LÉČBA V PSYCHIATRII V.

Abstract

Úvod: Již od počátku pandemie covid-19 v roce 2020 se ukazuje, že neurologické, psychiatrické a spánkové poruchy jsou častým projevem tohoto onemocnění, a to jak během akutní fáze, tak jako součást tzv. long covidu. Detailní poznatky o charakteru těchto obtíží však stále chybí. Cílem této studie bylo přinést nové informace o typu, frekvenci, délce trvání a faktorech ovlivňujících výskyt širokého spektra neurologických příznaků a poruch spánku u dospělých v České republice, kteří prodělali covid-19. Metodika: Pomocí nově vyvinutého komplexního online dotazníku, dostupného na adrese www.neurocovid.cz, jsme získali informace o akutním průběhu onemocnění covid-19 a následném rozvoji neurologických a spánkových poruch. Zde prezentujeme odpovědi respondentů z období od 1. 6. 2021 do 31. 12. 2022. Dotazník vyplnilo celkem 1674 respondentů, z toho 1507 bylo zahrnuto do finálního vzorku (průměrný věk 44,5 ±13,1 let, 64,1 % žen), odstup od akutního onemocnění činil 1 až 32 měsíců. Výsledky: Celkem 81,2 % (1223) účastníků uvedlo, že se u nich v souvislosti s prodělaným covid-19 nově objevil (68,4 %) nebo zhoršil (12,8 %) alespoň jeden spánkový příznak, přičemž ženy uváděly vyšší počet příznaků než muži. Nejčastější byla nespavost (59,4 %), dále noční pocení (38,4 %), hypersomnie (33,3 %), živé sny či noční můry (26,4 %), známky syndromu neklidných nohou (RLS) (22,8 %) a chrápání či potíže s dýcháním ve spánku (11,1 %). Všechny příznaky byly asociované s těžkým akutním průběhem covid-19. Parasomnické projevy (mluvení, křik nebo pohyby během spánku) se vyskytly u 9,4 % respondentů, nejčastější byly ve věkové skupině 18–39 let. Úzkostné či depresivní prožívání udávalo v souvislosti s prodělaným onemocněním covid-19 celkem 59,4 % respondentů, přičemž tyto obtíže byly častější u žen (63,8 % vs. 51,6 %, p < 0,001). Respondenti s nově vzniklými psychickými obtížemi celkově udávali vyšší počet spánkových příznaků (2,23 ±1,41 vs. 1,60 ±1,38, p < 0,0001). Úzkost byla konkrétně asociována s nespavostí (p < 0,0001), nočním pocením (p = 0,0060) a nočními můrami (p = 0,0214) a rovněž s těžším průběhem akutního onemocnění (p = 0,041). U 62,3 % respondentů se spánkovými příznaky tyto obtíže přetrvávaly po dobu 3 měsíců a déle. Při porovnání skupin respondentů dle odstupu od akutního onemocnění je patrný mírný ústup spánkových příznaků v čase, zejména u jedinců, kteří prodělali covid-19 v pozdějších fázích pandemie (leden 2022 a později). To naznačuje mimo jiné možnou roli virových mutací. Závěr: Naše výsledky ukazují, že spánkové příznaky jsou častým a dlouhodobým projevem covid-19 a mohou negativně ovlivňovat kvalitu života pacientů. Tato data zdůrazňují potřebu cílené interdisciplinární péče, která by zahrnovala léčbu jak spánkových, tak psychiatrických obtíží spojených s long covidem.

Abstract

Nedávná pandemie SARS-CoV-2, podobně jako předchozí koronavirové infekce (SARS, MERS) měla za následek významný nárůst psychických poruch a zhoršení duševního zdraví mnoha skupin obyvatel. Tento trend potvrzují i výsledky replikovaných epidemiologických studií v ČR a data ÚZIS. Ukazuje se, že existuje patofyziologická souvislost mezi virovou infekcí a neuropsychiatrickými symptomy. Jedním z posledních nálezů je redukce hladin serotoninu v oběhu v postakutní fázi (long-covid), což implikuje potenciální terapeutické využití některých psychofarmak, např. SSRI.

Abstract

Postcovidové příznaky jsou příznaky trvající i po 12 týdnech od prodělání onemocnění COVID19 a byla vyloučena jiná příčina symptomů. Long covid je chronický stav způsobený infekcí COVID a přítomen minimálně 3 měsíce postihující jeden nebo více orgánových systémů. Patofyziologické mechanismy nejsou dosud přesně známy teorie zahrnují virové rezervoáry, trvalou aktivaci zánětu, autoimunitní reakce, endoteliální dysfunkce a následné srážení krve, poruchu střevního mikrobiomu. V současné době nejzávažnějšími symptomy jsou ME/CFS (myalgická encefalomyelitis, chronický únavový syndrom) projevující se nesnášenlivostí systémové námahy a chronickou únavou, kterou nelze zmírnit odpočinkem a s tím spojené zhoršení symptomů ( PEM/PESE). Častým limitujícím faktorem bývá porucha soustředění a výbavnosti - tzv. brain fog. Velmi častá je porucha autonomní regulace - posturální ortostatický tachykardický syndrom, ortostatická hypotenze (POTS/OH), vzácnější syndrom aktivace žírných buněk. Z anamnesticky odebraných dat je důležité vyloučit jiné onemocnění, jež mohl COVID iniciovat či potencovat a je tudíž nutná multioborová spolupráce. Léčebné možnosti jsou omezené. Zaměřené na normalizaci spánku, dávkování zátěže a nepřekračování limitů pacienta (pacing), kognitivní trénink, individuální rehabilitace, léčba dysautonomní regulace. Veškerá medikamentozní terapie je v současné době léčbou bez důkazů a patří do rukou specialistů se zkušeností s péčí o postcovid pacienty. Závěrem je nutno zmínit, že nesmíme bagatelizovat obtíže pacienta, snažit se vyloučit jiná onemocnění a ve spolupráci se specialisty adekvátně vést terapii a monitoraci stavu pacienta, neboť symptomy přetrvávají dlouho a neuvážené zásahy vedou k propadům a zhoršením stavu pacienta.

Abstract

Prevalence neuropsychiatrických příznaků 3 měsíce od akutní infekce COVID-19 byla pro únavu 37%, mozkovou mlhu 32%, poruchy spánku 31%, úzkost 23%, poruchy kognice 22%, depresi 17%. Mezi možné mechanismy neuropsychiatrických příznaků long COVID patří molekulární mimikry mezi virovými částicemi a myelinovými složkami, persistence dysregulovaných zánětlivých reakcí, dysbióza mikrobioty, hyperkoagulabilita a narušená neurotransmise v mozkovém kmeni a nervus vagus. Jedna z hypotéz předpokládá, že spike protein je spojen s dysfunkcí mozku, nezávisle na replikaci SARS-CoV-2 v mozku. Spike protein nebo jeho S1 fragmenty mohou být transportovány makrofágy do CNS, kde prochází přes hemato-encephalickou bariéru a váží se na Toll-like receptory 4, stimulují produkci prozánětlivých mediátorů, zesilující a udržující zánět a ovlivňují oblasti související s pamětí. V terapii kognitivní dysfunkce související s COVID-19 byly hodnoceny v klinických studiích níže uvedené intervence: hyperbarický kyslík, ultramikronizovaný palmitoylethanolamid/luteolin (PEA-LUT), donepezil, famotidin a meditace.

Abstract

Cílem studie bylo posoudit účinnost transkraniální stimulace stejnosměrným proudem (tDCS) při léčbě neuropsychiatrických (NP) příznaků u postakutních následků infekce SARS-CoV-2 (PASC), známých jako long COVID. Dvojitě slepá, randomizovaná, shamovou stimulací kontrolovaná studie srovnávala účinnost a bezpečnost aktivní tDCS prefrontálního kortexu se shamovou tDCS při léčbě NP-PASC. Do studie byli zařazeni pacienti s diagnózou NP-PASC, u nichž bylo skóre na stupnici dopadu únavy (Fatigue Impact Scale, FIS) > 40. Během čtyř týdnů bylo pacientům aplikováno dvacet sezení tDCS s průběžným měřením, měřením na konci léčby a následným měřením po 4 týdnech od ukončení experimentální léčby. Primárním výsledkem byla změna FIS na konci léčby. Byly analyzovány údaje od 33 pacientů, kterým byla přiřazena aktivní (n=16) nebo shamová tDCS (n=17). Po ukončení léčby byl pokles skóre FIS výraznější ve skupině sham než ve skupině aktivní stimulace, nicméně ne na úrovni statické nevýznamnosti (11,7 [95%CI -11,1 až 34,5], p=0,6). Dále nebyly pozorovány žádné významné meziskupinové rozdíly, pokud jde o úzkost, depresi, kvalitu života a kognitivní výkon. Naše zjištění mohl ovlivnit malý kohortový vzorek, rozdíly ve výchozím skóre FIS mezi skupinami (nestratifikovaná randomizace) nebo zvolené parametry stimulace. Je však též možné, že očekávaný mechanismus účinku tDCS je pro léčbu těchto stavu nedostatečný.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

V české legislativě je ochranné léčení (OL) stanoveno ve dvou formách - ambulantní a ústavní. To, zda se bude jednat o OL psychiatrické, sexuologické, protialkoholní, protitoxikomanické a nebo OL patologického hráčství, není přesně specifikováno zákonem. Soud si vyžádá znalecký posudek odborníka (z oboru psychiatrie, sexuologie nebo návykových nemocí), který posoudí zdravotní stav pachatele, jeho diagnózu a léčebné potřeby. Při nařízení OL soud přihlíží k tomu, jaký typ léčby nejlépe zabrání opakování trestného činu a sníží nebezpečnost pachatele pro společnost. Odlišnosti výkonu OL pacientů s různými diagnózami jsou samozřejmostí. Jinak probíhá výkon OL pacienta s diagnózou schizofrenie a jinak s diagnózou závislosti na alkoholu. Autorka chce svým příspěvkem předat praktické zkušenosti s výkonem OL závislostí ve všech zařízeních, kde zákon umožňuje tento typ OL vykonávat (psychiatrické nemocnice, psychiatrické léčebny, psychiatrické ambulance a věznice - tedy výkon trestu odnětí svobody). Zamýšlí se nad smysluplností výkonu OL závislostí v jednotlivých zařízeních. Kdo tento typ OL má (by měl) odborně správně indikovat a kdo ho má (může?) odborně správně vykonávat? Koho zakázku výkon OL závislostí sleduje či naplňuje? Komu a do jakého zařízení ho nařizovat a jak ho správně vykonávat, aby tato práce nebyla mrháním peněz ze státního rozpočtu či (nebo) formálním plněním povinnosti ? A kde se v tom všem nachází pacient, který by měl být v procesu léčby závislosti plně kompetentním účastníkem procesu své úzdravy ? Příspěvek nabízí diskuzi ohledně možných řešení agendy OL osob s problematikou návykových látek.

Abstract

Sympozium formou diskuzního panelu představí doporučené postupy péče, které se týkají předání dítěte v době zletilosti do péče psychiatra pro dospělé a možnosti pečovat o adolescenty v ambulanci psychiatra pro dospělé. Kritická situace v dětské a dorostové psychiatrii, kdy je dlouhodobě nedostatečný počet odborníků při narůstající potřebě péče o nezletilé pacienty, vedla jednak k nárůstu akutní péče o adolescenty v ambulancích psychiatrů pro dospělé, jednak k tlaku na včasné předávání zletilých pacientů do péče psychiatra pro dospělé. Vzhledem k tomu, že v období adolescence se i po dovršení 18 let stále jedná o pacienty, kteří jsou psychosociálně nezralí, často mají statut studenta, žijí stále v primární rodině a jsou na ní ekonomicky závislí, je nezbytné udržet kontinuitu komplexní odborné péče a předat je do péče psychiatrické ambulance pro dospělé postupně včetně předání dalších součástí multioborové péče jako jsou doporučení pro podpůrná opatření při vzdělávání, pro řidičský průkaz, invalidní důchod či omezení způsobilosti k právním úkonům. Vzhledem k náročnosti postupného předávání pacienta byl v r. 2024 navržen výkon Příprava a předání pacienta z péče dětského a dorostového psychiatra do péče psychiatra pro dospělé. Tento výkon definuje proces předání pacienta, který by měl být plánovaný, strukturovaný a kontrolovaný. Podle zahraničních studií je předání péče (Transition from pediatric, parent- supervised health care to more independent patient-centered adult health care) nejčastěji plánované minimálně rok před dosažením věku, kdy pacient patří do péče psychiatra pro dospělé.

Abstract

Cílem příspěvku je představit roli psychoterapie v paliativní péči a specifické modely terapeutické práce pro využití v této oblasti. Poukázáno bude také na význam multidisciplinární spolupráce a psychoterapeutických kompetencí u ostatních členů paliativních týmů.

Abstract

Role nutričního terapeuta v léčebném procesu není jen o nutričních hodnotách, nastavování léčebné výživy, vyhodnocování BMI, sledování potravinových alergií, dietních omezeních, jídelních lístcích a podobně. V léčebném procesu a zejména v kontaktu s klientem je nutriční terapeut často „zpovědníkem“, kterému se lidé svěřují s těmi nejintimnějšími tématy souvisejícími nejen se stravováním, ale i s interpretací sebe sama, s osobními úspěchy a nezdary, s mezilidskými vztahy, s traumaty a starostmi. Pro mnoho klientů je výživa velmi těžké téma, zejména pro klienty s poruchami příjmu potravy. To samo o sobě bývá provázeno silnými emocemi a nezřídka i úzkostnými či jinými psychickými potížemi. Není překvapením, že nutriční terapeut plní i roli neformálního psychoterapeuta. Je tedy více než na místě, aby nutriční terapeut porozuměl nejen postupům v léčebné výživě a nutriční péči, ale i psychoterapeutickým přístupům, emocím, duševním potížím a psychologii jako takové. A kde jinde začít, než poznáním sebe sama? Podstoupení psychoterapeutického výcviku by mělo být přirozenou součástí osobního a pracovního rozvoje nutričního terapeuta, který tak může porozumět sobě samotnému a snad i druhým. Například svým klientům. Získat jistější reakci na nestandardní emoční projevy, stran výživy. Ale také se naučit dát si hranice, kde jeho role v péči o klienta končí a v které části by už měl být jiný odborník, aby léčba byla úspěšná. Bylo by chybou se domnívat, že absolvováním psychoterapeutického výcviku nutriční terapeut nahradí kvalifikovaného psychoterapeuta. V multidisciplinárním přístupu mu však může být pomocnou rukou při motivování klientů do psychoterapie, pokud pozná, že je to žádoucí. Mnoho klientů má z psychoterapie strach, neví, co by řekli. Nutriční terapeut může díky nastaveným hranicím poukázat na možné témata, které se hodí právě do psychoterapie. Trochu je „doprovodit“ motivovat k tomu, aby našli odvahu si dalšího odborníka vyhledat, jako například psychologa, psychiatra a jiné odbornosti, což je mnohdy velmi žádoucí až nutné, aby i nutriční terapie měla úspěch v léčbě. Psychoterapeutický výcvik poukazuje na multidisciplinární přístup a také jeho porozumění, a uvědomění si hlavně sebe sama a vlastních emocí.

Abstract

Digitální technologie mění podobu psychoterapeutické péče, přičemž eHealth intervence představují nové možnosti pro efektivní a dostupnou péči. Úvodní část příspěvku se zaměří na význam eHealth v psychoterapii, přičemž cílem není rozhodovat, zda jej využívat, ale spíše identifikovat klíčové faktory – kdy, pro koho, s jakou diagnózou a v jaké fázi procesu eHealth integrovat tak, aby byla péče kvalitní, bezpečná a efektivní. Současně se budeme zabývat otázkou, jak lze pomocí eHealth optimalizovat omezené zdroje zdravotnického systému bez poklesu kvality péče. Metodika příspěvku je založena na narativním přehledu literatury, který mapuje současné poznatky o využití eHealth v psychoterapii. Diskutovány budou různé modely a přístupy k implementaci digitálních nástrojů do psychoterapeutického procesu. Závěrem příspěvek navrhuje potřebu vytvoření koncepčního rámce, který podpoří integraci eHealth do komplexní psychoterapeutické péče a současně umožní její využití v rámci proaktivní péče o duševní zdraví. Tento rámec má sloužit jako vodítko pro efektivní a multidisciplinární spolupráci v oblasti digitální psychoterapie.

Abstract

Psychogenní neepileptické záchvaty (PNES) označují poruchu imitující epileptické záchvaty, a jsou psychogenní etiologie. PNES tvoří třetinu až polovinu pacientů přijatých k video-EEG monitoraci za účelem posouzení nejasné nebo neřešitelné záchvatové poruchy. Diferenciální diagnostika epilepsie a PNES je velmi obtížná a vyžaduje úzkou spolupráci multidisciplinárního týmu – neurologa, epileptologa, neuropsychologa, psychoterapeuta a dalších odborníků. Správná diagnóza je nezbytná pro vhodnou léčbu a volbu specifického psychoterapeutického přístupu. Příspěvek se zaměřuje na doporučené postupy komplexního epileptologického a neuropsychologického vyšetření pacientů s PNES a přináší nové metody pro diferenciální diagnostiku epilepsie a PNES. Zároveň shrnuje výsledky z Centra pro Epilepsie NNH při hodnocení osobnostní psychopatologie, kognitivní výkonnosti, úsilí během neuropsychologického testování, simulace, přítomnosti maladaptivní emoční regulace, symptomů traumatu, a dalších fenoménů. V další části příspěvku budou zmíněny nejnovější poznatky a doporučení pro psychoterapii pacientů s FND/PNES.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Neurokognitivní trénink (NKT) je efektivní přístup ke zlepšení kognitivních funkcí, které bývají narušeny u pacientů s duševními onemocněními, jako je schizofrenie, deprese, bipolární porucha a další. Prostřednictvím cílených tréninků a systematického procvičování klíčových schopností, jako je pracovní paměť, pozornost, rychlost zpracování informací nebo exekutivní funkce, je podporováno každodenní fungování, sociální integrace a celková soběstačnost pacientů. Moderní technologie, jako jsou digitální aplikace, přístroje s rozšířenou realitou, počítačové softwary a adaptivní výukové systémy, přinášejí nové možnosti personalizace a interaktivního zapojení pacientů do tréninku. Tyto nástroje umožňují dynamicky přizpůsobit úroveň obtížnosti podle aktuální výkonnosti, čímž zvyšují motivaci pacientů a efektivitu cvičení a současně i pomáhají k efektivnímu využití terapeutického času. Některé z technologií navíc umožňují simulaci reálných situací, které pacientům pomáhají přenášet získané dovednosti do běžného života. Výhodou využití moderních technologií je i možnost propojení kognitivního tréninku a pohybové terapie, což zajišťuje komplexní rehabilitační přístup. Současné odborné studie se stále častěji zaměřují i na kombinaci transkraniální stimulace mozku stejnosměrným proudem (tDCS) a neurokognitivního tréninku u těchto pacientů. Toto propojení se zatím jeví jako velmi slibná intervence pro ovlivnění jednotlivých kognitivních domén, nicméně je nutné rozšíření další evidence. Klíčovým prvkem pro zefektivnění terapie je interdisciplinární spolupráce celého týmu, zajišťující dostatečnou intenzitu a frekvenci intervence, která odpovídá konkrétním potřebám pacientů.

Abstract

Pohybová aktivita je významným nástrojem v rámci terapeutického procesu u pacientů v psychiatrické léčbě. Tento příspěvek se zaměřuje na rozdíly mezi řízenou a neřízenou pohybovou aktivitou a jejich vliv na psychické a fyzické zdraví pacientů. Řízená pohybová aktivita zahrnuje strukturované cvičení pod vedením terapeuta nebo instruktora, které má za cíl zlepšit konkrétní aspekty zdraví, jako je například psychická stabilizace, zlepšení nálady, redukce úzkosti a depresivních symptomů. Naopak neřízená pohybová aktivita, jako je například samostatné cvičení na suchu či ve vodě, podporuje přirozenější interakci s tělem a může vést k pozitivnímu vlivu na sebevědomí a zlepšení vnímání sebe samého. Význam obou přístupů je diskutován v kontextu psychoterapie a rehabilitace, přičemž jsou zohledněny výsledky studií a klinických výzkumů, které ukazují na účinnost těchto aktivit v rámci léčby různých psychiatrických onemocnění. Cílem je poskytnout komplexní pohled na potenciál pohybové aktivity v psychiatrické péči a její roli v multidisciplinární léčbě pacientů s psychickými poruchami.

Abstract

Neurostimulační metody patří mezi moderní terapeutické postupy v psychiatrické praxi. Jedná se o širokou skupinu metod, které stimulují vybrané části mozku pomocí magnetických, elektrických, světelných či ultrazvukových stimulů. V prezentaci se zaměříme na dvě nejčastěji používané metody – repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci (rTMS) a transkraniální stimulaci nízkou intenzitou stejnosměrného proudu (tDCS). Budeme se zabývat základními mechanismy jejich působení, neuropsychiatrickými indikacemi a terapeutickými protokoly. Současně seznámíme s našimi praktickými zkušenostmi, běžným workflow v naší neurostimulační ambulanci a možnostmi multidisciplinárního přístupu s využitím těchto terapeutických metod.

Abstract

Lůžková psychiatrie představuje klíčovou část systému péče. V ČR je historicky zatížena investičním dluhem. V poslední dekádě došlo k významnému posunu v stavebně technické základně. Autor představuje pohled na změnu v oblasti léčebných programů, které doplňují konstrukční a dispoziční podmínky. Společně tak dávají významně vyšší kvalitu poskytované péče.

Abstract

Online programy KBT se stávají stále oblíbenějším nástrojem léčby úzkostných a depresivních poruch. Tato prezentace se zaměří na přehled nedávných metaanalýz a klinických studií hodnotících účinnost online KBT ve srovnání s tradiční osobní terapií. Diskutovány budou také faktory ovlivňující úspěšnost intervencí, jako je adherence pacientů, kvalita terapeutického vedení a technologické aspekty programů.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Funkční neurologické poruchy (FND) představují komplexní klinickou výzvu na pomezí neurologie, psychiatrie a psychoterapie. V rámci přednášky se zaměříme na kognitivně-behaviorální a schéma terapeutické pojetí formulace případu FND, které umožňuje porozumět dynamice příznaků v kontextu bludného kruhu potíží, maladaptivních schémat a dysfunkčních přesvědčení. Budou představeny klíčové terapeutické postupy, které propojují pohybovou rehabilitaci s psychoterapeutickými intervencemi, jako je kognitivní restrukturalizace, imaginativní přepis bolestných zážitků, práce s židlemi (chairwork), terapeutické dopisy a intervence zaměřené na raná maladaptivní schémata. Zaměříme se na postupy, které pomáhají pacientům lépe porozumět souvislostem mezi psychologickými faktory a somatickými příznaky a umožňují jim postupně obnovit funkční kapacitu a zlepšit kvalitu života. Přednáška bude doplněna videoukázkami z terapeutické praxe, které ilustrují jednotlivé intervenční kroky a umožní účastníkům lépe pochopit jejich praktické využití v klinické práci. Klíčová slova: funkční neurologické poruchy, kognitivně-behaviorální terapie, schéma terapie, kognitivní restrukturalizace, imaginativní techniky, chairwork, terapeutické dopisy, psychoterapie a rehabilitace.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Funkční neurologické poruchy představují klinickou výzvu jak pro neurologii, tak pro psychiatrii. Psychiatrie tyto stavy označuje nejčastěji jako Disociativní nebo konverzní poruchy, dříve jsme tyto pacienty znali pod diagnózou Hysterie. Při diagnostice a léčbě Hysterie se také naše obory, vč. oboru psychoterapie, potkávaly, rozcházely, ale i profilovaly a ustanovovaly (vzpomeňme např. na Charcota, Babinského, Jeneta, Freuda). Jak tyto stavy vidíme dnes? Jde o stejné pacienty, které vidíme jen z jiného pohledu nebo jde o odlišné populace pacientů, které mají podobné projevy? Jaké jsou diagnostické a terapeutické principy, které dnes máme k dispozici? Na tyto otázky se bude snažit odpovědět naše sympózium.

Abstract

Vznik Center duševního zdraví (CDZ) je možné chápat jako vlajkovou loď probíhající Reformy péče o duševní zdraví. Významem se CDZ zařadila vedle základních pilířů psychiatrické péče, jako jsou psychiatrické nemocnice (PN) či psychiatrické ambulance (PA) a jejich význam by měl růst s postupující transformací lůžkové péče. Z mnoha důvodů (krátká doba na scéně, regionální odlišnosti, rozdílné personální zajištění jednotlivých CDZ, zdravotně-sociální prostředí,...) však může být obtížné si představit, jak léčba v CDZ vlastně probíhá. A můžeme vůbec mluvit o léčbě, když se jedná o zdravotně-sociální službu v nejužším možném slova smyslu? A v situaci, kdy základním filozofickým východiskem práce v CDZ je koncepce zotavení (recovery), která se do jisté míry vůči pojmu klinického neboli symptomatického zotavení vymezuje? Možná právě proto existují u laické veřejnosti i v odborných kruzích pochybnosti o efektivitě a smyslu těchto zařízení. Cílem příspěvku je vyobrazení způsobu práce v CDZ od obecných principů a východisek po ryze praktické postupy. Vysvětlíme si klíčový pojem zotavení a jak CDZ chápe multidisciplinaritu. Nahlédneme do struktury a hierarchie týmu pracovníků. Zdůrazníme expertní roli pacienta a potřebu partnerského a dialogického přístupu k vytvoření důvěry a vztahu s pacientem jako klíčové hodnoty služby. Vše pak doložíme ukázkou používaného jazyka. Krátký čas věnujeme základnímu představení v CDZ používaných modelů CARe, FACT a IPS, které řadíme do tzv. evidence-based practice. V další části příspěvku si přiblížíme praktičtější rovinu práce s pacienty, kde budou patrné individuální rozdíly v přístupu podle charakteru a fáze onemocnění, míry kognitivního deficitu a přítomnosti náhledu. Může jít například o mapování, tvorbu protikrizového plánu, psychoedukaci, psychoterapii, doprovody k lékaři, podporu v užívání medikace, prevenci rozvoje závislosti, nastavení denního režimu, finanční management, výživové poradenství, monitoraci somatického stavu, asertivní kontaktování, práci s nespolupracujícím dekompenzovaným pacientem, práci s rodinou. Zvláštní pozornost budeme věnovat farmakoterapii a zaměříme se především na porovnání dynamiky a možnosti úprav v medikaci mezi CDZ, PN a PA s ohledem na zvyklosti těchto typů zařízení. Zapomenout však nemůžeme ani na potenciál v CDZ v oblasti skupinových aktivit. Bude poskytnut přehled typů organizací, se kterými CDZ nejčastěji spolupracuje a bude vysvětlen přínos takové spolupráce, přičemž o protnutí CDZ s PA, resp. PN, které je pro systém péče zcela zásadní, budou blíže hovořit další přednášející našeho sympozia. Na závěr se dotkneme sporných oblastí, které se k CDZ vážou jako ochranná léčení, péče o pacienty vstupující do seniorského věku, či význam CDZ v podpoře mladistvých osob a koncepce early detection (ED) a early intervention (EI).

Abstract

Dobrý den jmenuji se Jiří Štefl a jsem jeden z prvních deseti peer konzultantů, které v ČR podpořilo Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví (CRPDZ) jakožto jedna z nejvýznamnějších organizací zajišťující odborné vzdělávání pracovníků v pomáhajících profesích v oblasti péče o duševní zdraví. Roli peer konzultanta jsme převzali z holandského modelu v rámci společného projektu CRPDZ a tamních spřátelených organizací. Od roku 2013 pracuji jako peer konzultant v komunitním terénním týmu ve Fokusu Mladá Boleslav z.s. (od roku 2019 již v rámci Centra duševního zdraví (CDZ)) a od roku 2014 se v CRPDZ podílím na dalším vzdělávání jak peerů, tak i týmů, kde peer konzultanti pracují (psychiatrické nemocnice, další komunitní týmy). Nejvíce se při práci s peer konzultanty věnuji práci s životním příběhem, supervizím a metodickým poradám. Práce v multidisciplinárním týmu a role peera v CDZ mě velmi naplňuje a dále se zajímám o rozvoj role peera a její posilování v systému péče o duševní zdraví v naší zemi. Cílem příspěvku je skrze sdílení vlastního příběhu přiblížit publiku základní východiska procesu zotavení neboli recovery. Budu mluvit o tom, co pro mě zotavení znamená, co mi v zotavení pomohlo a co nepomohlo. V době počátku mého onemocnění ještě nebyl pojem zotavení používán. Chyběly mi informace o tom, že se lidé zotavují a že pro své zotavení mohu udělat hodně já sám. Stále jsem hledal, kde mohu být prospěšný a hodnotný a nejen závislý na ostatních, ale v době zahlcení nemocí se těžko hledalo, kde mohu být potřebný. Nakonec jsem se našel v pomáhající profesi a stal se peer konzultantem. Dále bych se chtěl ohlédnout za procesem zapojování peer konzultantů do péče o duševní zdraví. Také bych rád popsal trojí efekt, který se ukazoval při zhodnocování všech projektů zapojování peer konzultantů do péče o duševní zdraví. Ukazovalo se, že práce peera pomáhá týmům se lépe soustředit na zotavení, citlivěji komunikovat a lépe se soustředit na partnerský přístup při práci s klienty. Klientům se rychleji a efektivněji daří zotavovat hlavně díky tomu, že peer konzultanti jsou živoucí důkaz, že zotavení je možné a díky sdílení příběhů zotavení klienti lépe onemocnění rozumí. Třetí efekt je, že práce peera pomáhá samotným peerům v zotavení, a to hlavně díky práci s příběhem a všemu co k zotavení patří. Dnes je práce peera přirozenou součástí týmu a zotavení se tak profesionalizuje.

Abstract

Reforma psychiatrické péče přinesla důraz na celostní model péče orientovaný na zotavení a integraci lidí s duševní nemocí do běžného života, na maximum péče poskytované člověku s duševní nemocí v místě jeho bydliště a v jeho komunitě a na multidisciplinární přístup v péči o lidi s duševní nemocí. Ambulantní psychiatr je jedním z prvků komunitní sítě v rámci multidisciplinární spolupráce. Spolupráce ambulantního psychiatra s různými sociálními i zdravotními službami včetně centra duševního zdraví ve spádovém území ambulantního psychiatra zvyšuje kvalitu poskytované péče lidem s duševní nemocí, pomáhá s jejich integrací do běžného života a zároveň může snížit pracovní zatížení ambulantního psychiatra. Multidisciplinární spolupráce přináší řadu výhod, ale i různých úskalí, na které příspěvek chce poukázat. Komunitní síť různých služeb může tvořit pevnou podporu člověka s duševní nemocí a zajistit návaznost potřebné péče v různých stádiích duševní nemoci i v různých etapách života člověka s duševní nemocí. Znalost jednotlivých prvků komunitní sítě v oblasti dané psychiatrické ambulance by se měla stát základní znalostí každého ambulantního psychiatra.

Abstract

Povaha akutní lůžkové psychiatrické péče prodělala v posledních letech změny, a to zejména ve smyslu vyššího obratu přijímaných pacientů. Současně se stále vyvíjí formát spolupráce lůžkové péče s komunitními službami. Jak se nám na uzavřeném, koedukovaném oddělení akutní péče, kam jsou přijímáni pacienti z celého diagnostického spektra, daří spolupracovat s CDZ a komunitními týmy v posledních letech sdělíme v našem příspěvku, jehož cílem je facilitovat dialog mezi různorodými aktéry v oblasti péče o duševní zdraví.

Abstract

Úvod Spolupráce mezi dětskou a dorostovou psychiatrií a dětskou paliativní péčí představuje důležitý, ale dosud nedostatečně rozvinutý aspekt multidisciplinární péče o pacienty s paliativními potřebami. Přestože psychiatrická péče je dlouhodobě uznávanou součástí paliativní péče u dospělých pacientů, v oblasti dětské medicíny jde o relativně novou oblast, kde zkušeností a praxe stále přibývá. Hodnocení psychického stavu je součástí standardů dětské paliativní péče. Tento příspěvek si klade za cíl seznámit odbornou veřejnost s možným významem zapojení psychiatrů do týmů dětské paliativní péče a nastínit konkrétní přínosy této spolupráce. Metodika Předložená zjištění vycházejí z dvouletého působení dětského a dorostového psychiatra jako konzultanta v dětském paliativním týmu. Tato zkušenost zahrnovala širokou škálu činností, od diagnostiky psychických obtíží u dětí s paliativními potřebami až po podporu rodičů, kteří se vyrovnávají s náročnými životními situacemi. Profese psychiatra byla do týmu přizvána na základě zahraničních zkušeností a při snaze zavést mezinárodní standardy do praxe. Specifika této spolupráce jsou prezentována na kazuistikách. Role psychiatra v týmu je dále podpořena znalostmi vývojových aspektů dětí v různém věku, prací s rodinnou dynamikou a konzultací s dalšími specialisty se snahou integrace psychiatrické péče do léčebného plánu pacienta, což jsou dovednosti a znalosti běžně užívané v práci dětského a dorostového psychiatra. Výsledky Psychiatrická odbornost v rámci dětské paliativní péče se ukázala být přínosnou ve více rovinách. Na úrovni pacientů byla největším benefitem možnost cíleně řešit projevy psychických obtíží, jako jsou úzkosti, deprese nebo adaptační problémy spojené s terminálním onemocněním. Mnohdy u pacientů také docházelo k psychiatrickým nežádoucím účinkům léčby kortikosteroidy či imunomodulační terapií, které mohou mít závažný charakter - deliria, agresivita. Zkušenosti ukazují, že vhodně nastavená farmakoterapie v kombinaci s terapeutickou podporou může výrazně zvýšit kvalitu života těchto pacientů. Léčba psychiatrických obtíží také často vedla ke zmírnění somatických příznaků, které psychický stav přímo ovlivňuje - dušnost, bolest. Rodiče dětí s paliativními potřebami často čelí extrémní psychické zátěži. Konzultace s psychiatrem jim pomáhaly lépe zvládat emoční vypětí, poskytovaly prostor pro ventilaci jejich obav a umožňovaly jim lépe podporovat své děti. Psychiatr rovněž pomáhal ostatním členům týmu lépe porozumět psychologickým aspektům péče o dítě a rodinu, což vedlo k lepší koordinaci a individualizaci poskytované péče. Jedním z největších přínosů byl rozvoj multidisciplinární spolupráce. Psychiatrická péče se stala organickou součástí poskytované péče týmu, což umožnilo komplexnější přístup ke každému případu. Přítomnost psychiatra přinesla nové perspektivy a často odhalila příznaky, které by jinak mohly zůstat neřešené. Závěr Zapojení dětského psychiatra do dětské paliativní péče přináší významné benefity jak pro samotné pacienty, tak pro jejich rodiny i pro ostatní členy multidisciplinárního týmu. Psychiatr může nabídnout odbornou diagnostiku a efektivní farmakoterapii, ale také lidský přístup a porozumění psychickým obtížím, které provázejí těžké životní situace. Ačkoli v oblasti dospělé medicíny je tento model spolupráce poměrně rozšířený, v dětské a dorostové psychiatrii je potřeba dalšího rozvoje a sdílení zkušeností. Limitem je také výrazně omezené množství lékařů v tomto oboru. Tento příspěvek by měl posluchače nejen inspirovat k zamyšlení nad významem psychiatrické péče v paliativním kontextu, ale také je povzbudit k větší spolupráci mezi obory. Psychiatrie tak může sehrát důležitou roli při podpoře kvality života dětí s paliativními potřebami a jejich rodin.

Handout

Abstract

Schizofrenie je vážné a komplikované psychiatrické onemocnění, které postihuje více než 1% populace. Poprvé bylo objeveno v padesátých letech minulého století psychiatrem Emilem Kraepelinem a následně terminologicky zachyceno a roztříděno dalším psychiatrem Eugenem Bleuerem. Ačkoliv hlavní příznaky tohoto onemocnění jsou poměrně dobře definovány, stále není znám jednoznačný důvod vzniku této nemoci. V minulosti byly prověřovány všechny možné teorie vzniku schizofrenie. Od biologické teorie (genetika, hypoxie plodu), psychologické (schizofenogenní matka, doube bind), sociální (vadná je společnost) až po spirituální (ďábel, exorcismus). Žádná z těchto teorií se jednoznačně nepotvrdila, takže nyní existuje společný konsensus, že vzniká díky biopsychosociálně a spirituálním vlivům. Mezi psychologicko-sociálními vlivy hraje velký význam psychoedukace. Může se jednat o psychoedukaci jedince, užší rodiny, širší rodiny a sociálního prostředí pacienta (např. keworker v chráněném bytě, dispečink záchranné stanice) a veřejnosti. Co se týká psychoedukace základní rodiny, je důležité včasné a adekvátní poskytnutí informací jejichž význam i způsob poskytnutí se bude lišit od fáze konkrétní nemoci. Je srozumitelné, že jinak se budou poskytovat informace o proběhlé první atace psychózi a jinak při chronickém průběhu samotného onemocnění. Také je dobré zvážit místo nebo lokalitu, ve které potřebné informace jsou poskytovány a také kým. Je také důležité zvážit, kdo tyto informace poskytuje, zda psychiatr daného pacienta, či zdravotní psychiatrická sestra pomocí powerpointu. Nejde totiž o pouhé zprostředkování dat obecného charakteru, naopak musí se vycházet vždy z celého rodinného kontextu a aktuální situace. Také je nezbytné si stále uvědomovat, že nevhodně podané informace v nesprávný čas a nevhodného obsahu, mohou i uškodit. Pokud toto onemocnění trvá déle a je bohužel doprovázeno opakovanými atakami, způsobuje dříve nebo později silnou únavu rodinných příslušníků až syndrom vyhoření. My přitom potřebujeme členy rodiny silné, aby břímě nemoci byli schopni stále nésti na svých bedrech. Proto autoři této prezentace, kteří jsou členy širšího týmu, vytvořili nový formát psychoedukace, který vychází z prostředí jejich terapeutické komunity. Tato komunita je určena dlouhodobým schizofrenním pacientům zatím pouze o víkendech, avšak v bližší budoucnosti bude probíhat již kontinuálně celý rok. Autoři oslovili rodiče jejich klientů, z nichž většina je pacienty Mudr. Jarolímka a nabídli jim nový tip psychoedukace. Někteří rodinní příslušníci již byli v minulosti nějak edukovány a nejevili zájem o opakování. Náš tip psychoedukace jsme prezentovali především s respektem jejich trpělivosti a únavy. Samotný formát této psychoedukace totiž tvoří dvě části a probíhá v prodlouženém víkendu od čtvrtka do neděle. První část je zaměřena především na jejich relaxaci, odpočinek, vstřícný servis, včetně stravy, ubytování a procedur atd. Jelikož naše terapeutická komunita je blízká lázním Mšené již podvakrát jsme nabídli cca 10 rodinným příslušníkům psychotických pacientů ubytování a stravu v těchto lázních. V přijímací kanceláři zároveň obdrželi nabídku antistresového balneo programu, včetně perličkových koupelí, bahenních masáží, sauny atd. Poté se vždy přemístili do objektu terapeutické komunity a tam jim byly zprostředkovány všechny validní a potřebné informace formou dialogu. Nikoliv tedy strohé přednášky o psychofarmakách, formách sociální pomoci, či psychopatologii, ale byly prezentovány příběhy jednotlivých rodin a při jejich ilustracích se vždy narazilo na daná témata. Celý psychoedukativní program vždy vede psychiatr se socioterapeutem, tedy autory této prezentace. Zatím tento psychoedukativní program byl použit dvakrát a nadále to bude probíhat vždy na jaře a na podzim každého roku. Ze strany rodinných příslušníků je pozitivně vyhodnocován, zvláště téměř bezbariérový lidský přístup terapeutů během edukace. Mnozí z nich se poprvé ocitli v prostředí terapeutické komunity, kam o víkendech jezdí jejich potomci a hodnotili to pozitivně. Psychoedukace probíhající touto formou umožňuje vycházet z konkrétních situací každé rodiny a reagovat na to. V tomto směru se pouhá psychoedukace mění téměř v rodinnou psychoterapii. Celý psychoedukativní program bude prezentován videonahrávkami výpovědí tří absolventů tohoto programu.