18. ČESKO-SLOVENSKÝ KONGRES DĚTSKÉ ANESTEZIE, INTENZIVNÍ A URGENTNÍ MEDICÍNY

Abstract

Úvod: Anestezie je neodmyslitelnou součástí moderní medicíny. U dospělých pacientů je proces anestezie velice dobře pochopen a sledován, avšak u dětí, zejména novorozenců, kojenců a batolat, představuje otázka vlivu anestetik a anestezie na vývoj mozku široce diskutované téma. Četné pokusy na zvířatech prokázaly, že vystavení anestetiku během kritického období neuronálního vývoje může mít významný vliv na neurokognitivní funkce v pozdějším životě, a to indukcí apoptózy nebo interferencí s neurogenezí. Zda lze tyto experimentální výsledky přenést na lidi zůstává kontroverzní, a toto je předmětem intenzivního vědeckého zkoumání. Metodika: Komplexní analýza vlivu anestezie na mozek dítěte na podkladě rešerše z odborné literatury a nastínění strategií, které mohou minimalizovat škodlivé účinky anestetik a anestezie na novorozence a malé děti. Výsledky: Potencionální perioperační poranění mozku dítěte je značně heterogenní a mezi klíčové faktory patří interference anestetik s neurogenezí, zánětlivá odpověď organismu na chirurgický stres, nezralá vaskularizace a potenciální neurotoxicita, zejména při prodloužené expozici anestetickým lékům. Mezi další důležitý faktor, který řada klinických studií nebere v úvahu, je základní diagnoza a komorbidity pacientů podstupujících anestezii. Všechny tyto složky jsou vzájemně provázané a jedna ovlivňuje druhou. Hlavním úkolem pediatrických anesteziologů je minimalizovat negativní vlivy anestezie na dětský mozek. Základem je zkušený pediatrický tým, hemodynamická stabilita, monitorace vnitřního prostředí a udržování fyziologických hodnot a využití pokročilých monitorovacích technik - NIRS, EEG a entropie. Závěr: I přes to, že dosavadní výsledky preklinických a klinických studií jsou nejednoznačné zejména pro jejich heterogenitu, nelze brát negativní účinky anestetik na kognitivní funkce a behaviorální problémy na lehkou váhu. V naší anesteziologické praxi bychom vždy měli zvážit riziko a benefit anestezie a k pacientovi přistupovat individuálně. Při dlouhodobých a opakovaných expozicích celkové anestezii minimalizovat dávky proapoptotických anestetik a využívat techniky regionální anestezie.

Abstract

Pracoviská urgentného príjmu sú jedným z miest, kde sa poskytuje neodkladná zdravotná starostlivosť. Spoločensko – ekonomická požiadavka zvyšovania produkcie za čo najkratší čas doľahla aj na medicínu, pričom dopadá aj urgentné príjmy. Požiadavky na urgentné príjmy sú na vzostupne a to zo strany poskytovateľov záchrannej zdravotnej služby ako aj zo strany ústavných zariadení. Cieľom sa zdá byť nevytvárať fenomén úzkeho hrdla pre záchrannú zdravotnú službu, prioritné stavy a súčasne nezahlcovať zložky ústavnej starostlivosti. Osobitnou skupinou sú pacienti, ktorí povahou svojich ťažkostí patria do starostlivosti všeobecného lekára a dožadujú sa starostlivosti na urgentným prijme. Je možné konštatovať určitú zraniteľnosť systému neodkladnej zdravotnej starostlivosti, najmä na úrovni zahltenia systému pri určitom nepomere medzi dopytom a kapacitou priepustnosťou. Spoločnosť si nárokuje bezprahovosť a komplexnosť v krátkom čase. Urgentné príjmy by mali odpovedať na dopyt adresnosťou svojej starostlivosti a vyslovením odkladnosti niektorých vyšetrení v intenciách správnej medicínskej praxe. Špecialisti pracujúci na detských urgentných príjmov potrebujú špeciálnu prípravu aj osobitnú starostlivosť. Je dlhodobo neudržateľné mať segment zdravotníctva, ktorý sa musí správať bezprahovo pričom je práve takto zneužiteľný a jeho adresnosť je vymáhaná iba medicínsky na mieste. Aplikačná prax ukazuje, že je možné určité triedenie a adresné smerovanie v čase svojvoľného rozhodovania pacienta, resp. ešte v prednemocničnom prostredí. Pre urgentnú medicínu zameranú na detský vek je nevyhnutné aby mala atribúty adresnosti, včasnosti a správnosti. Nástrojmi na dosiahnutie týchto cieľov sú otvorenosť pre moderné technológie, aplikácie s umelou inteligenciou, starostlivosť o zamestnancov a adekvátne legislatívne krytie a špecifická kompatibilita pracovísk na národnej aj medzinárodnej úrovni. Úplná dosiahnuteľnosť týchto cieľov asi nie je možná ale sme povinní k ním smerovať.

Abstract

Úvodní přenáška je věnována historii a současným výzvám v péči o kritický nemocné děti, kdy ještě na začátku 20.století se až 50% dětí nedožilo 15 let. Situace se začala měnit až po 2. světové válce. V rozvojových zemích nyní mortalita přesahuje 12 až 30 %,v rozvinutých zemích se pohybuje kolem 4,5 %. Na tom se podílí řetězec fungující přednemocniční péče, akutní péče při příjmu dítěte do nemocnice, intenzivní a perioperační péče včetně specializované dětské anestezie, která umožnila rozvoj složitých chirurgických výkonů u kriticky nemocných dětí. Až 20 % dětí, které strávily pobyt na JIP propouštíme š dlouhodobým kognitivním, motorickým a neurologickým deficitem. Výsledný outcome závisí na multidisciplinárním přístupů, na souhře zajištění komplexní léčby a péče nejen během hospitalizace, ale i po propuštění dítěte. Velká část dělení je věnována současným problémům a výzvám, které před nás staví rozvoj digitalizace, nových technologií, ale i vytváření a dodržování protokolu při zajištění péče o kritický nemocné děti.

Abstract

Vývoj transplantace jater u dětí Jana Blažíková, Dagmar Kobesová Oddělení dětské intenzivní medicíny Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha Úvod: V roce 1995 byl v IKEM v Praze zahájen program transplantací jater u dospělých a ještě v tomtéž roce byla provedena i první transplantace u dítěte. Redukovaný štěp byl poprvé transplantován v roce 1998, téhož roku byla provedena i první splitová transplantace. Štěp od živého dárce byl transplantován v roce 2003. Od roku 2007 byl transplantační program jater u dětí rozšířen i na skupinu nejmenších dětí s hmotností pod 10 kg. V průběhu let se měnila též technika operace, od transplantace celého štěpu, přes redukovaný štěp, až po redukovaný štěp od živého dárce či techniku splitování štěpu dvěma příjemcům, která je v současné době využívána nejčastěji. Cíle: Cílem přednášky je poukázat na závažnost problematiky dětských transplantací jater. Kromě náročné ošetřovatelské péče v pooperačním období vyžadují děti po úspěšné transplantaci celoživotní medikamentózní léčbu, dispenzarizační péči a režimová opatření. Metody: Prezentace účelově vybraných kazuistik demonstrujících vývoj dětských transplantací jater v ČR. Výsledky: V přežití štěpů i samotných pacientů bylo postupně dosaženo srovnatelných výsledků s ostatními světovými centry, celkové přežití po elektivních výkonech je 81 % a po urgentních transplantacích 74 %. Od roku 2007 bylo v ČR provedeno 224 transplantací u 189 dětí, z toho 55 transplantací u dětí s hmotností pod 10 kg . Závěr: Transplantace jater u dětí jsou jedním z nejsložitějších výkonů v dětské medicíně a vyžadují multioborovou spolupráci nejen dětských pracovišť. Zavedení a stabilizace transplantačního programu jater u dětí včetně nejnižší věkové kategorie trvala celkem 13 let.

Abstract

Úvod: v příspěvku jsou prezentována specifika péče o dětské pacienty po transplantaci jater včetně komplikací, kterými trpí naprostá většina těchto pacientů. Důraz je kladen na mezioborovou spolupráci a v případě pacientů po Tx jater i mezi nemocnicemi. Metodika: data z informačního nemocničního systému, osobní zkušenost Závěr: představení vysoce specializované péče o velmi specifickou skupinu pacientů vyžadujících intenzivní nebo resuscitační péči.

Abstract

Anotace: Hodnocení bolesti, syndromu z odnětí léčiva a deliria u dětských pacientů představuje klíčovou součást pediatrické a neonatologické péče. Optimalizace managementu bolesti je také důležitým faktorem pro snížení výskytu syndromu tzv. „po-jipové péče“ (PICS) podle literatury z posledních let. U dětí a novorozenců je diagnostika obtížná vzhledem k omezené schopnosti verbální komunikace, proto jsou využívány standardizované skórovací nástroje, které umožňují objektivizaci stavu. Pro hodnocení bolesti se podle věku dítěte uplatňují různé metody – od behaviorálních škál u novorozenců a kojenců až po sebehodnotící nástroje u starších dětí. Syndrom z odnětí léčiva se vyskytuje po dlouhodobém podávání opioidů, benzodiazepinů či jiných sedativ a u novorozenců také v souvislosti s prenatální expozicí. Delirium je častou komplikací zejména na dětských jednotkách intenzivní péče a je spojeno s významnou morbiditou. Hodnotí se pomocí validovaných nástrojů. Včasná a přesná diagnostika těchto stavů umožňuje cílenou intervenci, snižuje riziko komplikací a zlepšuje výsledky léčby. Součásti prezentace bude přehled vhodných dostupných hodnotících škál/nástrojů.

Abstract

Ve Fakultní nemocnici v Motole ročně provedeme okolo 12 tisíc anestezií u pediatrických pacientů, všichni tito pacienti musí mít zajištěn žilní vstup (minimálně periferní žilní kanylu). Některé operační výkony a při některých diagnózách je nutné pacienta zajistit centrálním žilním katetrem. Ročně v dětské části nemocnice zavedeme okolo 900 centrálních žilních katetrů (v 16% se jedná o katetry střednědobé). Volbu cévního vstupu pro pediatrického pacienta ovlivňuje mnoho faktorů (věk, diagnóza, léčebný plán - charakter podávaných léčiv, doba, po kterou bude katetr zaveden, preference pacienta/rodiče a v neposlední řadě i zkušenosti a možnosti týmu, který vstup zavádí). Prezentace představuje aktuální trendy a zkušenosti našeho Týmu pro zavádění cévních vstupů se zajištěním a péčí o cévní vstupy u dětí obecně, specificky pak péči o PICC a CICC/FICC.

Abstract

Fyzioterapie na ICU je nedílnou součástí multidisciplinární péče. Nejčastěji terapie směřuje k podpoře respirace, pohybových funkcí a mobility. Svou významnou pomoc však může fyzioterapeut poskytnout také v orofaciální oblasti. Orofaciální oblast nelze oddělit od zbytku těla. Změny svalového tonu, citlivosti, propriocepce, patologické posturální nastavení a respirační dysfunkce v těle se automaticky projeví v orofaciální oblasti. To pak může vést například k dysfagiím, řečovým poruchám a dyskomfortu pacienta. Naopak poruchy v orofaciální oblasti mohou vyústit v poruchy jiných systémů. V orofaciální oblasti je potřeba stimulovat nebo naopak inhibovat svalové napětí, dle klinického nálezu. Z facilitačních metod využíváme taktilní stimulaci, vibrace, protažení, slovní pokyn nebo autostimulaci pro inhibici pak manuální uvolnění nebo míčkování. Fyzioterapie se také věnuje stimulaci pohybů jazyka, čelisti a žvýkacích a polykacích vzorů. Významnou roli hraje fyzioterapie a ergoterapie také u poruch senzorická integrace. Je to proces, díky němuž mozek získává informace ze všech smyslů, rozeznává je, třídí, interpretuje, integruje je mezi sebou a odpovídá adekvátní adaptační reakcí. Tyto problémy mohou vyústit k poruchám s příjmem potravy.

Abstract

Centrum provázení je součástí péče o rodiny dětí ve vážném zdravotním stavu. Zdravotně-sociální pracovníci Centra provázení se do procesu péče zapojují již od samého počátku hospitalizace dítěte, často na jednotkách intenzivní péče. Jejich hlavní rolí je psychická podpora rodičů, krizová stabilizace a praktická pomoc v období, které je pro rodinu mimořádně náročné. V rámci své práce pomáhají rodičům orientovat se v nové situaci – jak v porozumění zdravotnímu stavu dítěte a komunikaci s lékaři, tak v řešení každodenních záležitostí, jako je péče o další děti nebo sladění péče s pracovním životem. Dle vývoje zdravotního stavu dítěte se role Centra provázení dále rozšiřuje o podporu při zajišťování návazných zdravotních a sociálních služeb, orientaci v možnostech finanční podpory od státu i neziskového sektoru a zprostředkování potřebných pomůcek a dalších forem praktické pomoci. Přednáška přiblíží konkrétní přínosy mezioborové spolupráce v prostředí intenzivní pediatrické péče a představí model psychosociální podpory, který Centrum provázení v praxi realizuje.

Abstract

Hypertenzní krize představuje akutní stav charakterizovaný výrazným zvýšením krevního tlaku, který může vést k poškození cílových orgánů. U dětí je výskyt hypertenze vzácnější než u dospělých (1–4 %), avšak její závažnost je umocněna častou sekundární etiologií, zejména renálními nebo endokrinními poruchami. V prostředí dětské intenzivní péče se hypertenzní krize může manifestovat jako emergentní stav vyžadující okamžitou intravenózní terapii, nebo jako urgentní stav bez strukturálního poškození orgánů. Léčba se řídí závažností stavu – u emergentních krizí je nutná řízená redukce tlaku, zatímco u urgentních stavů postačuje perorální terapie. Výběr antihypertenziv musí reflektovat věk dítěte, komorbidity a farmakodynamické vlastnosti léčiv. Včasná identifikace a adekvátní léčba hypertenzní krize u dětí je klíčová pro prevenci dlouhodobého poškození cílových orgánů a zlepšení prognózy. Důraz je kladen na multidisciplinární přístup, zahrnující pediatra, nefrologa a intenzivistu. Klíčová slova: hypertenze, hypertenzní krize, děti, intenzivní péče, emergentní stav, antihypertenziva.

Abstract

Cévní mozková příhoda u dětí je relativně vzácné, avšak vysoce závažné onemocnění, s incidencí ve vyšších desítkách případů za rok v ČR. Včasná diagnostika a adekvátní intenzivní péče jsou klíčové pro snížení neurologických následků a podporu dlouhodobé neurorehabilitace. Přednáška se zaměří na současný stav neurointenzivní péče dětí v ČR, s důrazem na časné rozpoznání klinických příznaků, indikaci zobrazovacích metod, endovaskulárních intervenčních metod a prevenci sekundárního poškození mozku. Zvláštní pozornost bude věnována výzvám, které přináší raritní výskyt dětské CMP - od omezené dostupnosti zkušeností a evidence-based doporučení až po nutnost adaptace postupů určených primárně pro dospělou populaci. Zásadní je dostupnost specializovaných center a specialistů zabývajících se touto problematikou v dětském věku. Cílem přednášky je poskytnout přehled o možnostech a limitech neurointenzivní péče dětí po CMP v ČR.

Abstract

Úvod Cévní mozková příhoda (CMP) u dětského pacienta je vzácná, avšak klinicky závažná jednotka s vysokým rizikem mortality a morbidity. Perioperační péče v situacích, kdy dítě s CMP podstupuje akutní či plánovaný chirurgický výkon, je mimořádně náročná. V literatuře je popis těchto situací limitovaný a doporučení jsou často extrapolována z dospělé populace. Proto předkládám kazuistiky, které ilustrují nejčastější výzvy v anesteziologické péči těchto pacientů a poukazují na klíčové body multidisciplinární spolupráce. Metodika Retrospektivně prezentuji dvě kazuistiky dětských pacientů se stanovenou diagnózou CMP, kteří byli v období 2022–2024 operováni na našem pracovišti. Popisuji jejich předoperační stav, volbu anesteziologické techniky, intraoperační průběh a specifické komplikace. Zaměřuji se na rozhodovací procesy týkající se vazoaktivní podpory, ventilace a strategie udržení mozkové perfuze. Výsledky Perioperační management zahrnoval několik klíčových oblastí: Anesteziologická strategie – volba farmak s minimálním vlivem na intrakraniální tlak, pečlivá titrace dávkování a průběžné hodnocení hloubky anestezie. Hemodynamická stabilita – kontinuální invazivní monitorace, včasné nasazení vazopresorů při hypotenzi a prevence hypoperfuze mozkové tkáně. Respirační management – zajištění normoventilace až mírné hyperventilace podle aktuálních klinických parametrů a snaha o udržení optimální oxygenace. Neuroprotektivní opatření – udržení normotermie, normoglykémie a prevence sekundárního inzultu (hypoxie, hypotenze, hyperkapnie). Pooperační péče – okamžitý přesun na dětskou JIP, pokračující monitorace neurologického stavu, úprava analgezie a včasné zapojení rehabilitačního týmu. Diskutuji organizační a klinické aspekty perioperační péče, včetně nutnosti jasně definovaných postupů a efektivní komunikace mezi anesteziology, neurochirurgy, intenzivisty a sálovým personálem. Právě mezioborová spolupráce a rychlost rozhodovacího procesu jsou zásadní pro dobrý klinický výsledek. Závěr Naše zkušenost ukazuje, že i přes vzácnost tohoto onemocnění je nutné mít připravené standardizované algoritmy pro akutní management dětské CMP, včetně jasných doporučení pro anesteziologickou a intenzivní péči. Individualizovaný přístup, založený na patofyziologii dětské CMP a specifických potřebách pacienta, zůstává klíčovým faktorem úspěšné terapie.

Abstract

Úvod: Cévní mozková příhoda v dětském věku se vyskytuje vzácně, přesto patří mezi deset nejčastějších příčin dětské úmrtnosti a rozvoje trvalého neurologického deficitu. Etiologie se v dětském věku ve srovnání s dospělým značně liší, přesto v akutní péči je logické aplikovat obdobné léčebné postupy, včetně rekanalizačních technik. Cíl: Cílem našeho projetku byla analýza dat dětských pacientů po ischemické cévní mozkové příhodě (iCMP) a hodnocení získaných údajů ve vztahu k možnostem využití rekanalizační terapie v dětském věku. Metodika: Jednalo se o monocentrickou retrospektivní studii. Hodnocené parametry byly mimo jiné zobrazení CNS v časovém okně, časová prodleva od prvních symptomů ke stanovení diagnózy, etiologie, komplikace rekanlizační terapie. Výsledky: Do studie bylo zavzato 77 pacientů. Rekanalizační terapie proběhla u 18 dětí. U čtyř pacientů do 6ti let; u devíti do 10 let včetně a čtyři byly nad 15 let. Ani u jednoho nedošlo ke komplikacím. 34 pacientů mělo zobrazení mimo časové okno (44%), u osmi proběhlo MRI mozku (19%). U 44 pacientů (57%) byla zjištěná postinfekční vaskulopatie. U 27 pacientů trvalo správné stanovení diagnozy více než 24 hodin (35%). U posledních 15ti pacientů podstoupilo zobrazení CNS v časovém okně 60% pacientů (9 z 15). Závěry: Z našich zkušeností zavedení doporučených postupů a jasné stanovení pravidel multioborové spolupráce výrazně zvýšilo kvalitu péče o pacienta. Data potvrdila bezpečnost rekanalizační terapie v dětském věku.

Abstract

Pediatrické transporty a komplexná starostlivosť o predčasne narodené deti Predčasný pôrod je jednou z najzávažnejších výziev modernej neonatológie. Každý gram telesnej hmotnosti, každý deň strávený v maternici a každá minúta po narodení má potenciálne zásadný vplyv na prežitie a dlhodobý vývoj novorodenca. Prednáška „Každý gram sa počíta“ sa zameriava na špecifiká urgentného transportu predčasne narodených detí a na následnú starostlivosť o túto mimoriadne zraniteľnú skupinu pacientov. Kvalitný neonatálny transport je kritickým prvkom systému starostlivosti o novorodencov, najmä pri predčasných pôrodoch mimo perinatologických centier. Cieľom prednášky je priblížiť účastníkom význam včasného, bezpečného a odborne zvládnutého transportu v súlade s princípom tzv. „in utero“ transportu, ako aj postupy v prípade, že k nemu nebolo možné pristúpiť. Predstavíme si základné zásady stabilizácie dieťaťa pred transportom, špecifiká vybavenia neonatálnych transportných tímov a význam multidisciplinárnej spolupráce v teréne i v rámci nemocničného prostredia. V druhej časti prednášky sa budeme venovať špecifikám starostlivosti o predčasne narodené deti po príchode do perinatologického centra. Rozoberieme si individualizovaný prístup k liečbe, význam minimálne invazívnej starostlivosti, podporu dýchania, výživy, termoregulácie a neuroprotekcie. Nezabudneme ani na podporu rodičov a význam „family-centered care“ prístupu, ktorý kladie dôraz na aktívne zapojenie rodiny do starostlivosti o dieťa od prvých hodín po pôrode. Zvláštny dôraz bude kladený na to, ako aj malé rozdiely v hmotnosti a včasnosti zásahu môžu mať zásadný dopad na prognózu a kvalitu života dieťaťa. Preto „každý gram“ – či už vo význame telesnej hmotnosti, alebo v prenesenom význame – naozaj hrá rolu. Prednáška je určená pediatrom, neonatológom, pracovníkom záchranných zložiek, sestrám na JIS a všetkým odborníkom zapojeným do starostlivosti o novorodencov. Zameraná je na prehĺbenie porozumenia kritických momentov v starostlivosti o predčasne narodené deti a zdieľanie osvedčených postupov, ktoré môžu zlepšiť výsledky liečby.

Abstract

V rámci intenzivní péče se velmi často setkáváme s pacienty se závažným respiračním selháním. Průběh onemocnění může být rychlý a může být provázen řadou komplikací. Součástí léčby respiračního selhání jsou různé formy oxygenoterapie, neinvazivní a invazivní umělá plicní ventilace a tzv. rescue postupy, jako jsou aplikace inhalačního oxidu dusnatého či pronační poloha. V případech, kdy tyto způsoby terapie selhávají, je nezbytná mimotělní podpora životních funkcí. V předkládané kazuistice se věnujeme závažnému průběhu pneumonie u šestiletých dvojčat, u kterých bylo z důvodu kritických plicních funkcí nutné připojení na mimotělní oběh s membránovou oxygenací (ECMO). Zatímco u dívky probíhala hospitalizace i terapie bez závažnějších komplikací, ECMO podpora byla ukončena sedmý den a umělá plicní ventilace jedenáctý den, u chlapce byla hospitalizace komplikována septickým šokem, závažným krvácením s nutností opakovaných revizí hrudní dutiny a renálním selháním vyžadujícím kontinuální veno-venózní hemodialýzu. ECMO podpora byla nutná do 26. dne a umělá plicní ventilace do 34. dne od přijetí. Součástí prezentované kazuistiky jsou specifika ošetřovatelské péče v průběhu podpory pomocí ECMO.

Abstract

Epiglotitis je akutní zánětlivé onemocnění hrtanové příklopky, které může vést k život ohrožující obstrukci dýchacích cest. Po zavedení očkování proti Haemophilus influenzae typu b došlo k poklesu výskytu u dětí, avšak onemocnění mohou vyvolat i jiné patogeny, například Streptococcus pyogenes. Prezentujeme případ 15letého chlapce s akutní epiglotitidou způsobenou tímto původcem. Klinický obraz zahrnoval náhlou bolest v krku, horečku, dysfagii a neschopnost polykat sliny. Po neúspěšné orotracheální intubaci byla provedena nasotracheální intubace s pomocí flexibilního bronchoskopu a pacient byl napojen na umělou plicní ventilaci. Léčba zahrnovala širokospektrální antibiotika, kortikosteroidy a intenzivní hydrataci. Multidisciplinární přístup a včasné zajištění dýchacích cest vedly k úspěšné stabilizaci stavu. Po extubaci byl pacient postupně převeden na perorální příjem a v dobrém stavu propuštěn s doporučením ambulantní péče. Klíčová slova: epiglotitis, intubace, ošetřovatelská péče 1. ÚVOD Na jednotku pediatrické resuscitační a intenzivní péče byl přijat 15letý chlapec se závažnou akutní epiglotitidou. Přeložen byl ze spádové nemocnice po rychlém zhoršení stavu. 2. METODY Metodou sdělení bude kazuistika, kde představíme data získaná studiem chorobo-pisu pacienta, týkající se léčby a ošetření v průběhu hospitalizace na oddělení pediatric-ké resuscitační a intenzivní péče (OPRIP-A). 3. ZÁVĚR Pacient s epiglotitidou etiologie Strepto-coccus pyogenes byl úspěšně léčen kombinací antibiotické terapie, kortiko-steroidů a podpůrné léčby. Po stabilizaci stavu a extubaci byl ve zlepšeném celkovém stavu přeložen zpět na spádové pracoviště k dokončení léčby a další péči.

Abstract

Úvod: Dárcovství orgánů u dětských pacientů je vzácné a zároveň nesmírně citlivé téma, které s sebou nese hluboké etické, emocionální i profesní výzvy. Ve srovnání s dospělými je počet dětských dárců výrazně nižší. V loňském roce jsme na našem oddělení pečovali o čtyři děti, u nichž byla diagnostikována smrt mozku, a které byly zařazeny do transplantačního programu. Tyto děti daly šanci na nový život devíti příjemcům. Přednáška se zaměřuje nejen na péči o dítě, kadavera, ale především na podporu rodin v těchto extrémně náročných situacích. Důležitým tématem je také péče o zdravotníky, kteří jsou součástí tohoto procesu a čelí jeho psychické náročnosti. Sdílíme zkušenosti, výzvy, jak vést citlivou komunikaci a poskytovat podporu, i když srdce bolí.. Metodika: Sdělení čtyř kazuistik z našeho oddělení, krátké video. Závěr: Sdílená radost, dvojnásobná. Sdílená bolest, poloviční. Abychom byli citliví, ale zároveň i silní pro zvládání naší profese, chceme sdílet.

Abstract

Abstrakt Úvod Sepse a septický šok u kojenců představují závažný stav s vysokou mortalitou, který vyžaduje rychlou diagnostiku a intenzivní terapii. Zvláštní pozornost je nutná u pacientů se závažnou vrozenou srdeční vadou, u nichž je riziko komplikací výrazně vyšší. Metody Prezentujeme kazuistiku 8měsíčního chlapce s anamnézou pulmonální atrézie, po hybridní valvuloplastice v novorozeneckém věku, přijatého na naše pracoviště v těžkém stavu s respirační insuficiencí, hypoxií a známkami dehydratace. Výsledky(kazuistika) Pacient byl přijat 28. 1. 2025 s tachypnoí, hypoxií a alterovaným vědomím. Vstupně byla zajištěna umělá plicní ventilace, provedeno CT a laboratorní vyšetření, kde bylo zjištěno hemoperitoneum. Následně byla indikována urgentní operace s nálezem subhepatálního abscesu a purulentního obsahu v dutině břišní. Po operačním výkonu byl ponechán na UPV s oběhovou podporou. Progrese septických parametrů vedla 5. 2. 2025 k reoperaci s nálezem seropurulentní peritonitidy, při které byla provedena ileostomie a appendektomie. Následně došlo k postupné stabilizaci stavu, extrakci drénů a časné extubaci. Laboratorní hodnoty se normalizovaly a ileostomie byla funkční. Pacient byl přeložen do FN Motol 19. 2. 2025 k dalšímu sledování. Závěr Kazuistika dokumentuje závažný průběh septického šoku u kojence se závažnou vrozenou srdeční vadou. Včasná chirurgická intervence a komplexní intenzivní péče byly zásadní pro přežití pacienta. Tento případ ukazuje nutnost mezioborové spolupráce a význam časné diagnostiky a opakované chirurgické revize při progresi septických komplikací.

Abstract

Abstrakt Úvod: Neurokognitivní rehabilitace představuje soubor terapeutických postupů zaměřených na podporu vývoje a obnovu kognitivních funkcí u dětí hospitalizovaných na ARO/JIP, které jsou ohroženy rozvojem deficitu v důsledku závažného onemocnění, úrazu či dlouhodobé sedace. Cíl: Cílem prezentace je přiblížit metody a přínosy neurokognitivní rehabilitace u dětských pacientů a ukázat možnosti využití v praxi. Metodika: Prezentace vychází z klinických doporučení, kazuistiky, která ilustruje praktické postupy a výsledky. Krátká prezentace pacienta do traumatu CNS, jeho postupný trénink kognice od extubace do propuštění, zhodnocení pacienta s odstupem času. Výsledky: Neurokognitivní rehabilitace prokazatelně zlepšuje pozornost, paměť, exekutivní funkce. Závisí na individuálním přístupu, multidisciplinární spolupráci a zapojení rodiny. Závěr: Začlenění neurokognitivní rehabilitace do intenzivní péče přispívá k obnově kvality života a reintegraci dítěte do rodinného i školního prostředí. Klíčová slova: neurokognitivní rehabilitace, kognitivní funkce, multidisciplinární spolupráce

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Správně vedená kvalitní analgosedace u dětí by měla být běžnou součástí moderní urgentní medicíny – jak na urgentních příjmech, tak v rámci přednemocniční péče. Dětský pacient má právo na účinnou, individuálně nastavenou analgosedaci, s ohledem na jeho věk, klinický stav, bolestivosti plánované procedury či závažnosti traumatu. Proto byly vypracovány standardy a doporučení pro bezpečnou analgosedaci u akutních stavů u dětí vedenou i lékaři ne-anesteziology, s cílem minimalizovat případná rizika s tím spojená, ale zároveň možností rozšířit tyto postupy do běžné praxe. Následující sdělení bude zaměřené na seznámení se s těmito postupy, s důrazem na bezpečnost pacienta, včetně monitorace či nutnosti individuálního nastavení léčby – od výběru vhodné medikace či zapojení nefarmakologických technik. Přenechme analgosedaci formou manuální restrikce historii a pojďme posunout moderní postupy na úroveň každodenní praxe.

Abstract

Hlavním cílem sdělení je přehled indikací a přínosu jednotlivých zobrazovacích metod u dítěte s poraněním hlavy z pohledu dětského radiologa. Poranění hlavy s nízkým až středním rizikem nitrolební léze je u dětí relativně běžné. V provozu dětských urgentních příjmů a ambulancí je někdy obtížné určit, zda stav pacienta vyžaduje zobrazení, případně které. Nejpřínosnější zobrazovací metodou v diagnostice akutního kraniotraumatu je výpočetní tomografie (CT) bez použití kontrastní látky (nativní). V některých případech má své místo i magnetická rezonance (MR). Není však metodou první volby v akutní fázi. Dle aktuálně platných Národních radiologických standardů (NRS) a indikačních kritérií pro dětskou skiagrafii je prostý rentgenový snímek lbi u traumatu zařazen mezi neindikovaná vyšetření. Mnohé zahraniční i tuzemské studie prokázaly nízkou senzitivitu tohoto vyšetření. Přesto se s ním v praxi stále setkáváme. Většina pacientů s fissurou lbi má normální nález na CT. Naopak někteří pacienti s patologickým nálezem na CT nemají frakturu lebky. CT by tedy nemělo rutinně nahrazovat dříve hojně využívané rentgenové snímky, přestože dávka ionizujícího záření dnes může být i na CT velmi nízká. U dětí do tří let věku a nespolupracujících starších pacientů je pro CT vyšetření nutná celková anestezie nebo analgosedace. Sdělení je přehledem možností zobrazovacích metod s ohledem na mechanismus úrazu, stav a věk pacienta a snahu o minimalizaci ionizujícího záření. Zabývá se zejména skupinou pacientů s lehkým poraněním hlavy, kde se nejčastěji setkáváme se spornými indikacemi. Klíčová slova: zobrazovací metody, zobrazení, kraniotrauma, snímek lbi, rentgen, CT, intrakraniální poranění, dítě

Abstract

Úrazy hlavy patří mezi jedny z nejčastějších úrazových diagnóz, se kterými se (nejen) u dětských pacientů v urgentní medicíně setkáme, ať už se jedná o pacienty přicházející po vlastní ose, tak i o pacienty přivezené k ošetření cestou záchranné služby. Úrazové mechanismy se dle věkových skupin různí – od pádů z přebalovacích pultů u nejmenších dětí přes úrazy v ebrietě u adolescentů až po dopravní nehody napříč věkovým spektrem dětských pacientů (0-18 let). Někdy však může být obtížné, zejména v medicíně prvního kontaktu, rozpoznat, zda se jedná opravdu o závažný život ohrožující úraz, nebo zda je to "pouhá" komoce. V rámci přehledového sdělení se zaměříme na to, jak rychle a efektivně rozeznat znaky, které poukazují spíše k úrazům, které potřebují akutní dovyšetření a případně i invazivní řešení, a jak je začlenit do klinické praxe.

Abstract

Na Oddělení dětské intenzivní medicíny Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze se při výkonu povolání setkáváme s pacienty, kteří při léčbě svého onemocnění vyžadují multioborovou spolupráci. Časté jsou mimo jiné poranění hlavy a mozku, která vyžadují chirurgický zákrok, stejně jako pacienti se selhávající funkcí jater. Oba tyto případy spojuje nutnost využití nejmodernějších IT technologií, 3D modelaci a 3D tisk. Obsahem prezentace je shrnutí této problematiky, rekapitulace užívaných aktuálních moderních metod a analýza novinek. Pro zpracování článku bylo využito studium odborné literatury, online zdrojů a strukturované rozhovory s kolegy z Neurochirurgie ÚVN/FTN za neurochirurgickou část tématu a s kolegy z IKEM za transplantační část tématu. Výsledkem je přehled uvádějící do tématu, analyzující aktuálně dostupné a využívané metody a nástin možné aktualizace v budoucnu.

Abstract

Cílem prezentace je seznámit posluchače se základním rozdělením vrozených srdečních vad a se spektrem výkonů prováděných v Dětském kardiocentru FN Motol, zejména na pracovištích dětské kardiochirurgie a intervenční kardiologie. Přehledně budou představeny jednotlivé skupiny VSV, jejich stručná charakteristika a principy léčby. Součástí prezentace bude také přiblížení specifik práce s dětským pacientem v akutním ohrožení života, kdy je zásadní úzká mezioborová spolupráce. Na léčbě vrozených srdečních vad se podílí nejen kardiochirurg a intervenční kardiolog, ale také tým anesteziologů, perfuzionistů a specialistů zajišťujících intenzivní péči před i po výkonu. Nedílnou součástí péče je rovněž spolupráce s rodinou pacienta, která hraje klíčovou roli v procesu léčby i následné adaptace dítěte

Abstract

Perioperační péče o dětského pacienta při kardiochirurgickém výkonu vyžaduje vysokou míru odbornosti a součinnosti multidisciplinárního týmu. Z pohledu anesteziologické sestry se příprava zaměřuje především na zajištění bezpečného prostředí při příjezdu dítěte na operační sál, asistenci při úvodu do anestezie a zajištění dýchacích cest. Důležitou součástí je také spolupráce při zavádění invazivních vstupů, monitorace životních funkcí a podávání léčiv dle ordinace anesteziologa. Sestra zároveň pečuje o komfort a psychickou pohodu dítěte i jeho rodiny, čímž napomáhá snižovat perioperační stres. V průběhu výkonu zajišťuje kontinuální dohled nad přístrojovou technikou a připravenost potřebného materiálu. Cílem práce je představit klíčové kompetence anesteziologické sestry v perioperačním období u dětského pacienta a zdůraznit jejich význam pro bezpečný průběh kardiochirurgického výkonu.

Abstract

Extravazace je nežádoucí komplikace, při které dochází k úniku infuzní nebo injekční látky mimo cévu do okolní tkáně. U dětí je zvláště riziková kvůli jejich jemnější cévní síti. Včasné rozpoznání, okamžitý zásah a léčba jsou klíčové pro minimalizaci poškození měkkých tkání a dalších komplikací.

Abstract

Úvod: Subdurální krvácení (SDH) je závažné neurochirurgické onemocnění, často spojené s traumatickým poraněním mozku, které může vést ke zvýšenému nitrolebnímu tlaku (ICP) a trvalému poškození mozku. V případech, kdy je nutné odstranit krevní sraženinu a snížit tlak, se provádí kraniektomie — chirurgické odstranění části lebeční kosti. Tato dočasná operace je následována kranioplastikou, což je rekonstrukční výkon, při němž se chybějící část kosti nahradí buď původní kostí, nebo umělým implantátem. Komplexní ošetřovatelská péče je klíčová pro optimalizaci výsledků a prevenci komplikací v každé fázi léčby. Cíle: Hlavním cílem tohoto abstraktu je popsat specifické oblasti ošetřovatelské péče u pacienta v průběhu celého léčebného procesu: od přijetí s diagnózou SDH, přes pooperační péči po kraniektomii, až po rehabilitaci a přípravu na kranioplastiku a následnou péči po ní. Metodika: Tento abstrakt je založen na přehledu klinických doporučení, odborných článků a zkušeností z praxe na oddělení dětské intenzivní medicíny. Pozornost je věnována monitoraci, prevenci komplikací, péči o ránu a podpoře pacienta a jeho rodiny. Výsledky a Ošetřovatelské intervence: Kontinuální sledování neurologického stavu (GCS, pupilární reakce), středního arteriálního tlaku (MAP) pro udržení adekvátního mozkového perfuzního tlaku (CPP). Pacient je polohován se zvýšenou hlavou (30°). Prevence infekce a vzniku dekubitů. Edukace pacienta a rodiny (Vysvětlení stavu, rizik a omezení např. nutnost nošení ochranné helmy), příprava na operaci kranioplastiky. Podpora časné mobilizace, rehabilitace motorických a kognitivních funkcí. Příprava na operaci: Péče o pokožku hlavy, zajištění psychické pohody pacienta. Pooperační péče: Monitorace vitálních funkcí, sledování rány a příznaků infekce nebo tvorby hematomu. Edukace po propuštění: Pokyny pro péči o ránu, rozpoznání varovných příznaků (bolest, otok, výtok), doporučení pro fyzickou aktivitu. Závěr: Komplexní a strukturovaná ošetřovatelská péče je nepostradatelná pro pacienta se subdurálním krvácením, který podstoupil kraniektomii a kranioplastiku. Zahrnuje specializovanou monitoraci, prevenci širokého spektra komplikací, pečlivou péči o chirurgickou ránu a psychosociální podporu. Cílená a individuální péče přispívá ke snížení morbidity, zkrácení doby hospitalizace a zlepšení kvality života pacienta po propuštění.

Abstract

Úvod: Dětská sestra je název zdravotnického povolání. Dětská sestra je především živá bytost, která má přesnou definici v zákoně, vzdělávací programy na různých typech škol, kompetence co smí a nesmí a také předpoklady a vlastnosti pro výkon svého zaměstnání. Ať už se v průběhu let měnil její název, a zvláště systém vzdělávání, její role je stále stejná. Péče o děti zdravé v rámci prevence, péče o děti nemocné, pomoci jim k uzdravení či zmírnění utrpení. Cíl: Cílem naší přednášky je nahlédnout na práci dětské sestry na oddělení pediatrické resuscitační a intenzivní péče ve fakultní nemocnici v Ostravě. Přiblížit ji i v několika rozmanitých rolích, a to i neformálních. Závěr: Role dětské sestry na oddělení resuscitační a intenzivní péče nespočívá jen v ošetřovatelské péči, uplatňování odborných znalostí a zkušeností, empatii a rozhodnosti, fyzické a psychické odolnosti. Její role je dramatická, komická, akční, romantická, hororová, detektivní a někdy i sci-fi. Přáním jakékoliv role je však vždy šťastný konec.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Úvod: Bolesť sa tradične chápala ako priame vedenie signálu zo somatoreceptorov do mozgu, pričom sa predpokladalo sa, že intenzita bolesti priamo závisí od rozsahu poranenia. Nové pohľady na percepciu bolesti poukazujú na viaceré zdroje a typy bolesti, význam senzitizácie centrálneho nervového systému škodlivými stimulmi a na význam pamäte na predchádzajúce udalosti. Z tohto komplexného pohľadu vychádza pre pooperačnú bolesť potreba pre-emptívnej a multimodálnej analgézie. Kardiochirurgický zákrok, tak ako aj iné chirurgické zákroky na hrudníku, prinášajú početné zdroje bolesti. Z toho vyplýva potreba multimodálnej analgézie, ktorá je súčasťou protokolov ERAS (early recovery after surgery). Princípmi multimodálnej analgézie je snaha o znižovanie opiátov, používanie neopiátových analgetík, adjuvancií, regionálnej anestézie a nefarmakologických postupov. Gabapentín je štrukturálny analóg GABA (gama-aminomaslovej kyseliny), ktorý sa na receptory GABA neviaže. Je to antiepileptikum využívané ako prvá línia liečby neuropatickej bolesti. Vzhľadom na jeho periférne a centrálne mechanizmy účinku ovplyvňujúce neuronálnu excitabilitu sa jeho použitie v posledných rokoch výrazne zvyšuje v „off-label“ indikáciách, ku ktorým patrí aj akútna pooperačná a viscerálna bolesť. Hyperalgézia, senzitizácia periférnych nociceptorov, aktivácia nešpecifických aktivačných systémov centrálneho nervového systému sa dávajú do súvislosti aj s orálnym dyskomfortom, odynofágiou, dysfágiou a následným odmietaním stravy a problémami s kŕmením u ex-prematúrnikov a dojčiat s komplexnými ochoreniami. Predpokladá sa, že gabapentín zlepšuje perorálne kŕmenie tým, že znižuje orofaryngeálny, ezofageálny, žalúdočný dyskomfort spojený s kŕmením. U novorodencov sa gabapentín využíva v liečbe chronickej bolesti a dráždivosti, ako aj u vyššie uvedenej viscerálnej hyperalgézii, hoci sú obe diagnózy stanovované per exclusionem. Gabapentín sa tiež využíva v liečbe neonatálneho abstinenčného syndrómu. V pediatrickej paliatívnej starostlivosti sa indikuje nielen v liečbe neuropatickej bolesti asociovanej s rakovinou, ale aj v liečbe dráždivosti u detí so závažným neurologickým postihnutím, u ktorých sa predpokladá neuroplastická, ako aj nociplastická bolesť, alebo viscerálna hypersenzitivita. Cieľom našej práce bolo vytvoriť protokol využívania gabapentínu u detských kardiochirurgických pacientov. Metodika: Tvorba protokolu použitia gabapentínu u detských kardiochirurgických pacientov v Detskom kardiocentre na základe dostupných literárnych údajov o využití gabapentínu 1) pre prevenciu a liečbu perioperačnej bolesti, pooperačnej nauzey a vracania, úzkosti a pooperačného delíria a chronickej pochirurgickej bolesti, 2) ako súčasti protokolov ERAS, 3) u detí s ochoreniami srdca a 4) u novorodencov a dojčiat s problémami s kŕmením. Výsledky: Protokol použitia gabapentínu v Detskom kardiocentre zahŕňa nasledovné skupiny pacientov a dávkovanie: 1) kardiochirurgickí pacienti - podávanie predoperačne: všetci pacienti starší ako 3 mesiace s normálnymi obličkovými funkciami s výnimkou pacientov so závažne zlyhanou komorou (pri diagnóze kardiomyopatia, anomálny odstup ľavej komory a pod.) – podanie jednorázovo 10-15 mg/kg/dávku p.o. (maximálne 300 mg) ráno pred operáciou spolu s premedikáciou; 2) kardiochirurgickí pacienti - podávanie pooperačne: u všetkých pacientov, ktorí dostali gabapentín predoperačne, sa pokračuje v liečbe s dávkou 10-15 mg/kg/dávku á 8 hod. počas 3 dní (max. 300 mg). Za ďalšie 3 dni sa dávka znižuje až vysadí; 3) dlhodobo hospitalizovaní pacienti ako adjuvans pri abstinenčnom syndróme, pri predpokladanej neuropatickej bolesti (dlhodobý cievny vstup, nazogastrická sonda, hrudné drény a pod.) a pri predpokladanej viscerálnej bolesti u pacientov s problematickým rozkrmovaním: 2 mg/kg/dávku á 6 hod, dávku zvyšovať do 5 mg/kg/dávku á 6 hod. s možnosťou podávať dlhodobo. Záver: Gabapentín má potenciálny priaznivý efekt pre prevenciu a liečbu akútnej pooperačnej bolesti, nauzey, vracania, úzkosti, delíria, ako aj chronickej pooperačnej bolesti. Zaraďuje sa do protokolov ERAS a stúpa jeho použitie u novorodencov a dojčiat s dráždivosťou, abstinenčným syndrómom a dysfágiou. Tvorbu protokolov a posúdenie účinkov gabapentínu môže uľahčiť stanovenie vhodných populácií pacientov, ako aj optimálneho dávkovania v kombinácii s inými analgetikami a intervenciami.

Abstract

• The importance of parameters such as cardiac output (CO), stroke volume variation (SVV), pulse pressure variation (PPV) • Introduction to the PRAM method • Comparison of PRAM and Echocardiography (with visuals), emphasizing key clinical parameters such as dp/dt and ejection fraction

Abstract

Akutní bolest hlavy je častým příznakem přivádějícím dítě k lékaři. Bolesti hlavy se v dětském věku vyskytují jako primární (idiopatické, migrény, tenzní bolesti hlavy, .…) nebo jsou příznakem jiného onemocnění, tzv. sekundární bolesti hlavy. Jejich příčiny mohou být velmi různorodé, od banálních po velmi závažné až život ohrožující stavy. Mezi nejzávažnější příčiny patří tumory, poúrazové, cévní a infekční intrakraniální patologie. Úkolem lékaře je mezi velkým počtem dětí s bolestí hlavy rozpoznat potenciální pacienty se závažným onemocněním. Nápomocné mohou být tzv. red flags, varovné příznaky upozorňující na možnou závažnou sekundární příčinu. Nejzávažnějšími red flags jsou u akutní nově vzniklé bolesti hlavy především náhlý začátek a silná intenzita bolesti hlavy, začátek bolesti hlavy po traumatu nebo fyzické zátěži, přítomnost febrilií, známek meningeálního dráždění, porucha vědomí, přítomnost jakýchkoliv fokálních neurologických příznaků, doprovodné zvracení. U pacientů s opakující se bolestí mohou naznačovat závažnější problém ranní maxima bolestí nebo noční bolesti hlavy budící ze spánku, ranní zvracení, změna charakteru známé bolesti a nedostatečný efekt analgetické terapie. Specifickými pediatrickými red flags je výskyt bolesti v předškolní věku a u nejmenších nadměrný růst obvodu hlavy. Dítě s akutní bolestí hlavy, které vyhledalo jakoukoliv formu lékařské pomoci, musí být vyšetřeno. Základem je pečlivá anamnéza se zaměřením na charakteristiky bolesti, okolnosti vzniku, doprovodné a varovné příznaky a klinické vyšetření s důrazem na zhodnocení neurologického stavu. V případě výskytu red flags by měla být dle závažnosti stavu a dostupných nálezů časně doplněna další vyšetření, především adekvátní zobrazovací vyšetření, neurologické vyšetření, krevní odběry, eventuálně další (lumbální punkce, EEG, toxikologie, ...). Bolest hlavy bez ohledu na její příčinu je vhodné léčit podáním dostatečné analgetické terapie, specifická léčba se odvíjí od vlastní příčiny stavu.

Handout

Abstract

Křeče patří mezi akutní stavy, se kterými se u dětí setkáváme poměrně často. U prolongovaných křečí se zvyšuje se intenzita mozkového metabolismu a průtok krve mozkem, dochází k edému mozku, poruše vědomí, sekundárnímu metabolickému vyčerpání mozkového metabolismu, ischémii a cytotoxickému edému, výsledkem může být trvalé poškození neuronů. Z různého pohledu můžeme křeče rozdělit na epileptické a neepileptické, na křeče s teplotou a bez teploty, na křeče fokální a generalizované. V přednemocniční a akutní nemocniční péči musíme neodkladně zajistit vitální funkce, ukončit křečový stav farmakoterapií a zároveň ruku v ruce provést základní diferenciální diagnostiku, poněvadž přibližně polovina křečí je sekundárních z poškození mozku (trauma, zánět, cévní mozková příhoda) nebo z poruchy metabolismu (hypoglykémie, hyponatrémie, hyperazotémie). Na kazuistickém sdělení autoři dokumentují terapii status epilepticus, diferenciální diagnostiku křečového stavu a také kdy a podle jakých zásad je u primárních křečí nasazena antiepileptická terapie.

Abstract

Regionální anestezie se v současné době etablovala jako standardní technika anestezie u dětí a mladistvých. Její indikace, výhody i úskalí v perioperačním období jsou známé. Profitují z nich též dětští pacienti s komplikujícími chorobami. Rozhodování o jejich užití u dětí a mladistvých s komplikujícím neurologickým onemocněním, kteří podstupují operace, je složité. Posouzení pro a proti vychází ze znalosti základního onemocnění, jeho průběhu a perspertivy. Rozhodování komplikuje též nedostatek EBM- validních informací v dané oblasti.Prezentace se snaží ukázat aspekty, které by měl/a anesteziolog/ anestezioložka posoudit tak, aby RA byla pro konkrétního operanta přínosem.

Abstract

Sdělení se bude zaobírat specifiky anestezie u pacientů v dětském věku podstupující neurochirurgický zákrok. Vyjma standardní neuroanesteziologickou problematiku budou probrány anatomické, fyziologické a farmakokinetické odlišnosti těchto pacientů s důrazem na odlišné spektrum diagnóz a tím související postupy prováděné ve vysoce specializovaných centrech. Cílem přednášky není obsáhnout celou problematiku neuroanestezie u dětí, spíše však je koncipována jako sdělení ’’od mladých pro mladé,’’ aby se snad začínající kolegové v prvních setkáních s těmito pacienty cítili pokud možno komfortně a věděli, na co si dát pozor.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Přednáška se zaměří na problematiku agresivního chování adolescentů v prostředí urgentního příjmu. Uvedeme příčiny agresivity, jejich projevy a mechanismy vzniku. Zaměříme se zejména na agresivní intoxikované a psychiatrické pacienty, ale ukážeme si i případy, kdy se kombinuje agresivita se somatickým problémem. Zmíníme se o významu avíza při transportu agresivního pacienta do nemocnice. Bude diskutována role urgentního týmu při zvládání akutní agrese, význam prevence eskalace konfliktu i způsoby bezpečné intervence, ať už farmakologické nebo nefarmakologické. Budeme hledat přístup, který umožní zvládnout agresivního pacienta s respektem, ale zároveň bez ohrožení bezpečnosti personálu a okolí. Přednáška nabídne také kazuistiky z praxe, které ilustrují nejčastější situace a možnosti řešení.

Abstract

Sebevražedné chování u dětí a adolescentů představuje v poslední době závažný celospolečenský i zdravotnický problém jehož prevalence roste. Přednáška zahrnuje rizikové faktory sebevražedného chování, přehled sebevražedných forem a věnuje se především nárůstu úmyslných intoxikací u dětí. Cílem přednášky je shrnutí současných poznatků o nejčastějších formách sebevražedných pokusů a porovnání typických vzorců sebevražedného chování v různých věkových skupinách, podle pohlaví, socioekonomického a rodinného zázemí, genderové identity nebo sexuální orientace. Popsány budou rovněž zkušenosti z našeho pracoviště v podobě statistik a krátkých kazuistických sdělení.

Abstract

Komunikace je jednou ze základních lidských potřeb. Umožňuje nám projevení a sdílení pocitů, stesků, přání, představ…. a umožňuje nezávislost. Pro všechny formy komunikace, mimo řečový projev, kterými je schopna se osoba vyjádřit používáme koncept AAK (augmentativní alternativní komunikace). Do této formy komunikace řadíme gesta, tabulky s písmeny, schémata, fotky, piktogramy, komunikátory a jiné. Je nezbytné hledat komunikační kanál, který je pro jedince vhodný a pokud se mění stav pacienta je potřeba komunikaci průběžně aktualizovat. Pro úspěšnou komunikaci musí mít jednotlivé strany potřebu komunikovat a musí být ke komunikaci motivované. Podmínkou pro úspěšnou komunikaci je, že všichni lidé v okolí komunikují s daným člověkem stejným způsobem. Komunikace musí být efektivní se známými, ale i neznámými osobami a to, že rodina rozumí, je nedostatečné. Nejčastějšími chybami v komunikaci jsou zvyšování hlasu, přehnaná gestikulace, dokončování myšlenek pacienta, nepřiznání se, že nerozumím.

Poster to download

Abstract

Vznik klostridiové enteritidy je nejčastěji popisován jako důsledek protrahovaného použití širokospektrých antibiotik. U dětí však často pozorujeme asociaci s nově diagnostikovaným nespecifickým střevním zánětem (IBD) bez návaznosti na podávaná antibiotika. Aktuální doporučení léčby tohoto onemocnění v České republice jsou z roku 2014. Co je nového v diagnostice a léčbě dětí v roce 2025 a jak se postavit k dítěti s touto střevní infekcí v prostředí jednotky intenzivní péče, kde jsou další imunosuprimované děti, shrneme v rámci naší prezentace.

Poster to download

Abstract

V prezentaci uvádíme možnosti a trendy neuromonitorace pediatrických pacientů v intenzivní péči, zahrnující invazivní i neinvazivní metody, které ovšem pouze doplňují klinický pohled na pacienta.

Poster to download

Abstract

Intenzivní a resuscitační péče o děti ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze je od roku 2022 organizována na samostatném oddělení, které je spojovacím mostem mezi všemi dětskými obory v nemocnici se spádem stovek tisíc dětí z Prahy, středních Čech a některých okresů dalších krajů České republiky. Oddělení poskytuje intenzivní a resuscitační péči rozsáhlému spektru pediatrických pacientů s chirurgicko-traumatologickou, interní i neurologickou problematikou. Předkládaný poster představuje oddělení detailněji.

Poster to download

Abstract

Specifika anestézie u laryngotracheobronchoskopie dětí, naše zkušenosti Biskupová V.1, Pavlíčková J1., Sýkorová T.1, Jurovčík M.2 1 Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, 2 Klinika ORL dětské 2.LF UK a FN Motol Úvod: Na podkladě retrospektivní analýzy laryngotracheoskopických výkonů, provedených na ORL sále ve FN Motol v roce 2024, prezentujeme naše anesteziologické postupy a zkušenosti. Metodika: V roce 2024 bylo ve FN Motol na dětském ORL sále provedeno celkem 216 laryngotracheoskopických vyšetření a 71 esofagoskopií. Nejčastěji byly k LTBS indikovány děti s podezřením na aspiraci cizího tělesa (49 dětí), dále k diagnostice nebo kontrolnímu vyšetření hrtanu, trachey a dolních cest dýchacích pro stridor nejasné etiologie, desaturace, pro podezření na vrozenou vývojovou vadu jako je stenóza či útlak trachey, bronchomalácie a tracheomalácie, tracheoesofageální píštěl, deformace epiglotis, krátké aryepiglotické řasy (167 pacientů). U diagnostických LTBS tvořily nejpočetnější skupinu dětí stáří do 1 roku (z toho do věku 1 měsíce 18 pacientů a od 1 měsíce do 1 roku 41 dětí ). U některých dětí se vyšetření opakovala (kontrola stavu DC, dilatace trachey, odstranění granulací atd). Retrospektivní analýza podání celkové anestezie ukázala velkou variabilitu a specifičnost postupů. U výkonů, kde ORL lékař používá rigidní nástroje (optiku, bronchoskop), volíme u nejmenších dětí bez předem zavedeného i.v. vstupu inhalační úvod Sevofluranem, pokračujeme inhalačním vedením anestézie ( MAC vyšší než 1), hloubku anestezie potencujeme i.v. podáním propofolu ( 0,5-1mg/kg) nebo opiáty. U starších dětí uvádíme do anestezie intravenósně propofolem ( 2,5-4 mg/kg), pokračujeme v kontinuální sedaci, vhodné jsou opioidy ( alfentanil a sufentanil) a nedepolarizující relaxace (mivacurium a rocuronium). Ventilaci nejčastěji zajišťujeme bočním vstupem bronchoskopu nebo využijeme apnoickou pauzu. Tryskovou ventilaci používáme minimálně, u malých dětí je vysoké riziko barotraumatu. Některá velká zahraniční centra (např. Boston Childrens Hospital USA, Childrens Hospital of Eastern Ottawa Canada, Royal Liverpool Childrens Hospital) často doporučují zachovat spontánní ventilaci při LTBS, samozřejmě s dostatečnou sedací a analgezií (dexmedetomidin, remifentanil( 0,25-0,3ug/kg/min) se zavedenou cévkou s O2 přes nos ke vchodu do hrtanu, lokální aplikaci 1-2% Lidocainu nebo Mesocainu. Tento postup využíváme u podezření na aspiraci CT s významnou obstrukcí a nemožností ventilace obličejovou maskou a u výkonů se zajištěnými DC laryngální maskou a instrumentací flexibilním bronchoskopem. Diskuse: Preferujeme výkony v dýchacích cestách a hrtanu provádět v apnoické pauze nebo se zajištěnou ventilací bočním vstupem rigidního bronchoskopu, kombinaci inhalační a intravenósní anestezie, která umožní instrumentaci v DC, zabrání kašli a neklidu pacienta při adekvátní oxygenaci. Preventivně při instrumentaci v DC podáváme antiedematózní dávku dexamethasonu 0,2-0,4 mg/kg. Mezi nejčastější komplikace patří laryngo nebo bronchospasmus. Závěr: Zajištění anestezie u rigidní laryngotracheobronchoskopie, eventuelně s krátkým chirurgickým zákrokem, vyžaduje optimální spolupráci anesteziologa a ORL lékaře, perfektní přípravu instrumentária, plán vedení anestézie a zajištění optimální oxygenace. Velmi záleží na zkušenostech lékařů obou oborů, i proto se výkony neakutní směřují do specializovaných center a do běžného denního provozu.

Abstract

Úvod: Mediastinální tumory u dětských pacientů představují závažný diagnostický i terapeutický problém s vysokým rizikem perioperačních komplikací. Komprese dýchacích cest a velkých cév může vést k akutní dekompenzaci zejména při úvodu do anestezie, změně polohy nebo při podání svalové relaxace. Riziko je vyšší u pacientů s výraznou obstrukcí trachey, syndromem horní duté žíly či u novorozenců a kojenců. Z těchto důvodů je zásadní důkladná stratifikace rizika, volba optimálního anesteziologického postupu a těsná spolupráce celého multidisciplinárního týmu. Metody: Provedli jsme přehled současné literatury zaměřené na perioperační management dětí s tumory mediastina. Zvláštní pozornost jsme věnovali recentním doporučením, která nabízejí algoritmy rizikové stratifikace a rámec pro volbu anesteziologického postupu. Současně prezentujeme sérii kazuistik z našeho pracoviště, které dokumentují různé klinické situace a poukazují na praktické aspekty managementu. Výsledky: Literární přehled ukazuje, že klíčovým faktorem úspěšného zvládnutí těchto pacientů je individualizace přístupu. V případech s nízkým rizikem je možné bezpečně provést diagnostickou biopsii v sedaci či v celkové anestezii se zachováním spontánní ventilace. Naopak u vysoce rizikových pacientů s těžkou kompresí dýchacích cest je nutné uvažovat o alternativních postupech, včetně lokální anestezie, připravenosti rigidní bronchoskopie či dokonce zajištění ECMO před zahájením výkonu. Naše kazuistiky uváděna fakta potvrzují, od případu nekomplikovaného průběhu CA až po kazuistiku pacienta, kterého bylo nutné během výkonu akutně připojit na ECMO. Závěr: Anestezie u pediatrických pacientů s tumory mediastina patří k nejrizikovějším situacím v dětské anesteziologii. Pečlivá předoperační příprava, detailní vyhodnocení klinických a zobrazovacích nálezů a individuálně zvolený postup jsou zásadní pro minimalizaci rizika. Naše zkušenosti potvrzují doporučení recentní literatury: zachování spontánní ventilace, vyhýbání se hluboké svalové relaxaci a připravenost k okamžitému řešení kritických komplikací. Multidisciplinární spolupráce je klíčem k úspěšnému zvládnutí těchto pacientů.

Abstract

Úvod Kryoanalgézia, využívajúca extrémne nízke teploty na zmiernenie bolesti, sa stáva čoraz používanejšou v rôznych oblastiach medicíny. Jednou z oblastí, kde kryoanalgézia nachádza uplatnenie a kde ju implementujeme do liečebného procesu, je oblasť hrudníkovej chirurgie, konkrétne u pacientov podstupujúcich mini-invazívnu operačnú korekciu pectus exacavatum. Cieľom predkladaného príspevku je vniesť náhľad do problematiky z anestéziologického hľadiska, analýza iniciálnych skúseností v rámci hrudníkovej chirurgie u detí a adolescentov, posúdenie jej účinnosti, bezpečnosti, limitácie a v neposlednom rade z pohľadu napĺňania cieľov ERAS protokolu. Metodika V prezentácii sa autori opierajú o retrospektívnu štúdiu analyzujúcu údaje dvoch skupín pacientov, ktorí podstúpili mini-invazívnu korekciu pectus excavatum: i) s použitím perioperačne aplikovanej epidurálnej analgézie (skupina EDA), ii) spolu s použitím peroperačnej kryoanalgézie (skupina KRYO). Analyzovanými parametrami boli: dĺžka anestézie, dĺžka operačného výkonu, dĺžka podávania intravenóznych analgetík, údaje o pooperačnej vertikalizácii pacientov, dĺžke hospitalizácie a výskyte komplikácií. Výsledky Sledovaný súbor tvorilo spolu 20 pacientov s pectus excavatum, operovaných mini- invazívnou metódou MIRPE: z toho 10 pacientov v skupine EDA a 10 pacientov v skupine KRYO. Veková štruktúra pacientov v oboch skupinách bola podobná (16,2 ± 1,3 vs. 15,8 ± 1,2 roku), pacienti v skupine EDA vykazovali v priemere o niečo závažnejší stupeň deformity (Hallerov index 5,5 ± 2,0 vs. 4,3 ± 1,1). Dĺžka anestézie bola kratšia v skupine EDA oproti skupine KRYO (170 ± 30 vs. 213 ± 22 min.), dĺžka operačného výkonu výrazne kratšia v skupine EDA oproti skupine KRYO (58 ± 17 vs. 132 ± 18 min.). U pacientov v KRYO skupine sa mohli skôr detrahovať pooperačne podávané intravenózne analgetiká (2,2 ± 0,4 vs. 3,7 ± 0,5 dňa), ich vertikalizácia prebehla rýchlejšie (1,9 ± 0,3 vs. 2,6 ± 0,5 dňa), s kratšou dobou hospitalizácie (5,3 ± 0,8 vs. 4,2 ± 1,0 dňa). Komplikácie spojené s použitím kryoanalgézie boli zaznamenané u 2 pacientov, v oboch prípadoch išlo o prechodnú neuropatickú bolesť. Záver Iniciálne výsledky ukazujú, že kryoanalgézia v hrudníkovej chirurgii predstavuje významný prínos v liečbe pooperačnej bolestivosti. Naše skúsenosti naznačujú, že v súlade s našimi očakávaniami, táto technika umožňuje naplnenie cieľov ERAS protokolu a stáva sa štandardnou súčasťou perioperačného analgetického manažmentu, zatiaľ v spomínanej skupine pacientov.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Extrakorporální mimotělní oxygenace (ECMO) je efektivní terapeutická metoda u dětských pacientů (pac.) s těžkou srdeční dysfunkcí na podkladě vrozené srdeční vady (VSV) či nestrukturálního srdečního onemocnění. Při progresi srdečního selhání se známkami nízkého srdečního výdeje a po vyčerpání všech konvenčních terapeutických intervencí představuje ECMO často poslední možnost, jak zvrátit fatální průběh závažného klinického stavu. Od zahájení programu srdečních transplantací v roce 2014 jsme v Dětském kardiocentru zavedli ECMO podporu u 46 dětí ve věku medián 4,4 měsíců (0,8 dne - 17,9 let) a medián hmotnosti 5 kg (2,6 – 78 kg). Indikací byly nízký srdeční výdej (LCO) na operačním sále, JIRP nebo resuscitace na JIRP u 28 pac. bezprostředně po operaci vrozené srdeční vady (VSV), u 7 pac. s akutním srdečním selháním de novo (myokarditida, kardiomyopatie), u 4 pac. progrese/dekompenzace chronického srdečního selhání, shodně u 2 pac. podpora po transplantaci srdce, před operací VSV pro kritickou hypoxémii a pro maligní arytmii s LCO. Jeden pac. byl napojen na ECMO při resuscitaci (ECPR). Kanylace transthorakální/centrální byla provedena u 35 pac., kanylace periferní (krční/femorální) 11 pac. K technickému zabezpečení ECMO jsme použili centrifugální čerpadla: Medtronic Biomedicus 500, Rotaflow Maquet, Levitronix Centrimag/Pedivas, Fresenius Xenios. Doba ECMO podpory byla medián 68 hodin (2 hod – 15 dní). Úspěšně odpojeno a propuštěno z hospitalizace bylo 29 (63%) pac. Za hospitalizace zemřelo 15 (37%) pac. Přepojení z ECMO na dlouhodobou levostrannou srdeční podporu (LVAD) v indikaci bridge to transplant bylo 6 pac. Fatální neurologické komplikace (krvácení či edém mozku) nastaly u 5 pac. V našich podmínkách představuje ECMO jednu ze stěžejních terapeutických metod, které přinesly zásadní změnu v péči o dětské pacienty se známkami nízkého srdečního výdeje ať už z důvodu akutního srdečního selhání nebo akutní dekompenzace chronického srdečního selhání, a která mění prognózu takto závažně nemocných dětí z pohledu dožít se zotavení srdeční funkce nebo transplantace srdce.

Abstract

Anotace: Extrakorporální membránová oxygenace (ECMO) je léčebná modalita, která je zařazena mezi mimotělní podpory života (ECLS). ECMO poskytuje podporu dýchání a krevního oběhu pacientům, u kterých selhala konvenční léčba. Podpora ECMO se dělí podle základních přístupů na ECMO veno-venózní (v-v) a veno-arteriální (v-a). Tato léčebná modalita byla poprvé použita u novorozenců v 70. letech 20. století, později byla rozšířena na další věkové kategorie a byl prokázán přínos léčby. Od jejího prvního použití došlo k nárůstu počtu pacientů, kteří jsou evidováni v registru Extracorporeal Life Support Organization (ELSO). Statistická data uvádějí, že např. v roce 2017 bylo z celkového počtu ECMO pacientů 31,1 % dospělých, 24,1 % dětí a 44,8 % novorozenců a v roce 2021 bylo v registru ELSO zapsáno celkem 44 568 dětských pacientů (z toho 33 400 novorozenců a 11 168 dětí). V odborné literatuře jsou pravidelně aktualizovány informace na téma indikační kritéria pro zahájení neonatální a dětské ECMO podpory (pooperační srdeční selhání, syndrom respirační tísně, syndrom aspirace mekonia aj.), dále farmakoterapeutické postupy (antikoagulační léčba) a také doporučení pro dlouhodobé sledování dětských pacientů léčených na ECMO, což je důležitá součást moderních přístupů komplexní péče. Na našem pracovišti byl program ECMO, zahrnující péči o kriticky nemocné novorozence a děti, zahájen v říjnu 2010. Od svého vzniku je program ECMO až dosud rozvíjen na Klinice pediatrie a dědičných poruch metabolismu na základech multidisciplinární spolupráce v rámci ECMO centra ve VFN v Praze a zároveň v rámci Centra excelence ELSO & ECMO ve VFN v Praze (platinové ocenění 2025) a spolupracuje s odborníky na národní úrovni (Ústav pro péči o matku a dítě v Praze, Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze) a mezinárodní úrovni (Erasmus Medical Center, Rotterdam, ECMO Center Karolinska, Stockholm). V přednášce se autoři zaměří na jednu část ECMO programu, tj. neonatální ECMO, jeho obecné aspekty (indikace, kontraindikace, komplikace) a aktualizované výsledky péče za období 2010 až 2025 včetně edukačních aktivit v této problematice.

Abstract

Kľúčové slová: Mimotelová oxygenácia, respiračné zlyhanie Úvod: Mimotelové membránová oxigenácia má svoje nezastupiteľné miesto pri starostlivosti o kriticky chorého pacienta. Podľa zapojenia môže nahrádzať funkciu pľúc, alebo srdca a pľúc. Na našom pracovisku sa snažíme, aby sa stala štandardným princípom starostlivosti o pacienta so závažným respiračným zlyhaním. Pri starostlivosti o pacienta je potrebné myslieť na riziko poškodenia pľúc samotnou ventiláciou pozitívnym tlakom v dýchacích cestách. Mimotelová oxigenácia dáva priestor pri závažnom respiračnom zlyhaní pre protektívnu ventiláciu, nakoľko dodávka kyslíka a odstraňovanie oxidu uhličitého už nie je závislé na funkcii pľúc. Obsah: Respiračné zlyhanie je charakterizované neschopnosťou pľúc zaistiť dostatočnú výmenu plynov podľa potrieb organizmu. Príčinou respiračného zlyhania môžu byť pľúcne príčiny, ako aj mimopľúcne príčiny. Pracovisko II História mimotelovej respiračnej podpory začala 28.12.2017 o 23:55 h., Autor v prednáške prezentuje výsledky osem ročnej činnosti pracoviska. V práci predstaví organizáciu pracoviska a zavedené postupy pri mimotelovej oxigenácii. V závere prezentuje výsledky pracoviska v porovnaní s celosvetovou štatistikou. Záver: Mimotelová oxigenácia je terapeutický postup, ktorý pomáha preklenúť fázu respiačného zlyhania s vysokým rizikom hypoxemického poškodenia orgánov. Zároveň vytvára priestor pre protektívnu umelú pľúcnu ventiláciu a regeneráciu pľúcneho parenchýmu.

Abstract

Úvod: Extrakorporální membránová oxygenace (ECMO) představuje život zachraňující metodu u dětí s refrakterním respiračním nebo některými formami oběhového selhání. Resuscitační oddělení pro děti KARIM FN Motol je od roku 2023 součástí ECLS centra FN Motol, které poskytuje komplexní péči o tyto pacienty. Cíl: zhodnotit zkušenosti a výsledky léčby dětí s ECMO podporou na našem pracovišti v letech 2023-2025. Metodika: retrospektivní analýza všech pacientů, kteří byli na našem pracovišti napojeni na ECMO. Hodnoceny byly základní demografické údaje, indikace ECMO, typ a trvání podpory, přežití do dimise včetně neurologického výsledku. Výsledky: celkem byla v období 04/2023 – 08/2025 ECMO podpora poskytnuta 23 pacientům (9 dívek, 14 chlapců) ve věku 1 měsíc – 17 let. • Respirační selhání: 15 pacientů (11x veno-venozní ECMO, 4x veno-arteriální ECMO), diagnozy bakteriální, virové i mykotické pneumonie, ARDS, aspirace, kongenitální stenoza trachey, mediastinální lymfom s kritickým útlakem dolních cest dýchacích • Kardiální selhání: 8 pacientů (včetně 3 pacientů s ECPR, všichni na VA nebo centrální ECMO), diagnozy virová myokarditida (influenza), septická kardiomyopatie Všichni pacienti po ECPR zemřeli. Ze zbývajících 20 pacientů přežilo 14 do dimise vcelku s dobrým neurologickým výsledkem (70% přežití mimo skupinu ECPR). Závěr: Pediatrické ECLS centrum KARIM FN Motol poskytlo od roku 2023 ECMO podporu 23 dětem. Výsledky u pacientů s respiračním nebo oběhovým selháním jsou srovnatelné s mezinárodními registry. Prognoza pacientů po ECPR zůstává i nadále velmi nepříznivá.

Abstract

Úvod: Koncept Enhanced Recovery After Surgery (ERAS) predstavuje multidisciplinárny, dôkazmi podložený súbor protokolov, ktorých cieľom je minimalizovať perioperačný stres, znížiť výskyt komplikácií a urýchliť rekonvalescenciu pacientov po veľkých chirurgických výkonoch. Hoci bol pôvodne vyvinutý pre dospelých, v poslednom desaťročí sa postupne adaptuje aj do pediatrickej chirurgie, vrátane kardiochirurgie. Detská populácia však prináša špecifické výzvy – od rozdielov vo fyziológii, cez odlišnú farmakokinetiku, až po vysokú zraniteľnosť vo vzťahu k psychomotorickému vývoju a dlhodobým následkom hospitalizácie. Zavádzanie ERAS do detskej kardiochirurgie preto vyžaduje individualizovaný prístup a úzku spoluprácu medzi kardiochirurgom, anestéziológom, intenzivistom, sestrou, psychológom a rodinou dieťaťa. Literárne údaje potvrdzujú, že implementácia ERAS protokolov u pediatrických pacientov prináša podobné benefity ako u dospelých: kratšiu hospitalizáciu, nižší výskyt infekčných komplikácií a vyššiu spokojnosť rodičov. Významný je aj pozitívny vplyv na psychické zdravie dieťaťa. Cieľom tejto práce je predstaviť princípy využitia ERAS protokolov v pediatrickej kardiochirurgii, sumarizovať dostupné dôkazy o ich prínose a zhodnotiť možnosti implementácie v klinickej praxi nášho centra. Metódy: V Detskom kardiocentre sme na základe zahraničných odporúčaní vypracovali vlastný ERAS protokol. Skúsenosti vychádzajú z postupnej implementácie skorej extubácie po komplexných kardiochirurgických výkonoch od roku 2010 a zo zavedenia regionálnych techník a gabapentínu v rámci multimodálnej analgézie. Protokol sme postupne rozšírili o všetky základné piliere ERAS, medzi ktoré patria: 1. Optimalizácia predoperačnej prípravy – dôraz na nutričný stav, skríning rizikových faktorov (anémia, infekcia), edukácia rodičov. 2. Minimalizácia lačnenia a podpora skorého enterálneho príjmu – skrátenie predoperačného hladovania, umožnenie príjmu čírych tekutín do 1 hodiny pred anestéziou, skoré podanie enterálnej výživy po extubácii. 3. Šetrná anestézia a analgézia – multimodálna analgézia s redukciou opioidov, využitie regionálnych techník. 4. Prevencia delíria – perioperačné podávanie dexmedetomidínu. 5. Optimalizácia tekutinovej terapie a hemodynamiky – individualizovaná cieľovo orientovaná liečba. 6. Skorá extubácia a mobilizácia – extubácia na operačnej sále alebo do niekoľkých hodín po operácii podľa klinického stavu. 7. Rehabilitačný plán – predoperačný tréning a skorá pooperačná rehabilitácia. 8. Zapojenie rodičov do starostlivosti – umožnenie kontinuálnej prítomnosti rodiča a poskytnutie psychologickej podpory. Výsledky: V našom centre sa podarilo úspešne implementovať skorú extubáciu a upraviť perioperačnú analgéziu zavedením regionálnych techník (hlboký parasternálny blok, erector spinae blok) a podávania gabapentínu ako súčasti multimodálnej analgézie a prevencie chronickej bolesti. Implementovali sme aj nefarmakologické spôsoby sedácie na princípoch bazálnej stimulácie a začali využívať virtuálnu realitu ako modernú metódu distrakcie a relaxácie. Diskusia: Napriek sľubným výsledkom zostáva viacero výziev: • absencia jednotného pediatrického ERAS protokolu, • limitovaný počet randomizovaných štúdií s dostatočne veľkými súbormi, • potreba špecifických odporúčaní pre novorodencov a deti s komplexnými vrodenými chybami srdca, • logistické a organizačné bariéry, • potreba kontinuálnej edukácie rodičov a zdravotníckeho tímu. Záver: ERAS predstavuje perspektívny a inovatívny prístup v detskej kardiochirurgii, ktorý má potenciál zlepšiť perioperačné výsledky, urýchliť rekonvalescenciu a zvýšiť kvalitu života detí aj ich rodín. Skúsenosti zahraničných centier potvrdzujú, že implementácia jednotlivých krokov je možná, bezpečná a prináša klinicky významné benefity. Úspech programu si však vyžaduje multidisciplinárnu spoluprácu, aktívne zapojenie rodičov a systematické hodnotenie výsledkov.

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Abstract is not available

Abstract

Výběr mezi periferním a centrálním žilním vstupem je jedním z nejčastějších dilemat v péči o dětské pacienty. Klíčem je správná indikace: krátkodobé, nízko iritující infuze můžeme podávat do periferního žilního vstupu (klasický PVK), pro středně dlouhou léčbu a mírně dráždivé roztoky využijeme dlouhé periferní katétry nebo midline. Mezi indikace centrální vstupu patří např. podání PEN nebo jiných hyperosmolárních roztoků, potřeba více lumen, nutnost opakovaných odběrů nebo selhání periferního přístupu u DIVA pacientů. Současně je nutné bránit nadužívání CŽK, každé zbytečné zavedení zvyšuje riziko CLABSI, trombóz, mechanických komplikací, potřeby sedace/anestezie a také nákladů. Řada mezinárodních odborníků se shoduje, že pro správné nastavení managementu žilních vstupů je důležité nastavit ve zdravotnickém zařízení "line stewardship". Ten by měl určovat situace, kdy je nutné vstup eskalovat na centrální, stejně tak i situaci, kdy je možné deeskalovat nebo vstup odstranit.

Abstract

Úvod: Neuromuskulárne ochorenia v detskom veku predstavujú výrazne heterogénnu skupinu vrodených aj získaných porúch, z ktorých mnohé sa vyznačujú nízkou prevalenciou. Typickým klinickým prejavom väčšiny z nich je svalová slabosť a porucha motoriky, ktoré môžu byť sprevádzané dysfunkciou ďalších orgánových systémov. Multisystémový charakter týchto ochorení významne zvyšuje anestéziologické riziko a vyžaduje multidisciplinárne koordinovaný prístup s dôrazom na individualizáciu postupov podľa patofyziologických charakteristík konkrétneho ochorenia. Dystrofinopatie patria medzi klinicky najvýznamnejšie neuromuskulárne ochorenia so zvýšeným anestéziologickým rizikom. Ide o skupinu porúch spôsobených mutáciami v géne pre dystrofín, z ktorých najčastejšie formy predstavujú Duchennova a Beckerova muskulárna dystrofia. Tieto ochorenia sa vyznačujú progresívnou svalovou slabosťou, rozvojom reštrikčnej respiračnej poruchy a rizikom variabilného kardiálneho postihnutia. Metodika: Cieľom príspevku je analyzovať špecifiká anestéziologického manažmentu u detí s neuromuskulárnymi ochoreniami, najmä dystrofinopatiami, na základe prehľadu aktuálnej odbornej literatúry. Zohľadnené boli odporúčania odborných spoločností, klinické usmernenia a prehľadové publikácie so zameraním na stratifikáciu rizika, predoperačné vyšetrenia a špecifiká perioperačnej starostlivosti. Výsledky: Anestéziologické riziko pri neuromuskulárnych ochoreniach je podmienené najmä rozsahom svalového postihnutia a mierou dysfunkcie orgánových systémov, najčastejšie respiračného a kardiovaskulárneho. Osobitne rizikovú skupinu predstavujú pacienti s dystrofinopatiami, ktorí si vyžadujú individualizovaný a dôkladne naplánovaný anestéziologický prístup. Kľúčovým predpokladom bezpečnej anestézie je komplexné predoperačné zhodnotenie, multidisciplinárne plánovanie a voľba stratégie, ktorá minimalizuje riziko závažných komplikácií v perioperačnom období. Záver: Pediatrickí pacienti s neuromuskulárnymi ochoreniami predstavujú špecifickú skupinu s vysokým anestéziologickým rizikom. Individualizovaný prístup, dôsledné predoperačné zhodnotenie a interdisciplinárna spolupráca sú nevyhnutné pre bezpečný priebeh anestézie. Príspevok predkladá praktické odporúčania a klinické poznatky, ktoré môžu byť prínosom pre každodennú prax anestéziológov a zároveň základom pre ďalšie vzdelávanie v tejto oblasti.

Abstract

Guillain-Barrého syndrom (GBS) představuje akutní, imunitně zprostředkovanou polyradikuloneuritidu, která primárně postihuje periferní nervový systém. Toto onemocnění vede k rozvoji senzorického a motorického poškození, které může progredovat až do respiračního selhání vyžadujícího intenzivní lékařskou péči. GBS může rovněž způsobovat autonomní dysfunkci, aspirační pneumonii a další komplikace. Přesto, že je GBS vnímám jako onemocnění periferního nervového systému, v literatuře jsou popisovány případy postižení centrálního nervového systému, včetně pozoruhodných abnormalit duševního stavu. Tyto psychické projevy, zahrnující změny osobnosti, halucinatorní prožitky, oneirické (snové) stavy či psychotické symptomy, byly v minulosti popisovány spíše kazuisticky a nebyly předmětem systematického výzkumu. Často docházelo k jejich mylnému označení jako nespecifického "deliria na jednotce intenzivní péče (JIP)". Je důležité tyto stavy od sebe odlišit. GBS nemusí být striktně periferním onemocněním. Výskyt psychických symptomů, které jsou typicky spojovány s centrální nervovou aktivitou, totiž představuje výzvu pro tradiční chápání GBS jako čistě periferní neuropatie. Pokud by se prokázalo, že tyto symptomy mají základ v centrální dysfunkci, mohlo by to významně ovlivnit pohled na patofyziologii, diagnostiku a potenciálně i léčbu tohoto závažného neurologického onemocnění.

Abstract

V našem souboru 19 ti pacientů autoimunitně podmíněných neuropatií za posledních 5 let (2021-2025) jsme zaznamenali pozvolný, ale trvalý nárůst případů v postkovidovém období, zejména od roku 2023. Zvýšený zájem o tuto problematiku odráží i množství odborných prací na toto téma celosvětově. Do našeho souboru dětských pacientů byly zařazeny všechny autoimunitní encefalitidy, myelitidy i raritní limbická encefalitida. Dále byly posuzovány jednotlivé varianty jako AIDP (akutní zánětlivá demyelinizační polyradikuloneuritida), AMAN (akutní motorická axonální neuropatie), AMSAN (akutní motorická a senzitivní axonální neuroptie) a ADEM (akutní diseminovaná encefalomyelitida). Výše uvedené jednotky mají přes různé klinické projevy podobné možnosti terapeutického zásahu, což bylo důvodem pro náš pokus o optimální nastavení algoritmu léčby a jeho následné porovnání s výsledky. Z celkového souboru bylo 12 chlapců a 7 dívek, medián věku byl 8,8 let od 1-18 let, doba hospitalizace v průměru 21 dní ( max.62 dní, min. 9 dní), téměř všichni pacienti měli v předchorobí infekt, neurol. symptomatologii (parézy, křeče, poruchy vědomí atd.) pak všichni. UPV byla nezbytná u 4 pacientů, nález korelující s diagnosou na MRI mozku nebo míše pak 88% pacientů. Likvorový nález byl pozitivní u 96% případů. Následky po prodělaném onemocnění vykazovalo 92% pacientů- nutná rehabilitační a lázeňská léčba. V první fázi terapie bylo naslepo ve všech případech nasazena kombinace ACV + Cef.III. Ta po vyloučení neuroinfekce záhy vysazena. K vlastní terapii bylo použito v různém pořadí a různých kombinací celkem 5 terapeutických možností. Pořadí podle četnosti: 1. Pulzy kortikoidů, 2.IVIG, 3.Plasmaferesa, 4.Cyklofaosfamid, 5.Tocilizumab (blokace IL6) Veškeré změny pořadí v nasazení i vzájemné kombinace nevykázaly statisticky významný efekt. Pozitivní klinická odezva byla po nasazení Cyklofosfamidu jako záložní možnosti. Pro malá počty pacientů(celkem 4x) však taktéž bez statistického významu. Ve vlastní prezentaci autoři uvádějí podrobný rozbor.

Abstract

Autoimunitní neurologická onemocnění představují pestrou skupinu se škálou klinických projevů, z nichž některé mohou být bezprostředně život ohrožující. V případě centrálního nervového systému (CNS) je navíc znepokojující prakticky absence schopnosti regenerace a jeho křehkost, což může snadno vést k trvalým následkům i při bleskovém terapeutickém zásahu. Diagnostika autoimunitních onemocnění postihujících CNS se rozšiřuje, objevují se nové klinické jednotky. Zásadní je brzké rozlišení autoimunitní příčiny a zahájení adekvátní imunoterapie. Z klinického pohledu je však mnohdy nemožné při rychlém nástupu neurologických příznaků vedoucích k poruše vědomí a nestabilitě vitálních funkcí s nutnosti zahájení neodkladné intenzivní péče odlišit infekční a autoimunitní povahu zánětlivého onemocnění. Zvláště pak v situacích, kdy infekční agens vede ke spuštění neadekvátní zánětlivé reakce s napadením CNS. V takových situacích je v rámci diagnostiky nezbytná svižná spolupráce se zkušeným dětským radiologem, neurologem a laboratorním komplementem. V případech s pomalejším nástupem neurologických potíží u jiných klinických jednotek může být naopak svízelná jejich torpidnost. Typicky přetrvávající vyčerpávající psychomotorický neklid, status epilepticus nereagující na standardní terapii nebo autonomní dysfunkce. V rámci sdělení budou diskutovány klinické jednotky, které mohou potenciálně dovést pacienta na lůžko intenzivní péče s nutností umělé plicní ventilace a sedace. Konkrétně z okruhu demyelinizačních onemocnění CNS: 1) akutní diseminovaná encefalomyelitida (ADEM), 2) onemocnění z okruhu neuromyelitis optica (NMOSD), 3) onemocnění spojené přítomností protilátek pro myelin-oligodendrocytárnímu glykoproteinu (MOGAD). Dále z okruhu autoimunitních encefalitid a dalších syndromů spojených s neuronálními autoprotilátkami, jakými jsou např. protilátky proti N-methyl-D-aspartát receptorům (NMDAR). A zmíněny budou také vzácné diagnózy typu akutní nekrotizující encefalitida (ANEC), parainfekční stavy a primární imunodeficity vedoucí k omezení funkce CNS spojené s cytotoxickým edémem a v horších případech také s destrukcí nervové tkáně na autoimunitním podkladě. Okrajově se zmíníme o onemocněních periferního nervového systému typu Guillian Barré. Ukážeme možné terapeutické přístupy, nutnost mezioborové spolupráce a sdělení doplníme konkrétními kazuistikami.