Abstract
Kardiovaskulární onemocnění postihují významnou část dospělé populace v ekonomicky rozvinutých zemích a jsou v nich nejčastější příčinou úmrtí. Mezi velice častá onemocnění v těchto zemích patří i duševní onemocnění, z nichž k nejčastěji se vyskytujícím patří depresivní porucha. Obě tyto skupiny nemocí mají společné patofyziologické mechanizmy, společné rizikové faktory a každá z těchto skupin onemocnění je rizikovým faktorem pro zvýšení rizika onemocnění ze skupiny druhé. Díky tomu se tato onemocnění vyskytují často současně, což vzhledem k zásadnímu významu farmakoterapie v léčbě kardiovaskulárních onemocnění i deprese vede často i k současnému podávání psychofarmak a léků ovlivňujících kardiovaskulární systém. U části těchto lékových kombinací dochází k lékovým interakcím, které mohou být i život ohrožující. Přednáška bude věnována třem významným problémům v této oblasti – prodloužení QT intervalu a riziku komorových arytmií, riziku serotoninového syndromu a vlivu některých psychofarmak na působení betablokátorů.
Prodloužení QT intervalu na EKG je spojeno s vyšším rizikem maligních komorových arytmií, které mohou vést i k náhlé smrti. Tato EKG abnormalita může být geneticky podmíněna, často je ale vyvolána podáním některých léků. Z kardiovaskulárních farmak ji vyvolávají zejména některá antiarytmika (amiodaron, dronedaron, sotalol), z psychofarmak pak antipsychotika (chlorpromazin,
levomepromazin, haloperidol, droperidol, sulpirid), ale i některá SSRI (citalopram, escitalopram). Uvedení zástupci antiarytmik a psychofarmak by neměli být vzájemně kombinováni.
Serotoninový syndrom je potenciálně život ohrožující stav způsobený zvýšením
serotonergni aktivity v centrálním nervovém systému. Může být vyvolán zvýšením syntézy
nebo uvolňováním serotoninu, snížením jeho zpětného vychytávání , snížením jeho metabolizace serotoninu nebo přímým serotoninergním působením farmakologických či nefarmakologických látek na serotoninové receptory. Nejčastěji popisován v souvislosti s léčbou inhibitory zpětného vychytáváni serotoninu (SSRI) – m.j. fluoxetinem, citopramem, escitalopram, paroxetinem či
setralinem, ale také při terapii venlafaxinem, amitriptylinem, trazodonem, mirtazapinem nebo buspironem. Pro serotoninový syndrom jsou typické 3 oblasti příznaků – zvýšení neuromuskulární dráždivosti (svalová rigidita, hyperreflexie, třes, myoklonus), zvýšená aktivita autonomního nervového systému (tachykardie, pocení, hypertermie, zarudnutí kůže, průjem) a psychické příznaky (úzkost, halucinace, delirium, somnolence, kóma). Na serotoninový syndrom bohužel není někdy při kombinaci uvedených příznaků pomyšleno a místo vysazení vyvolávajících léků jsou do medikace přidány další, které mají potenciál serotoninovou aktivitu v CNS dále navýšit. Spouštěčem syndromu při zavedené léčbě některými psychofarmaky může být zahájení léčby amiodaronem, který zvyšuje koncentrace některých léků zvyšujících serotoninovou aktivitu.
Další klinicky významnou interakcí představuje kombinace některých antidepresiv s betablokátory, které jsou užívány u pacientů s hypertenzí, ischemickou chorobou srdeční, srdečním selháním či arytmiemi. Fluoxetin, paroxetin a bupropion jsou silné inhibitory cytochromu CYP2D6, jehož substrátem je řada betablokátorů (zejména metoprolol, betaxolol, nebivolol a karvedilol). Zahájení léčby těmito antidepresivy může zvednout sérovou koncentraci metoprololu až čtyřikrát, což může mít nežádoucí bradyarytmické konsekvence.
Uvedené lékové interakce běžně používaných léků musí mít na paměti nejen kardiologové a psychiatři, ale i lékaři dalších odborností, kteří je ve své praxi používají. Dobrá mezioborová spolupráce může vést k hledání farmakologických alternativ, které riziko lékových interakcí minimalizuje.
