplexná, dôležitou časťou je neinvazívna pretlaková ventilácia (NIPV). Potrebná je tiež komorbidít, manažment úbytku váhy (kombináciou behaviorálnych zásahov, fyzickej aktivity, farmakoterapie a metabolických či bariatrických zákrokov). Cieľom kazuistiky je prezentovať reálne praktické skúsenosti pri diagnostike a terapii pacienta s OHS a OSA. Poukazujeme na dôležitosť spolupráce pacienta, trpezlivosť lekára s cieľom dosiahnutia efektívnej liečby, spoluprácu medzi pracoviskami, ktoré sa tejto problematike venujú . V kazuistike opisujeme prípad 22 ročnej pacientky s BMI 48 (134kg, 154cm). V čase vstupného vyšetrenia pacientka neužívala chronickú medikáciu, na vyšetrenie ju donútila prísť matka, ktorá už bola našou pacientkou pre OSA ťažkého stupňa, starý otec v liečbe BiPAP pre chronickú hyperkapnickú respiračnú insuficienciu (COPD OSA overlap syndrome). Matkou bolo u dcéry pozorované progredujúce chrápanie, prestávky v dýchaní, nevýkonnosť. Pacientka nepracovala, neštudovala, výrazný vzostup váhy nastal počas posledných 4 rokov, po ukončení strednej školy. V noci udávala pocity dusenia sa, denné aktivity obmedzené spavosťou, ESS 8 bodov. Realizované bolo polygrafické vyšetrenie, ktoré potvrdilo OSA ťažkého stupňa so závažnými desaturáciami AHI 102/hod, ODI 194,6 t90 76,9%, t70 bola 29,1%. V astrupe bola potvrdená hyperkapnicko-hypoxemická respiračná insuficiencia (pCO2 6,7kPa, pO2 6,28 kPa), saturácia 87%, hospitalizáciu pacientka opakovane odmietala. V čase diagnostiky fajčiarka. Realizovaná bola komplikovaná ambulantná titrácia na ventilačnú liečbu s veľmi zlou compliance, vynechávaním liečby aj kontrol, početnými výhovorkami. Pacientka bola zle usmerniteľná aj vlastnou rodinou, pozitívnou motiváciou nebola ani výborná compliance matky a starého otca v používaní ventilačnej liečby. Postupne bola nastavená na liečbu BiPAP s objemovou podporou (IPAP 20-30 EPAP 16 VT 460ml). Po schválení a obdržaní vlastného stroja naďalej spolupráca s pacientkou menlivá. Zvrat v jej prístupe ku liečbe nastal po hospitalizácií na Internom oddelení (asi 9 mesiacov od stanovenia diagnózy OHS a OSA) pre primomanifestáciu srdcového zlyhávania. V objektívnom náleze anasarka, na röntgene známky stázy v malom obehu. Objektívne pacientka pribrala za rok približne 34kg. Začala si uvedomovať potrebu ventilačnej liečby. Napriek úprave parametrov, zmene masky (aj rodinným cirkuláciam masiek) pretrvávalo vysoké rAHI (30-40/hod). Absolvovala kontrolnú hospitalizáciu na Klinike pneumológie a ftizeológie Košice, po zmene nastavenia aj masky (Prisma 30ST EPAP 21-25, Pdiff 5 režim AutoST maska celotvárová) pretrvávajú výborné výsledky, rAHI 5/hod, compliance nad 4 hodiny 88% aj počas ďalších ambulantných návštev. Napriek potrebe vysokých tlakov je tolerancia liečby veľmi dobrá. Pacientka sa pokúša meniť stravovanie, indikovaná aj na liečbu semaglutidom, subjektívne sa cíti výrazne lepšie, v Astrupe bez hyperkapnie. Pacienti s obezitou a súbežnou hyperkapniou majú vyššie riziko morbidity ako pacienti bez hyperkapnie. Pacienti s OHS, ktorí odmietajú liečbu kontinuálnym pozitívnym tlakom v dýchacích cestách majú alarmujúco vysokú úmrtnosť až 46% v priebehu 50 mesiacov sledovania. Prvoradé je preto týchto pacientov adekvátne liečiť, častokrát aj s potrebnou dávkou trpezlivosti.

Abstract

Úvod: Poruchy dýchání ve spánku (sleep-disordered breathing, SDB) a diabetes mellitus (DM) se často vyskytují současně, avšak existuje jen omezené množství údajů o vlivu SDB na mortalitu u osob s DM. Materiál a metody: Analýza vycházela z dat studie Sleep Heart Health Study, multicentrické prospektivní observační studie zahrnující 5 780 účastníků s dostupnými polysomnografickými a mortalitními daty, z nichž 453 mělo diagnostikovaný diabetes mellitus (DM). Cílem studie bylo posoudit vliv poruch dýchání ve spánku (SDB) a přítomnosti DM na celkovou mortalitu, kardiovaskulární a nekardiovaskulárních mortalitu. Pro hodnocení rizik byly použity analýzy přežití a regresní modely proporcionálního rizika pro výpočet adjustovaných poměrů rizik (aHR). Výsledky: Pacienti s DM, kteří měli průměrnou saturaci kyslíkem (SpO₂) vyšší než 91,4 %, vykazovali signifikantně nižší riziko celkové mortality (aHR 0,52; 95% CI 0,34–0,80) a kardiovaskulární mortality (aHR 0,44; 95% CI 0,22–0,87) ve srovnání s těmi, kteří měli SpO₂ pod touto hranicí. U pacientů s DM léčených antidiabetiky byl apnoe-hypopnoe index (AHI) nad 31 (aHR 1,58; 95% CI 1,10–2,28) a index desaturací kyslíku (ODI) nad 13,3 (aHR 1,58; 95% CI 1,10–2,25) spojen s vyšší celkovou mortalitou. Spánková efektivita a podíl spánku ve fázi REM neměly u pacientů s DM vliv na mortalitu, což se lišilo od pacientů bez DM, u nichž byla nižší efektivita spánku (<81,4 %; aHR 0,77; 95% CI 0,68–0,87) nebo nižší podíl REM spánku (<14,9 %; aHR 0,78; 95% CI 0,68–0,89) spojena s vyšší celkovou mortalitou. Závěry: Pacienti s diabetes mellitus s těžkými poruchami dýchání ve spánku mají zvýšené riziko celkové mortality. Nižší průměrná saturace kyslíkem byla prediktorem jak celkové, tak kardiovaskulární mortality u osob s DM. Poděkování: Tato práce byla financována Národním institutem pro výzkum metabolických a kardiovaskulárních onemocnění (program EXCELES, ID projektu LX22NPO5104) – financováno Evropskou unií – Next Generation EU a grantem Univerzity Karlovy v rámci projektu Cooperatio. Studie Sleep Heart Health Study (SHHS) byla podpořena kooperativními dohodami s National Heart, Lung, and Blood Institute: U01HL53916 (University of California, Davis), U01HL53931 (New York University), U01HL53934 (University of Minnesota), U01HL53937 a U01HL64360 (Johns Hopkins University), U01HL53938 (University of Arizona), U01HL53940 (University of Washington), U01HL53941 (Boston University) a U01HL63463 (Case Western Reserve University). Další podpora: National Heart, Lung, and Blood Institute (R24 HL114473, 75N92019R002).

Abstract

Round table: chirurgické řešení retrolingvální obstrukce je jedna z výzev spánkové chirurgie a dosud není jednotný názor, jaký optimální přístup zvolit. Zkušení chirurgové v oblasti spánkové medicíny budou diskutovat nad jednotlivými postupy z pohledu EBM i ze zkušeností z vlastních pracovišť.

Abstract

Úvod: Obstrukční spánková apnoe je v populaci častá nemoc, která je spojena s vyšší mírou depresivní a úzkostné symptomatologie a neléčená má negativní dopad na kognitivní funkce, především pak na pozornost a exekutivní funkce. V literatuře stále není jednoznačně prokázáno, jaké faktory mají vliv na psychopatologii u OSA a jakou roli pak hraje léčba pacientů přetlakovým dýcháním (CPAP). Tato práce zkoumala faktory ovlivňující psychometrická data u pacientů s obstrukční spánkovou apnoe. Druhým cílem práce bylo zjištění vlivu léčby metodou přetlakového dýchání CPAP na psychometrické parametry. Metodika: Osmdesát jedna pacientů Spánkové laboratoře Fakultní nemocnice Olomouc s obstrukční spánkovou apnoe bylo zařazeno do studie. V prvním kroku byla vstupně provedena průřezová analýza zkoumající vliv biologických a spánkových parametrů na kognitivní výkon a míru depresivních a úzkostných příznaků. Následně byly pacienti léčeni pomocí CPAP po dobu jednoho roku. Vstupně a po jednom roce léčby pacienti vyplnili kognitivní testy: Test cesty, Test verbální fluence a d2 Test pozornosti. Vstupně, po dvou měsících a po jednom roce pacienti vyplnili Beckovu škálu deprese a Beckovu stupnici úzkosti. Přítomnost komorbidní psychiatrické poruchy byla vyloučena MINI interview. Na základě údajů o užití CPAP přístroje byli pacienti po roce rozděleni na adherentní (více než 4 hodiny léčby za noc) a non-adherentní skupinu. Výsledky: Studii dokončilo 59 adherentních pacientů a 8 non-adherentních pacientů. U adherentních pacientů se signifikantně snížily symptomy deprese a úzkosti. Došlo také k signifikantnímu zlepšení celkového výkonu v testu pozornosti, v testu verbální fluence a v části B testu cesty, část A byla beze změny. U non-adherentních pacientů se významně zvýšil počet chyb v testu pozornosti a snížili depresivní příznaky. V průřezové analýze bylo zjištěno, že psychometrická data nejčastěji korelují s parametry saturace krve v průběhu spánku. Závěr: Léčba OSA pacientů metodou CPAP má pozitivní vliv na depresivní a úzkostné příznaky a zlepšuje kognitivní výkon pacientů. Klíčová slova: obstrukční, apnoe, deprese, úzkost, kognitivní, dysfunkce, CPAP.

Abstract

Background: Cognitive emotion regulation strategies (CERS) play a crucial role in psychological functioning and have been increasingly linked to both mental health and sleep quality. However, studies that simultaneously examine the triadic relationship between specific CERS, sleep quality, and depressive and anxiety symptoms in non-clinical populations remain not well explored. Recent reviews highlight the importance of studying these constructs simultaneously. Therefore, this study aimed to investigate how distinct cognitive emotion regulation strategies relate to subjective sleep quality and mental health (depression and anxiety symptoms). Methods: A total of 1,030 Czech participants aged 18–30 completed questionnaires: Cognitive Emotion Regulation Questionnaire (CERQ), Pittsburgh Sleep Quality Index (PSQI), Beck Depression Inventory-II (BDI-II), and Beck Anxiety Inventory (BAI). Correlation analyses were conducted to examine associations between individual CERS, sleep quality, and symptoms of depression and anxiety. A SEM model was then constructed with two latent variables: Sleep Quality (based on five PSQI components) and Mental Health (based on BDI-II and BAI). Components 4 (Sleep Efficiency) and 6 (Sleep Medication Use) were excluded due to low variability and theoretical considerations. Results: Correlational analyses showed that less adaptive CERS, namely rumination, catastrophizing, self-blame, and blaming others were significantly positively associated with poorer sleep and higher levels of depressive and anxiety symptoms. Adaptive strategies, such as positive reappraisal and positive refocusing, showed weak but significant negative associations with depressive symptoms. Interestingly, acceptance and putting into perspective were weakly positively correlated with anxiety symptoms. The SEM model demonstrated good fit (CFI = 0.931, RMSEA = 0.055). Self-blame and catastrophizing significantly predicted both poorer sleep and worse mental health. Positive refocusing was linked with sleep quality, and positive reappraisal and planning were associated with better mental health. A moderate correlation was observed between the latent constructs of sleep quality and mental health (Φ = 0.51, p < .001), supporting their mutual influence. Conclusion: The study confirms that less adaptive CERS are linked to both reduced sleep quality and poorer mental health. Notably, these strategies were associated not only with global sleep outcomes, but also specifically with subjective sleep quality and daytime dysfunction—components most sensitive to emotional processing. Self-blame and catastrophizing can function as a transdiagnostic risk factor of sleep quality and mental health even in a general healthy population of young adults. Adaptive strategies were slightly associated both positively and negatively with mental health, their links to sleep were less robust. These results are in line with findings from meta-analysis showing that less adaptive cognitive strategies are more consistently related to psychological distress than adaptive ones and adaptive CERS do not have long-lasting effects. Future research should focus on developing and testing interventions that focus on reducing self-blame and catastrophizing, which could mitigate depressive symptoms and improve subjective sleep quality and overall mental health.

Abstract

Odvykací stavy při vysazení hypnotické medikace: výzvy v každodenní praxi Withdrawal syndromes following discontinuation of hypnotic medication: challenges in every day clinical practice Lucie Bundárová Klinika psychiatrie, Lékařská fakulta Univerzity Palackého Olomouc a Fakultní nemocnice Olomouc Úvod: Hypnotika představují klíčový farmakologický nástroj v léčbě nespavosti, zejména u pacientů s psychiatrickými komorbiditami. Jejich dlouhodobé podávání však nese riziko vzniku závislosti, tolerance a následného odvykacího syndromu. Kromě klasických vegetativních a neuropsychických symptomů jsou typickým projevem odvykání výrazné poruchy spánku, které mohou vést k relapsu užívání a fixaci maladaptivního léčebného chování. Klíčová slova: hypnotika, vysazení, odvykací syndrom, nespavost, benzodiazepiny, Z-látky, CBT-I Introduction: Hypnotics are a key pharmacological tool in the treatment of insomnia, especially in patients with psychiatric comorbidities. However, long-term use is associated with the risk of dependence, tolerance, and subsequent withdrawal syndrome. In addition to classic vegetative and neuropsychiatric symptoms, pronounced sleep disturbances are a hallmark of withdrawal and may contribute to relapse and perpetuation of maladaptive treatment behavior. Key words: hypnotics, benzodiazepins, insomnia, addictive substances, addiction, withdrawal symptoms, Z-drugs, CBT-I Vlastní sdělení:Cílem příspěvku je popsat klinické projevy a mechanismy odvykacích stavů po vysazení různých typů hypnotik, včetně benzodiazepinů, Z-látek a antihistaminik, a představit doporučené strategie jejich zvládání v každodenní klinické praxi. Dále představit léky, které jsou funkční u uživatelů návykových látek. V přednášce budou doplněny kazuistiky pacientů z ambulantní psychiatrické praxe. Zaměření na farmakologické profily jednotlivých hypnotik, délku užívání, způsob vysazení (náhlé vs. postupné) a výskyt rebound insomnie či dalších symptomů (úzkost, agitovanost, somatické potíže). Výskyt odvykacího syndromu se liší podle typu hypnotika, délky užívání a rychlosti vysazení. Nejrizikovější skupinou jsou pacienti užívající krátkodobě působící benzodiazepiny a Z-hypnotika více než 4 týdny. Mezi nejčastější symptomy patří úzkost, nespavost, noční můry, vegetativní labilita a zhoršení původních potíží. Podpůrná léčba (např. pregabalin, mirtazapiin, quetiapine) a psychoterapeutické intervence (zejména CBT-I) mohou významně snížit míru rebound fenoménů Závěr: Úspěšné zvládání odvykacích stavů po hypnoticích vyžaduje individuální přístup, důkladnou edukaci pacienta, pomalé vysazení medikace a dostupnost farmakologických i nefarmakologických podpůrných opatření. Včasná intervence může zabránit chronifikaci nespavosti a recidivám anxiózních symptomů. Literatura: Mohr, P., Kopeček, M., Brunovský, M., & Páleníček, T. (2017). Klinická psychofarmakologie. Maxdorf. Medková, A. (2023). Užívání kratomu v České republice: dotazníkové šetření. USTOHAL, Libor, et al. Kazuistika pacientky vyššího věku léčené pregabalinem pro generalizovanou úzkostnou poruchu. Psychiatrie pro praxi, 2018, 19.2: 76-79. Isoardi, K. Z., Polkinghorne, G., Harris, K., & Isbister, G. K. (2020). Pregabalin poisoning and rising recreational use: a retrospective observational series. British journal of clinical pharmacology, 86(12), 2435-2440. MUDr. Lucie Bundárová Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Zdravotníků 248/7 77900 Olomouc Tel.: 588449519 E-mail:lucie.bundarova fnol.cz

Abstract

Úvod: Insomnie představuje jednu z nejčastějších poruch spánku s negativními důsledky pro tělesné i duševní zdraví, pracovní výkonnost i kvalitu života. Je častá napříč klinickými obory – v psychiatrii, neurologii, plicním lékařství, endokrinologii i onkologii. Standardem léčby zůstává kognitivně behaviorální terapie insomnie (KBT-I), jejíž prezenční forma je však pro řadu pacientů nedostupná kvůli kapacitním, geografickým či finančním limitům. Internetová verze této terapie (iKBT-I) nabízí bezpečnou, efektivní a široce přístupnou alternativu. Co iKBT-I obnáší: Internetová KBT-I je vedený on-line program, který pacient absolvuje samostatně z domova, obvykle během 6 až 8 týdnů. Obsahuje interaktivní moduly, psychoedukaci, vedená cvičení, audio/vizuální obsah a průběžné úkoly. Jednotlivé kroky programu zahrnují: 1. Základní edukaci o spánku a insomnii (vysvětlení bludného kruhu nespavosti, vliv stresu a chování) 2. Záznam spánkového deníku a pravidelné vyplňování hodnotících škál 3. Zavedení pravidelného režimu spánku pomocí tzv. spánkové restrikce a kontroly stimulace 4. Kognitivní restrukturalizaci (identifikace a změna maladaptivních přesvědčení o spánku) 5. Práci se stresem, relaxačními technikami a dovednostmi regulace emocí 6. Prevence relapsu a plán udržení změn po skončení programu Výsledky a klinická relevance: Meta-analýzy a velké RCT studie potvrzují, že iKBT-I dosahuje výsledků srovnatelných s prezenční terapií – významné zlepšení latence usínání (SOL), délky spánku (TST), efektivity spánku (SE) i snížení počtu nočních probuzení (WASO). Efekt přetrvává i po 6–12 měsících. iKBT-I se ukazuje být účinná také u pacientů s chronickým onemocněním (např. diabetes, post-CMP, CHOPN, onkologická onemocnění, menopauza), kde spánek významně ovlivňuje kvalitu života. Podporuje i zlepšení úzkostných a depresivních symptomů, které s insomnií často koexistují. Klinická doporučení: Internetová KBT-I je vhodná zejména pro pacienty s chronickou nespavostí bez závažné psychiatrické komorbidity (např. psychóza, aktivní závislost). Pro úspěch je klíčová správná indikace, motivace pacienta, uživatelská přívětivost programu a případná supervize lékařem či psychologem. Program může být integrován do péče v ambulancích spánkové medicíny, neurologie, psychiatrie i praktického lékařství. Závěr: iKBT-I je účinný a škálovatelný nástroj léčby nespavosti, který významně zvyšuje dostupnost psychoterapeutické intervence. Její širší implementace do praxe může pomoci léčit insomnii tam, kde prezenční terapie není dostupná, a přispět ke zlepšení celkové zdravotní péče o pacienty se spánkovými poruchami.

Abstract

Autoři prezentují metodu behaviorálního treninku v ambulantní léčbě nespavosti.

Abstract

Úvod: Kognitivně-behaviorální terapie insomnie (KBT-I) představuje nefarmakologickou metodu 1. volby v léčbě chronické nespavosti. Dostupnost této terapie je v praxi omezená personálně i geograficky, přičemž digitální terapeutické programy představují jednu z cest ke zpřístupnění účinné péče širší populaci, mimo velká města. Tento příspěvek představuje průběžné výsledky pilotního projektu testujícího 21denní digitální program SleepFactory v mobilní aplikaci založený na principech KBT-I. Metodika: Pilotního testování se účastnilo pět dospělých uživatelů, kteří absolvovali celý program v domácích podmínkách. Průchod autonomním programem bez vstupu terapeuta zahrnoval úvodní týden monitorování spánku pomocí digitálního spánkového deníku, výpočet spánkové efektivity a následné doporučení individuálního spánkového režimu. Současně byl uživatelům každý den nabízen edukativní obsah ve formě interaktivních zpráv v chatu a audio nahrávky relaxačních cvičení. V závěru programu si uživatelé vytvořili krizový plán a získali přehled kontaktů pro případnou následnou péči. Před zahájením programu a po jeho ukončení byl všem probandům administrován Index tíže nespavosti (ISI). Subjektivní zkušenost uživatelů byla zaznamenána pomocí otevřených otázek v on-line rozhovoru po ukončení programu. Výsledky: Pilotního projektu se účastnilo 5 zájemců o aplikaci, z nich 2 ženy a 3 muži ve věku 20-50 let, převážně s vysokoškolským vzděláním (4/5). Před zahájením programu získali v ISI v průměru 14 bodů (lehké potíže se spánkem), po ukončení se skóre snížilo na 11 bodů, tento rozdíl ale nebyl vyhodnocen jako klinicky významný (p=.1642). Ani spánková efektivita se signifikantně nezvýšila (p=.4316), což mohlo být způsobeno příliš malým a variabilním souborem probandů. Uživatelé nejvíce oceňovali: dostupnost a možnost individuálního tempa, jednoduchý záznam spánku a jeho okamžité vyhodnocení, každodenní formu psychoedukace ve srozumitelné a zábavné formě, využití relaxačních technik před spaním. Za méně funkční označili doporučení spánkového režimu, který ne vždy odpovídal individuálním potřebám. Zazněla také doporučení na rozšíření vstupního screeningu a přidání notifikací, které by podpořily pravidelné zapojení. Závěry: Pilotní testování digitální KBT-I prostřednictvím aplikace SleepFactory ukazuje potenciál této formy intervence jako dostupného a uživatelsky přívětivého nástroje pro prevenci insomnie. Přestože nebylo nalezeno dostatek evidence pro prokázání významného rozdílu v ISI a spánkové efektivitě před zahájením programu a po jeho ukončení, přítomen je trend nižší ISI a vyšší efektivity spánku a především subjektivní zlepšení symptomů a zvýšení povědomí o možnostech terapie. Další fáze projektu bude zaměřena na větší vzorek uživatelů, validizaci nástroje a hlubší personalizaci vstupních doporučení.

Abstract

Úvod: Nespavosť (insomnia) je najčastejšou poruchou spánku s významným dopadom na kvalitu života, pracovnú výkonnosť a celkové zdravie jednotlivca. Napriek jej vysokej prevalencii bola historicky podceňovaná a často vnímaná len ako sekundárny príznak iných ochorení. Súčasné klasifikačné a výskumné prístupy ju však čoraz viac uznávajú ako samostatnú poruchu, ktorá si vyžaduje vlastnú diagnostiku a liečbu. Cieľom tejto prednášky je poskytnúť prehľad o vývoji porozumenia insomnie, jej klinickom význame, prevalencii a rizikových faktoroch. Metodika: Prednáška vychádza z odborných materiálov a výučby, získanej po ukončení štúdia na University of Oxford- Sleep Medicine, v kombinácii s nadobudnutou praxou s pacientmi s insomniou a následnou liečbou pomocou CBT-I terapie. Obsahovo prepája historické poznatky, súčasné diagnostické klasifikácie (ICSD-3, DSM-5), populačné dáta a psychobiologické aspekty insomnie. Informácie sú prezentované v zhutnenej forme pre edukačné a klinické účely. Výsledky: Podľa dostupných dát trpí Insomnia Disorder približne 10 % populácie, pričom symptómy pretrvávajú dlhodobo – až 75 % pacientov má symptómy aj po jednom roku, 50 % po troch rokoch. Chronická nespavosť často prebieha nezávisle od iných ochorení a môže byť prediktorom ich vzniku – napr. depresie, úzkostných porúch, kardiovaskulárnych ochorení či porúch imunity. Najčastejšími symptómami sú ťažkosti so zaspávaním, nočné prebúdzanie a skoré ranné budenie (insomnia phenotypes), ktoré sprevádzajú denné ťažkosti ako únava, podráždenosť a znížená koncentrácia (insomnia ako denná porucha?). Rizikové faktory zahŕňajú ženské pohlavie, vyšší vek, nízke vzdelanie a prítomnosť psychickej záťaže. Významná časť pacientov vníma svoj spánok skreslene – jav známy ako spánková mispercepcia. Záver: Nespavosť predstavuje komplexný biopsychosociálny problém, ktorý si zasluhuje samostatné diagnostické a terapeutické uvažovanie. Súčasné dôkazy podporujú potrebu aktívne vyhľadávať a liečiť Insomniu – nielen ako komorbidný jav, ale ako autonómnu poruchu so svojimi rizikami a dôsledkami. Kľúčovým prvkom liečby ostáva kognitívno-behaviorálna terapia insomnie (CBT-I), pričom narastá záujem aj o nové terapeutické prístupy vrátane digitálnych intervencií. Súhrn: Táto prednáška poskytuje základný prehľad o insomnii – jej historickom chápaní, súčasných diagnostických prístupoch, epidemiológii a klinickom význame. Zároveň otvára priestor pre ďalšie diskusie o príčinách, dôsledkoch a možnostiach liečby tejto rozšírenej poruchy. V kontexte rastúcej spoločenskej záťaže spôsobenej poruchami spánku je porozumenie insomnii kľúčovým predpokladom efektívnej intervencie.

Abstract

Souhrn Metodou volby u pacientů se syndromem spánkové apnoe je léčba neinvazivní přetlakovou ventilací (Positive Airway Pressure - PAP - CPAP / BPAP), chirurgická terapie je obvykle indikována jako záchranná. Část pacientů s PAP, která je léčena suboptimálně, může mít prospěch i ze současně provedené chirurgické terapie. Materiál a metody: Do studie bylo zařazeno 29 pacientů (z nichž celou studií prošlo 25) s těžkým syndromem obstrukční spánkové apnoe (OSA) (věk 17-72, průměr 45 let, vstupní AHI 31,4 - 120, průměr 67,28, median 57, vstupní tlaky na přístroji 8-20 mbar, průměr 12,57, median 12), kteří byli indikováni k léčbě PAP a jejich léčba z různých důvodů nebyla optimální. Všichni pacienti podstoupili chirurgický zákrok v orofarygeální oblasti (tonsilektomie, uvulopalatofaryngoplastika, radiofrekvenčně asistovaná uvulopolastika nebo jejich kombinace). Dva měsíce po operaci byla provedena kontrolní limitovaná polygrafie a off-line retitrace ventilačního přístroje. Sledované parametry: 1. subjektivní obtíže, znemožňující další užití PAP léčby. 2. AHI, ODI a T90 před a po chirurgickém zákroku. 3. výše tlaku na PAP přístroji před a po chirurgickém zákroku. Výsledky: 1. Žádný z pacientů našeho souboru neměl pooperačně subjektivní potíže znemožňující další použití ventilačního přístroje. 2. U pacientů v souboru došlo ke statisticky významnému snížení AHI po chirurgické terapii z průměrných 67,28 na 22,63 (p = 0,000012). Průměrné snížení AHI bylo o 45 (±26,68). U pacientů v souboru došlo ke statisticky významnému snížení ODI z průměrných 65,46 na 24,09 (p = 0,000012). U pacientů v souboru došlo ke statisticky významnému snížení T90 z průměrných 24,11 % na 7% (p = 0,000329). Pět pacientů v léčbě CPAP/BPAP nepokračovalo, protože se dostalo na hranici indikačních kritérii pro PAP (AHI 15), jejich léčbu lze tedy považovat za úspěšnou. U sedmnácti ze zbylých dvaceti pacientů bylo možné po retitraci snížit tlaky na přístroji, u tří pacientů byl přetlak ponechán na původní výši. U žádného pacienta nebylo nutné tlaky zvýšit. 3. Tlak na přístroji byl snížen z průměrných 12,57 na 9,26 mbar, průměrné percentuální snížení 20 % (±20 %). Rozdíl hodnot před a po operaci je statisticky významný (p = 0,00294). Závěr: Výsledky naší studie ukazují, že pacienti s OSA, kteří jsou léčeni neinvazivní ventilací a jejich léčba je suboptimální, mohou mít užitek ze současně provedené chirurgické terapie. Žádný z pacientů v našem souboru neměl potíže s pooperačním použitím PAP terapie, u všech došlo ke snížení AHI a u většiny ke snížení tlaku na PAP přístroji.

Abstract

Uvulopalatopharyngoplastika (UPPP) je nejčastěji prováděná operace u pacientů s obstrukční spánkovou apnoí (OSA). Její úspěšnost se podle různých studií pohybuje mezi 16–83 %. U některých pacientů však tato chirurgická terapie selhává, což vedlo k vývoji a zavedení různých modifikací s cílem zvýšit efektivitu a snížit míru komplikací. Naše práce představuje principy klasické UPPP a přehled jejích hlavních modifikací, jako jsou uvulární část zachovávající techniky, laterofaryngoplastika, transpalatinální techniky a roboticky asistované výkony. Na základě dostupné literatury porovnáváme jejich úspěšnost, indikace, komplikace a vliv na kvalitu života pacientů. Cílem prezentace je poskytnout ucelený přehled současných chirurgických možností léčby OSA a napomoci k individualizaci terapie na základě anatomických a funkčních charakteristik pacienta.

Abstract

U pacientů po chirurgické terapii obstrukční spánkové apnoe (OSA) zaznamenáváme subjektivní profit z výkonu (zmírnění únavy, pokles nadměrné denní spavosti dle ESS dotazníku a zmírnění chrápání), i pokud nejsou splněna klasická Sherova kritéria úspěšnosti výkonu. U těchto pacientů pozorujeme změnu charakteru spánkové apnoe ve smyslu konverze apnoí v hypopnoe, zlepšení saturačních parametrů a zvýraznění polohové vazby. Jsou tedy Sherova kritéria jediná správná k hodnocení úspěchu chirurgické terapie OSA? Novým, potenciálně užitečným parametrem k hodnocení efektu chirurgie by mohl být hypoxic burden, který v přednášce představujeme. Hypotézu o změně charakteru OSA dokládáme záznamy limitovaných polygrafií pacientů operovaných na našem oddělení mezi lety 2022 a 2024. Podkládáme údaji ze zahraniční literatury, která však na toto téma není četná.

Abstract

Úvod: Zlatým standardem léčby spánkové apnoe je dlouhodobě přetlaková ventilace. Jednak pro svoji efektivitu a zároveň minimální rizika. Významným limitem je ale pokles tolerance k léčbě. Chirurgická léčba je určena především pro neobézní pacienty s lehkým nebo středním stupněm spánkové apnoe se zřejmým anatomickým nálezem. Druhou skupinou jsou pacienti s těžkou spánkovou apnoí netolerující léčbu přetlakem. V minulosti jsme se setkávali s názorem, že u pacientů po chirurgické léčbě dochází změnou anatomických poměrů k snížení tolerance léčby přetlakem. Tento názor vedl u části pacientů k limitaci využití chirurgické léčby. V současné době je tento názor ale již vyvrácen. Z výsledků studií i našich zkušeností jasně vyplivá, že i u pacientů, u kterých pooperačně přetrvává indikace k léčbě přetlakovou ventilací, nevede k poklesu tolerance, ale naopak k jejímu zlepšení. Cíle: Cílem práce je poukázat na efektivitu a význam chirurgické léčby i u pacientů, u kterých nedojde k dostatečně významnému zlepšení spánkové apnoe a poklesu AHI po chirurgickém výkonu. U pacientů, kteří podstoupili výkon v oblasti měkkého patra, orofaryngu nebo kořene jazyka nedochází k zhoršení tolerance léčby přetlakem, pokud je tento výkon správně indikován a lege artis proveden. Výsledky: Podle dostupných výsledků hrozí zhoršení tolerance u pacientů, kteří používají nosní masku a podstoupili rozsáhlejší výkon v oblasti měkkého patra s úplnou resekci uvuly. V naprosté většině případů ale naopak chirurgická léčba zvyšuje dobu užití přetlakové ventilace v průměru až o 0,7 h/den. Jednou z hlavních příčin je snížení ventilačních tlaků při užití přetlaku. Pokud jako úspěch bereme užití přetlakové ventilace alespoň na 4 hodiny denně, jedná se tak o výrazné zlepšení výsledku. Závěr: Kromě malé částí pacientů užívajících nosní masky nejsou žádné relevantní informace o zhoršení tolerance k přetlakové léčbě po operaci pro spánkovou apnoe. I u pacientů, kde je předpoklad jen částečného efektu spánkové chirurgie, tak může vést k významnému zlepšení kvality života zlepšením tolerance k přetlakové léčbě a zlepšením kvality spánku. Zejména neobézní pacienti s těžkou spánkovou apnoí tak mohou výrazně profitovat z kombinované léčby (chirurgická, přetlaková ventilace a režimová opatření) a tím dosáhnout mnohem lepších výsledků. Limitem chirurgické léčby by ale nadále měla být rizika peroperačních a pooperačních komplikací zejména u polymorbidních a obézních pacientů.

Abstract

Úvod: Obstrukční spánková apnoe (OSA) představuje závažné chronické onemocnění charakterizované opakovanými epizodami obstrukce horních cest dýchacích během spánku. Možnosti terapie obstrukční spánkové apnoe zahrnují konzervativní a chirurgické přístupy. Ke konzervativním metodám patří režimová opatření, polohová terapie, použití orálních protraktorů a zejména léčba kontinuálním přetlakem v dýchacích cestách (CPAP), která představuje zlatý standard u středně těžkých až těžkých forem OSA. Chirurgická léčba je zpravidla indikována především u neobézních pacientů s lehkou až středně těžkou formou OSA. Případně u pacientů, kteří netolerují CPAP, či terapie je nedostatečná. Volba chirurgického výkonu závisí zejména na lokálním ORL nálezu a celkovém stavu pacienta. Cílem této práce bylo porovnat účinnost dvou chirurgických přístupů zaměřených na retrolingvální oblast – radiofrekvenční ablace kořene jazyka (RFITT) a hyoidopexe. Posoudit jejich efekt z hlediska změny apnoe–hypopnoe indexu (AHI) před a po operaci. Metodologie: Do souboru byli zahrnuti pacienti operováni na našem pracovišti v letech 2020–2025, u nichž byly dostupné hodnoty AHI před výkonem a s odstupem několika měsíců po operaci. Pacienti byli rozděleni do dvou hlavních skupin podle typu výkonu: UPPP+RFITT a UPPP+hyoidopexe. Účinnost léčby byla hodnocena na základě Sherových kritérií, která definují úspěšnost jako snížení AHI alespoň o 50 % a zároveň na hodnotu menší než 20. Výsledky byly dále porovnány s údaji dostupnými v zahraniční literatuře. Pro rozšíření souboru jsme navíc zahrnuli retrospektivní data z předchozích let pacientů léčených metodou RFITT. Výsledky a závěr: Obě chirurgické metody vedly k významnému poklesu AHI. RFITT ve spojení s UPPP se ukázal jako účinný především u pacientů s mírným až středně těžkým stupněm OSA. U pacientů podstupujících hyoidopexi (s nebo bez UPPP) byla výchozí hodnota AHI výrazně vyšší, přesto u těchto pacientů došlo k relativně většímu pooperačnímu snížení AHI. To naznačuje vyšší terapeutickou účinnost této metody zejména u pacientů s těžší formou OSA. Tyto výsledky zdůrazňují význam individualizovaného přístupu k chirurgické léčbě OSA s ohledem na lokalizaci obstrukce a závažnost onemocnění.

Abstract

Epiglottopexia predstavuje chirurgickú fixáciu epiglotis s cieľom zabrániť jej kolapsu a tým obštrukcii horných dýchacích ciest. Uplatňuje sa predovšetkým pri obštrukčnom spánkovom apnoe (OSA), laryngomalácii a v prípadoch zlyhania CPAP terapie. V prezentácii sú diskutované rôzne chirurgické techniky vrátane glosso-epiglottopexie, epiglotis stiffening operation (ESO), parciálnej epiglottektómie či supraglottoplastiky. Opisuje sa chirurgický postup zahŕňajúci de-epitelizáciu a fixáciu epiglotis pomocou absorbovateľných stehov, pričom využívané sú moderné nástroje ako CO₂ laser, Endo Stitch či mikrolaryngoskop. Prípadová štúdia dokumentuje postup a výsledky série zákrokov u 38-ročného pacienta s ľahkou formou OSA a „floppy“ epiglotis. Výsledky po operácii ukázali subjektívne zlepšenie chrápania aj objektívne zlepšenie na polygrafii. Záverom je, že epiglottopexia môže byť efektívnym riešením pre vybraných pacientov, pričom si však vyžaduje skúsený tím a správnu indikáciu. Zdôrazňujem , že ani zdanie neúspechu nemusí znamenať konečný výsledok – dôležitá je vytrvalosť a odborný prístup.

Abstract

Syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSAS) má v dospělé populaci vysokou prevalenci a jeho klinické dopady postihují prakticky všechny orgánové systémy. Léčba přetlakovou ventilací je sice zlatým standardem léčby, není ovšem tolerována všemi pacienty. Chirurgická léčba v rukou otorhinolaryngologa či stomatochirurga je vhodná spíše pro neobézní pacienty bez zásadních komorbidit. Proto může farmakoterapie představovat zajímavou alternativu pro část pacientů s OSAS. Léčba farmaky může cílit na některý etiopatogenetický mechanismus vzniku obstrukční apnoe – anatomickou či funkční překážku v dýchacích cestách, poruchu regulačních mechanismů, snížení tonu svalů spodiny ústní. Poslední skupinou léků používaných v symptomatické terapii OSAS představuje léčba zaměřená na denní spavost.

Abstract

Úvod: Spánkové poruchy dýchania (SPD) a mikroangiopatia predstavujú dobre známe rizikové faktory pre vznik a rekurenciu cievnej mozgovej príhody (CMP). Napriek rastúcim dôkazom spájajúcim SPD s mikroangiopatiou je ich vzťah u pacientov s akútnou CMP málo preskúmaný. Cieľom tejto práce bolo preskúmať asociáciu mikroangiopatie (hodnotenej pomocou magnetickej rezonancii, MR) so spektrom cerebrovaskulárnych rizikových faktorov, vrátane SPD. Metodika: U 110 po sebe nasledujúcich hospitalizovaných pacientov s MR potvrdenou akútnou ložiskovou ischémiou mozgu bolo vykonané nočné pulzné oxymetrické vyšetrenie. Na hodnotenie mikroangiopatie bolo použité Fazekasovo skóre (FS), pričom FS ≥ 2 bolo považované za stredne závažnú až závažnú mikroangiopatiu. Výsledky: Pri binárnej regresnej analýze boli vek (95%CI: 1,022-1,104, p=0,002), T90 (95%CI: 1,011-1,109, p=0,016) a etiológia CMP na podklade postihnutia malých ciev (95%CI: 1,157-8,141, p=0,024) jedinými významnými faktormi v modeli predikujúcom stredne závažnú až závažnú mikroangiopatiu (FS ≥ 2). Zohľadnené boli cerebrovaskulárne rizikové faktory, charakteristiky CMP a údaje z pulznej oxymetrie (vek, pohlavie, BMI, arteriálna hypertenzia, diabetes mellitus, ischemická choroba srdca, fibrilácia predsiení, dyslipidémia, užívanie statínov, nikotinizmus, lokalizácia CMP, NIHSS, mRS, TOAST etiológia CMP, desaturačný index, priemerná saturácia O2, minimálna saturácia O2 a T90). Záver: Výsledky poukazujú na úzky vzťah spánkových porúch dýchania s mikroangiopatiou u pacientov s akútnou ischemickou CMP. Ako rizikové sa javí obzvlášť prolongované trvanie saturácie O2 pod 90%. Práca bola podporená grantom VEGA 1/0022/23.

Abstract

Úvod: Obstrukční spánková apnoe (OSA) představuje vysoce rozšířený a závažný zdravotní problém, který celosvětově postihuje téměř 1 miliardu lidí. Osoby s přítomnou OSA trpí špatnou kvalitou spánku (SQ), potažmo sníženou celkovou kvalitou života (QoL), a to velmi často v důsledku přítomné nadměrné denní spavosti (EDS). Z důvodu výrazného dopadu přítomné OSA na fyzické, pracovní a mentální funkce, je v současnosti zdůrazňována potřeba komplexních léčebných strategií zaměřujících se nejen na medicínské, ale také na fyzické, psychologické a sociální aspekty QoL. Kontinuální přetlak v dýchacích cestách (CPAP) zůstává i nadále zlatým standardem léčby, avšak pro maximalizaci pozitivního efektu nastavené terapie OSA spolu s důrazem na komplexní ovlivnění nejen klinických, ale i fyzických, psychologických a sociálních dimenzí QoL se doporučuje kombinovat CPAP terapii právě s dalšími přídatnými terapeutickými možnostmi a alternativami, mezi něž patří také rehabilitační metody. Kombinované intervence zaměřené na změnu dosavadního životního stylu, spolu s pravidelně prováděným aerobně-vytrvalostním tréninkem, myofunkční terapií (MFT) a tréninkem dechových svalů, mohou ještě výrazněji snížit závažnost OSA, zmírnit EDS, a zlepšit SQ i celkovou QoL pacienta. Využití rehabilitace jako přídatné součásti v rámci komplexního a multidisciplinárního terapeutického přístupu by tak měla být zvážena u všech pacientů trpících OSA, kteří by z absolvování rehabilitačních metod nebo programů mohli profitovat. Metodika: Celkem 60 mužů (věk 47,12 ± 9,24 let) s nově diagnostikovanou OSA s apnoe-hypopnoe indexem (AHI) nad 15 epizod/hod bylo randomizováno v poměru 1:1 do intervenční (IS) nebo kontrolní skupiny (KS). Účastníci IS absolvovali během 12 týdnů spolu se standardně nastavenou CPAP terapií také přídatný vzdáleně-supervizovaný rehabilitační program (tele-RHB) sestávající z pravidelných telekonzultací obsahujících telemonitoring, telecoaching a motivaci účastníků, režimových opatření a doporučení zaměřených na životosprávné, nutriční a behaviorální změny dosavadního životního stylu, dále pak aerobně-vytrvalostního chodeckého tréninku, MFT, a respiračního tréninku nádechových a výdechových svalů s pomocí respiračních trenažérů. Naproti tomu účastníci KS absolvovali během 12 týdnů pouze standardně nastavenou CPAP terapii. Výsledky: Hodnoceny budou vybrané polysomnografické, spirometrické a antropometrické parametry, hodnoty maximálních ústních tlaků, 6-minutového testu chůze, a také ukazatele tělesného složení, lipidového spektra a subjektivního vnímání kvality života i denní spavosti pomocí standardizovaných dotazníků. Závěry: Zmíněný tele-RHB program by mohl pro některé mužské pacienty s OSA představovat vítanou alternativu a přínosný doplněk jejich standardně zavedené CPAP terapie. V budoucnu by bylo vhodné prozkoumat efekt tohoto tele-RHB programu, potažmo jeho klinického potenciálu také u žen trpících přítomnou OSA.

Abstract

Objektivně úspěšná titrace přetlakem v dýchacích cestách (PAP) (definovaná jako AHI < 5, T90 < 30 % a ADU > 4 hodiny) u pacientů s diagnózou OSA ještě automaticky neznamená úspěch z pohledu pacienta. V praxi se často setkáváme s tím, že i přes splnění všech technických/objektivních kritérií pacient přístroj odmítne. Nejčastějšími důvody mohou být nepohodlí, subjektivní vnímání zhoršené kvality spánku nebo nízká motivace pokračovat v léčbě. V rámci naší pilotní studie jsme retrospektivně analyzovali soubor 48 pacientů (39 mužů, průměrný věk souboru 55,2 ±11,8), kteří titraci podstoupili, ale přístroj předepsat nechtěli (o předepsání přístroje neměli zájem). Hodnotili jsme jak vstupní parametry, tak průběh titrace. Zaměřili jsme se na data ze vstupních dotazníků, anamnestická polygrafická data a konkrétní průběh titrace. Sledované parametry zahrnovaly AHI (apnoe/hypopnoe index), BMI (body mass index), T90 (% noci v saturaci pod 90 %), typ a charakter respiračních událostí, posturální/polohová vazba, důvod vyšetření, subjektivní vnímání obtíží, skóre Epworthské škály spavosti (EŠS) a přítomnost denní únavy. V rámci titrace jsme hodnotili typ použité masky, zkoušené režimy, průměrnou dobu užívání (ADU), počet dnů titrace a případné důvody jejího předčasného ukončení. Ve sledovaném souboru převažovali pacienti se středně těžkou obstrukční spánkovou apnoe bez posturální vazby (AHI 24,5 ±14,9), s EŠS ( 8,2 ±4,3), s přítomností kardiovaskulárních (54 % pacientů) a metabolických (65 %) komorbidit. Výskyt subjektivní denní únavy byl v souboru vyrovnaný. Titraci předčasně ukončilo 19 pacientů a dokončilo 60,4 % pacientů, z toho 10,3 % po více než jednom pokusu. S přístrojem více než 4 hodiny každou noc dokázalo spát 10,4 % pacientů. Výsledky naznačují, že samotné splnění technických kritérií k titraci a v průběhu ní nestačí k zajištění dlouhodobé adherence k PAP terapii nebo k zahájení úspěšného užívání. Pilotní studie nám dala základní náhled na jaké parametry se do budoucna zaměřit, abychom zlepšili toleranci léčby PAP. Zjištění dále podtrhují důležitost personalizovaného přístupu a potřebu identifikace dalších prediktorů, které by mohly pomoci lépe předvídat úspěšnost léčby ještě před zahájením titrace.

Abstract

Není tomu tak dávno, co byla vhodnost provádění spánkové monitorace (nejčastěji kompletní polysomnografie neboli PSG) u insomnie, která po důkladném rozboru anamnézy působí jako psychofyziologická, vcelku paušálně zpochybňována. Tento postoj vycházel z předpokladu, že stačí rovnou doporučit kognitivně-behaviorální terapii (KBT), případně nasadit vhodné léky. Poslední dobou se ovšem častěji setkávám se žádostmi o spánkovou monitoraci ze strany psychiatrů, kteří podobné pacienty léčí a farmakoterapie u nich nemá kýžený efekt. Co tito psychiatři očekávají? Můžeme jim, resp. jejich pacientům spánkovou monitorací skutečně pomoci? Jistě dokážeme vyloučit poruchu dýchání či abnormní pohyby, na které nebylo možno usuzovat z anamnézy a narušují kontinuitu či kvalitu spánku. Rovněž můžeme odhalit např. PLMS vyvolané či akcentované podávaným antidepresivem. Obávám se však, že od PSG v dané indikaci nelze očekávat vyladění medikace do subjektivně uspokojivé podoby (nad rámec doporučení náhrady antidepresiva způsobujícího odhalené nežádoucí účinky jiným) - s tímto úkolem by si psychiatr měl poradit na PSG zcela nezávisle.

Abstract

Stále více se ukazuje,že i běžný stomatolog, může být v rámci léčby OSA užitečným článkem týmu.Moje přednáška přináší praktické informace o indikační skupině, postupu výroby a výsledcích terapie MADem.Používáme již plně digitalizovaný postup výroby MADu a také digitální kontroly přeskenováním pacienta.Srovnání volně dostupných aparátů a individuálně vyráběných aparátů,jejich výhody a nevýhody.

Abstract

Úvod: Mandibulární protraktory (MAD) jsou etablovanou terapeutickou možností u vybraných pacientů s obstrukční spánkovou apnoe (OSA), zejména lehkého až středněho stupně nebo při intoleranci CPAP. Přestože jejich účinnost byla opakovaně potvrzena, klinická praxe ukazuje, že výsledky mohou být významně ovlivněny kvalitou výchozí selekce kandidátů a mezioborovou spoluprací při indikaci a úpravě terapie. Cílem této studie bylo zhodnotit reálný efekt MAD v podmínkách klinické praxe v souboru pacientů léčených ve spolupráci ORL a stomatologického pracoviště. Metodika a materiál: Do prospektivní observační monocentrické studie, probíhající ve spolupráci Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku a Stomatologické kliniky, bylo v době od listopadu 2023 do května 2025 zařazeno 29 pacientů s obstrukční spánkovou apnoe. Pacienti podstoupili noční spánkovou monitoraci před zahájením léčby MAD a opakovanou monitorace po zahájení léčby. Čtyři pacienti byli ze sledování vyřazeni z důvodu nedokončení kontrolní monitorace, u sedmi pacientů je kontrolní vyšetření naplánováno.. Analyzovány byly vybrané respirační parametry: AHI, ODI, T90, nejnižší a průměrná SpO2. Dále byla analyzována základní demografická a antropometrická data (věk, pohlaví, výška, hmotnost). Výsledky: Ve finálně analyzovaném souboru 18 pacientů převažovali muži (11 vs. 7 žen). Průměrný věk pacientů byl 49,9 let, medián 48,5 roku. Terapie mandibulárním protraktorem vedla k výraznému zlepšení ve většině sledovaných respiračních parametrů. Průměrné AHI souboru pokleslo o 13,4; průměrná hodnota ODI poklesla o 9,1. Závěr: Naše první zkušenosti z menšího souboru pacientů s obstrukční spánkovou apnoe léčených MAD přináší dobré výsledky. Tato skutečnost je nepochybně ovlivněna pečlivou selekcí vhodných kandidátů, ale potvrzuje, že MAD představuje efektivní a dobře tolerovanou alternativu k jiné léčbě OSA.

Abstract

Jediná úspěšná chirurgická terapie těžkých forem OSA s opravdu kurabilním a dlouhodobým výsledkem pro pacienta je pouze maxillo-mandibulární advancement (MMA). Tato chirurgická technika používá využívá posunu horní a dolní čelisti vpřed, čímž dochází k dislokaci svalů oro a hypofaryngu, tím se zvětší objem horních cest dýchacích někdy téměř 3 x. Mimo tohoto čistě mechanistického účinku, natažení svalů vede ke zvýšení jejich tenze. V rámci této přednášky bylo analyzováno 498 pacientů, kteří podstoupili MMA. Výsledky ukázaly, že MMA může vést k výraznému zlepšení indexu apnoických a hypopnoických událostí (AHI a RDI), což je klíčovým ukazatelem úspěšnosti léčby. Výzkum také zjistil, že pacienti s nižším věkem, nižším pre-operativním BMI a vyšším pre-operativním RDI měli lepší výsledky. Zaměříme se také současný terapeutický protokol, který zahrnuje DISE, digitální plánování a individuálně vyrobené PSI (Patient Specific Implants). Celková úspěšnost chirurgické terapie MMA byla 93,2 %, přičemž 91,9 % pacientů dosáhlo úplného vyléčení. Výsledky této studie naznačují, že MMA je efektivní a spolehlivá metoda léčby OSA, která vede k výraznému zlepšení kvality života pacientů.

Abstract

Mandibulární protruzní aparát (MP) je uznávanou konzervativní modalitou léčby obstrukční spánkové apnoe (OSA), především u pacientů s lehkou až středně těžkou formou onemocnění nebo u těch, kteří netolerují přetlakovou terapii (CPAP). Úspěšnost této terapie je však individuálně velmi proměnlivá, což zdůrazňuje potřebu pečlivé selekce vhodných kandidátů. Jedním z nástrojů, který může přispět k lepší predikci terapeutické odpovědi, je endoskopie horních cest dýchacích navozeným spánkem (drug-induced sleep endoscopy, DISE). DISE představuje dynamické vyšetření horních cest dýchacích v sedaci, které napodobuje podmínky přirozeného spánku. Během tohoto vyšetření je proveden manuální předsun dolní čelisti do pozice „řezák na řezák“, což umožňuje posouzení změn kolapsibility jednotlivých úrovní dýchacích cest při simulovaném spánku. Tento manévr může predikovat efektivitu mandibulárního aparátu u konkrétního pacienta a tím optimalizovat indikaci. V naší retrospektivní studii jsme analyzovali dvě skupiny pacientů s OSA léčených MP – první skupina byla indikována bez využití DISE, druhá na základě jeho výsledků. Obě skupiny byly srovnatelné co do věku, pohlaví, BMI i vstupních polysomnografických parametrů. Hodnotili jsme jak objektivní změny v apnea-hypopnea indexu (AHI), tak subjektivní vnímání zlepšení symptomů dle standardizovaných dotazníků. Výsledky ukázaly, že pacienti indikovaní k léčbě MP na základě DISE častěji dosahovali statisticky významného poklesu AHI a současně udávali výraznější subjektivní zlepšení spánkové kvality, denní výkonnosti i snížení denní spavosti. Vyšetření DISE se tak jeví jako hodnotný predikční nástroj při rozhodování o vhodnosti léčby MP. Zůstává však otázkou, jaká by měly být optimální indikační kritéria pro použití DISE v rámci standardizovaného algoritmu léčby OSA. Vzhledem k nákladnosti, potřebě anestezie a omezené dostupnosti je nezbytné pečlivě zvážit jeho zařazení do rutinní klinické praxe. Budoucí výzkum by měl směřovat k vymezení skupin pacientů, kteří z tohoto vyšetření jednoznačně profitují a u nichž přínos převáží nad potenciálními riziky a náklady.

Abstract

Abstract is not available

Poster to download

Abstract

Úvod: Mispercepce spánku označuje nesoulad mezi subjektivním vnímáním spánku a jeho objektivně měřenými parametry – obvykle ve formě přeceňování doby usínání (SOL) a podceňování celkové doby spánku (TST). Tento jev je běžný u pacientů s chronickou insomnií. Naopak u pacientů se schizofrenií byla opakovaně pozorována tzv. reverzní mispercepce spánku. Tento fenomén však zatím nebyl důkladně prozkoumán. Cílem této studie je proto analyzovat vztah mezi subjektivním vnímáním spánku a jeho objektivními charakteristikami, měřenými pomocí videopolysomnografie a EEG analýzy, u pacientů s první epizodou schizofrenie. Metody: Dvacet pacientů (průměrný věk 25 let, SD 5,7; 7 žen, 13 mužů) a dvacet zdravých kontrolních subjektů stejného pohlaví a věku podstoupilo videopolysomnografii a vyplnilo subjektivní hodnocení spánku zaměřené na subjektivní latenci usínání a celkovou dobu spánku. Byla provedena kvantitativní analýza EEG signálů pro NREM3 fázi spánku, rozdíly mezi skupinami byly vypočítány pro alfa, beta, theta a delta frekvenční pásmo a index poměru delta/beta. Výsledky: Objektivní spánkové parametry ukázaly významný rozdíl v latenci REM spánku – pacienti dosáhli REM fáze později než zdravé kontroly (156,3 min vs. 100,3 min; p < 0,05). Subjektivně pacienti odhadovali, že spali déle, než ukazovala měření (objektivní TST 446,2 min vs. subjektivní odhad 489,0 min), zatímco zdravé kontroly měly opačný dojem (TST 458,5 min vs. subjektivní odhad 433,5 min). Tento rozdíl byl statisticky významný (p < 0,05). Pacienti také výrazně nadhodnocovali dobu usínání (objektivní SOL 27,8 min vs. subjektivní odhad 49,3 min), zatímco kontroly byly v odhadu blíže realitě (SOL 21,6 min vs. 29,5 min). I tento rozdíl byl statisticky signifikantní (p < 0,05). Dále byl u pacientů zaznamenán významně vyšší index spánkové mispercepce, který byl definován jako rozdíl mezi subjektivní a objektivní délkou spánku dělený objektivní délkou spánku. Spektrální analýza EEG ukázala vyšší zastoupení beta frekvencí v centroparietálních oblastech u zdravých kontrol a zvýšenou aktivitu v delta pásmu v levé temporoparietální oblasti u pacientů. Zásadním nálezem byl zvýšený poměr delta/beta v NREM3 spánku u pacientů, zejména v levé temporoparietooccipitální oblasti – což může souviset s reverzní mispercepcí spánku. Závěr: Pacienti v časné fázi schizofrenie vykazují tendenci nadhodnocovat délku spánku i latenci usínání. Tento jev může souviset s elektrofyziologickými změnami – konkrétně se zvýšeným poměrem delta/beta v NREM3 spánku. Naše zjištění jsou v souladu s předchozími studiemi, které byly provedeny u starších pacientů s delší anamnézou onemocnění, což vyvolává otázku, zda je reverzní mispercepce zejména délky spánku základním rysem schizofrenie. Budoucí výzkum by se proto měl zaměřit na subjektivní vnímání spánku u rizikových jedinců a příbuzných prvního stupně pacientů. V klinické praxi by tento fenomén měl být zohledněn při diagnostice a interpretaci spánkových obtíží u pacientů se schizofrenií.

Poster to download

Abstract

Úvod: Chirurgická léčba obstrukční spánkové apnoe (OSA) je pacienty často vyhledávána i přes její nižší účinnost ve srovnání s přetlakovou ventilací. Využití nachází převážně u pacientů s lehkým a středně těžkým stupněm OSA, ale také u pacientů, kterým usnadní užití přetlakové ventilace. Nejčastějším výkonem prováděným na měkkém patře pro diagnózu OSA je uvulopalatofaryngoplastika (UPPP), jejíž součástí je i odstranění patrových mandlí – tonzilektomie. Ta samotná může být při správné indikaci metodou volby u některých pacientů s OSA, zejména pokud nálezu dominuje výrazná hypertrofie patrových tonzil bez poklesu měkkého patra či elongace uvuly. Tonzilektomii lze také provést u pacientů indikovaných k přetlakové ventilaci, pokud jsou hypertrofické mandle příčinou nedostatečné compliance. Metodika: Na naší klinice jsme retrospektivně vyhodnotili účinnost samostatné tonzilektomie u pacientů s dominujícím klinických nálezem hypertrofie patrových tonzil v porovnání s účinností UPPP u pacientů s diagnózou OSA, u kterých nebyla zohledněna velikost tonzil jako indikační kritérium. Výsledky: Redukce AHI (apnoe – hypopnoe indexu) po operaci UPPP včetně tonzilektomie u neselektovaných pacientů byla 46 %, zatímco účinnost prosté tonzilektomie u pacientů s izolovanou hypertrofií tonzil byla 68 %. Závěr: Tonzilektomie je ve správně indikovaných případech vhodným výkonem v léčbě OSA, který účinně a výrazně snižuje AHI. Navíc vede ke zlepšení tolerance přetlakové ventilace, především pro snížení užitého tlaku na masce a může být tak dobrým příkladem, kdy se chirurgická a nechirurgická léčba OSA mohou vhodně vzájemně kombinovat.

Poster to download

Abstract

Úvod: I přes vysokou účinnost přetlakové ventilace (PAP) patří mezi její největší limity poměrně nízká compliance ze strany některých pacientů. Chirurgická léčba proto může u řady z nich představovat dobrou alternativu PAP. I přes řadu pokroků v technice prováděných operací, zůstává i v současné době jednou z nejčastějších pooperačních komplikací časné či odložené pooperační krvácení, dále pak bolestivost či polykací obtíže. Cíl: Sdělení si klade za cíl seznámit posluchače se zkušenostmi a výsledky s použitím „self-assembling“ hemostatických polypeptidů v chirurgické léčbě OSA na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku, 1. lékařská fakulta UK, FN v Motole. Materiál a metodika: Single center study (2024-2025), Klinika ORL a chirurgie hlavy a krku, 1. lékařská fakulta UK, FN v Motole. K hodnocení pooperační bolestivosti a poruch polykání bylo použito šetření pomocí dotazníků. Výsledky: Ve srovnání s kontrolou skupinou pacientů byl zaznamenán statisticky signifikantní pokles odloženého pooperačního krvácení. Naopak v případě pooperačních bolestí a dysfagických obtíží nebyl statisticky významný rozdíl mezi oběma skupinami shledán. Závěr: První zkušenosti s užitím „self-assembling“ hemostatických polypeptidů potvrzují jejich jednoduché a bezpečné i v chirurgické léčbě OSA. Předběžné výsledky prokazují statisticky signifikantní redukci počtu pooperačních krvácivých komplikací oproti kontrolní skupině pacientů.

Poster to download

Abstract

Úvod: Dětská obstrukční spánková apnoe (OSA) představuje významnou zdravotní problematiku s prevalencí odhadovanou mezi 1-5%. OSA je spojena s řadou negativních důsledků na fyzický, kognitivní i emoční vývoj dítěte, včetně poruch chování, kardiovaskulárních komplikací a opoždění růstu. Zlatým standardem v diagnostice OSA je noční videopolysomnografie. Diagnostika tohoto onemocnění se dále opírá o anamnézu a fyzikální vyšetření, eventuálně limitovanou polygrafii. Hlavní léčebnou metodou s vysokou úspěšností je adenotonzilektomie či adenotonzilotomie. Léky navozená spánková endoskopie (Drug-Induced Sleep Endoscopy – DISE) představuje dynamickou vyšetřovací metodu, která umožňuje přímé zhodnocení místa a mechanismu obstrukce v horních dýchacích cestách během farmakologicky navozeného spánku a tím pomáhá individualizovat léčebný plán. Metodika: Do analýzy byly zařazeny děti s klinicky a noční monitorací potvrzeným středně těžkým, nebo těžkým stupněm syndromu obstrukční spánkové apnoe, které splňují alespoň jedno z následujících kritérií: 1) přítomnost komorbidity 2) nepřítomnost adenotonzilární hypertrofie 3) perzistující OSAS po adenotonzilektomii 4) věk <2 roky. U těchto dětí bylo v rámci předoperačního hodnocení provedeno DISE. Vyšetření bylo provedeno v celkové anestezii za použití intravenózní sedace (propofol) s kontinuálním monitoringem vitálních funkcí. U části pacientů byla sledována hloubka anestezie pomocí bispektrálního indexu. Hodnocení proběhlo v souladu s doporučením IPOG (3 - stupňová škála dle míry obstrukce v jednotlivých etážích HCD, konkrétně v oblasti nosní dutiny, adenoidní vegetace, patrových tonzil, měkkého patra, kořene jazyka, laterální stěny hltanu, epiglottis a arytenoidních hrbolů). Výsledky: V části případů byly nalezeny vícestupňové obstrukce, přičemž nejčastější místem obstrukce byla oblast adenoidní vegetace a krčních tonzil a to i v případě klinicky nezvětšených či reziduálních krčních mandlí po tonzilotomii. Byly zaznamenány obstrukce i v jiných oblastech (např. ve vchodu do hrtanu) a to hlavně u dětí s perzistujícím onemocněním po adenotonzilektomii. Závěr: Naše zkušenosti se spánkovou endoskopií potvrzují, že i když hlavní léčebnou metodou syndromu obstrukční spánkové apnoe v dětském věku zůstává adenotonzilektomie, eventuálně tonzilotomie, DISE je cenným nástrojem pro detailní hodnocení anatomických a funkčních příčin obstrukce horních cest dýchacích u dětí. Umožňuje identifikaci místa a typu obstrukce, které jsou zásadní pro volbu optimální léčby. Zásadní přínos DISE spočívá zejména v případě reziduálního OSAS u pacientů po adenotonzilektomii, u dětí do 2 let věku, u pacientů se středně těžkým a těžkým stupněm OSAS a chudým klinickým nálezem a u pacientů s kraniofaciálními abnormalitami, syndromovým postižením či obezitou. Léky navozená spánková endoskopie je bezpečná, dobře tolerovaná a klinicky přínosná metoda, která by měla být standardně zvažována jako součást komplexního vyšetření zejména u komplikovaných nebo rekurentních případů dětské OSA.

Poster to download

Abstract

Kognitivně-behaviorální terapie pro insomnii (KBT-I) představuje mezinárodně doporučovanou intervenci první volby. Její účinnost byla opakovaně prokázána napříč populacemi i klinickými vzorky. Zatímco většina studií porovnává výchozí a výstupní měření, méně pozornosti je věnováno samotnému průběhu změny v čase. Cílem této studie bylo podrobněji zmapovat dynamiku změny spánkové efektivity (SE) v průběhu terapie a identifikovat její hlavní fáze. Data byla získána od 9 probandů, kteří v roce 2024 absolvovali klasickou individuální KBT-I s frekvencí 1× týdně. Všichni probandi docházeli na terapii alespoň po dobu 4 týdnů. Před zahájením a po ukončení terapie účastníci vyplnili Index závažnosti insomnie (ISI) a pravidelně vyplňovali standardní spánkový deník. Sledovány byly ukazatele: hodnota ISI a z deníku pak spánková efektivita (SE), celková doba spánku (TST), doba usínání a doba nočního buzení. Kromě rozdílů před a po terapii byla SE analyzována v čase. Studii dokončilo 9 osob (5 žen, 4 muži), průměrný věk 39 let (± 4.42). Vzdělání: 5× VŠ, 3× SŠ s maturitou, 1× SŠ bez maturity. Skóre ISI kleslo v průměru z 28 na 16 bodů (p = 0.0039). Spánková efektivita vzrostla ze 70 % (±2.74) na 86 % (±5.15) (p = 0.014). Doba usínání se snížila z 41 na 20 minut (p = 0.025). Doba nočního buzení klesla z 35 na 17 minut, rozdíl nebyl statisticky signifikantní (p = 0.092). TST vykazoval trend k nárůstu, ale nedosáhl signifikance (p = 0.213). SE se nejvýrazněji zlepšila mezi 1. a 3. sezením (p = 0.0076), následoval mírný pokles a poté stabilizace SE na úrovni vyšší, než byla před zahájením terapie. Tento průběh potvrzuje dvě fáze efektu: počáteční reaktivní nárůst po režimových intervencích a pozdější stabilizační fázi. Získaná data naznačují, že režimová intervence v rámci KBT-I, zejména spánková restrikce, vede k rychlému nárůstu spánkové efektivity, přičemž nejvýraznější zlepšení je patrné během prvních tří týdnů od zahájení terapie (cca 21 dní). Tento akutní efekt však nelze dlouhodobě udržet – v následujících týdnech dochází k mírnému poklesu efektivity. Navzdory tomuto poklesu zůstává spánková efektivita trvale zvýšená proti stavu před zahájením terapie a postupně se stabilizuje. Tyto výsledky poukazují na dvoufázový charakter terapeutické změny, kdy je počáteční rychlý nárůst následován konsolidační fází, jež pravděpodobně souvisí s integrací kognitivních technik a behaviorálních změn.

Poster to download

Abstract

Abstrakt ÚVOD DO PROBLEMATIKY. Obštrukčné spánkové apnoe (OSA) je najčastejšou spánkovou poruchou dýchania. V ostatných rokoch stúpa prevalencia tohto ochorenia, čo súvisí so zvyšujúcim sa výskytom obezity, starnutím populácie, ale aj s lepšou diagnostikou. Aktuálne sa záujem odbornej verejnosti už cielene koncentruje na viaceré dôsledky OSA. Pozornosť sa venuje aj vzájomným vzťahom medzi OSA a kognitívnymi funkciami (KF). CIEĽ PRÁCE. Hlavným cieľom výskumného projektu je komplexné posúdenie výskytu, závažnosti a štruktúry kognitívneho deficitu (KD) u pacientov s novodiagnostikovaným OSA, ako aj zhodnotenie dlhodobého efektu pretlakovej ventilačnej liečby (liečby PAP) na KF. Ďalšími cieľmi štúdie sú analýzy potenciálnych vzťahov medzi OSA, KD a vybranými hodnotenými premennými: vek, pohlavie, vzdelanie, rozšírené antropometrické parametre, štandardné polysomnografické premenné, dotazníky na dennú spavosť, kvalitu spánku, úzkosť, depresiu, ako aj laboratórne parametre - metabolizmus lipidov, asymetrický dimetylarginín (ADMA), adiponektín, oxidačné poškodenie makromolekúl, plazmatické hladiny ľahkých reťazcov neurofilamentov (pNfL), genetický polymorfizmus apolipoproteínu E (ApoE) a zloženie črevného mikrobiómu. Vo vzťahu k OSA a KD sa budú analyzovať aj nálezy MR vyšetrenia a volumetrie mozgu, funkcia endotelu a senzitivita baroreflexu. V rámci neuropsychologického vyšetrenia je tiež plánované posúdenie výpovednej hodnoty Montrealského kognitívneho testu (MoCA) v porovnaní s komplexným neuropsychologickým vyšetrením. SÚBOR A METODIKA. Do výskumného projektu plánujeme zaradiť 85 participantov s novodiagnostikovaným OSA, bez anamnézy akéhokoľvek iného chronického ochorenia, s výnimkou nadhmotnosti a obezity, a bez užívania akejkoľvek chronickej medikácie. Veľkosť súboru bola stanovená na základe výpočtu v programe SPSS pomocou funkcie G*Power s ohľadom na predpokladaný efekt a požadovanú štatistickú silu potrebnú na analýzu dát. Nábor pacientov bude prebiehať od septembra 2025 do septembra 2027. Diagnóza OSA bude potvrdená celonočným polysomnografickým vyšetrením. KD bude stanovený na základe komplexného neuropsychologického vyšetrenia s použitím batérie testov NEUROPSY. Antropometrické parametre budú zisťované pomocou bioimpedančnej metódy a blízkej infračervenej spektroskopie (Near-Infrared Spectroscopy, NIR technológia). Vybrané biomarkery (lipoproteínový profil, pNfL, ApoE) budú analyzované v certifikovaných laboratóriách. Oxidačný stres bude hodnotený na základe markerov oxidačného poškodenia lipidov a proteínov v plazme a slinách. Na analýzu črevného mikrobiómu zo stolice sa použijú najmodernejšie metódy, vrátane multiparalelného sekvenovania. Funkcia endotelu bude stanovená neinvazívne pomocou periférnej arteriálnej tonometrie (EndoPAT 2000) a funkcia autonómneho nervového systému pomocou merania senzitivity baroreflexu (Finometer). Štrukturálne poškodenie mozgu bude posúdené podľa jednotného protokolu pomocou MR. U vybranej skupiny pacientov s OSA a KD sa z realizovaných MR vyšetrení retrospektívne doplní aj MR volumetria. Uvedenú batériu vyšetrení, s výnimkou niektorých nemenných anamnestických údajov a genetického vyšetrenia ApoE, absolvujú pacienti s OSA pri zaradení do štúdie a následne aj po roku. U pacientov so stredne ťažkým a ťažkým OSA, ktorí budú na liečbe PAP, budeme uvedené premenné hodnotiť aj vo vzťahu k tejto liečbe. VÝSLEDKY. Najnovšie metaanalýzy poukazujú na existenciu vzťahu medzi spánkovým apnoe a KD. Pacienti so spánkovým apnoe majú vyššie riziko vzniku KD, pričom najčastejšie je u nich udávané poškodenie KF v doménach pozornosti, exekutívnych funkcií a pamäti. Výsledky doteraz publikovaných štúdií, ktoré sa týkali KD u pacientov s OSA, sú však v mnohých prípadoch nejednoznačné a rozporuplné. Takisto dáta, ktoré hodnotia vplyv liečby PAP na KF, sú značne limitované a doposiaľ pretrvávajú aj kontroverzie ohľadom najpravdepodobnejších mechanizmov vzniku KD u jedincov s OSA. Len minimum doposiaľ realizovaných štúdií sa pokúsilo komplexne integrovať a analyzovať vzájomné vzťahy medzi OSA a KD aj so súčasným využitím biomarkerov, zmien fyziologických funkcií a výstupmi neurozobrazovacích metód. Tento prístup by u pacientov s OSA mohol pomôcť objasniť nielen patomechanizmy vzniku KD, ale aj iných ochorení. ZÁVER. Kognitívne poruchy patria k dôsledkom OSA, na ktoré sa v minulosti dostatočne nemyslelo a to aj napriek tomu, že môžu významne ovplyvňovať kvalitu života pacientov. Nami prezentovaný vedecko-výskumný projekt, ktorý sa bude komplexne zaoberať výskytom a štruktúrou KD u pacientov s OSA, prediktormi a biomarkermi jeho vzniku, ako aj efektom liečby PAP, môže priniesť nové poznatky, týkajúce sa patogenézy OSA a jeho dôsledkov. KĽÚČOVÉ SLOVÁ: obštrukčné spánkové apnoe, kognitívne funkcie, pretlaková ventilačná liečba Poďakovanie: Táto publikácia bola podporená grantmi VEGA 1/0022/23, VEGA 1/0075/25 a APVV 23-0028.

Poster to download

Abstract

Úvod: V programu SURMOUNT-OSA (studie 1: bez terapie přetlakem v dýchacích cestách [PAP]; studie 2: terapie PAP), tirzepatid (TZP) (10 mg nebo 15 mg) snížil index apnoe-hypopnoe (AHI), hypoxickou zátěž, tělesnáou hmotnost (TH) a krevní tlak u účastníků (PT) se středně těžkou až těžkou obstrukční spánkovou apnoe (OSA) (AHI ≥ 15) a obezitou (index tělesné hmotnosti ≥30 kg/m2). Hodnotili jsme zlepšení kardiometabolických (CM) parametrů na základě celkového snížení tělesné hmotnosti. Metodologie: Pro tyto post hoc analýzy byly pacienti léčení TZP rozděleni do dvou skupin: <20% nebo ≥20% snížení tělesné hmotnosti v 52. týdnu. Změny kardiometabolických parametrů, systolický a diastolický krevní tlak [STK; DTK], glukóza v séru nalačno [FSG], sérový inzulín a lipidy [triglyceridy, HDL-C, non-HDL-C, LDL-C] byly hodnoceny v 52. týdnu. Výsledky: V 52. týdnu došlo u všech pacientů léčených TZP k významným změnám v kardiometabolických parametrech oproti výchozí hodnotě, s výjimkou LDL-C, který se významně nesnížil ve studii 1 u paciente s <20% snížením tělesné hmotnosti. V obou studiích měli pacienti, kteří dosáhli ≥20% snížení tělesné hmotnosti, větší snížení STK, FSG, inzulínu a triglyceridů ve srovnání s pacienty, kteří měli <20% snížení tělesné hmotnosti. Pacienti ve studii 2, kteří měli ≥20% snížení tělesné hmotnosti, měli větší nárůst HDL-C oproti pacientům s <20% snížením tělesné hmotnosti. Obecně platí, že pacienti, kteří měli ≥20% snížení tělesné hmotnosti, měli větší snížení non-HDL-C a LDL-C než pacienti s <20% snížením tělsené hmotnosti. Závěr: U účastníků se středně těžkou až těžkou OSA byla léčba TZP spojena se zlepšením kardiometabolických parametrů v obou analyzovaných kategoriích snížení tělesné hmotnosti. Zlepšení kardiometabolických parametrů se zdálo být výraznější u pacientů s ≥20% snížením tělesné hmotnosti. To naznačuje, že větší snížení tělesné hmotnosti může lépe modulovat riziko kardiovaskulárního onemocnění u lidí se středně těžkou až těžkou OSA a obezitou.

Poster to download

Abstract

Šonka K (1), Feketeová E (2), Nevšímalová S (1), Horvat EM (1), Příhodová I (1), Dostálová S (1), Galušková K (1), Milata M (1), Bušková J (3), Susta M (4). (1)Neurologická klinika a Centrum klinických neurověd 1. LF UK a VFN, Praha (2)Neurologická klinika, LF UPJŠ a UNLP, Košice (3)Národní ústav duševního zdraví, Klecany a 3.LF UK (4)Univerzita Svaté Alžběty, Bratislava Dlouhodobému vývoji symptomů idiopatické hypersomnie (IH) a komorbidit IH byla věnována malá pozornost. Cílem této studie bylo popsat celkový zdravotní stav pacientů s IH po stanovení diagnózy IH se zaměřením na aktuální subjektivní hypersomnolenci a přítomnost jiných možných příčin hypersomnolence. Do studie byli pozváni dospělí pacienti s diagnózou IH stanovenou před ≥ 3 lety v centrech spánku v Praze a Košicích. Celkem bylo vyšetřeno 60 pacientů (věk 47,3 ± SD = 13,2 let, 66,7 % žen). U všech účastníků nebyla jejich hypersomnolence v době diagnózy vysvětlitelná žádnou jinou příčinou než IH. Průměrná doba sledování byla 9,8 ± 8,0 let. Padesát pacientů (83 %) hlásilo přetrvávající hypersomnolenci, ale pouze 33 (55 %) nemělo žádné jiné onemocnění, které by mohlo také vyvolávat nadměrnou denní ospalost a/nebo prodloužený spánek. U dvou pacientů (3 %) se diagnóza změnila na narkolepsii typu 2 (NT2) a u 15 pacientů (25 %) se od doby stanovení diagnózy IH rozvinula další nemoc způsobující hypersomnolenci. Úplné vymizení hypersomnolence bez stimulační léčby trvající déle než 6 měsíců hlásilo 10 pacientů (17 %). Závěr. Po 9,8 letech pouze 55 % vyšetřených pacientů s IH mělo typický klinický obraz IH bez pochybností o příčině aktuální hypersomnolence. Hypersomnolence při IH může pominout. Nově vzniklá další onemocnění mohou nabízet vyvětlení spavosti, dokonce pravděpodobnější než IH. Diagnoza IH se může změnit v některých případech na narkolepsii 2.typu. J Sleep Res. 2024 Apr;33(2):e14011.

Abstract

Sleep is crucial for maintaining brain homeostasis and individuals with insufficient sleep are prone to more pronounced brain atrophy as compared to sufficiently sleeping peers. Moreover, sleep quality deteriorates with ageing and ageing is also associated with cerebral structural and functional changes, pointing to their mutual bidirectional interrelationship. This study aimed at determining whether sleep quality and age, separately, affect brain integrity and subsequently, whether sleep significantly modulates the effect of age on brain structural and functional integrity. 113 healthy volunteers underwent a multi-modal MRI imaging to extract information about the microstructure and function of major nodes of the ascending reticular activating system. Sleep quality was assessed by self-administered Pittsburgh’s sleep quality index questionnaire. Subject were divided into good (global PSQI score < 5) and poor (global PSQI score ≥ 5) sleep quality group. Whereas only borderline correlations were found between sleep quality and MRI metrics, age exhibited widespread correlations with both functional and microstructural MRI metrics. The latter effect was significantly modulated by sleep quality in ascending reticular activating system, hypothalamus, thalamus and also hippocampus in MRI metrics associated with iron load, cellularity and connectivity, mainly in the subgroup with poor sleep quality. Ergo, our results indicate sleep quality as a substantial contributor to both microstructural and functional brain changes in ageing and call for further research in this emerging topic.

Abstract

Nespavost je časté onemocnění s omezenou účinností a dostupností léčby. Tato pilotní studie zkoumala proveditelnost a účinky zpětnovazebné sluchové stimulace s uzavřenou smyčkou jako neinvazivní intervence ke zlepšení spánku, jeho subjektivní kvality a konsolidace paměti u pacientů s nespavostí. Do křížové, placebem kontrolované studie bylo zařazeno 27 pacientů s chronickou nespavostí, kteří absolvovali dvě noci buď se stimulací, nebo s falešnou stimulací (placebo podmínka) v NREM3. Polysomnografie, dotazníky a paměťový úkol s páry slov hodnotily parametry spánku, jeho subjektivní kvalitu a paměťový výkon. Analýza zahrnovala 17 pacientů, kteří studii dokončili; u 7 z nich byla stimulace dostatečně účinná k dalšímu detailnímu hodnocení. Sluchová stimulace vyvolala zvýšení amplitudy a aktivity pomalých oscilací (0,5–1 Hz) a současně snížila delta (1–4 Hz) a sigma (12–15 Hz) aktivitu během spánku s pomalými vlnami. Ačkoliv tyto rytmy souvisejí s konsolidací paměti závislé na spánku, tak stimulace paměť neovlivnila. Makrostruktura spánku, počet probuzení, ani subjektivní vnímání kvality spánku bylo také beze změn. Výsledky ukazují, že stimulace je u pacientů s nespavostí proveditelná. Avšak díky své variabilní účinnosti bude potřeba další optimalizace protokolů, aby bylo možné lépe posoudit potenciální klinické přínosy pro pacienty s nespavostí.

Abstract

Cíle: Analyzovat parametry REM spánku bez atonie (RWA) u pacientů s izolovanou poruchou chování v REM spánku (iRBD), Parkinsonovou nemocí (PN) a zdravých jedinců a porovnat je z hlediska stupně předpokládané míry poškození mozkového kmene. Metody: Do analýzy bylo zařazeno 49 pacientů s iRBD, 62 pacientů s PN a 38 zdravých kontrol. U všech účastníků byla získána podrobná polysomnografická a klinická data, včetně hodnocení motorických, čichových, autonomních a kognitivních funkcí. Data byla následně porovnána mezi skupinami bez RBD (tj. zdravé kontroly, PN-RBD−) a s RBD (tj. iRBD, PN-RBD+). Ke skórování RWA byla použita kritéria SINBAR. Výsledky: U 21 pacientů s PN (33,8 %) byla přítomna RBD. Při porovnání pacientů PN-RBD− s kontrolami byly hodnoty tonické RWA (p = 0,001) a smíšené RWA (p = 0,03) vyšší u skupiny PN-RBD−. Pacienti PN-RBD− měli vyšší míru hyposmie oproti kontrolám (p < 0,001); nebyly zjištěny významné rozdíly v autonomních ani kognitivních funkcích. Mezi skupinami iRBD a PN-RBD+ nebyly zjištěny významné rozdíly v parametrech RWA. Pacienti s iRBD měli lepší čichové funkce než PN-RBD+ (p = 0,006); v autonomních ani kognitivních funkcích nebyly zjištěny významné rozdíly. Skupina PN-RBD+ měla horší autonomní (p = 0,006) a čichové (p = 0,001), nikoli však motorické či kognitivní funkce ve srovnání s PN-RBD−. Závěr: Neléčení de-novo pacienti s PN bez RBD vykazují zvýšené hodnoty RWA ve srovnání se zdravými subjekty, což naznačuje subklinickou degeneraci jader mozkového kmene odpovědných za genezi RWA. Pacienti s iRBD se v hodnotách RWA neliší od neléčených de-novo pacientů s PN a premotorickou RBD, což svědčí o obdobné úrovni degenerace struktur mozkového kmene kaudálně od substantia nigra v obou skupinách. Skupiny s RBD jsou spojeny s autonomní dysfunkcí.

Abstract

Úvod: Detskí obézni pacienti patria medzi vysoko rizikovú skupinu aj pre možný vznik obštrukčného spánkového apnoe (OSA). Cieľom práce je vyhodnotiť výskyt obezity a antropometrických parametrov u obéznych detí so spánkovými poruchami dýchania. Metodika: Retrospektívnou analýzou sme hodnotili výskyt obezity v súbore detských pacientov vo veku 5-18 rokov, ktorí podstúpili celonočné videopolysomnografické vyšetrenie z dôvodu spánkových porúch dýchania za obdobie 6 rokov. Súčasne sme hodnotili zmeny vybraných klinických a antropometrických parametrov s časovým odstupom 3 rokov u vybraných obéznych detských pacientov so spánkovými poruchami dýchania v detskom spánkovom laboratóriu Kliniky detí a dorastu JLFUK a UNM. Výsledky: Zo súboru 723 detských pacientov s realizovanou videopolysomnografiou sa nadváha alebo obezita vyskytovala u 362 detí (50,1%, z toho 61,0% chlapcov) a samotná obezita u 263 detí (36,4%, z toho tiež 62,2% chlapcov). Najvyšší výskyt obezity bol vo vekovej kategórii 15 ročných, najvyšší výskyt nadváhy alebo obezity v kategórii 13 ročných. Alarmujúci bol až 53,2% výskyt nadváhy alebo obezity vo vekovej kategórii 5 ročných detí. Vstupné kritéria vrátane telefonicky získaných antropometrických údajov splnilo 139 detí (19,2%). Primárne chrápanie a ľahký stupeň OSA sa vyskytlo u 64,7% detí, OSA stredne ťažkého stupňa u 9,4% detí a ťažký stupeň OSA malo 32,4% detí s obezitou. Pacienti so stredne ťažkým a ťažkým OSA boli indikovaný na adenotonzilektómiu, 6% pacientov bolo primárne nastavených na nočnú neinvazívnu ventiláciu. V celom sledovanom súbore došlo k signifikantnému poklesu z-skóre BMI v čase (2,48±0,6 vs 2,19 ±0,8, p<0,001). Detskí obézni pacienti s primárnym chrápaním alebo ľahkým stupňom OSA vykazovali signifikantný pokles z-skóre BMI v čase (2,35±0,54 vs 1,98±0,9, p<0,001). Naopak, deti s obezitou a stredne ťažkým alebo ťažkým OSA nevykazovali signifikantný pokles hmotnosti (2,73±0,52 vs 2,60±0,29, p=0,138). Záver: Naše výsledky potvrdzujú vysoký výskyt nadváhy alebo obezity u detí so spánkovými poruchami dýchania. Samotná adenotonzilektómia alebo neinvazívna ventilačná liečba počas spánku u detí s obezitou a ťažkým stupňom OSA sa nejaví ako dostačujúca pre významnú redukciu hmotnosti. V liečbe a manažmente u týchto detských pacientov je preto dôležitý komplexný prístup.

Abstract

V naši spánkové laboratoři a videoEEG monitoraci vyšetřujeme děti ve věku 0-18 let. Připravíme zajímavé videokazuistiky, které jsme v posledních letech u našich pacientů zaznamenali.

Abstract

1)Obstukční spánková apnoe dětského věku je patofyziologií i klinickým projevem odlišná od obdobného onemocnění dospělých. Významou roli v patofyziologii hraje adenotonsilární hypertrofie. 2) Groaning (catathrenia) je parasomnie, jejímž hlavním projevem jsou exspirační zvuky charakteru mručení. Patofyziologie je neznámá, hlavním problémem postižených jsou sociální dopady hlučného spánku. 3) Centrální spánková apnoe může mít řadu příčin – od organického narušení generátorů automatického dýchání v mozkovém kmeni, narušení motorického systému dýchání nebo funkční porucha regulace dechového vzorce. 4) Noční epileptické záchvaty jsou u dětí diagnostikovány relativně často. Epileptiformní výboje se mohou manifestovat klinickými záchvaty, patologická epileptiformní aktivita mozku má také negativní dopad na kognitivní funkce (epileptická encefalopatie) V diferenciální diagnostice epileptických záchvatů vázaných na spánek najdeme další stavy různorodé etiopatogeneze: 5) Benigní neonatální spánkový myoklonus: jedná se o rytmické rychlé střídavé kmitavé pohyby – zejména horních končetin u novorozenců a kojenců, přičemž tento stav je možné ukončit lehkým podnětem. 6) Onemocnění s rytmickými pohyby vázanými na spánek. Rytmické pohyby mohou mít charakter rytmického převalování (body rolling), bití hlavou do polštáře (haed banging) a další. 7) Narkolepsie typ I. Autoimunitní onemocnění vázané na haploty HLA*DQB1*0602. Hlavními projevy jsou nadměrná denní spavost imperativního charakteru, kataplexie (ztráta svalového tonu s vazbou na emoce), hypnagogní halucinace a spánkové obrny (u jednoho pacienta nemusí být vyjádřeny všechny tyto symptomy).

Abstract

Abstrakt: Čoraz častejšie sa v detskom spánkovom laboratóriu stretávame s tzv. rizikovými skupinami detí, ktorí si vyžadujú komplexný, personalizovaný prístup a zároveň širokú interdisciplinárnu spoluprácu. Medzi takéto rizikové skupiny patria deti s morbídnou obezitou, s genetickými syndrómami (Downov syndróm, Prader–Williho syndróm a iné), kraniofaciálnymi abnormalitami, maloklúziou, hypotóniou, či neurologickými ochoreniami, ako sú napríklad neuromuskulárne ochorenia. Práve v prípade neuromuskulárnych ochorení by mal detský neurológ myslieť aj na vyšetrenie pacienta v spánkovom laboratóriu za účelom vylúčenia, alebo potvrdenia spánkových porúch dýchania, ktoré sú u týchto pacientov veľmi časté. Je to široká a heterogénna skupina ochorení, pričom dominantným klinickým príznakom je svalová slabosť postihujúca priečne pruhované svaly vrátane respiračných svalov. Prejavy porúch dýchania v spánku závisia od rozsahu, typu a progresie neuromuskulárnej slabosti a v niektorých prípadoch môžu byť prvým príznakom svalovej slabosti, ktorá vedie k správnej diagnóze. Najčastejšie sa v tejto skupine pacientov stretávame s hypoventilačným a hypoxemickým syndrómom asociovaným so spánkom, či obštrukčným spánkovým apnoe. Klinické príznaky môžu byť nenápadné, a preto detskí pacienti s neuromuskulárnym ochorením môžu byť počas dňa aj noci asymptomatickí. Skríning aj bezpríznakových detských pacientov s týmto ochorením pomocou realizácie polysomnografického vyšetrenia s kapnografiou počas spánku a následná terapia pomocou nočnej neinvazívnej terapie dokáže oddialiť progresiu chronickej respiračnej insuficiencie, nutnosť tracheostomickej kanyly a invazívnej ventilácie a zároveň znižuje výskyt respiračných infekcií s priaznivým ovplyvnením kvality a dĺžky života detského pacienta. Kolektív autorov prezentuje zaujímavú kazuistiku detského pacienta s kongenitálnou myopatiou a spánkovými poruchami dýchania s využitím moderných diagnostických a terapeutických modalít v našom detskom spánkovom laboratóriu.

Abstract

Kongenitálny centrálny hypoventilačný syndróm (CCHS) je zriedkavá geneticky podmienená porucha regulácie dýchania, spôsobená mutáciou génu PHOX2B. Ochorenie sa typicky prejavuje už v novorodeneckom období hypoventiláciou a/alebo centrálnym apnoe počas spánku. V najťažších prípadoch je narušené aj dýchanie počas bdenia. Opísané sú aj prípady neskoršieho nástupu ochorenia. Klinický obraz u detí zahŕňa problémy s kŕmením, cyanózu, epizódy hypoventilácie sprevádzané hypoxiou a hyperkapniou a centrálne apnoe. Diagnostika zahŕňa videopolysomnografické vyšetrenie, ktoré dokumentuje hypoventiláciu s poklesom dychového objemu a dychovej frekvencie, ako aj prítomnosť centrálnych apnoických udalostí. Hypoventilácia je výraznejšia počas NREM spánku v porovnaní s REM fázou. Súčasťou diagnostického procesu by malo byť komplexné zhodnotenie spontánnej ventilácie nielen počas spánku, ale aj v bdelom stave. Molekulárno-genetické vyšetrenie hrá kľúčovú úlohu v definitívnom stanovení diagnózy CCHS. Cieľom liečby je zabezpečenie dostatočnej ventilácie a oxygenácie počas spánku a v ťažších prípadoch aj počas bdenia. Všetci pacienti vyžadujú určitú formu ventilačnej podpory v spánku po celý život. V predkladanej kazuistike prezentujeme 18-ročnú pacientku, u ktorej sa v súvislosti s respiračnou infekciou spôsobenou vírusom chrípky B rozvinulo akútne respiračné zlyhanie s potrebou umelej pľúcnej ventilácie. Napriek stabilizácii klinického stavu pretrvávala neschopnosť spontánne dýchať, čo viedlo k podozreniu na doteraz nediagnostikovanú formu kongenitálneho centrálneho hypoventilačného syndrómu (CCHS). Dôležitú úlohu pri diferenciálnej diagnostike zohrala aj pozitívna rodinná anamnéza – matka pacientky bola sledovaná v spánkovom laboratóriu pre poruchy dýchania v spánku s nutnosťou ventilačnej podpory počas spánku. Táto skutočnosť viedla k realizácii molekulárno-genetickej analýzy, ktorá u pacientky potvrdila prítomnosť mutácie PHOX2B. Následne bolo realizované genetické vyšetrenie aj matky pacientky. Kľúčové slová: hypoventilácia, videopolysomnografia, PHOX2B, ventilácia

Abstract

Spánek, jeho kvalita i dostatečná délka jsou nezbytným předpokladem správného vývoje v dětství – odráží se ve vývoji kognitivních funkcí včetně učení, řeči, koordinaci motorických funkcí i stability emocí a nálady. Obdobně v dospělém věku deficit spánku a jeho fragmentace přispívá díky narušení funkce glymfatického systému k vzniku neurodegenerativních onemocnění. Poruchy spánku v raném dětství mohou narušit struktury i funkce mozku a zvýšit riziko vzniku neurovývojových poruch, u kterých se abnormity spánku objevují v 50-80 % případů. Mezi nejčastější patří porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a autistické spektrum poruch (ASP). Obě neurovývojové poruchy provází alterace sekrece melatoninu s průvodní insomnií, poruchou cirkadiánního rytmu (častěji u ASP), případnými mimovolnými pohyby ve spánku, parasomniemi, či vzácně hypersomnií. Příčinou poruch spánku u neurovývojových poruch jsou i genetické faktory uplatňující se např. u Downovy choroby nebo Rettova či syndromu Smith-Magenisové. Epileptická encefalopatie raného dětství charakterizovaná epileptickými grafoelementy narušujícími spánkovou architekturu (elektrický status epilepticus ve spánku) vede k rozpadu kognitivních funkcí. Spánek má podstatnou úlohu i při vzniku neurodegenerativních onemocnění mozku v dospělém věku. Klíčovou roli hraje glymfatický systém a jeho očistná funkce od toxických produktů včetně patologických bílkovinných produktů (amyloid Aβ, α synuklein, tau protein). Clearance glymfatického systému se uplatňuje zejména v hlubokých stádiích NREM spánku a frakcionovaný noční spánek (např. u obstrukční spánkové apnoe) či deficit spánku (chronická insomnie) přispívá ke vzniku kognitivní deteriorace, výrazně zvyšují riziko Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy nemoci i dalších synukleinopatií. Alteraci glymfatické drenáže a její souvislost s tíží neurodegenerativních onemocnění prokazuje MRI zobrazující tenzory difuze perivaskulárních prostorů. Obdobné změny se částečně uplatňují i v patogenezi idiopatické poruchy chování v REM spánku, která předchází řadu let klinické projevy synukleinopatií – nejčastěji Parkinsonovy choroby.

Abstract

Cytokinins are plant hormones that regulate growth, differentiation and senescence. For over 70 years, they have also been investigated in human disease models involving these processes. We have identified a subset of cytokinin derivatives that have been previously shown to slow cellular aging that also lengthen the circadian period. This effect is mediated, in part, by casein kinase 1 delta. Active compounds include kinetin (N⁶‑furfuryladenosine) and pyratine (a 9‑tetrahydropyranyl derivative), both of which are used in cosmetic formulations. Kinetin is also a clinical candidate for treating familial dysautonomia. We synthesized a library of over 150 derivatives featuring substitutions at the purine core and/or bioisosteric replacements of the furan ring with alternative heterocycles. All compounds were screened for period‑lengthening activity in cultured cells, and a selected subset was further evaluated in mouse suprachiasmatic nucleus explants expressing a circadian bioluminescent reporter. Our results delineate the key structural features required for interaction with casein kinase 1 family members and for modulating circadian rhythm. In vitro pharmacokinetic assays, including gut and blood–brain barrier models, indicate that these compounds—including kinetin and pyratine—are orally bioavailable. We envision repurposing them for the treatment of familial advanced sleep phase disorder and jet lag.

Abstract

Úvod: Již více než 40 let se fototerapie používá k účinné podpoře duševního zdraví, léčbě sezónní afektivní poruchy a dalších afektivních poruch. Pokyny pro léčbu doporučují jasné bílé světlo a fotopickou osvětlenost 2500 – 10000 lx na oku pacienta. Tato doporučení vycházejí ze zkušeností s tradičně dostupnými zářivkovými světelnými zdroji, a nadále se s drobnými odchylkami používají v různých zemích světa. Stávající doporučení však nezohledňují spektrální složení světla, které se stává aktuální otázkou zejména v souvislosti rozvojem světelných technologií. Světlo různého spektrálního složení, ačkoli se jeví jako bílé, může mít odlišnou biologickou účinnost, resp. odlišnou schopnost aktivovat vnitřně senzitivní retinální gangliové buňky (ipRGC) v sítnici, které zprostředkovávají neobrazotvorné účinky světla (vliv na cirkadiánní rytmus, náladu, kognitivní funkce aj.). Za nejpřesnější prediktor těchto účinků světla je dnes považován tzv. melanopický ekvivalent denní osvětlenosti (mEDI), který vyjadřuje, jak silně daný světelný zdroj stimuluje melanopsinové receptory (tj. ipRGC buňky) v porovnání s přirozeným denním světlem. Metodika: Shromáždili jsme údaje z tradičních fluorescenčních a moderních LED fototerapeutických zařízení, přičemž jsme měřili fotopickou osvětlenost na oku, spektrální složení a jas povrchu vyzařujícího světlo. Melanopické účinky byly vypočteny podle mezinárodní normy CIE S 026/E:2018. Získané hodnoty jsme porovnali mezi jednotlivými zařízeními a stanovili jsme doporučené horní a dolní meze mEDI na základě původních pokynů. Takto zjištěné limitní hodnoty byly testovány u světelných zařízení vyvinutých v rámci projektu, a to pomocí dotazníků, sebeposuzovacích škál, kognitivních testů, aktigrafie a elektroencefalografie. Výsledky: Srovnání fototerapeutických svítidel s různými technologiemi ukázalo významné rozdíly ve vypočtené melanopické účinnosti, která se lišila až dvojnásobně u přístrojů vyzařujících bílé světlo a až desetinásobně u monochromatických zdrojů (modré světlo). Doporučené hodnoty mEDI byly stanoveny v rozmezí 1800 až 7500 lx. Testy ukázaly, že vystavení světlu s mEDI 7500 i 2100 lx bezprostředně ovlivnilo behaviorální proměnné a změnilo elektrickou aktivitu mozku (zejména v insulární oblasti). Pravidelná dvoutýdenní expozice mEDI 10300 lx vedla ke zvýšení indexu fragmentace spánku, zatímco pravidelná dvoutýdenní expozice mEDI 2300 lx neměla na fragmentaci spánku žádný vliv. Závěr: Stávající doporučení pro fototerapii nezohledňují účinky světelného spektra a s ohledem na možnosti nových LED technologií by měla být rozšířena. To by umožnilo porovnávání zařízení a kontinuitu léčby při změně technologie. Financování: Projekt byl financován Technologickou agenturou ČR a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR v rámci programu TREND pod číslem FW02020025 a byl rovněž podpořen programem Cooperatio 38 – Neuroscience Univerzity Karlovy.

Abstract

Vnitřní časový systém, který řídí lidskou fyziologii, a tedy i načasování a architekturu spánku, je citlivý na světelné podmínky prostředí. Zatímco role světla jako hlavního zeitgeberu cirkadiánního pacemakeru v suprachiasmatických jádrech (SCN) je dobře známa, jeho stimulační účinky a podpora bdělosti a kognice, částečně nezávislé na fázi rytmu, představují relativně nové poznatky. Účinky světla nezávisí pouze na jeho intenzitě, ale i na spektrálním složení a především na načasování vzhledem k vnitřnímu cirkadiánnímu času. Tyto informace o světle jsou přenášeny melanopsinovými gangliovými buňkami sítnice a jejich přímými projekcemi do SCN a systémů mozku regulujících bdělost. Večerní expozice modrému světlu, běžná při používání digitálních zařízení, tak nejen oddaluje fázi, tedy zpožďuje cirkadiánní rytmus, ale zároveň aktivuje kognitivní procesy, což dále ztěžuje nástup spánku. Zajímavé výsledky přinášejí studie, které zkoumají interakce mezi večerním světlem, cirkadiánním systémem a tzv. sleep pressure, tedy homeostatickou složkou spánkové regulace. Pozornost bude věnována také spánkové chronofarmakoterapii, zejména podávání melatoninu nebo agonistů MT1/MT2 receptorů s ohledem na individuální DLMO, případně načasování fyzické aktivity a příjmu potravy. Tyto zeitgebery druhého řádu mohou u pacientů s nefunkčním světelným vstupem hrát významnou roli v úpravě cirkadiánních rytmů, a tedy i spánku. Příspěvek představuje úvodní rámec k následujícím sdělením v této sekci, která ukazují cirkadiánní systém a světelné prostředí jako dva intervenčně dostupné faktory ovlivňující kvalitu a architekturu spánku i celkovou synchronizaci cirkadiánních rytmů, nezbytnou pro posílení homeostatických procesů organismu. Cílem sekce je podpořit integraci chronobiologických principů do diagnostiky a léčby širší škály spánkových a psychiatrických obtíží a posílit povědomí o tom, že časový systém a světlo nejsou pouze vnější okolnosti, ale aktivní nástroje s terapeutickým potenciálem.

Abstract

Idiopatická hypersomnie (IH) patří mezi centrální hypersomnie, jejichž příčina zůstává dosud nejasná. Standardní léčba spočívá především v podávání psychostimulancií, které však často selhávají – až 36 % pacientů vykazuje špatnou odpověď na léčbu a u 25 % je odpověď pouze částečná. S cílem rozšířit terapeutické možnosti jsme sestavili protokol, který se zaměřuje na nefarmakologické intervence. Součástí je i fototerapie. V rámci studie realizované na Oddělení spánkové medicíny NUDZ nabízíme pacientům možnost absolvovat dvoutýdenní fototerapii s ranní expozicí jasnému světlu (3 000 lx po dobu 30 minut). Efektivita fototerapie je hodnocena pomocí aktigrafie a subjektivních dotazníků zaměřených na denní spavost, únavu, náladu a kvalitu života. Prezentovaný příspěvek shrnuje design studie a dosavadní průběžné výsledky zaměřené na bezprostřední a krátkodobý efekt fototerapie u pacientů s idiopatickou hypersomnií. Cílem je přispět k lepšímu porozumění možnostem nefarmakologické léčby a podpořit jiné přístupy v terapii centrálních hypersomnií.

Abstract

Úvod: Porucha chování v REM spánku (RBD) je REM parasomnie charakterizovaná uskutečňováním snové aktivity v REM spánku. Její izolovaná forma (iRBD) se považuje za prodromální stádium neurodegenerativních nemocí spojených se střádáním alfa-synukleinu – synukleinopatií, neboť osoby s iRBD jsou ve vysokém riziku fenokonverze do Parkinsonovy nemoci, demence s Lewyho tělísky, či multisystémové atrofie. Potenciální léčebná intervence v prodromálním stádiu nemoci skýtá unikátní příležitost zabránit klinické manifestaci neurodegenerace. Proto se nyní intenzivně studují prognostické biomarkery onemocnění a první klinické studie potenciálních neuroprotektivních léků již probíhají. Kromě jiných znaků neurodegenerace byla u iRBD nalezena zhoršená funkce glymfatického systému. Jedná se o relativně nedávno popsaný fyziologický transportní systém mozku, na kterém se podílí astrocyty a akvaporinové kanály (zejm. akvaporin 4), sloužící ke clearance toxických metabolitů a proteinů asociovaných s neurodegenerací. Cílem naší studie bylo zhodnotit vztah glymfatické funkce s trváním symptomů iRBD a prozkoumat prediktivní efekt vůči fenokonverzi. Metodika: Do studie bylo zařazeno 56 pacientů (věk 67.2 ± 7.1 let) s polysomnograficky prokázanou RBD a vyloučenou sekundaritou choroby, kteří byli sledování s roční frekvencí. Glymfatická funkce byla hodnocena pomocí magnetické rezonance metodou DTI-ALPS, která využívá měření toku v oblasti perivaskulárních prostor cév bílé moty při vrcholu postranních mozkových komor. Výsledky: Byla nalezena pozitivní korelace mezi glymfatickým tokem a trváním nemoci (rho = 0.409, p = 0.002). Šestnáct pacientů v naší skupině fenokonvertovalo a přestože glymfatický tok nepredikoval fenokonverzi, signifikantně moduloval rychlost fenokonverze mezi zkonvertovanými pacienty – konvertoři s lepší glymfatickou funkcí konvertovali pomaleji (Kaplan-Meier p = 0.009). Závěry a diskuse: Naše výsledky naznačují, že glymfatický systém může sloužit jako protektivní faktor, zachovávající prodromální fázi nemoci a zpomalující klinickou fenokonverzi synukleinopatie. Při srovnání glymatické funkce u iRBD a Parkinsonovy nemoci v jiné studii bylo zjištěno, že pacienti s iRBD mají horší dysfunkci, než pacienti s Parkinsonovou nemocí, což naznačuje kompenzační roli glymfatického systému u prodromální neurodegenerace s následnou dekompenzací v souvislosti s propuknutím plně manifestní choroby. Tyto výsledky svědčí o tom, že by glymfatický systém mohl být potenciálním cílem neuroprotektivní terapie. V literatuře bylo dokumentováno, že intenzita glymfatické funkce se významně zvyšuje ve spánku (zejména pomalovlnném), což je v souladu s předešlým pozorováním, že zkrácený či fragmentovaný spánek se spojen se zvýšenou akumulací toxických substancí v mozku. Z toho vyplývá, že délka a kvalita spánku jakožto ovlivnitelné faktory, by mohly být primárním cílem neuroprotektivních postupů. Praktikování zásad spánkové hygieny a úsilí o kvalitní spánek je zdůrazňován jako fundamentální preventativní faktor neurodegenerace. Astrocyty a akvaporin 4 jsou zvažovány jako další přímé cíle pro indukci glymfatické funkce z hlediska potenciálních neuroprotektivních intervencí.

Abstract

Disociativní stavy spojené se spánkem (SRDD) představují vzácnou diagnostickou jednotku na pomezí spánkové medicíny a psychiatrie, popsanou již v roce 1989. Navzdory tomu dosud nebyla začleněna do žádné z oficiálních klasifikací spánkových ani duševních poruch. Na základě několika vlastních kazuistik tuto jednotku blíže představíme a posluchače seznámíme s recentně navrženými klinickými a video-polysomnografickými kritérii pro (možnou, pravděpodobnou a definitivní) diagnostiku SRDD. Zavedení těchto kritérií je zásadním krokem, který otevírá nové možnosti léčby.

Abstract

Diferenciálna diagnostika medzi epileptickými záchvatmi súvisiacimi so spánkom a NREM parasomniou je náročným problémom pre lekárov z epileptických monitorovacích jednotiek aj spánkových laboratórií. Obe situácie majú spoločné klinické znaky; spočívajú v diferencovaní motorických prejavov, ktoré sa vyskytujú počas NREM spánku, môžu byť spojené s rôznymi vokalizačnými prejavmi a amnéziou na udalosť. Fáza spánku (N2 versus N3), trvanie epizódy (kratšie ako 2 minúty), náhly nástup a ukončenie, stereotypné motorické správanie (vrátane hyperkinetických alebo automatických prejavov, asymetrická tonická/dystonická poloha), vysoký počet epizód za noc a ľahká prebúdzateľnosť po epizóde s malou mierou zmätenosti sú spoľahlivé znaky smerujúce k diagnóze epileptických záchvatov zvyčajne pochádzajúcej alebo propagujúcej sa do frontálneho laloka. Analýza týchto klinických faktorov však zahŕňa určitú subjektivitu a závisí od skúseností lekára. Navyše niektoré situácie zostávajú nejednoznačné, čo vedie k diagnostickým chybám, najmä ak analýza povrchového EEG neprispieva k diagnostike, pretože je záznam nehodnotiteľný pre elektromyografické artefakty, alebo epileptiformná abnormalita pochádzajúca z hlboko uložených kortikálnych štruktúr nie je prítomná. Presná diagnóza je pre liečbu pacientov kľúčová a vyžaduje expertné posúdenie. Autori budú diskutovať príklady klinického myslenia v kazuistikách z vlastnej praxe. Financované EÚ NextGenerationEU prostredníctvom Plánu obnovy a odolnosti SR v rámci projektu č. 09I03-03-V05-00008

Abstract

Vývojové a/alebo epileptické encefalopatie s výraznou aktivitou hrot-vlna komplexov v spánku (D/EE-SWAS – developmental and/or epileptic encephalopathy with spike-and-wave activation in sleep) predstavujú zriedkavé, no klinicky závažné spektrum epileptických syndrómov detského veku. Typická je regresia alebo stagnácia kognitívnych, jazykových, behaviorálnych a motorických funkcií, ktoré úzko korelujú s aktiváciou epileptiformnej aktivity počas NREM spánku. Etiológia týchto encefalopatií je značne heterogénna a zahŕňa genetické, štruktúrne aj metabolické faktory. Diagnostika vyžaduje dôkladné EEG vyšetrenie, vrátane spánkového záznamu so zhodnotením percentuálneho podielu epileptiformnej aktivity počas NREM spánku (tzv. SWI – spike-wave index), pričom hraničná hodnota SWI pre definíciu týchto epileptických syndrómov sa v posledných rokoch ustálila na hodnote ≥ 50 %. Klinický priebeh býva často komplikovaný farmakorezistenciou, epileptické záchvaty môžu s vekom ustúpiť, a nie vždy musia byť prítomné. Avšak neurokognitívne a behaviorálne dôsledky perzistujú doživotne. V súčasností liečba nie je štandardizovaná a zahŕňa kombinácie vysokodávkovaných benzodiazepínov, kortikoidov a ďalších imunomodulačných či antikonvulzívnych liekov. U vybraných pacientov sa zvažuje aj ketogénna diéta, stimulácia vágového nervu, či epileptochirurgia. V rámci prezentácie uvádzame kazuistiku pacienta s geneticky potvrdeným raritným kongenitálnym myastenickým syndrómom (mutácia v géne MUSK), u ktorého bol počas celonočného polysomnografického vyšetrenia náhodne zachytený epileptiformný vzorec typu SWAS s SWI 80 % počas NREM spánku. Klinicky dominovala výrazná vývinová stagnácia, ťažký hypotonický syndróm a zmiešaná dysfázia, epileptické záchvaty neboli prítomné. Nález bol potvrdený celonočným video-EEG. Na základe diagnózy DEE-SWAS bola indikovaná antikonvulzívna liečba a kortikoterapia. Touto kazuistikou poukazujeme na význam včasnej a cielenej diagnostiky týchto epileptických encefalopatií prostredníctvom spánkového EEG, a to aj u detí bez klinických epileptických záchvatov, u ktorých je prítomná stagnácia alebo regres v oblasti neurokognitívnych, či motorických funkcií. Zároveň zdôrazňujeme potrebu včasnej terapeutickej intervencie, ktorá môže významne ovplyvniť ďalšiu vývojovú trajektóriu pacienta.

Abstract