XVI. SJEZD PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS JEP

Abstrakt

Rodiny, ve kterých rodič trpí duševní poruchou a vychovává nezletilé děti, představují zranitelnou skupinu. Děti vyrůstající v těchto rodinách mohou být vystaveny zvýšenému riziku rozvoje vlastních duševních obtíží v důsledku komplexní interakce genetických, environmentálních a psychosociálních faktorů. V reakci na tato rizika vznikají preventivní intervence zaměřené na podporu rodinného fungování, mezi něž patří i program ChildTalks+, který byl implementován v rámci výzkumného projektu v České republice. Studie se zúčastnilo 65 rodin se 100 dětmi do 18 let. Přednáška představí sociodemografické a klinické charakteristiky zapojených rodin a zkušenosti terapeutů s realizací intervence ChildTalks+. Výzkumný soubor tvořily převážně matky, přičemž téměř polovina rodičů žila ve společné domácnosti s druhým rodičem dítěte. Úroveň vzdělanosti rodičů byla celkově vyšší, nicméně pouze 31 % rodičů uvádělo dostatečné finanční prostředky k pokrytí potřeb rodiny, což poukazuje na význam socioekonomických faktorů v kontextu rodinného fungování. Navzdory relativně malému výzkumnému souboru byla v datech patrná přítomnost rizik spojených s transgeneračním přenosem duševních obtíží. Téměř čtvrtina rodičů vyrůstala s rodičem s duševní poruchou a přibližně třetina dětí již měla stanovenou psychiatrickou diagnózu. Shoda diagnóz mezi rodiči a dětmi byla spíše výjimečná, což poukazuje na význam transdiagnostického přístupu v preventivní i klinické praxi. Kvalitativní data zdůrazňují význam terapeutické spolupráce v rámci programu ChildTalks+. Důvěra k terapeutovi a existující odborný vztah podporovaly zapojení rodin, otevřenou komunikaci a psychoedukaci. Intervence přispívala ke zlepšení vzájemné interakce mezi rodiči a dětmi, k podpoře dětí při zvládání emoční zátěže a k včasnému zprostředkování další odborné pomoci. Program ChildTalks+ se tak jeví jako užitečný nástroj v oblasti včasné prevence a podpory rodin, kde rodič trpí duševní poruchou. Grantová podpora: Tento projekt č. ZD-ZDOVA1-019 byl podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP 2014-2021, dále grantem GA UK 50122 a grantem Cooperatio Program 207031 Health Sciences. Realizátorem projektu byla 1. LF UK ve spolupráci s E-clinic, z.ú., Voksne for Barn, ADHD Iceland a The Arctic University of Norway. Studie byla schválena Etickou komisí VFN v Praze: 1309/20 S-IV Grant. ClinicalTrials.gov Identifier: NCT05554458.

Abstrakt

Autoři budou v krátkém sdělení informovat o aktualitách v lékařské psychoterapie a v České psychoterapeutické společnosti.

Abstrakt

Centra krizové péče (CKP) představují důležitý článek systému péče o duševní zdraví, zaměřený na včasnou intervenci u osob prožívajících akutní psychickou krizi. Jejich cílem je stabilizace stavu pacienta, snížení rizika další dekompenzace a zajištění možnosti návazné odborné péče. Role psychiatra v tomto prostředí je specifická a odlišná od standardní ambulantní či lůžkové praxe. Přednáška se opírá o klinické zkušenosti lékařů pracujících v CKP PK FN Brno a zaměřuje se na spektrum pacientů, se kterými se CKP setkává. Nejčastěji se jedná o osoby s akutní úzkostnou symptomatikou, depresivními a suicidálními stavy, adaptačními poruchami, psychotickými stavy či reakcemi na traumatické události. Významnou část klientely tvoří také pacienti bez dosavadní psychiatrické péče, u nichž je CKP prvním kontaktem se systémem duševního zdraví. V přednášce budou zpracována statistická data z CKP z posledních let, a budou také diskutovány současné výzvy pro lékaře CKP, jako je například fenomén častější psychiatrizace a tlaku na stanovování určitých diagnóz, zejména u nezletilých pacientů. Diskutována budou zejména specifika diagnostického a terapeutického procesu v krizovém kontextu, reálné možnosti lékaře na CKP a sledovaný nárůst množství pacientů, kteří na CKP dorazí. Často je kladen důraz na rychlé zhodnocení stavu, rizikových faktorů a dostupných ochranných mechanismů pacienta. Lékař CKP se podílí na indikaci farmakoterapie, krátkodobých krizových intervencích a rozhodování o dalším postupu, včetně doporučení ambulantní péče, krátkodobé krizové hospitalizace či akutního příjmu na uzavřené lůžkové psychiatrické oddělení. Součástí práce je také spolupráce s psychologem. V rámci přednášky budou diskutovány také limity práce lékaře v centru krizové péče, včetně časového tlaku a dilemat při rozhodování o dalším směřování pacienta. Práce na CKP sebou často nese vysoké nároky na emoční odolnost a prevenci syndromu vyhoření. Cílem sdělení je představit centrum krizové péče jako významný a často efektivní nástroj v systému psychiatrické péče, poukázat na možnosti ale i výzvy a omezení, se kterými se lékaři v tomto specifickém prostředí potkávají.

Abstrakt

V turbulentním období covidové pandemie se rodily různé názory na péči o duševní zdraví; na základě polemiky s nimi pak vznikla „Koncepce krizových služeb“, která mapuje aktuální stav krizových služeb v ČR a navrhuje další směr možného rozvoje; po diskuzi mezirezortních odborníků, kteří se všichni podílejí na péči o osoby v krizi, pak po vyvanutí pandemie vznikla „Sada opatření k řešení služeb pro osoby v krizi“. K čemu tedy došla mezirezortní pracovní skupina?

Abstrakt

V posledním desetiletí epidemiologická data upozorňují na nárůst sebepoškozování a suicidálního chování, zejména u adolescentů a mladých dospělých. Emoční a behaviorální dysregulace se stává jedním z nejčastějších důvodů akutních psychiatrických návštěv i dlouhodobé péče. Interpretace tohoto trendu sahají od vlivu postupné destigmatizace a vyšší dostupnosti péče přes psychosociální zátěž až po dopad sociálních sítí a online prostředí v souvislosti s nakažlivostí sebepoškozujícího chování. V této situaci se stále výrazněji objevuje napětí mezi konceptem podpory duševního zdraví a poskytováním specializované psychiatrické péče. Na jedné straně dochází k patologizaci běžného emočního prožívání a k tendenci označovat normativní reakce na zátěž za poruchu. Na straně druhé se setkáváme s bagatelizací závažné emoční dysregulace, chronické suicidality či opakovaného sebepoškozování, které vyžadují strukturovanou a intenzivní léčbu. Dostupná evidence ukazuje, že u poruch spojených s chronickou emoční dysregulací má farmakoterapie převážně podpůrný charakter. Kauzální léčbou zůstává cílená, specializovaná psychoterapie. Její dostupnost je však omezená a vyžaduje významné personální i finanční zdroje. Psychiatrie by měla jasně a aktivně hájit potřebu rozvoje těchto služeb a otevřeně artikulovat, že efektivní léčba závažných poruch emoční regulace není možná bez adekvátní investice do specializované péče. Emoční dysregulace je současně často spojena s traumatem či emočním zanedbáním v dětství. V praxi se zde opět setkáváme s paradoxem: zatímco pojem „trauma“ pronikl do běžného jazyka a bývá používán pro označení širokého spektra nepříjemných zkušeností, osoby s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) často zůstávají nediagnostikovány a bez cílené léčby. V příspěvku budou představeny současné studie popisující komorbidity traumatu a emoční dysregulace a rozdílu mezi tradičním pojetím PTSD a komplexní PTSD, jejíž obraz je často podobný hraniční poruše osobnosti. Vedle klinických výzev přetrvává ve společnosti, ale často i mezi odborníky, stigmatizace nejen vůči pacientům primárně s hraniční poruchou osobnosti, ale také vůči emocím samotným. Emoce jsou často prezentovány jako slabost, něco, co je třeba kontrolovat a potlačovat. Dovednost regulace emocí je přitom univerzální dovedností, kterou se v průběhu života potřebuje učit každý. Péče o duševní zdraví – včetně podpory emoční gramotnosti, validující komunikace a rozvoje zdravých copingových strategií – představuje významnou prevenci rozvoje závažné dysregulace. Nehodnotící a validující přístup kombinovaný s důsledným tlakem na změnu maladaptivního chování je přitom společným jmenovatelem preventivních intervencí i specializované léčby. Kontext emoční dysregulace tak můžeme chápat jako průsečík mezi péčí o duševní zdraví a vysoce specializovanou psychiatrickou péčí, přičemž oba póly kontinua je nutné podporovat. Psychiatrie tudíž stojí před výzvou na jedné straně jednoznačně hájit dostupnost cílené efektivní léčby závažných poruch emoční dysregulace spojených se sebepoškozováním a suicidálním chováním a na druhé straně na základě svých klinických a výzkumných poznatků aktivně informovat a podporovat prevenci a péči o emoční zdraví a destigmatizaci. Příspěvek má charakter narativního přehledu a kritické reflexe vycházející ze současné odborné literatury a klinické praxe.

Abstrakt

Úvod:
V posledních dvou desetiletích se objevují zprávy o rostoucí prevalenci duševních poruch, zejména depresivní poruchy, úzkostných poruch a dalších obtíží souvisejících s emoční dysregulací. Zároveň dochází k destigmatizaci některých duševních poruch a pronikání psychologického jazyka do veřejného prostoru. Tím se mění také očekávání pacientů i společnosti od psychiatrické péče – od léčby jasně definovaných poruch směrem k širší podpoře psychické pohody a zvládání životních obtíží. Duševní zdraví se dostává do popředí společenské pozornosti, včetně zájmu nepsychiatrických oborů a politiků. To však v některých případech může vést k rozvolnění diagnostických kritérií a situaci, kdy se překrývají pojmy distres, emoční dysregulace a psychopatologie. Otázka hranic mezi duševní poruchou, emočním utrpením a adaptivní reakcí na životní zátěž se tak stává důležitým tématem současné psychiatrie.

Metodika:
Příspěvek má charakter narativního přehledu a kritické konceptuální reflexe vycházející z klinické praxe v oblasti afektivních poruch, dostupné literatury o prevalenci běžných duševních poruch a poznatků afektivní neurovědy. Diskuse je doplněna klinickými kazuistikami pacientů s depresivní poruchou, včetně osob s farmakorezistentní depresí (treatment-resistant depression, TRD). Pozornost je věnována také rozdílu mezi epidemiologickými daty založenými na screeningových nástrojích a klinickým hodnocením psychopatologie.

Výsledky:
Analýza ukazuje, že interpretace epidemiologických studií založených na dotazníkových metodách může vést k nadhodnocení prevalence běžných duševních poruch a k nejasnému rozlišení mezi distresem a klinickou psychopatologií. Rozšiřování diagnostických rámců, popisované jako „conceptual creep“, může podporovat identifikaci s rolí nemocného, zatímco na druhé straně existuje riziko normalizace závažných symptomů vyžadujících specifickou léčbu.

Poznatky afektivní neurovědy zdůrazňují, že emoce představují evolučně staré motivační systémy organizující chování a podporující adaptaci organismu. Emoční utrpení proto nemusí být nutně znakem patologie, ale může představovat součást adaptačního procesu nebo reakci na nepříznivé životní podmínky. V klinické praxi se však setkáváme se situacemi, kdy dochází k selhání těchto regulačních mechanismů a rozvoji afektivní poruchy.

Terapie-rezistentní deprese představuje klinickou oblast, v níž se tyto otázky koncentrují. U části pacientů se uplatňují biologické faktory spojené s nedostatečnou odpovědí na farmakologickou léčbu, u jiných hrají významnou roli psychosociální udržovací faktory, změny identity spojené s dlouhodobou nemocí nebo ztráta zapojení do života. Samotná symptomatická remise nemusí vést k obnovení funkční kapacity a subjektivního pocitu smysluplnosti života. Významným terapeutickým faktorem se tak může stát práce zaměřená na obnovu aktivity, vztahů a hodnot – eudaimonie či koncept zotavení (recovery).

Závěry:
Afektivní poruchy představují oblast, v níž se přirozené lidské utrpení setkává s klinickou psychopatologií. Pro účinnou psychiatrickou péči je nezbytné zachovat rovnováhu mezi citlivostí k lidské zkušenosti a schopností rozpoznat stav vyžadující specifickou léčbu. Terapie-rezistentní deprese ukazuje limity čistě symptomaticky orientovaného přístupu i význam integrace biologické léčby, psychoterapie a psychosociálních intervencí zaměřených na obnovu funkční kapacity, zapojení do života a eudaimonie. Reflexe těchto hranic může přispět k realističtějšímu porozumění možnostem i limitům psychiatrie.

Abstrakt

Úvod: Farmakologická léčba má význam v kontrole symptomů a „snad“ i patofyziologický význam: zábrana toxicity psychózy. Má hranice (benefit-risk extenzivní farmakoterapie). Proto je významná role psychosociálních intervencí (PSI) v rámci komplexní péče. PSI zahrnují širokou škálu metod, technik a přístupů, které mají stejně širokou škálu cílů, kterých se snaží dosáhnout. V posledních 5 letech získáváme novou evidenci o jejich efektivitě. Metodika: přehledné sdělení, analýza systematických shrnutí evidence, které upřesňují význam PSI v léčbě závažných duševních poruch. Výsledky: Pro prevenci relapsu (Bighelli et al., 2021) jsou efektivní zejména rodinné intervence, rodinná psychoedukace, specializované programy prevence relapsu a integrovaná intervence, individuální psychoedukace je v této indikaci méně účinná, asertivní komunitní léčba má jen krátkodobý efekt, neúčinné jsou přístupy jako kognitivní trénink, kognitivně-behaviorální terapie, nespecifická podpůrná terapie, trénink sociálních dovedností, case management. Tyto intervence mají účinnost ve svých specifických indikacích (Barlati et al., 2024), jako je sociální fungování, kognitivní výkon, wellbeing. Pro zaměstnanost má výraznější efekt podporované zaměstnání, než trénink dovedností s následným zaměstnáním na otevřeném trhu. Pro bydlení v komunitě je klíčová odstupňovaná škála míry podpory bydlení. Závěr: PSI mají významnou roli v komplexní péči o pacienty s psychotickými poruchami, vyžadují však diferenciaci indikací jednotlivých PSI dle potřeb konkrétních pacientů. Literatura Barlati S., et al.: Evidence-based psychosocial interventions in schizophrenia: a critical review. Curr Opin Psychiatry 2024, 37:131–139. Bighelli I., et al.: Psychosocial and psychological interventions for relapse prevention in schizophrenia: a systematic review and network meta-analysis. Lancet Psychiatry 2021, 8: 969-80.

Abstrakt

V posledních letech jsme svědky bezprecedentního nárůstu veřejné debaty o duševním zdraví. Osvětové kampaně a sociální sítě přinesly větší citlivost k utrpení a snížení stigmatizace. Výsledkem však není jen zvýšená gramotnost v oblasti duševního zdraví, ale také rozšířená tendence k sebediagnostice a k tomu, že rodiče, učitelé, vrstevníci či sociální pracovníci rychle interpretují běžné projevy dospívání jako duševní nemoc. U části mladých lidí to může přinést úlevu, u jiných však vede k sebestigmatizaci, zvýšenému strachu z běžného života a snížené víře ve vlastní zvládací schopnosti. Část adolescentů na druhou stranu začíná své běžné prožitky interpretovat jako příznaky duševní poruchy, co může zvyšovat úzkost, pocit křehkosti a vyhýbavé chování. Společnost často vnímá dospívající primárně jako zranitelné, nikoli jako aktivní aktéry schopné zvládat zátěžové situace. To může nechtěně podporovat „kulturu křehkosti“ na úkor systematického rozvoje copingových strategií, sociálních dovedností a autonomie. Dalším zásadním a často přehlíženým faktorem je sociální přenos psychických potíží ve vrstevnických skupinách. Longitudinální studie ukazují, že adolescenti, kteří mají více vrstevníků s diagnózou duševní nemoci, mají až o 18 % vyšší riziko, že u nich bude duševní nemoc diagnostikována — zejména v prvním roce po této expozici a především u poruch nálady, úzkostí a poruch příjmu potravy. Tento efekt má závislý na dávce: čím více diagnostikovaných přátel v síti, tím vyšší riziko. Může jít o kombinaci mechanismů — normalizaci symptomů, zvýšenou pozornost k tělesným a emočním signálům, ale i skutečné šíření maladaptivních vzorců chování či vzájemné posilování úzkosti. Kromě toho dochází v klinické praxi k širší aplikaci diagnostických kritérií u některých duševních nemocí. Toto v kombinaci s faktem, že diagnostika v psychiatrii je založena z velké části na subjektivním sdělení pacienta, vede k tomu, že duševní nemoc je diagnostikována u většího procenta populace než v minulosti. Nárůst prevalence psychických potíží u adolescentů v posledních letech pak vede k tomu, že si odborná i laická veřejnost klade otázku, zda u dospívajících nediagnostikujeme duševní nemoci příliš často. Diskuse se soustředí zejména na poruchy autistického spektra, ADHD, úzkostné poruchy a poruchy nálady. A dilema, zda diagnostikujeme moc, nebo málo, má, zdá se, ne zcela intuitivní řešení: Současný přístup k diagnostice duševních nemocí u dospívajících je zatížen nízkou senzitivitou — neumíme dobře zachytit ty, kteří pomoc skutečně potřebují — a zároveň nízkou specificitou, protože nedokážeme dostatečně odlišit mladé lidi, kteří potřebují pedopsychiatrickou péči, od těch, kteří by více profitovali z jiného typu intervence. V prezentaci se věnuji teoriím, které vysvětlují, proč tomu tak je, důsledkům, které tato situace pro dospívající přináší a které ilustruji na kazuistice 15 leté dívky. Tento případ ukazuje, jak snadno se běžné obtíže dospívání mohou proměnit v psychiatrický problém, pokud je společnost příliš rychlá s patologizací a příliš pomalá s podporou. Závěrem zmiňuji vyváženější přístup k adolescentnímu duševnímu zdraví: takový, který rozpozná skutečné utrpení a nemoc, ale zároveň aktivně pracuje na budování resilience, kompetence a autonomie mladých lidí.

Abstrakt

Úvod Zolpidem patří mezi často předepisovaná hypnotika určená ke krátkodobé léčbě insomnie. Přestože je obecně považován za relativně bezpečný lék, v klinické praxi se stále častěji setkáváme s jeho dlouhodobým užíváním a rozvojem závislosti. Závislost na lécích na předpis představuje specifický problém na pomezí psychiatrické péče a konceptu duševního zdraví, neboť vzniká v rámci legitimní léčby, často bez jasné reflexe preskripčních rizik. Přednáška tematicky navazuje na motto konference „Psychiatrická péče versus duševní zdraví“ a klade si otázku, kde leží hranice mezi léčbou obtíží a jejich farmakologickým udržováním. Cílem sdělení je představit kazuistiku pacientky s extrémní závislostí na zolpidemu, analyzovat mechanismy jejího vzniku a diskutovat odpovědnost psychiatrické péče v oblasti preskripce hypnotik. Metodika Jedná se o kazuistické sdělení založené na dlouhodobém klinickém sledování pacientky v ambulantní a následně specializované adiktologické péči. Byla provedena retrospektivní analýza anamnestických údajů, preskripční historie, průběhu rozvoje závislosti, klinického obrazu a léčebného postupu. Součástí metodiky je kvalitativní klinická analýza psychických, behaviorálních a somatických projevů závislosti a jejich změn v průběhu léčby. Výsledky Pacientka dlouhodobě užívala zolpidem v dávkách dosahujících až 100 tablet denně poslední týdny před léčbou. Sama pacientka užívala léky 20 let, s výraznou tolerancí, ztrátou kontroly nad užíváním a rozvojem závažných psychických a somatických komplikací. Klinický obraz zahrnoval poruchy paměti, dezorganizované chování, epizody disociace, emoční labilitu a výraznou psychosociální deterioraci. Analýza preskripční historie ukázala postupný přechod od terapeutického užívání k závislosti, na němž se podílela fragmentovaná zdravotní péče, absence systematické revize medikace a dlouhodobé řešení nespavosti výhradně farmakologickou cestou. Léčba zahrnovala postupnou detekci závislosti, řízený detoxifikační proces, farmakologickou stabilizaci, práci s motivací pacientky a dlouhodobé sledování. Významnou roli sehrála kombinace biologického a psychoterapeutického přístupu. V průběhu léčby došlo ke stabilizaci stavu, redukci cravingu a postupnému zlepšení funkčního fungování pacientky. Závěry / Souhrn Kazuistika ilustruje, že závislost na zolpidemu může dosáhnout extrémních forem a představuje závažný klinický i etický problém současné psychiatrické péče. Ukazuje, jak snadno se může léčba subjektivních obtíží, jako je nespavost, proměnit v dlouhodobé udržování farmakologické závislosti. Přednáška otevírá diskusi o hranicích psychiatrické péče, odpovědnosti za preskripční praxi a nutnosti včasné prevence lékových závislostí. Zároveň poukazuje na potřebu komplexního přístupu, který propojuje biologickou léčbu s psychoterapeutickou a preventivní rovinou, aniž by došlo k rezignaci na léčbu skutečných duševních onemocnění. Závislost na lécích na předpis tak představuje důležité téma pro budoucí směřování psychiatrie v kontextu duševního zdraví, komunitní péče a destigmatizace.

Abstrakt

Aktuální situace v oblasti lékových závislostí v ČR je výsledkem dlouhodobých změn v průběhu posledních desetiletí. Závislosti na benzodiazepinech jsou stále dominantní, přesto, že distribuované množství benzodiazepinů v ČR dlouhodobě klesá. Množství sedativ/hypnotik ze skupiny Z-léků naopak dlouhodobě roste. Strmě narůstá také spotřeba antiepileptika a sedativa s analgetickými (neuropatická bolest, diabetická neuropatie) a anxiolytickými (GAD) účinky, gabapentinoidu pregabalin. Buprenorfin, používaný v substituční léčbě závislostí na opioidech se stal hlavním zneužívaným opioidem, i ve srovnání s heroinem. Nenápadně narůstá zneužívání opioidních analgetik (tramadol, oxykodon, fentanyl). Příspěvek bude prezentován v rámci sympózia Sekce pro alkohol a jiné toxikománie PS ČLS JEP "Lékové závislosti".

Abstrakt

Opioidy jsou nedílnou součástí multimodální farmakoterapie chronické bolesti. Při správné indikaci, výběru opioidu, dávkování a průběžném sledování je tato léčba bezpečná. Riziko nadužívání a návyku je při respektování pravidel relativně řídká. Návykovější jsou kapky, to platí i o tramadolu. S opakovanou potřebou zvyšování dávky se setkáváme častěji u fentanylu, oxykodonu, méně morfinu. V posledních letech máme pro léčení chronické bolesti i metadon. Zatím není moc zkušeností s léčebným podáním, ale zdá se, že je vhodný pro snížení vysoké dávky opioidu pro nenádorovou bolest. Budou uvedeny kasuistiky s tímto užitím. Také se dotkneme obtížné odklonitelnosti oxykodonu.

Abstrakt

V naší každodenní psychiatrické praxi potřebujeme znát „tisíce“ maličkostí, které nás obvykle nikdo nenaučí v rámci pregraduálního či postgraduálního vzdělávání. Často se je musíme naučit sami, někdy nám pomohou kolegové. Jedná se o malé věci, jejichž znalost může mít velký význam pro psychiatra i jeho pacienty v jeho každodenní praxi. Bohužel zjišťování informací o těchto maličkostech nás stojí to, čeho máme nejméně, a to je čas. Cílem workshopu budou právě tyto maličkosti a možnost jejich řešení, vzájemné sdílení informací a zkušeností. A jaké maličkosti mám na myslí? Může psychiatr indikovat domácí péči či vystavit ošetřování? Co by měl psychiatr vědět o správním řízení, v rámci kterého řeší různé žádosti zdravotní pojišťovny i státní instituce jako např. Česká správa sociálního zabezpečení? Kde se podává žádost o příspěvek na péči či průkaz osoby se zdravotním postižením? Kdy má psychiatr ukončit dočasnou pracovní neschopnost u těhotné ženy před nástupem na mateřskou dovolenou? Na kolik dnů dočasné pracovní neschopnosti má nárok pacient s invaliditou III. stupně? Která psychofarmaka může předepsat praktický lékař, aneb co znamená omezení preskripce L, E … ? Které léky lze rozpůlit a je možnost podávat aripiprazol 5mg? Které výkony může psychiatr vykázat za konziliární psychiatrické vyšetření během hospitalizace a proč nemohu vykázat výkon 35117? Kdo pomůže pacientovi, který ztratil všechny doklady a nemá ani svůj rodný list? Budou také zmíněny novinky v povinnostech týkajících se ochranného léčení a další jak zdravotní, tak sociální maličkosti.

Abstrakt

Téma dětského duševního zdraví rezonuje odbornou i laickou veřejností. Tlak na zajištění nárůstu potřeby psychiatrické péče pro děti a adolescenty je enormní a jak lůžková, tak ambulantní pedopsychiatrická péče je postavena před nové výzvy. V posledních letech se naplno projevila krize dětské a dorostové psychiatrie daná nedostatkem dětských psychiatrů, nedostatečnou lůžkovou kapacitou, nedostatečným pokrytím regionů ambulantní sítí a pomalým nástupem nových forem psychiatrické péče pro dětskou populaci. V akutní dětské lůžkové psychiatrické péči se změnilo diagnostické spektrum hospitalizovaných pacientů. Dominuje přijetí pro sebevražedné myšlenky a/nebo tendence nebo po sebevražedném pokusu, typické je úzkostné a depresivní prožívání pacientů, sebepoškozování, vyhýbavé chování. Na Dětské psychiatrické klinice 2. LF UK a FNMH dlouhodobě sledujeme vývoj počtu hospitalizací po sebevražedných pokusech dětí a adolescentů. V letech 1982-1986 bylo pro sebevražedný pokus hospitalizováno průměrně 8 pacientů za rok, v posledních 5 letech (2021-2025) to bylo 147 pacientů za rok. Sledujeme také nárůst sebepoškozování, i když v kratším horizontu. V rámci diagnostického spektra trvá trend nárůstu diagnózy nevyváženého osobnostního vývoje, často s emočně nestabilními rysy. Prioritou dětské a dorostové psychiatrie a zároveň jedním z nejpalčivějších problémů je zajištění akutní péče pro děti a adolescenty se sebepoškozováním, sebevražednými myšlenkami a tendencemi nebo po sebevražedných pokusech.

Abstrakt

ÚVOD: Gendrová dysforie představuje vnitřní nepohodu, která vyplývá z nesouladu mezi prožívaným pocitem pohlavní příslušnosti a pohlavím daným při narození. V posledních letech stoupá počet osob, které se pro gendrovou dysforii obracejí na sexuology s přáním podstoupit medicínské intervence s očekáváním zmírnění celkového distresu souvisejícího s původní pohlavní příslušností. Medicínské intervence se častěji než dříve nabízejí nezletilým osobám, dominantně adolescentům. Zároveň narůstají v mnoha zemích počty žádostí o retranzici a to zejména u osob s psychiatrickými komorbiditami. V daném kontextu není možné přehlížet fakt, že problematika gendrové nepohody a nejisté sexuální identity je zároveň častější u osob, kterým byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti. Jedním z rysů hraničního typu emočně nestabilní osobnosti je přetrvávající nejistota sebepojetí, která se může manifestovat také nejistotou ohledně sexuální identity. METODA: Příspěvek přinese souhrn informací k tématu spojitosti emočně nestabilní poruchy osobnosti a genderové nepohody a nejistoty identity. Součástí bude prezentace kazuistiky pacientky s emočně nestabilní poruchou osobnosti, která zahájila proces změny pohlaví a následně během psychoterapie a léčby hraniční poruchy došlo k postupné změně jejího sebepojetí a k návratu k původní ženské identifikaci a roli. VÝSLEDKY: Studií, které sledují souvislosti mezi narušením gendrové identity a hraniční poruchou osobnosti je málo a jsou provedeny na malých souborech. Výsledky ukazují, že u této skupiny pacientů je často přítomná traumatizace v dětství a nedostatečná rodičovská vazba. Určitá část adolescentů podstupujících změnu pohlaví má časté psychiatrické komorbidity včetně osobnostní patologie, jejich potřeba psychiatrické péče se nesnižuje ani po absolvování sexuologických intervencí, jedná se tedy o komplexní případy, u kterých dochází k retranzici častěji než u jiných skupin. DISKUZE: Zvyšující se počty osob podstupujících medicínské intervence v procesu zmírňování genderové dysforie mohou být důsledkem uvolnění společenských bariér, snížení stigmatizace tématu nebo větší dostupnosti sexuologických služeb. Toto společenské nastavení pak umožní větší svobodu ve vyjádření se k vlastní sexuální identitě a sexuologická podpora změny pohlaví nepochybně přináší úlevu mnohým osobám s narušenou pohlavní identitou. Je však možné, že u některých dospívajících nebo mladých dospělých osob, které žádají o posouzení směřující k tranzici, vychází touha po změně z jiných psychopatologických zdrojů, často (a nejen) nejasných hranic pohlavní identity, fragility sebedůvěry a nezralosti v rámci hraniční poruchy osobnosti. Tito jedinci pak hledají řešení jejich nepohody prostřednictvím sexuologických intervencí a odklánějí tak vhodnost poskytování primárně psychiatricko-psychologické péče. ZÁVĚR: Z výše uvedeného je zřejmé, že multidisciplinární spolupráce mezi psychiatry, psychology, psychoterapeuty a sexuology nejen při posuzování před zahájení procesu transice, ale také v jejím průběhu, je nezbytná. Stejně jako pečlivá diagnostika rozlišující mezi genderovým distresem, vývojovými nároky, prostou nespokojeností s vlastním pohlavím a genderovou dysforií jako takovou. V klinické praxi v ČR někdy není mezi psychiatry a sexuology dostatečně nastavená komunikace nebo chybí vzájemná zpětná vazba. Efektivní spolupráce odborníků povede ke komplexní péči a větší spokojenosti pacientů.

Abstrakt

ÚVOD: V posledních letech zaznamenáváme nárůst pacientů s emoční dysregulací v ambulantní i lůžkové psychiatrické praxi. I když se nejčastěji jedná o pacienty emočně nestabilní poruchou osobnosti, diagnostické spektrum je mnohem širší. Psychofarmakoterapie mnohdy v těchto případech nestačí k dostatečné kompenzaci duševního stavu. Všímavost se z dostupných dat jeví jako potenciálně přínosná terapeutická technika a intervence cílící na zlepšení emoční regulace napříč diagnostickým spektrem. Potvrzují to i zkušenosti s praktikováním dialektické behaviorální terapie na Klinice psychiatrie a neuropsychiatrie 2.LF UK a ÚVN, pro níž je trénink všímavosti klíčovým aspektem. METODA: Zmapování aktuálních informací k tématu neurobiologického pozadí všímavosti ve vztahu k emoční regulaci formou narativního přehledu dostupných publikací. VÝSLEDKY: Dostupné studie potvrzují vliv tréninku všímavosti (například v programu Mindfulness-Based Stress Reduction MBSR) na vyšší aktivitu, konektivitu i objem v prefrontální kůře, cingulu, insule a hipokampu u pacientů s duševním onemocněním i u zdravých jedinců oproti kontrolním skupinám. Z neurobiologického pohledu dochází dále ke snížení bazální aktivity amygdaly, která se efektivněji propojuje s prefrontální kůrou a rychleji se deaktivuje po emocionálním podnětu. V mozku se zvyšuje množství gama-aminomáselné kyseliny, serotoninu, BDNF, snižuje se hladina kortizolu, snižuje se aktivita Default Mode Network, snižuje se subjektivní intenzita vnímání bolesti. Výsledkem je zlepšení zvládání zátěže, stresu a problematických emocí. Dále v příspěvku zmíníme transdiagnostický koncept, podle něhož lze na emoční dysregulaci nahlížet jako na jádrový faktor u mnohých poruch a stavů (hraniční porucha osobnosti, ADHD, posttraumatická stresová porucha, poruchy příjmu potravy a v širším pojetí i deprese a úzkostné stavy). Zlepšení schopnosti emoční regulace je spojeno se zlepšením kvality života pacientů v mnoha aspektech. DISKUZE: Ačkoliv poznatky z neurobiologie všímavosti naznačují její potenciální přínos k ovlivnění psychopatologických stavů spojených s emoční dysregulací, může být problém přenést tyto poznatky do terapeutické praxe během hospitalizace i v rámci pohospitalizační péče. Jednorázová edukace či vyzkoušení si pár technik v rámci akutní psychiatrické péče má smysl, ale nemusí být dostačující, potřebná je cílená práce s motivací pacientů a důraz na systematické praktikování, což může být v rámci běžného režimu oddělení či ambulance výzva. ZÁVĚR: Intervence založené na všímavosti jsou vědecky podložené možnosti ovlivnění emoční dysregulace. Je opodstatněné myslet na tyto poznatky při organizaci a plánování nefarmakologické části péče o pacienty a jejich edukaci.

Abstrakt

Potíže spojené s emoční nestabilitou, nejasnou identitou a rizikovým chováním jsou v adolescenci časté a ne vždy musí představovat patologický stav. Na druhou stranu existuje skupina adolescentních pacientů, kteří naplní kritéria hraniční poruchy osobnosti. Například u adolescentů hledajících akutní psychiatrickou pomoc pro suicidální úvahy může jít až o 76% pacientů. Názory na diagnostiku poruch osobnosti v adolescentním věku se liší, v českém prostředí se používá termín disharmonický vývoj osobnosti. Za problém s diagnostikou poruch osobnosti u adolescentů je považována zejména obava ze stigmatizace těchto pacientů, ale také otázka stability poruchy v čase. Na druhou stranu jsou také čím dál dostupnější specifické terapeutické programy a správná diagnostika tak může nasměrovat pacienta k vhodné péči. Tím se otevírá otázka, pro které adolescentní pacienty se jedná jen o určitou vývojovou krizi a je možné očekávat spontánní úpravu potíží a která skupina pacientů naopak bude potřebovat intenzivnější péči. Přednáška si klade za cíl představit různé pohledy na diagnostiku emočně nestabilní/hraniční poruchy osobnosti v tomto vývojovém období. Komunikace s rodinou představuje u nezletilých pacientů nezbytnou složku péče minimálně v podobě edukace a plánování léčby, ale mnohdy i v aktivním zapojení do terapie. Vzhledem k tomu se příspěvek také krátce věnuje i práci s rodinou.

Abstrakt

V prezentaci autor nejprve popíše karteziánský model bolesti, který stále převažuje v myšlení většiny lékařů. Hlavně těch, kteří pracují v akutní medicíně, kde je nezbytné strukturální myšlení. Pak vysvětlí rozdíly mezi tímto modelem a mezi současnou mezinárodní definicí bolesti, kterou v roce 2020 uznala WHO; definicí, která vychází spíše z neuromatrixové teorie bolesti, kterou vytvořil Ronald Melzack. Pak vysvětlí zásadní rozdíly mezi bolestí akutní, která je symptomem a má pro organizmus důležitou ochrannou funkci, a bolestí chronickou, která již je syndromem, tedy samostatnou nemocí a v našem prožívání hraje pouze a jenom negativní roli. Popíše, jak důležité je umět tyto dva základní druhy bolesti rozpoznat, protože k oběma je třeba přistupovat jinými způsoby. A uvede anamnestické metody, které pomohou tyto dva druhy bolesti od sebe odlišit. Popíše principy a způsoby použití několika metod, kterými lze chronickou bolest účinně rozpouštět a které mají nečekaně kvalitní a bohatou evidenci. Budou uvedeny: zrcadlová terapie, PRT (Pain Reprocesing Therapy), MBSR (Mindfulness-Based Stres Reduction), EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing), Open Focus a hypnóza.

Abstrakt

ÚVOD: Panická porucha (PP), obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) a hraniční porucha osobnosti (HPO) jsou spojeny s různými psychosociálními faktory, které mohou ovlivnit jejich vznik a projevy. Disociace zahrnuje širokou škálu symptomů, od benigních prožitků až po závažné psychické problémy. Práce si klade za cíl poskytnout porovnání traumatických zážitků z dětství, disociace , klinických (úroveň depresivity, úzkosti a celkové závažnosti) a demografických parametrů u pacientů s těmito třemi poruchami. METODIKA: Pacienti zapojení do studie byli hospitalizováni na psychoterapeutickém oddělení Kliniky psychiatrie Fakultní nemocnice v Olomouci. Sledované parametry byly hodnoceny na začátku hospitalizace pomocí dotazníků a zahrnovali krátkou formu Dotazníku dětské traumatizace, Škálu disociativních zkušeností, Beckův inventář úzkosti, Beckův inventář deprese a Celkový klinický dojem. Sbírány byla také demografická data. VÝSLEDKY: Závažnost disociativních symptomů negativně korelovala s věkem počátku poruchy a pozitivně korelovala s celkovou závažností poruchy a obecnou symptomatologií. Pacienti s vyšším skórem dětské traumatizace vykazovali dřívější nástup poruchy, závažnější depresivní a disociativní příznaky a vyšší celkovou závažnost poruchy. Pacienti s BPD měli vyšší úroveň disociace než pacienti s PP nebo OCD. HPO byla také spojena s vyšším skórem dětské traumatizace než u pacientů s PP a OCD. Komorbidita zhoršovala závažnost psychiatrických poruch. ZÁVĚR: Traumatické zážitky z dětství a disociace hrají významnou roli v manifestaci PP, OCD a HPO.

Abstrakt

ÚVOD: Nepříznivé zážitky z dětství jsou spojeny se zvýšeným rizikem duševních problémů obecně, ale jejich souvislosti s panickou poruchou (PP) a obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) byla v porovnání s hraniční poruchou osobnosti (HPO) věnována menší pozornost. Disociativní zkušenosti jsou významnými prediktory závažnosti psychopatologie, snížené adherence k léčbě a špatné prognózy u několika psychiatrických onemocnění, včetně PP, OCD a HPO, jejich dopad však nebyl dostatečně prozkoumán. Tato část studie se zaměřuje na účinnost psychoterapeutických programů u pacientů s uvedenými diagnózami, jakož i na vztah mezi nepříznivými zážitky v dětství, mírou disociace a efektivitou léčby. METODA: Do studie byli zahrnutí pacienti hospitalizovaní na lůžkovém psychoterapeutickém oddělení se zaměřením na úzkostné, afektivní a poruchy osobnosti. Pacienti byli hospitalizováni po dobu 6 týdnů absolvovali komplexní psychoterapeutický program založený na kognitivně behaviorální terapii a byli také léčeni farmaky. Zařazeni byli pacienti s diagnózou PP, OCD nebo HPO (případně jejich kombinací), rezistentní na farmakoterapii. Pacienti byli hodnoceni pomocí Beckova inventáře úzkosti (BAI), Beckova inventáře deprese (BDI-II), Globálního klinického dojmu - závažnosti (CGI-S), Škálou disociativních zkušeností (DES) a Dotazníku dětské traumatizace (CTQ-SF). VÝSLEDKY: Celkem 349 z 357 pacientů dokončilo studii. Průměrný věk pacientů byl 33,33 ± 11,59 let. Po 6týdenní léčbě došlo ke statisticky významnému poklesu průměrných skórů ve všech hodnocených škálách. Změny v jakékoli škále během léčby nekorelovaly s celkovým skóre CTQ-SF ani s dílčími skóre. Relativní změna v CGI-S vykazovala statisticky významnou negativní korelaci s celkovým skóre disociace na škále DES na začátku léčby dotazníku DES-T. Statisticky významné snížení průměrných skóre CGI-S bylo pozorováno u pacientů s diagnózou PP, OCD a HPO bez komorbidit. Mezi komorbidními skupinami byly významné změny pozorovány pouze u pacientů s komorbidní OCD a HPO. ZÁVĚR: Naše analýza ukázala, že léčba vedla k významnému poklesu závažnosti depresivních příznaků hodnocených pomocí BDI-II a úzkostných příznaků hodnocených pomocí BAI u pacientů s PP, OCD a HPO. Tento pokles nebyl statisticky významný u pacientů s komorbidními poruchami, což naznačuje, že přítomnost více diagnóz může ovlivnit účinnost léčby. Horší výsledek léčby byl spojen také s vyšší mírou disociace, ale ne s vyšší mírou dětské traumatizace.

Abstrakt

Souhrn Postiktální delirium patří mezi známé komplikace elektrokonvulzivní terapie (ECT). Typicky se jedná o přechodný stav kvalitativní poruchy vědomí s dezorientací, agitovaností a poruchou pozornosti, který má převážně krátký a benigní charakter. V některých případech však může mít protrahovaný nebo atypický průběh, což komplikuje další terapeutický postup, zejména pokračování ECT u pacientů s farmakorezistentní depresí. Možnosti řešení takových stavů nejsou v literatuře jednoznačně ukotveny. Cílem této kazuistiky je popsat případ pacientky s klinicky uzavřeným postiktálním deliriem po ECT a představit netradiční terapeutický přístup spočívající v kombinaci ECT a repetitivní transkraniální magnetické stimulace (rTMS). Klíčová slova: postiktální delirium, elektrokonvulzivní terapie, repetitivní transkraniální magnetická stimulace, postup Summary Postictal delirium is a well-recognized complication of electroconvulsive therapy (ECT). It typically presents as a transient state of disturbed consciousness characterized by disorientation, agitation, and impaired attention, which usually resolves spontaneously within a short time frame. In some cases, however, the course may be prolonged or atypical, complicating further therapeutic management, particularly the continuation of ECT in patients with treatment-resistant depression. The management of such conditions is not well established in the literature. The aim of this case report is to describe a patient with confirmed postictal delirium following ECT and to present an unconventional therapeutic approach based on a combination of ECT and repetitive transcranial magnetic stimulation (rTMS). Keywords: postictal delirium, electroconvulsive therapy, repetitive transcranial magnetic stimulation, treatment Prezentujeme kazuistiku 34leté pacientky hospitalizované pro relaps rekurentní depresivní poruchy s výrazným funkčním poklesem a anamnesticky udávanými suicidálními ideacemi. Pacientka byla dlouhodobě psychiatricky sledována a měla za sebou opakované neúspěšné farmakologické pokusy, včetně kombinované antidepresivní léčby. V době zahájení elektrokonvulzivní terapie (ECT) užívala kombinaci sertralinu v dávce 150 mg, bupropionu 300 mg a trazodonu 150 mg. Somaticky byla bez závažné komorbidity. Pro farmakorezistentní průběh onemocnění bylo indikováno ECT, s nímž pacientka vyslovila informovaný souhlas, kontraindikace ze strany somatického ani neurologického vyšetření nebyly zjištěny. V průběhu ECT se po šesti aplikacích rozvinul zmatenostní stav charakterizovaný výrazným zpomalením psychomotorického tempa, dezorientací, poruchou pozornosti, kolísáním úrovně vědomí a výskytem zrakových halucinací, které pacientka subjektivně hodnotila jako výrazně nepříjemné a anxiogenní. Tyto zkušenosti vedly u pacientky k rozvoji výrazné obavy z dalších aplikací ECT a hrozilo přerušení léčby. V rámci diferenciální diagnostiky bylo provedeno neurologické vyšetření včetně CT vyšetření mozku, které neprokázalo strukturální lézi CNS ani jiné známky akutní intrakraniální patologie. Laboratorní nálezy neukázaly známky infekce ani metabolického rozvratu, a neuroinfekční etiologie byla proto hodnocena jako nepravděpodobná. Klinický stav byl uzavřen jako postiktální delirium. Navzdory úpravám parametrů ECT a podpůrným opatřením přetrvávaly obtíže v míře, která limitovala další pokračování léčby, přičemž další aplikace ECT vedly pouze k částečné klinické odpovědi a nebylo dosaženo stabilizace stavu. Současně byl v dosavadním průběhu patrný antidepresivní efekt ECT, a proto nebylo žádoucí od této léčebné modality zcela upustit. V rámci snahy o zvýšení tolerance léčby byla stimulační energie ECT snížena přibližně na polovinu. Takto redukovaná dávka však s vysokou pravděpodobností nedosahovala účinné terapeutické hladiny. Na základě klinických zkušeností bylo proto rozhodnuto o terapeutickém postupu spočívajícím v kombinaci ECT a repetitivní transkraniální magnetické stimulace (rTMS), s cílem snížit epileptický práh, zachovat antidepresivní účinnost biologické léčby a současně minimalizovat riziko recidivy deliriantního stavu. Celkem bylo během hospitalizace provedeno 13 aplikací ECT a 3 aplikace rTMS. Kombinovaná terapie byla pacientkou dobře tolerována a nevedla k opětovnému rozvoji výrazné deliriantní symptomatiky ani subjektivně zatěžujících halucinací. V průběhu léčby došlo k postupnému zlepšení depresivní symptomatiky, objektivizovanému pomocí škál MADRS a Beckova depresivního inventáře, s posunem z pásma středně těžké deprese do pásma mírné symptomatiky. Kognitivní funkce byly sledovány pomocí testu MoCA, přičemž byly zaznamenány mírné fluktuace skóre bez jasného trendu k deterioraci, což poukazuje na omezenou vhodnost tohoto nástroje pro hodnocení jemných post-ECT kognitivních změn. Popsaný případ poukazuje na diagnostické i terapeutické výzvy spojené s postiktálním deliriem po ECT. Ačkoliv byl stav klinicky uzavřen jako postiktální delirium, jeho atypický a protrahovaný průběh vyvolává otázky týkající se patofyziologických mechanismů a možného překryvu s jinými postiktálními či kognitivními fenomény. Kombinace ECT a rTMS se v tomto případě ukázala jako efektivní a bezpečná strategie umožňující pokračování biologické léčby u pacientky s těžkou depresí. Závěr Kombinace elektrokonvulzivní terapie a repetitivní transkraniální magnetické stimulace představuje perspektivní terapeutickou možnost u pacientů, u nichž je průběh ECT komplikován postiktálním deliriem. Tento přístup umožňuje zachování antidepresivního efektu při současné lepší toleranci léčby. Limity Limitací kazuistiky je absence kontrolní skupiny a časový odstup některých hodnotících škál. Závěry nelze bez dalšího ověření na větším souboru pacientů zobecnit. Práce byla podpořena programem Cooperatio (vědní oblast Neuroscience a Health Sciences) a projektem MZ ČR – RVO VFN64165.

Abstrakt

Stres a hormony zapojené do stresové reakce hrají významnou roli v etiopatogenezi a průběhu závažných duševních poruch. Zároveň by mohli představovat potenciální biomarkery, a to jak diagnostické, tak prediktivní z hlediska léčebné odpovědi. Nejvíce studovaným hormonem v tomto kontextu je kortizol, avšak důležitou roli sehrávají i další stresové hormony. Výzkum se dosud soustředil především na depresivní poruchy, zatímco jejich význam u schizofrenie či hraniční poruchy osobnosti zůstává méně prozkoumán. Cílem tohoto projektu je zkoumat hladiny kortizolu u pacientů se schizofrenií pomocí neinvazivní metody segmentované analýzy vlasového kortizolu a posoudit jejich vztah k psychopatologii, průběhu onemocnění a odpovědi na léčbu. Tato metoda umožňuje zachytit dlouhodobé fluktuace hladin kortizolu a jejich retrospektivní mapování. Může tak přispět k lepšímu porozumění změnám aktivity osy HPA v různých fázích psychiatrických poruch – před nástupem onemocnění, v jeho průběhu i po léčbě. Z klinického hlediska by hodnocení vlasového kortizolu mohlo napomoci objektivnějšímu hodnocení léčebných výsledků, predikci relapsů a zlepšení stratifikace pacientů. Posterem budou prezentovány předběžné výsledky studie zahrnující 30 pacientů se schizofrenií a 30 zdravých kontrol. Pacienti se schizofrenií absolvovali kromě základního sledování dva odběry vlasových vzorků (při zahájení studie a po 4–6 týdnech), strukturované klinické hodnocení včetně rozhovoru, klinických škál a dotazníkových metod při vstupu do studie a při jejím ukončení.

Abstrakt

Statistiky uvádějí, že téměř každý třetí dospělý v naší populaci se potýká s nějakou formou duševního onemocnění; 8–15% jedinců trpí duševní poruchou přímo vyžadující odbornou léčbu. Praktický zubní lékař, který ve své rutinní praxi denně ošetří minimálně deset, ale často i mnohem více pacientů, se tak průměrně každý den aspoň jednou setká s pacientem trpícím psychiatrickým onemocněním. Cílem práce bylo podrobně statisticky zhodnotit kompletní klientelu běžného praktického zubního lékaře se zaměřením na duševní potíže pacientů a posoudit možnou souvislost mezi tíží duševního onemocnění a stupněm poškození chrupu případně vztahem k zubní péči jako takové. Od 1.1.2024 do 31.1.2025 byl každý registrovaný pacient jeho ošetřujícím zubním lékařem během ošetření v soukromí dotázán, zda-li se potýká s nějakou duševní poruchou. Pro jistotu byly pacientům zmíněny běžné duševní obtíže jako např. úzkosti, deprese, poruchy spánku, závislost atd. a vysvětlen výzkumný záměr a zdůrazněna anonymita tohoto výzkumu. Sledované parametry byly pohlaví, věk, psychiatrická diagnóza, projevy duševního onemocnění, zavedená psychiatrická léčba, trvání léčby, subjektivní i objektivní vliv diagnózy na stomatologickou péči, vzdělání, povolání a rodinná anamnéza. Nebyly zaznamenávány diagnózy F17 (Poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním tabáku) a poruchy spadající do sexuologické kategorie v MKN-10. Rovněž poruchy a projevy, které pacient na přímý dotaz neuvádí, nebyly zaznamenány. Na uváděný ideální počet cca 1200 registrovaných pacientů pro zajištění kvalitní péče jedním zubním lékařem připadá kolem 100 pacientů, kteří přiznávají své duševní onemocnění. Incidence přiznaných diagnóz tedy odpovídá cca 8 % a také skutečnosti, že psychiatrického pacienta ošetřuje zubní lékař průměrně každý den. Ženy trpí duševními poruchami častěji než muži. Nejčastějšími poruchami jsou poruchy spánku, úzkostné poruchy, poruchy nálad a porucha přizpůsobení. Po vlně koronavirové pandemie rovněž podstatnou část tvoří diagnózy s touto infekcí související. Většina duševních poruch nekomplikuje zubní ošetření a bez důkladně odebrané anamnézy tuto poruchu nemáme leckdy šanci vůbec postřehnout. Stigmatizace komplikovanějších diagnóz leckdy už dopředu vede k odmítání takových pacientů jako apriori nesolventních či jakkoliv problémových. Vyžadují někdy specifický osobní přístup, často i výpomoc blízkých členů rodiny pacienta při organizaci a poskytování péče, poté však bývá péče i zde bezproblémová. U nejsložitějších případů snahy o pravidelnou a kvalitní péči často selhávají. S přihlédnutím k vážné diagnóze lze snad tolerovat některé projevy nemoci, někdy pomáhá stanovit jasné striktní hranice pravidel pro další poskytování péče. Jsou-li všechny snahy marné, nezbývá než investovat svůj čas a vzdělání účelněji a péči omezit na nejnutnější chirurgické minimum v rámci vyhrazených pohotovostních hodin pro bolestivé případy či otoky.

Abstrakt

Cíl: Cílem této studie bylo ověřit účinnost šestitýdenního intenzivního terapeutického programu, který kombinuje principy schématerapie a kognitivně-behaviorální terapie (KBT), u pacientů s obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) rezistentních na předchozí farmakoterapii. Program byl koncipován jako multidisciplinární – zahrnoval skupinovou i individuální psychoterapii, psychoedukaci, expozice s prevencí rituálů (ERP), imaginativní a emočně zaměřené intervence a trénink sebereflexe a přijetí. Metodika: Do výzkumného souboru bylo zařazeno 59 pacientů s diagnózou OCD, kteří absolvovali program mezi lednem 2024 a zářím 2025. Hodnocení probíhalo pomocí sebeposuzovacích škál Patient Health Questionnaire (PHQ-9) a Generalized Anxiety Disorder Scale (GAD-7), vyplňovaných na začátku a v průběhu léčby. Na počátku a konci hospitalizace pacienti doplnili dotazníky Florida Obsessive Compulsive Inventory (FOCI) a Positive Self-Relation Scale (PSRS). Klinické hodnocení závažnosti obsesí a kompulzí bylo provedeno psychologem prostřednictvím Yale-Brown Obsessive Compulsive Scale (Y-BOCS). Farmakoterapie byla v průběhu hospitalizace stabilizována, bez významnějších změn dávkování. Výsledky: Analýza dat ukázala významné zlepšení symptomů OCD dle klinického hodnocení (Y-BOCS; p < 0,01) i sebeposouzení (FOCI; p < 0,05). Zaznamenán byl rovněž pokles depresivních (PHQ-9; p < 0,001) a úzkostných příznaků (GAD-7; p < 0,01) a zvýšení úrovně sebepřijetí (PSRS; p < 0,001). Zlepšení bylo konzistentní napříč týdny terapie, přičemž nejvýraznější změny nastaly mezi čtvrtým a šestým týdnem programu. Závěr: Pilotní výsledky potvrzují, že šestitýdenní kombinovaný schématerapeutický a KBT program představuje efektivní formu léčby pacientů s OCD, kteří nereagovali dostatečně na předchozí farmakoterapii. Terapie zaměřená na hlubší schémata, emoční procesy i behaviorální změnu může vést k významnému snížení symptomů, úzkosti a deprese a podpořit zdravější vztah k sobě.

Abstrakt

Úvod: Generalizovaná úzkostná porucha a související úzkostné stavy patří k nejrozšířenějším psychickým obtížím dospělých. Přestože kognitivně-behaviorální terapie (KBT) představuje metodu první volby, dostupnost kvalifikované psychoterapie zůstává omezená. Internetové terapeutické platformy proto nabízejí nové možnosti, jak efektivně rozšířit přístup k péči. Jednou z nich je program Mindwell, který kombinuje strukturovanou psychoedukaci, sebezkušenostní cvičení a pravidelnou zpětnou vazbu terapeuta. Program je určen klientům s mírnou až střední intenzitou úzkostné symptomatiky a zaměřuje se na rozvoj dovedností pro zvládání úzkosti, stresu a nadměrných obav. Cíl: Cílem této pilotní studie bylo ověřit účinnost online psychoedukačního programu Mindwell při redukci úzkostných a depresivních symptomů u klientů s generalizovanou úzkostnou symptomatikou. Metodika: Do sledování bylo zařazeno více než 1000 uživatelů, kteří absolvovali program v období od ledna 2024 do září 2025. Účastníci byli do programu zařazováni na základě doporučení psychiatrů nebo praktických lékařů a doporučení zdravotních pojišťoven. Před zahájením terapie a v průběhu jednotlivých modulů účastníci opakovaně vyplňovali sebeposuzovací škály GAD-7 a PHQ-9 pro hodnocení intenzity úzkostných a depresivních příznaků. Výsledky: Analýza dat ukázala statisticky významné zlepšení ve všech sledovaných parametrech. U účastníků byl zaznamenán výrazný pokles úzkostné symptomatiky (GAD-7; p < 0,001) i depresivních projevů (PHQ-9; p < 0,01). Efektová velikost (Cohenovo d = 0,89) potvrzuje silný účinek programu. Zlepšení bylo konzistentní napříč věkovými skupinami i úrovní vstupní závažnosti. Závěr: Výsledky pilotní fáze ukazují, že online program Mindwell založený na principech KBT a psychoedukace je účinným a dostupným nástrojem pro redukci úzkostných a depresivních symptomů. Program umožňuje bezpečné zapojení klientů do terapeutického procesu bez nutnosti osobní účasti, čímž přispívá k rozšiřování dostupnosti psychoterapeutické péče a destigmatizaci duševních potíží. Další výzkum se zaměří na dlouhodobé udržení dosažených změn a identifikaci faktorů spojených s adherencí k programu.

Abstrakt

Úvod Depresivní porucha se u pacientů s Parkinsonovou chorobou (PN) vyskytuje častěji než v běžné populaci a může mít organický podklad v rámci neurodegenerativního procesu. U části pacientů je průběh farmakorezistentní a může být komplikován psychotickými příznaky. Indikace elektrokonvulzivní terapie (ECT) u pacientů s implantovanou hlubokou mozkovou stimulací (DBS) vyvolává obavy z možného ovlivnění záchvatového prahu, poškození systému či neurologické deteriorace. Publikovaná data jsou omezená. Našim cílem je předat zkušenost s ECT léčbou u pacientky s PN a implantátem DBS, která probíhala za akutní hospitalizace na psychiatrické klinice ÚVN v říjnu 2025. Popis případu a metodika 58letá pacientka s young onset Parkinsonovou chorobou, léčena od svých 37 let. V roce 2014 byla implantována bilaterální hluboká mozková stimulace v oblasti nucleus subthalamicus (STN), která měla velmi dobý efekt na motorické symptomy. Psychiatricky byla opakovaně hospitalizována, celkem dvakrát v ÚVN pro těžkou depresivní epizodu s psychotickými příznaky. Při aktuálním přijetí 10/2025 byla vedena pod diagnózou organické poruchy nálady – depresivní epizoda (F06.3). Farmakologická odpověď byla dlouhodobě omezená, byla vyzkoušena řada antidepresiv, aktuálně na preparátu venlafaxin. Z antipsychotik medikována klozapinem. Dlouhodobě přítomna úzkostnost a snížená frustrační tolerance, při přijetí k hospitalizaci přetrvávala výrazná depresivní symptomatika. Pro objektivizaci depresivní symptomatiky byl použit klinický nástroj BPRS, ke zhodnocení kognitivních funkcí pak dotazník MoCA v různých verzích. Po mezioborové konzultaci byla zahájena ECT. DBS systém byl před každou aplikací vypnut. Bylo použito bitemporální umístění elektrod. Záchvatový práh byl stanoven titrací při zahájení léčby a v průběhu série nebyla zaznamenána jeho změna. Anestezie byla vedena propofolem s myorelaxací sukcinylcholinem. Celkem bylo podáno 10 aplikací ECT. Výsledky Skóre BPRS kleslo z 52 bodů před zahájením léčby na 42 bodů po 4. aplikaci a dále na 39 bodů po 10. aplikaci. Skóre MoCA se zvýšilo z 25 bodů před léčbou na 27 bodů po 4. aplikaci a zůstalo stabilní při ukončení série. ECT záchvaty byly po celou dobu kvalitní a stabilní. Nebyly zaznamenány perioperační komplikace, postiktální delirium ani hemodynamická nestabilita. V průběhu terapie nedošlo k neurologické deterioraci ani poruše funkce DBS systému. Závěr Kazuistika dokumentuje účinnost ECT u pacientky s Parkinsonovou nemocí a implantovaným DBS systémem. Absence změny záchvatového prahu naznačuje, že deaktivovaná intracerebrální elektroda DBS významně neovlivňuje kortikální excitabilitu ani průběh generalizovaného záchvatu. Redukce psychopatologie byla klinicky významná vzhledem k dlouhodobé farmakorezistenci na řadu antidepresiv. ECT může představovat bezpečnou a účinnou terapeutickou možnost u pacientů s Parkinsonovou chorobou a implantovaným DBS systémem. Podmínkou pro úspěšné zvládnutí stavu je kvalitní mezioborová spolupráce.

Abstrakt

Variabilita srdeční frekvence (HRV) reflektuje rovnováhu sympatické a parasympatické aktivity a umožňuje nepřímo hodnotit autonomní regulaci u psychických poruch. Cílem průřezové studie bylo zhodnotit souvislosti mezi ranými adversitami (ACE), rodičovskými výchovnými styly, úzkostným attachmentem, disociací, sebestigmatizací a ukazateli autonomní regulace (variabilita srdeční frekvence; HRV) u pacientů s hraniční poruchou osobnosti (HPO). V souboru 75 pacientů s HPO jsme současně hodnotili ACE, rodičovské výchovné styly, attachment, disociaci a sebestigmatizaci a jejich vztah k závažnosti hraniční a komorbidní symptomatiky. U 75 pacientů byly zkoumány asociace těchto faktorů s tíží hraniční a komorbidní symptomatiky. Emoční zneužívání v dětství významně korelovalo s dřívějším nástupem HPO a vyšší závažností příznaků. Nižší parasympatická aktivita (nižší HF%) a vyšší LF/HF souvisely s vyšší mírou disociace a celkovou psychopatologií. Vyšší sebestigmatizace byla spojena s výraznější depresivitou a horší kvalitou života. Nálezy podporují biosociální model HPO a ukazují na význam HRV a sebestigmatizace jako klinicky relevantních markerů..Emoční zneužívání vykazovalo nejvyšší korelace s časnějším nástupem a vyšší tíží příznaků. HRV ukazatele (nižší HF%, vyšší LF/HF) byly spojeny s vyšší disociací a úzkostně-depresivní symptomatikou. Sebestigmatizace byla významně asociována s depresivitou a zhoršenou kvalitou života napříč úrovněmi symptomů HPO. Data zdůrazňují potřebu komplexního hodnocení biopsychosociálních faktorů u HPO a naznačují užitečnost HRV a práce se sebestigmatizací v klinické praxi

Abstrakt

Úvod: Depresivní porucha představuje závažný a rozšířený zdravotní problém, který významně ovlivňuje kvalitu života, pracovní schopnost a mezilidské vztahy. Přesto zůstává dostupnost psychoterapie omezená, a to zejména mimo velká města. Online terapeutické programy založené na principech kognitivně-behaviorální terapie (KBT) nabízejí novou možnost, jak tuto mezeru částečně překlenout. Platforma Mindwell byla vyvinuta s cílem umožnit klientům pracovat na zlepšení nálady, seberegulace a kognitivních vzorců prostřednictvím řízeného psychoedukačního procesu. Program zahrnuje 12 modulů – prvních šest se zaměřuje na zvládání aktuálních příznaků deprese, dalších šest na prevenci relapsu a udržení změn. Cíl: Cílem studie bylo zhodnotit účinnost online psychoedukačního programu Mindwell u klientů s mírnými až středně závažnými projevy depresivní symptomatiky. Metodika: Do projektu bylo od ledna 2024 do září 2025 zařazeno více než 650 účastníků, kteří byli doporučeni do programu prostřednictvím spolupracujících ambulantních psychiatrů, praktických lékařů a zdravotních pojišťoven. Klienti pravidelně hodnotili svůj stav prostřednictvím standardizovaných sebeposuzovacích škál Patient Health Questionnaire-9 (PHQ-9) a Generalized Anxiety Disorder-7 (GAD-7), které byly administrovány před zahájením terapie a následně po každém týdnu programu. Výsledky: Výsledky ukázaly významné snížení depresivní symptomatiky (PHQ-9; p < 0,001) i úzkostných příznaků (GAD-7; p < 0,01) po absolvování programu. Velikost efektu (Cohenovo d = 0,82) potvrzuje silný terapeutický účinek. Účastníci rovněž popisovali zlepšení motivace, emoční stability a schopnosti sebereflexe. Závěr: Pilotní výsledky naznačují, že online KBT program Mindwell představuje účinný a dostupný nástroj pro klienty s mírnými až středními projevy deprese. Kombinace psychoedukace, interaktivních cvičení a podpory terapeuta vede k redukci symptomů a posílení schopnosti dlouhodobé seberegulace. Program může významně přispět k rozšíření dostupnosti psychoterapie v České republice a ke snižování stigmatizace spojené s vyhledáním odborné pomoci.

Abstrakt

Úvod: Depresivní porucha představuje klinicky i biologicky heterogenní syndrom, u něhož se systémové cíle podpory duševního zdraví (časný záchyt, prevence, rychlá a dostupná pomoc) střetávají s realitou individualizované léčby vyžadující přesnější stratifikaci pacientů. V praxi je stále dominantní sekvenční volba léčby na základě klinického obrazu a anamnézy, zatímco objektivní biomarkery, které by umožnily predikovat odpověď a zkrátit dobu do účinné intervence, jsou v rutinní péči jen omezeně využitelné. Ketamin v subanestetické dávce je prototypem rychle působící antidepresivní léčby zejména u farmakorezistentní deprese, nicméně odpověď je variabilní a klinická potřeba predikce (=kdo bude profitovat) je proto významná. Elektroencefalografie (EEG) je v tomto kontextu atraktivní: je relativně levná, dostupná, neinvazivní a přímo zachycuje dynamiku neuronálních populací v časech relevantních pro farmakodynamiku léčby. V tomto sdělení syntetizujeme čtyři naše práce zaměřené na EEG markery u deprese: 1) změny algoritmické komplexity EEG po ketaminu a její predikční význam, 2) aperiodická (1/f) složka spektra jako ukazatel změn kortikální excitability/inhibiční rovnováhy, 3) regulace EEG vigility (arousalu) a její vztah k účinku ketaminu, a 4) predikce odpovědi na standardní antidepresiva pomocí síťové analýzy funkční konektivity a strojového učení. Metodika: U ketaminových studií jsme analyzovali dospělé pacienty s MDD (n≈24 a n≈26, převážně TRD), kteří participovali v single-blind, placebem kontrolovaném designu s fixní sekvencí (placebo → ketamin) v dávce 0,54 mg/kg během 30 minut. Resting-state EEG (oči zavřené) bylo snímáno před infuzí, na začátku, na konci a 24 hodin po infuzi; klinická odpověď byla definována jako ≥50% pokles MADRS ve 24 hodinách. Komplexitu jsme kvantifikovali pomocí temporospaciální (LZCT) a spatiotemporální (LZCS) Lempel-Ziv komplexity (měřítko variability a informační bohatosti signálu tj. jak moc je EEG aktivita stereotypní vs. dynamicky pestrá), aperiodickou aktivitu (popis celkového „pozadí“ mozkové aktivity odděleného od klasických rytmů, interpretovaného ve vztahu k celkové kortikální excitaci/inhibici) jako aperiodický exponent (1–40 Hz) metodami spektrální parametrizace a vigilitu algoritmem VIGALL (stupně A1–A3, B1–B3 aj.). Pro „klasická“ antidepresiva jsme využili rozsáhlejší EEG kohortu (n≈176) s měřením na začátku léčby a po 1 týdnu; z koherence/síťových konstrukcí byly extrahovány grafové charakteristiky a porovnán výkon více klasifikátorů včetně robustního rámce pro jejich srovnání. Výsledky: Ketamin během infuze konzistentně zvyšoval temporospaciální EEG komplexitu (LZCT) na úrovni celého mozku oproti placebu, zatímco LZCS se významně neměnila; klinicky důležité bylo, že nižší okcipitální LZCT před léčbou predikovala odpověď na ketamin (ROC AUC ≈0,75), což podporuje možnost jednoduché predikce z krátkého resting EEG. Aperiodická složka spektra reagovala na ketamin zploštěním 1/f sklonu (pokles aperiodického exponentu) napříč skalpem, kompatibilně s posunem kortikální dynamiky směrem k vyšší excitaci. Prediktivně se znovu uplatnila okcipitální oblast: respondéři měli před léčbou vyšší okcipitální exponent než non-respondéři a okcipitální exponent dosahoval ROC AUC ≈0,74; regionálně byl popsán i přetrvávající okcipitální efekt 24 h po infuzi. Vigilita ukázala dvojí obraz: ketamin zvyšoval podíl stádii s nižší vigilitou (zejména stadium B1) na konci infuze oproti placebu a tento efekt souvisel se sérovými hladinami ketaminu, ale byl do značné míry nezávislý na klinické odpovědi. Naopak samotná odpověď byla spojena s odlišným „trait“ profilem arousalu – respondéři měli vyšší podíl stadia A1 (vyšší vigilita) již před léčbou a jednoduchý model založený na množství A1 stádia dosáhl v nezávislém testovacím souboru ROC AUC ≈0,7. V kohortě pacientů léčených klasickými antidepresivy podporují síťové (grafové) EEG charakteristiky a jejich změna během prvního týdne možnost časné predikce léčebné odpovědi. Závěr: Napříč našimi studiemi se EEG jeví jako realistický a škálovatelný nástroj pro stratifikovanou psychiatrii - zachycuje akutní farmakodynamický účinek ketaminu (komplexita, 1/f, vigilita) a zároveň identifikuje interindividuální rozdíly, které jsou prediktivně využitelné. Opakovaně se ukazuje význam okcipitálních ukazatelů (LZCT i aperiodický exponent) a současně role bazálního arousal profilu (A1) jako klinicky interpretovatelných prediktorů. Praktickým dopadem je zkrácení „trial-and-error“ trajektorie léčby, což může uvolnit kapacity péče a současně přiblížit systémovou ambici „duševního zdraví“ konkrétní, měřitelnou personalizací intervence u pacientů s depresí. Podpora: Práce byly podpořeny granty AZV MZ ČR (NV18-04-00260; NV17-32478A, NU22-04-00192), programem Univerzity Karlovy (Cooperatio-Neurosciences) a projektem ERDF Brain Dynamics (CZ.02.01.01/00/22_008/0004643).

Abstrakt

Posttraumatická stresová porucha (PTSD) a komplexní posttraumatická stresová porucha (kPTSD) patří mezi nejzávažnější důsledky psychického traumatu. V posledních desetiletích se rozvinulo několik účinných, empiricky podložených terapeutických přístupů, které umožňují bezpečně zpracovat traumatické vzpomínky, redukovat symptomatologii a obnovit integritu osobnosti. Workshop se zaměří na představení a praktické ukázky čtyř hlavních evidence-based metod práce s traumatem: expoziční terapie, trauma-procesního přístupu, přepisu v imaginaci (imagery rescripting) a terapie EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing). Účastníci získají přehled o teoretických východiscích, mechanismech účinku a indikacích jednotlivých přístupů u PTSD, komplexní PTSD a transgeneračního traumatu. Součástí workshopu bude prezentace kazuistik, videoukázek terapeutické práce a diskuse nad praktickými otázkami vedení terapie, včetně práce s disociací, regulace afektu a terapeutického vztahu. Workshop bude veden interaktivní formou – kromě teoretické části a video-prezentací budou účastníci zapojeni do krátkých praktických cvičení zaměřených na prožitek, imaginaci a reflexi vlastních reakcí při práci s traumatem. Cílem workshopu je nabídnout komplexní a současně praktický pohled na práci s traumatem v různých kontextech, od klasické PTSD přes komplexní formy traumatu až po přenesené a transgenerační dopady. Účastníci si odnesou inspiraci pro klinickou praxi a hlubší porozumění procesům uzdravování po traumatu.

Abstrakt

Poruchy osobnosti můžeme popsat jako trvalé výrazné vychýlení povahových rysů, jehož následkem je značné osobní utrpení a chování mimo společensky přijatelné normy, které značně komplikuje nejen život pacientů ale i jejich okolí. Pacienti trpící poruchou osobnosti tvoří nezanedbatelnou část psychiatricky léčených, ať už se jedná o léčbu primární či na ně navazujících komorbidních poruch. Zahraniční studie uvádí prevalenci specifických poruch osobnosti v rozmezí od 30 až k 50 % u ambulantně léčených pacientů s tím, že prevalence může být zkreslena stigmatem, které se s poruchami osobnosti pojí a zdrženlivosti při jejich diagnostice. Jejich léčba je obecně považována za velmi komplikovanou. Ač je v terapii stále základní metodou volby psychoterapie, nezřídka se v praxi setkáváme s pacienty, kteří užívají vysoké dávky i četné kombinace psychofarmak od antidepresiv, anxiolytik, stabilizátorů nálady až po antipsychotika. Jedním z důvodů může být snaha o úlevu od často závažných symptomů a komorbidních poruch, při které může hrozit neúčelná eskalace medikace bez dosažení adekvátního efektu. Role medikamentózní léčby při poruchách osobnosti je však stále předmětem vášnivých debat v rámci psychiatrické obce. Kdy je však podpůrná farmakoterapie indikována a kdy naopak může pacienta bez žádoucího efektu na obtěžující symptomatiku zatěžovat nežádoucími účinky? Cílem sdělení je přiblížit aktuální poznatky v této problematice u jednotlivých lékových skupin a okolnosti, za kterých má smysl jejich nasazení či naopak redukce nebo dokonce úplné vysazení zavedené farmakoterapie.

Abstrakt

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) představuje stálou klinickou výzvu na poli farmakologické terapie i psychoterapie pro 40-60 % pacientů, kteří neodpovídají na první linii léčby. 10-20 % pacientů zůstává bez klinické odpovědi i po roce léčby a na augmentaci farmakoterapie antipsychotikem či klomipraminem odpovídá pouze 30 % farmakorezistentních pacientů. Poptávka po řešení této patové situace léčby pacientů s farmakorezistentním OCD však zůstává nevyřešena a předmětem výzkumu. Současná definice odpovědi na léčbu dle Y-BOCS škály nemusí reflektovat celkovou kvalitu života a cíle pacientů. Snaha o snížení obsesivity vede k eskalaci farmakoterapie narážející na hranice terapeutického efektu a nárůstů nežádoucích účinků bez další úlevy. Klinická léčba a vedení poté eskaluje do pocitů marnosti na straně pacienta i klinika. Přednáška shrnuje charakteristiku predisponovaných pacientů k farmakorezistenci a současný stav klinických postupů, kde otevírá otázku benefitu či ceny lékových kombinací. Krátce představuje současný stav výzkumu off-label použití medikace a adresuje jejich klinickou účinnost dle dostupné literatury V závěru nastiňuje zlepšující se klinické a biologické porozumění OCD, které nabízí perspektivu novým preparátům s cílem ovlivnit jiné receptorové skupiny s lepším profilem nežádoucích účinků. V budoucnu tyto přístupy snad umožní lepší léčbu „šitou na míru“.

Abstrakt

Farmakorezistentní schizofrenie (TRS) představuje závažnou klinickou výzvu, která postihuje přibližně 20–30 % pacientů se schizofrenií a je spojena s perzistující symptomatikou, funkčním deficitem a vysokým rizikem relapsů. TRS je definována nedostatečnou odpovědí na alespoň dvě antipsychotika v adekvátní dávce i délce trvání, přičemž klíčové je vyloučení pseudorezistence. Patofyziologie je multifaktoriální a zahrnuje roli glutamátergní dysregulace, neuroinflamace, imunitní a neurovývojové dysfunkce. Clozapin zůstává léčbou volby s nejvyšší účinností, přičemž jeho časné nasazení je spojeno s lepší prognózou. U pacientů nereagujících na clozapin se uplatňují různé augmentační strategie, avšak jejich účinnost je variabilní. Probíhající výzkum se zaměřuje na inovativní terapeutické přístupy, včetně agonistů TAAR1, psychedelik, imunomodulační terapie a metabolických intervencí. V ambulantní praxi je zásadní systematické hodnocení adherence, optimalizace farmakoterapie a využití dlouhodobě působících antipsychotik. Komplexní management TRS vyžaduje personalizovaný přístup kombinující farmakologické, psychosociální a biologické strategie, přičemž budoucí směřování spočívá v integraci biologických markerů a prediktivních modelů založených na umělé inteligenci.

Abstrakt

Úvod: Generalizovaná úzkostná porucha (GAD) se řadí do spektra úzkostných poruch. Její průběh bývá obvykle chronický, urputný. Ač se intenzita příznaků může v průběhu života měnit, ve většině případů zasahuje zásadně negativně jak do života pacientů tak jejich rodin. Výsledky: Terapie (jak psychoterapie, tak farmakoterapie) pacientů trpících GAD bývá často svízelná. Ač mají „pozitivní vztah“ k lékům, z obav v nesnesitelných nežádoucích účinků často vyhledávají různé alternativní přístupy. Léčbu dále komplikuje to, že více pozornosti věnují somatických příznakům úzkosti a proto také častěji sahají po nevhodných lécích. V současné chvíli je pojem farmakorezistence v případě úzkostných poruch nejasně definován. Obecně se udává, že se jedná o nedostatečnou responzi na adekvátní léčbu podávanou v dostatečné dávce po dostatečně dlouhou dobu. V případě GAD se rezistence předpokládá u 25 – 40 % pacientů. Sdělení si klade za cíl prezentovat možné faktory spojené s rozvojem farmakorezistence a možnosti jejího zvládá. Závěr: Farmakorezistence je u pacientů trpících GAD významný klinický problém, který vyžaduje individuální přístup a obvykle využití kombinovaných léčebných strategií.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Příspěvek se zabývá rozšiřováním hranic psychiatrie a narůstající psychiatrizací běžných lidských obtíží. Upozorňuje na diagnostickou expanzi, nadhodnocování rizik sebevraždy a násilí i vliv defenzivní medicíny a „safetismu“, které přispívají k nadužívání farmakoterapie a hospitalizací. Shrnuje data z České republiky i ze zahraničí dokládající časté předepisování psychofarmak, což zároveň poukazuje na omezenou dostupnost psychoterapeutických a dalších nefarmakologických služeb v ČR. Diskutována je také medikalizace truchlení a traumatu a vliv jazyka diagnóz na vnímání utrpení. Autor zdůrazňuje potřebu širšího, pluralitního porozumění psychickým obtížím, které vedle medicínského rámce zahrne rovněž perspektivu psychologickou, sociální, morální a existenciální.

Abstrakt

Kognitivně-behaviorální terapie insomnie (KBT-I) představu metodu 1. volby v léčbě chronické nespavosti. V praxi je její dostupnost omezená, ať už z personálních nebo geografických důvodů. Digitální terapeutické programy představují jednu z možností, jak zpřístupnit osvědčené terapeutické techniky širšímu spektru pacientů bez možnosti terapie situované obvykle výhradně ve velkých městech. Zvýšit dostupnost péče mohou tzv. digitální terapeutika, jejichž cílem je zásah do maladaptivních (v tomto případě spánkových) vzorců chování v přirozeném prostředí uživatele, tedy kdekoliv a kdykoliv. Jedním z nich je 21denní digitální program SleepFactory v mobilní aplikaci založený na principech KBT-I, který nabízí časnou intervenci, ale i odbornou prevenci všem uživatelům se zájmem o zkvalitnění spánku nefarmakologickou cestou. Účastníkům workshopu budou představeny základní strategie KBT-I v gamefikované podobě SleepFactory a dosavadní výsledky dosavadních pilotních studií. Součástí workshopu je také instalace aplikace na 1. týden zdarma.

Abstrakt

Oba obory - neurologie a psychiatrie - se zabývají poruchami centrální nervové soustavy, proto je v posledních letech opět tendence k propojování a ustavení neuropsychiatrické platformy. Mezi modelové neuropsychiatrické choroby patří onemocnění bazálních ganglií (zejména Parkinsonova, Huntingtonova a Wilsonova nemoc), u kterých vzniká neuropatologie i psychopatologie stejným etiopatogenetickým mechanismem. Nejčastěji se vyskytující psychopatologií jsou afektivní příznaky - depresivní syndrom, anxieta, apatie, dále psychotické symptomy, zejména iluze a halucinace, ale též bludná produkce, a v neposlední řadě kognitivní deficity různého rozsahu a charakteru. Současně je nutné připomenout, že v léčbě těchto nemocí jsou často užívána farmaka s psychotropními nežádoucími účinky. Klinický obraz jednotlivých syndromů má proti nativním psychiatrickým diagnózám jen drobné odlišnosti (např. překrývání motorických a depresivních symptomů komplikující diagnostiku, nebo depresogenní alteraci hybnosti). Je však třeba znát odlišnosti v léčebných postupech. V léčbě deprese jsou podobně jako u jiných depresí léky volby antidepresiva ze skupiny SSRI, uplatňují se ale též NaSSA a SARI. U úzkosti je nutné správně vyhodnotit všechny souvislosti; může se jednat např. o nedostatečně kompenzované základní onemocnění (např. u Parkinsonovy nemoci) nebo o vedlejší účinek podávané léčby, a pak je zapotřebí upravit neurologickou medikaci. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, že benzodiazepinová anxiolytika jsou u této populace riziková pro možný amentiformní potenciál a riziko zhoršení stability vedoucí k pádům. V léčbě psychotických poruch je klíčová diagnóza: u Parkinsonovy nemoci a nemoci s Lewyho tělísky je možné podávat pouze quetiapin a clozapin, krátkodobě event. tiaprid či melperon. Ostatní antipsychotika jsou kontraindikována. Naopak u Huntingtonovy nemoci lze podat i klasické preparáty a využít i jejich antidyskinetický efekt. Psychotropní nežádoucí účinky léků dosáhnou někdy intenzity, kterou není lékař indikující léčbu schopen sám zvládnout a je nutná mezioborová spolupráce. Psychiatr by proto měl znát tato specifika (např. dopamin-dysregulační syndrom). Nerozpoznané a neléčené neuropsychiatrické příznaky významně snižují funkční schopnosti a kvalitu života pacienta, snižují jeho adherenci k léčbě a zvyšují riziko suicidálního jednání. Proto je nezbytné po nich aktivně pátrat a včas a adekvátně je léčit.

Abstrakt

Funkční poruchy hybnosti (FPH) patří mezi nejčastější funkční neurologické poruchy a představují významnou klinickou i organizační výzvu na rozhraní neurologie a psychiatrie. Přesto jsou v klinické praxi stále spojeny s diagnostickou nejistotou, stigmatizací a opožděným zahájením účinné léčby. Tradiční konverzní model, reflektovaný v klasifikaci MKN-10, chápal motorické symptomy primárně jako projev psychogenní etiologie. Současné pojetí, zakotvené v MKN-11 a DSM-5 pod diagnózou funkční neurologické poruchy, představuje zásadní koncepční posun. Diagnóza FPH je dnes stanovována na základě pozitivních klinických znaků inkonzistence a inkongruence hybných projevů, nikoli pouze per exclusionem, a nevyžaduje přítomnost identifikovatelného psychického stresoru. FPH vznikají v důsledku komplexních interakcí biologických, psychologických a sociálních faktorů, které vedou k narušení funkce mozkových sítí. Neurozobrazovací studie ukazují změny funkční konektivity na úrovni neurálních sítí, včetně oblastí účastnících se self-referenčních procesů. Současné neurobiologické modely založené na prediktivním kódování vysvětlují symptomy jako důsledek abnormálních predikcí o hybných a senzorických stavech, zesílených abnormálně zaměřenou pozorností. V prezentaci budou shrnuty základní diagnostické principy FPH, role neurologa a psychiatra v diagnostice a léčbě a význam jednotné, destigmatizující komunikace diagnózy. Dále budou diskutovány terapeutické přístupy s důrazem na edukaci pacienta, specializovanou fyzioterapii a cílenou psychoterapii, zatímco farmakoterapie zůstává vyhrazena léčbě komorbidních poruch. Součástí sdělení bude krátká kazuistika ilustrující praktickou aplikaci moderního diagnostického a terapeutického přístupu. Cílem prezentace je přispět k lepšímu porozumění FPH, podpořit mezioborovou spolupráci a zlepšit klinickou péči o tyto pacienty.

Abstrakt

Roztroušená skleróza je autoimunitní zánětlivé onemocnění centrální nervové soustavy. V mozku se u postižených osob rozvíjí ložisková zánětlivá reakce, která vede k ohraničené demyelinizaci a axonálnímu narušení, pozvolna dochází také k neurodegeneraci. Onemocnění se většinou manifestuje opakovanými akutními epizodami provázenými zvýšením četnosti demyelinizovaných ložisek a fázemi remise, malá část pacientů má pozvolný progresivní průběh. Roztroušená skleróza se nejčastěji rozvíjí v mladém věku a s individuální závažností průběhu ovlivňuje život nemocných, včetně narušení pracovního a celkového psychosociálního fungování. V průběhu nemoci dochází nezřídka k rozvoji tělesných i psychiatrických komorbidit. Somatické komorbidity zahrnují kardiovaskulární poruchy (hypertenze, arytmie), metabolické změny (diabetes, změny lipidů), větší výskyt migrény, epilepsie a další. Psychiatrické komorbidity se objevují u velkého procenta pacientů, někdy již před rozvojem motorických projevů. Lze konstatovat, že téměř u všech pacientů s roztroušenou sklerózou se s nějakou psychopatologií v dlouhodobém průběhu nemoci setkáme. K rozvoji psychiatrických komorbidit dochází na multifaktoriálním podkladě organického postižení mozku, působení chronického zánětu, stresu, sociálních faktorů (reakcí na tělesnou dysabilitu, omezení fungování, adaptace na nemoc) a také vlivem farmakoterapie (kortikoidy, biologická léčba). Nejčastěji se vyskytují u pacientů s RS úzkostné a depresivní příznaky. Prevalence rozvoje deprese u nemocných je více než 30-50 %, úzkosti nad 50-80 %. Častěji ve srovnání se zdravou populací se objevují epizody psychózy a také v souladu se závažností demyelinizace v mozku progreduje kognitivní postižení. Psychiatrické komorbidity zhoršují celkový průběh primárního onemocnění i fungování nemocných v životě. Léčba roztroušené sklerózy je komplexní, ale někdy není manifestaci psychopatologie věnována žádoucí pozornost, což může být provázeno nežádoucími důsledky včetně suicidálního jednání nemocných. Neléčení duševního onemocnění navíc zvyšuje riziko relapsu onemocnění neurologického. V rámci přednášky bude představen komplexní souhrn psychiatrických komorbidit roztroušené sklerózy a vhodných metod léčby a péče. Mezioborová neurologická a psychiatrická spolupráce se jeví být nezbytnou součástí efektivní léčby tohoto neuropsychiatrického onemocnění.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt