Prohlášení
Vážená paní, pane,
upozorňujeme Vás, že webové stránky, na které hodláte vstoupit, nejsou určeny široké veřejnosti, neboť obsahují odborné informace o léčivých přípravcích, včetně reklamních sdělení, vztahující se k léčivým přípravkům. Tyto informace a sdělení jsou určena výhradně odborníkům dle §2a zákona č.40/1995 Sb., tedy osobám oprávněným léčivé přípravky předepisovat nebo vydávat (dále jen odborník).
Vezměte v potaz, že nejste-li odborník, vystavujete se riziku ohrožení svého zdraví, popřípadě i zdraví dalších osob, pokud byste získané informace nesprávně pochopil(a) či interpretoval(a), a to zejména reklamní sdělení, která mohou být součástí těchto stránek, či je využil(a) pro stanovení vlastní diagnózy nebo léčebného postupu, ať už ve vztahu k sobě osobně nebo ve vztahu k dalším osobám.
Prohlašuji:
Pokud vaše prohlášení není pravdivé, upozorňujeme Vás, že se vystavujete riziku ohrožení svého zdraví, popřípadě i zdraví dalších osob.
This site uses cookies. By continuing to use this site you agree to our use of cookies in accordance with our Cookie Policy, Close
Pouze služby, které si účastník sám zvolí, lze sponzorovat zde:
Sponzoring účastníků
Registrace vystavujících firem a jejich reprezentantů
Nabídky a registrace vystavujících firem
Prosím začněte vložením Vaší emailové adresy.
Na tuto akci jste již přihlášen. Pro zrušení účasti či úpravu objednávky nás prosím kontaktujte na +420 731 006 620 nebo pošlete email na martin.horna@mhconsulting.cz
Pro přehled objednaných služeb přejděte do svého profilu Přejít do mého profilu
V posledním desetiletí epidemiologická data upozorňují na nárůst sebepoškozování a suicidálního chování, zejména u adolescentů a mladých dospělých. Emoční a behaviorální dysregulace se stává jedním z nejčastějších důvodů akutních psychiatrických návštěv i dlouhodobé péče. Interpretace tohoto trendu sahají od vlivu postupné destigmatizace a vyšší dostupnosti péče přes psychosociální zátěž až po dopad sociálních sítí a online prostředí v souvislosti s nakažlivostí sebepoškozujícího chování. V této situaci se stále výrazněji objevuje napětí mezi konceptem podpory duševního zdraví a poskytováním specializované psychiatrické péče. Na jedné straně dochází k patologizaci běžného emočního prožívání a k tendenci označovat normativní reakce na zátěž za poruchu. Na straně druhé se setkáváme s bagatelizací závažné emoční dysregulace, chronické suicidality či opakovaného sebepoškozování, které vyžadují strukturovanou a intenzivní léčbu. Dostupná evidence ukazuje, že u poruch spojených s chronickou emoční dysregulací má farmakoterapie převážně podpůrný charakter. Kauzální léčbou zůstává cílená, specializovaná psychoterapie. Její dostupnost je však omezená a vyžaduje významné personální i finanční zdroje. Psychiatrie by měla jasně a aktivně hájit potřebu rozvoje těchto služeb a otevřeně artikulovat, že efektivní léčba závažných poruch emoční regulace není možná bez adekvátní investice do specializované péče. Emoční dysregulace je současně často spojena s traumatem či emočním zanedbáním v dětství. V praxi se zde opět setkáváme s paradoxem: zatímco pojem „trauma“ pronikl do běžného jazyka a bývá používán pro označení širokého spektra nepříjemných zkušeností, osoby s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) často zůstávají nediagnostikovány a bez cílené léčby. V příspěvku budou představeny současné studie popisující komorbidity traumatu a emoční dysregulace a rozdílu mezi tradičním pojetím PTSD a komplexní PTSD, jejíž obraz je často podobný hraniční poruše osobnosti. Vedle klinických výzev přetrvává ve společnosti, ale často i mezi odborníky, stigmatizace nejen vůči pacientům primárně s hraniční poruchou osobnosti, ale také vůči emocím samotným. Emoce jsou často prezentovány jako slabost, něco, co je třeba kontrolovat a potlačovat. Dovednost regulace emocí je přitom univerzální dovedností, kterou se v průběhu života potřebuje učit každý. Péče o duševní zdraví – včetně podpory emoční gramotnosti, validující komunikace a rozvoje zdravých copingových strategií – představuje významnou prevenci rozvoje závažné dysregulace. Nehodnotící a validující přístup kombinovaný s důsledným tlakem na změnu maladaptivního chování je přitom společným jmenovatelem preventivních intervencí i specializované léčby. Kontext emoční dysregulace tak můžeme chápat jako průsečík mezi péčí o duševní zdraví a vysoce specializovanou psychiatrickou péčí, přičemž oba póly kontinua je nutné podporovat. Psychiatrie tudíž stojí před výzvou na jedné straně jednoznačně hájit dostupnost cílené efektivní léčby závažných poruch emoční dysregulace spojených se sebepoškozováním a suicidálním chováním a na druhé straně na základě svých klinických a výzkumných poznatků aktivně informovat a podporovat prevenci a péči o emoční zdraví a destigmatizaci. Příspěvek má charakter narativního přehledu a kritické reflexe vycházející ze současné odborné literatury a klinické praxe.
Mgr. Bc. Pavla Linhartová Ph.D.
Mgr. Bc. Pavla Linhartová, Ph.D. pracuje na Psychiatrické klinice FN Brno a LF MU jako psycholog, DBT terapeut a odborný asistent. Je absolventem systematického psychoterapeutického výcviku v Gestalt psychoterapii a intenzivního tréninku v Dialektické behaviorální terapii. Je vedoucí DBT programu na Psychiatrické klinice FN Brno a zároveň aktivní DBT terapeutkou. Ve výzkumné praxi se věnuje zejména tématům hraniční poruchy osobnosti, impulzivity a emoční regulace a dále neurozobrazovacímu výzkumu v těchto oblastech a rozvoji nových možností terapie pro pacienty s poruchami regulace emocí.
Pavla Linhartová 1,
Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Brno a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity 1
Úvod:
V posledních dvou desetiletích se objevují zprávy o rostoucí prevalenci duševních poruch, zejména depresivní poruchy, úzkostných poruch a dalších obtíží souvisejících s emoční dysregulací. Zároveň dochází k destigmatizaci některých duševních poruch a pronikání psychologického jazyka do veřejného prostoru. Tím se mění také očekávání pacientů i společnosti od psychiatrické péče – od léčby jasně definovaných poruch směrem k širší podpoře psychické pohody a zvládání životních obtíží. Duševní zdraví se dostává do popředí společenské pozornosti, včetně zájmu nepsychiatrických oborů a politiků. To však v některých případech může vést k rozvolnění diagnostických kritérií a situaci, kdy se překrývají pojmy distres, emoční dysregulace a psychopatologie. Otázka hranic mezi duševní poruchou, emočním utrpením a adaptivní reakcí na životní zátěž se tak stává důležitým tématem současné psychiatrie.
Metodika:
Příspěvek má charakter narativního přehledu a kritické konceptuální reflexe vycházející z klinické praxe v oblasti afektivních poruch, dostupné literatury o prevalenci běžných duševních poruch a poznatků afektivní neurovědy. Diskuse je doplněna klinickými kazuistikami pacientů s depresivní poruchou, včetně osob s farmakorezistentní depresí (treatment-resistant depression, TRD). Pozornost je věnována také rozdílu mezi epidemiologickými daty založenými na screeningových nástrojích a klinickým hodnocením psychopatologie.
Výsledky:
Analýza ukazuje, že interpretace epidemiologických studií založených na dotazníkových metodách může vést k nadhodnocení prevalence běžných duševních poruch a k nejasnému rozlišení mezi distresem a klinickou psychopatologií. Rozšiřování diagnostických rámců, popisované jako „conceptual creep“, může podporovat identifikaci s rolí nemocného, zatímco na druhé straně existuje riziko normalizace závažných symptomů vyžadujících specifickou léčbu.
Poznatky afektivní neurovědy zdůrazňují, že emoce představují evolučně staré motivační systémy organizující chování a podporující adaptaci organismu. Emoční utrpení proto nemusí být nutně znakem patologie, ale může představovat součást adaptačního procesu nebo reakci na nepříznivé životní podmínky. V klinické praxi se však setkáváme se situacemi, kdy dochází k selhání těchto regulačních mechanismů a rozvoji afektivní poruchy.
Terapie-rezistentní deprese představuje klinickou oblast, v níž se tyto otázky koncentrují. U části pacientů se uplatňují biologické faktory spojené s nedostatečnou odpovědí na farmakologickou léčbu, u jiných hrají významnou roli psychosociální udržovací faktory, změny identity spojené s dlouhodobou nemocí nebo ztráta zapojení do života. Samotná symptomatická remise nemusí vést k obnovení funkční kapacity a subjektivního pocitu smysluplnosti života. Významným terapeutickým faktorem se tak může stát práce zaměřená na obnovu aktivity, vztahů a hodnot – eudaimonie či koncept zotavení (recovery).
Závěry:
Afektivní poruchy představují oblast, v níž se přirozené lidské utrpení setkává s klinickou psychopatologií. Pro účinnou psychiatrickou péči je nezbytné zachovat rovnováhu mezi citlivostí k lidské zkušenosti a schopností rozpoznat stav vyžadující specifickou léčbu. Terapie-rezistentní deprese ukazuje limity čistě symptomaticky orientovaného přístupu i význam integrace biologické léčby, psychoterapie a psychosociálních intervencí zaměřených na obnovu funkční kapacity, zapojení do života a eudaimonie. Reflexe těchto hranic může přispět k realističtějšímu porozumění možnostem i limitům psychiatrie.
Úvod: Farmakologická léčba má význam v kontrole symptomů a „snad“ i patofyziologický význam: zábrana toxicity psychózy. Má hranice (benefit-risk extenzivní farmakoterapie). Proto je významná role psychosociálních intervencí (PSI) v rámci komplexní péče. PSI zahrnují širokou škálu metod, technik a přístupů, které mají stejně širokou škálu cílů, kterých se snaží dosáhnout. V posledních 5 letech získáváme novou evidenci o jejich efektivitě. Metodika: přehledné sdělení, analýza systematických shrnutí evidence, které upřesňují význam PSI v léčbě závažných duševních poruch. Výsledky: Pro prevenci relapsu (Bighelli et al., 2021) jsou efektivní zejména rodinné intervence, rodinná psychoedukace, specializované programy prevence relapsu a integrovaná intervence, individuální psychoedukace je v této indikaci méně účinná, asertivní komunitní léčba má jen krátkodobý efekt, neúčinné jsou přístupy jako kognitivní trénink, kognitivně-behaviorální terapie, nespecifická podpůrná terapie, trénink sociálních dovedností, case management. Tyto intervence mají účinnost ve svých specifických indikacích (Barlati et al., 2024), jako je sociální fungování, kognitivní výkon, wellbeing. Pro zaměstnanost má výraznější efekt podporované zaměstnání, než trénink dovedností s následným zaměstnáním na otevřeném trhu. Pro bydlení v komunitě je klíčová odstupňovaná škála míry podpory bydlení. Závěr: PSI mají významnou roli v komplexní péči o pacienty s psychotickými poruchami, vyžadují však diferenciaci indikací jednotlivých PSI dle potřeb konkrétních pacientů. Literatura Barlati S., et al.: Evidence-based psychosocial interventions in schizophrenia: a critical review. Curr Opin Psychiatry 2024, 37:131–139. Bighelli I., et al.: Psychosocial and psychological interventions for relapse prevention in schizophrenia: a systematic review and network meta-analysis. Lancet Psychiatry 2021, 8: 969-80.
prof. MUDr. Tomáš Kašpárek Ph.D.
Psychiatr působící na Psychiatrické klinice v Brně, se zájmem o výzkum diagnostiky a léčby schizofrenie, rozvoj nových služeb a jejich provázanost pro zajištění komplexní péče o duševně nemocné.
Tomáš Kašpárek 1,
Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno 1
V posledních letech jsme svědky bezprecedentního nárůstu veřejné debaty o duševním zdraví. Osvětové kampaně a sociální sítě přinesly větší citlivost k utrpení a snížení stigmatizace. Výsledkem však není jen zvýšená gramotnost v oblasti duševního zdraví, ale také rozšířená tendence k sebediagnostice a k tomu, že rodiče, učitelé, vrstevníci či sociální pracovníci rychle interpretují běžné projevy dospívání jako duševní nemoc. U části mladých lidí to může přinést úlevu, u jiných však vede k sebestigmatizaci, zvýšenému strachu z běžného života a snížené víře ve vlastní zvládací schopnosti. Část adolescentů na druhou stranu začíná své běžné prožitky interpretovat jako příznaky duševní poruchy, co může zvyšovat úzkost, pocit křehkosti a vyhýbavé chování. Společnost často vnímá dospívající primárně jako zranitelné, nikoli jako aktivní aktéry schopné zvládat zátěžové situace. To může nechtěně podporovat „kulturu křehkosti“ na úkor systematického rozvoje copingových strategií, sociálních dovedností a autonomie. Dalším zásadním a často přehlíženým faktorem je sociální přenos psychických potíží ve vrstevnických skupinách. Longitudinální studie ukazují, že adolescenti, kteří mají více vrstevníků s diagnózou duševní nemoci, mají až o 18 % vyšší riziko, že u nich bude duševní nemoc diagnostikována — zejména v prvním roce po této expozici a především u poruch nálady, úzkostí a poruch příjmu potravy. Tento efekt má závislý na dávce: čím více diagnostikovaných přátel v síti, tím vyšší riziko. Může jít o kombinaci mechanismů — normalizaci symptomů, zvýšenou pozornost k tělesným a emočním signálům, ale i skutečné šíření maladaptivních vzorců chování či vzájemné posilování úzkosti. Kromě toho dochází v klinické praxi k širší aplikaci diagnostických kritérií u některých duševních nemocí. Toto v kombinaci s faktem, že diagnostika v psychiatrii je založena z velké části na subjektivním sdělení pacienta, vede k tomu, že duševní nemoc je diagnostikována u většího procenta populace než v minulosti. Nárůst prevalence psychických potíží u adolescentů v posledních letech pak vede k tomu, že si odborná i laická veřejnost klade otázku, zda u dospívajících nediagnostikujeme duševní nemoci příliš často. Diskuse se soustředí zejména na poruchy autistického spektra, ADHD, úzkostné poruchy a poruchy nálady. A dilema, zda diagnostikujeme moc, nebo málo, má, zdá se, ne zcela intuitivní řešení: Současný přístup k diagnostice duševních nemocí u dospívajících je zatížen nízkou senzitivitou — neumíme dobře zachytit ty, kteří pomoc skutečně potřebují — a zároveň nízkou specificitou, protože nedokážeme dostatečně odlišit mladé lidi, kteří potřebují pedopsychiatrickou péči, od těch, kteří by více profitovali z jiného typu intervence. V prezentaci se věnuji teoriím, které vysvětlují, proč tomu tak je, důsledkům, které tato situace pro dospívající přináší a které ilustruji na kazuistice 15 leté dívky. Tento případ ukazuje, jak snadno se běžné obtíže dospívání mohou proměnit v psychiatrický problém, pokud je společnost příliš rychlá s patologizací a příliš pomalá s podporou. Závěrem zmiňuji vyváženější přístup k adolescentnímu duševnímu zdraví: takový, který rozpozná skutečné utrpení a nemoc, ale zároveň aktivně pracuje na budování resilience, kompetence a autonomie mladých lidí.
Ida Kupcová
Vzdělání
27/11/2025: Atestace Psychiatrie
29/11/2023: Atestace Dětská a dorostová psychiatrie
od 05/2022: Výcvik v kognitivně behaviorální psychoterapii, Institu Odyssea
09/2019 - 08/2025: Doktorandské studium, Univerzita Komenského v Bratislavě, téma dizertační práce:
Úloha oxytocínu v patofyziológii úzkosti a depresie
09/2011 - 07/2017: Všeobecné lékařství, Lékařská fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě
09/2005 - 07/2011: Zubní lékařství, Lékařská fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě
Zaměstnání
od 05/2024: Vedoucí lékař oddělení 21, Psychiatrická klinika FN Brno
01/2021 - 04/2024: Lékař, Psychiatrická klinika FN Brno
01/2018 - 12/2020: Lékař, Psychiatrická nemocnice v Kroměříži
09/2012 - 06/2017: Lékař, Klinika ústnej, čeľustnej a tvárovej chirurgie, Univerzitná nemocnica Bratislava
Ida Kupcová 1,
Psychiatrická klinika FN Brno a LF MUNI 1
Poruchy osobnosti můžeme popsat jako trvalé výrazné vychýlení povahových rysů, jehož následkem je značné osobní utrpení a chování mimo společensky přijatelné normy, které značně komplikuje nejen život pacientů ale i jejich okolí. Pacienti trpící poruchou osobnosti tvoří nezanedbatelnou část psychiatricky léčených, ať už se jedná o léčbu primární či na ně navazujících komorbidních poruch. Zahraniční studie uvádí prevalenci specifických poruch osobnosti v rozmezí od 30 až k 50 % u ambulantně léčených pacientů s tím, že prevalence může být zkreslena stigmatem, které se s poruchami osobnosti pojí a zdrženlivosti při jejich diagnostice. Jejich léčba je obecně považována za velmi komplikovanou. Ač je v terapii stále základní metodou volby psychoterapie, nezřídka se v praxi setkáváme s pacienty, kteří užívají vysoké dávky i četné kombinace psychofarmak od antidepresiv, anxiolytik, stabilizátorů nálady až po antipsychotika. Jedním z důvodů může být snaha o úlevu od často závažných symptomů a komorbidních poruch, při které může hrozit neúčelná eskalace medikace bez dosažení adekvátního efektu. Role medikamentózní léčby při poruchách osobnosti je však stále předmětem vášnivých debat v rámci psychiatrické obce. Kdy je však podpůrná farmakoterapie indikována a kdy naopak může pacienta bez žádoucího efektu na obtěžující symptomatiku zatěžovat nežádoucími účinky? Cílem sdělení je přiblížit aktuální poznatky v této problematice u jednotlivých lékových skupin a okolnosti, za kterých má smysl jejich nasazení či naopak redukce nebo dokonce úplné vysazení zavedené farmakoterapie.
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) představuje stálou klinickou výzvu na poli farmakologické terapie i psychoterapie pro 40-60 % pacientů, kteří neodpovídají na první linii léčby. 10-20 % pacientů zůstává bez klinické odpovědi i po roce léčby a na augmentaci farmakoterapie antipsychotikem či klomipraminem odpovídá pouze 30 % farmakorezistentních pacientů. Poptávka po řešení této patové situace léčby pacientů s farmakorezistentním OCD však zůstává nevyřešena a předmětem výzkumu. Současná definice odpovědi na léčbu dle Y-BOCS škály nemusí reflektovat celkovou kvalitu života a cíle pacientů. Snaha o snížení obsesivity vede k eskalaci farmakoterapie narážející na hranice terapeutického efektu a nárůstů nežádoucích účinků bez další úlevy. Klinická léčba a vedení poté eskaluje do pocitů marnosti na straně pacienta i klinika. Přednáška shrnuje charakteristiku predisponovaných pacientů k farmakorezistenci a současný stav klinických postupů, kde otevírá otázku benefitu či ceny lékových kombinací. Krátce představuje současný stav výzkumu off-label použití medikace a adresuje jejich klinickou účinnost dle dostupné literatury V závěru nastiňuje zlepšující se klinické a biologické porozumění OCD, které nabízí perspektivu novým preparátům s cílem ovlivnit jiné receptorové skupiny s lepším profilem nežádoucích účinků. V budoucnu tyto přístupy snad umožní lepší léčbu „šitou na míru“.
MUDr. Alexandr Zarivnij
Psychiatr v přípravě na kmenovou zkoušku působící na Klinice psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc a jako asistent výuky psychiatrie pro Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci se zájmem o farmakoterapii OCD a biologickou psychiatrii.
Alexandr Zarivnij 1, 2, ,
Lékařská fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci 1
Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc 2
Farmakorezistentní schizofrenie (TRS) představuje závažnou klinickou výzvu, která postihuje přibližně 20–30 % pacientů se schizofrenií a je spojena s perzistující symptomatikou, funkčním deficitem a vysokým rizikem relapsů. TRS je definována nedostatečnou odpovědí na alespoň dvě antipsychotika v adekvátní dávce i délce trvání, přičemž klíčové je vyloučení pseudorezistence. Patofyziologie je multifaktoriální a zahrnuje roli glutamátergní dysregulace, neuroinflamace, imunitní a neurovývojové dysfunkce. Clozapin zůstává léčbou volby s nejvyšší účinností, přičemž jeho časné nasazení je spojeno s lepší prognózou. U pacientů nereagujících na clozapin se uplatňují různé augmentační strategie, avšak jejich účinnost je variabilní. Probíhající výzkum se zaměřuje na inovativní terapeutické přístupy, včetně agonistů TAAR1, psychedelik, imunomodulační terapie a metabolických intervencí. V ambulantní praxi je zásadní systematické hodnocení adherence, optimalizace farmakoterapie a využití dlouhodobě působících antipsychotik. Komplexní management TRS vyžaduje personalizovaný přístup kombinující farmakologické, psychosociální a biologické strategie, přičemž budoucí směřování spočívá v integraci biologických markerů a prediktivních modelů založených na umělé inteligenci.
prof. MUDr. Klára Látalová Ph.D.
Nejvyšší ukončené vzdělání (škola, obor, rok ukončení):
LF UP v Olomouci, všeobecné lékařství, 1994
Postgraduální vzdělání
Specializační atestační zkouška typu I : 04/ 1997 – psychiatrie
Specializační atestační zkouška typu II : 11/ 2002 – psychiatrie
Vědecko-pedagogické tituly (vč. roku udělení) :
Udělen titul Ph.D. na Univerzitě Palackého v Olomouci: 4/2005
Jmenována docentem v oboru psychiatrie: 06 /2011
Jmenována profesorem v oboru psychiatrie: 11/ 2015
přednostka Kliniky psychiatrie od roku 2018 dosud.
Zkušenosti s vědecko-výzkumnou prací (počty publikací a přednášek, řešených grantů apod.):
Autorka pěti monografií (Bipolární afektivní porucha, Suicidalita v psychiatrii, Agresivita v psychiatrii, Farmakorezistentní stavy v psychiatrii, Rozdíly mezi MKN_10 a MKN-11 v psychiatrii dospělých. Editorka tří rozsáhlých monografií a spoluautorka tří učebnic psychiatrie. Publikovala více než 120 odborných článků, z toho 72 článků v časopisech s impakt faktorem. Zde v 22 případech je první autorkou. V databázi Scopus celkem 136 záznamů, citována v této databázi 657 krát. Dle zdroje WoS H-index 28.
Klára Látalová 1,
Klára Látalová, Klinika Psychiatrie FNOL a Univerzity Palackého v Olomouci 1
Úvod: Generalizovaná úzkostná porucha (GAD) se řadí do spektra úzkostných poruch. Její průběh bývá obvykle chronický, urputný. Ač se intenzita příznaků může v průběhu života měnit, ve většině případů zasahuje zásadně negativně jak do života pacientů tak jejich rodin. Výsledky: Terapie (jak psychoterapie, tak farmakoterapie) pacientů trpících GAD bývá často svízelná. Ač mají „pozitivní vztah“ k lékům, z obav v nesnesitelných nežádoucích účinků často vyhledávají různé alternativní přístupy. Léčbu dále komplikuje to, že více pozornosti věnují somatických příznakům úzkosti a proto také častěji sahají po nevhodných lécích. V současné chvíli je pojem farmakorezistence v případě úzkostných poruch nejasně definován. Obecně se udává, že se jedná o nedostatečnou responzi na adekvátní léčbu podávanou v dostatečné dávce po dostatečně dlouhou dobu. V případě GAD se rezistence předpokládá u 25 – 40 % pacientů. Sdělení si klade za cíl prezentovat možné faktory spojené s rozvojem farmakorezistence a možnosti jejího zvládá. Závěr: Farmakorezistence je u pacientů trpících GAD významný klinický problém, který vyžaduje individuální přístup a obvykle využití kombinovaných léčebných strategií.
Abstrakt není k dispozici
prof. MUDr. Bc. Ustohal Libor, Ph.D.
Prof. MUDr. Bc. Libor Ustohal, Ph.D. působí na Psychiatrické klinice LF MU a FN Brno. Kromě výuky na LF MU přednáší i na FaF MU a NCO NZO v Brně. Odborně se zabývá zejména aplikací transkraniální magnetické stimulace a dalších neurostimulačních metod v psychiatrii, výzkumem a terapií prvních epizod psychotických poruch, výzkumem a terapií rezistentní schizofrenie a rezistentní depresivní poruchy a také psychofarmakologií, zejména antipsychotiky a antidepresivy.
Libor Ustohal 1,
Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno 1
Příspěvek se zabývá rozšiřováním hranic psychiatrie a narůstající psychiatrizací běžných lidských obtíží. Upozorňuje na diagnostickou expanzi, nadhodnocování rizik sebevraždy a násilí i vliv defenzivní medicíny a „safetismu“, které přispívají k nadužívání farmakoterapie a hospitalizací. Shrnuje data z České republiky i ze zahraničí dokládající časté předepisování psychofarmak, což zároveň poukazuje na omezenou dostupnost psychoterapeutických a dalších nefarmakologických služeb v ČR. Diskutována je také medikalizace truchlení a traumatu a vliv jazyka diagnóz na vnímání utrpení. Autor zdůrazňuje potřebu širšího, pluralitního porozumění psychickým obtížím, které vedle medicínského rámce zahrne rovněž perspektivu psychologickou, sociální, morální a existenciální.
Abstrakt není k dispozici
Osobne motivovaná a zo subjektívneho pohľadu rozvíjaná reflexia postavenia, pôsobnosti a nezávislosti psychiatrie v súčasnom informačne preťaženom, globalizovanom a napriek tomu fragmentárnom svete. Vzhľadom na charakter témy má prednáška potenciál stať sa spoločným zamyslením v štýle „odkiaľ kam“. Namiesto násilných optimistických alebo prvoplánovo pesimistických scenárov budúcnosti ponúka ľahko konzervatívne východiská. Problémy ako politická inštrumentalizácia, ideologizácia psychiatrie, komunikácia s verejnosťou, využívanie umelej inteligencie, stigmatizácia a osveta nebudú uchopené konfrontačne, ale metabolicky, teda v snahe o čo ich najvhodnejšie spracovanie pre ďalší vývoj nášho odboru.
Copyright © 2022 MH Consulting s.r.o., Všechna práva vyhrazena.
