16. ČESKO-SLOVENSKÝ KONGRES DĚTSKÉ ANESTEZIE, INTENZIVNÍ A URGENTNÍ MEDICÍNY

Abstrakt

Dětská intenzivní péče je obor jako žádný jiný. Pokusím se vám stručně připomenout její minulost, současné výzvy a také můj vhled do její budoucnosti. Dětská mortalita byla od počátku lidské civilizace až do konce 19.století velmi vysoká, umíralo každé druhé dítě. Teprve po II.světové válce došlo k jejímu poklesu na polovinu. Počátky intenzivní péče o dospělé a později také o děti jsou spojeny s poslední třetinou minulého století. V současnosti je dětská mortalita ve vyspělých zemích i díky intenzivní péči velmi nízká, pod 0.5%. Cenou za nižší mortalitu je však nárůst morbidity dětí po intenzivní a resuscitační péči. Aktuálními problémy na dětských JIP jsou v současnosti také chronická resuscitační péče, kvalita života dětí, rodičů a rodin, paliativní péče a v neposlední řadě také riziko vyhoření zdravotního perzonálu i díky jeho nedostatku. V nedaleké budoucnosti zřejmě budeme svědky dalšího rozvoje laboratorních, zobrazovacích metod a většího zapojení tzv. umělé inteligence („AI“) nejen do intenzivní medicíny. Základem úspěšné léčby však stále je a zřejmě vždy zůstane důkladná anamnéza, podrobné klinické vyšetření a znalost patofyziologie. Do budoucna nám však v interpretaci všech klinických a paraklinických vyšetření a v hodnocení zobrazovacích metod bude „AI“ stále více nápomocná.

Abstrakt

Strategie, způsoby zavádění a jednotlivé druhy cévních vstupů u dětí se během posledních 20 let zcela zásadně změnily. V současné době také vzrůstá počet dětských pacientů vyžadujících cévní vstup pro svou akutní, chronickou i ambulantní léčbu. V případě akutní péče se jedná o 90% pacientů. Vzhledem k rostoucím požadavkům na intravenozní léčbu nám moderní technologie přinesly katetry z nových, pro cévy vhodných a šetrných materiálů a techniky zavádění katetrů pomocí ultrazvukové navigace, která umožňuje přímou vizualizaci cév. Inzerce se stává bezpečnější, šetří cévy od opakovaných neúspěšných pokusů a snižuje riziko komplikací. Problematika cévních vstupů se stala postupně multioborovou záležitostí. Byla založena celá řada odborných společností, které organizují studie a shromažďují data, na jejichž základě jsou vytvářeny algoritmy a doporučení pro zvolení správného cévního vstupu, jeho fixaci, ošetřování a kontrolu polohy. Výsledkem by měl být správně zvolený vstup pro každého pacienta ideálně na celou dobu jeho léčby. Cílem sdělení bude popsat vývoj cévních vstupů v pediatrii během posledních 20 let a počátky zavádění centrálních žilních katetrů u dětí v tehdejším Československu s malým zastavením v dávné historii.

Abstrakt

Dětská urgentní medicína je podoborem urgentní medicíny, který se specializuje na dětskou populaci. Jedná se o relativně nový obor, který se v České republice teprve pomalu začíná rozvíjet, zatímco v některých státech jako je například Kanada, USA , Velká Británie, Austrálie, Španělsko, Francie, existuje přes 20let. Dětský urgentní lékař se umí postarat o dítě s akutním onemocněním či úrazem vyžadující okamžitou lékařskou péči. Má znalosti z intenzivní medicíny, anestezie, pediatrie, chirurgie, traumatologie a dalších oborů, které je schopen uplatnit a využít v efektivním diagnosticko terapeutickém procesu u akutního dětského pacienta. Rozpozná a kvalitně zajistí kritického pacienta, definitivně ošetří nekomplikované zranění, poskytne dítěti dostatečnou analgezii nebo provede procedurální analgosedaci, ambulantní bronchodilatační léčbu, infuzní terapii. Rrozpozná nutnost hospitalizace dítěte. O ostatní pacienty je schopný se postarat v ambulantním režimu. Jednou z možností, jak vyřešit problém ČR s nedostatkem pediatrů, dětských pohotovostí, je využít znalostí z dětské urgentní medicíny a začít se starat o akutní dětské pacienty co nejvíce efektivně. Uměle nenavyšovat počty hospitalizovaných pacientů, nezatěžovat specialisty, maximum pacientů vyřešit ambulantně, k hospitalizaci posílat je indikované pacienty.

Abstrakt

Vznik pediatrické intenzívní medicíny( dále PIM) je připisován Luise Gluckovi (neonatolog, San Diego,USA), který na konci 60.let demonstroval v rozsáhlém území pokles novorozenecké mortality-referenční JIP transportuje ohrožené novorozence na sebe. Nezůstali jsme pozadu a prof.Lhoták otevírá v roce 1968 na olomoucké klinice dvě JIP: pro novorozence a druhou pro děti a spolu se Ševčíkem a Malbohanem vydávají v šedesátých letech Náhlé příhody v pediatrii Při rozvoji PIM měli pediatři výhody, uměli se starat o novorozence s poruchami základních životních funkcí a ovládali vstup do cévního řečiště při infuzní terapii závažných dehydratací (v roce 1960 kojenecká úmrtnost 23 promile průjmy !) Milníkem je otevření dětského ARO v motolské nemocnici 25.6.1972 Činnost rozjížděli anestesiologové (Moučková, Venda) a pediatři (Kyncl, Novák). Po 18 měsících přichází z UVN prof. Jiří a několik lékařů a tlačí činnost téměř kompletně anestesiologicky. Nicméně jeho zásluha spočívá v dokonalém vybavení po stránce technické a „vojenské „ organizaci. Odchází do IPVZ-vedoucí katedry AR a formuje lékařský obor urgentní medicína (podílíme se,,) .Do Motola přichází řada mladých lékařů anestesiologů (geniální vynálezce Zábrodský, Pachl (budoucí přednosta AR kliniky ve Vinohradské FN.¨)..V Motole se rozvojem chirurgických oborů prohlubuje vazba pracoviště na anestesiologii. Strážcem pediatrické koncepce oddělení je po léta Karel Dlask. Novák odchází do Thomayerovy nemocnice, kde se rozvíjí intenzívní péče o novorozence včetně umělé plicní ventilace a protože je klinika katedrou pediatrie IPVZ probíhá postgraduální výchova lékařů včetně PIM (semináře, workshopy, stáže-praktická cvičení). Zavládl velký zájem o intenzívní medicínu. Školících akcí se zúčastnili vedoucí respektovaní pediatři, často primáři krajských nemocnic (Říha, Chyská, Wiedermann, Rene Hrdlička, Hrdlička Jan, Lukeš, Vobruba…) Vznikají jednotky intenzívní péče. je na nich výtečná spolupráce s lékaři ARO i jiných oddělení dané nemocnice podle hesla prof. Pokorného – Kriticky nemocné dítě je pacientem celé nemocnice. Mimo klasické pediatry, kteří po stránce organizační vytvářejí na přelomu tisíciletí Sekci intenzívní péče při výboru České pediatrické společnosti ČLK JEP se rozvíjí i spolupráce s anestesiology a dalšími obory, pro něž je pediatrická intenzívní medicína hlavním zaměřením a podílí se na vedení Sekce ( Prchlík-chirurgie, AR Brno Fedora, Klimovič, Šeda, Janoušek – kardio, Habanec, infekce). Koncem 20.stoleté.se setkáváme s kolegy ze Slovenska Tibor Šagát. Karol Kralinský, Laco Laho, Ludmila Podrácká a především Sveto Dluholucký….Pojí nás služba dětem, ale i pevné přátelství. V roce 2000 jsme z dobročinných zdrojů –akce Ostrovy života- získali desítky milionů korun. Zdařilo se vybavit dokonalou technikou v celé republice klíčové JIP , které prováděly i resuscitační péči (tuto činnost akceptují i zdravotní pojišťovny - vždy tomu tak nebylo).Probíhalo množství vědecko-výzkumných úkolů, řada z nich ve spolupráci se zahraničními pracovišti (Great Ormond Street Hospital, Londýn-bioelektrická impedance),Setkali jsme se na našem pracovišti v Thomayerově nemocnici s prof. Safarem. Vychází monografie Intenzívní péče v pediatrii, Pokračuje postgraduální výchova. Lékařů a zdravotních sester. Od roku 2007 skládá většina pediatrických intenzivistů atestaci z oboru Intenzívní medicína. Pediatričtí intenzivisté mají ve velké většině atestaci z Intenzívní medicíny.

Abstrakt

High flow oxygenoterapie je podpůrná neinvazivní ventilační metoda využívající dodávání zvlhčeného, ohřátého kyslíku vysokým průtokem spontánně ventilujícímu pacientovi. Velké využití měla tato metoda zvláště v pandemii Covid-19. Metoda má, vzhledem ke své minimální invazivitě, velmi dobrou toleranci a tím I široké využití. V prezentaci se budeme věnovat základním charakteristikám, principům High Flow Nasal Oxygenoterapie a možnostem jejího využití.

Abstrakt

Přehledová přednáška o indikacích a aplikaci oxygenoterapie, včetně možností a správného způsobu aplikace kyslíku na standardním nebo intermediárním pediatrickém oddělení.

Abstrakt

Ve sdělení budou shrnuty základní indikace, technické a medicínské aspekty hyperbarické oxygenoterapie, zejména s ohledem na použití u pacientů dětské intenzivní péče.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Anestezie malého dítěte přináší obavy a stres všem zúčastněným, tedy nejen zdravotníkům. ale i celé rodině malého pacienta. V tomto krátkém sdělení přinášíme v přehledu zásady anesteziologické péče o malé děti, které odpovídají odborným doporučením v pediatrické anesteziologii. Témata sdělení se týkají důležitých bodů z předoperační přípravy ( možný vliv celkové anestezie na neuropsychický vývoj dítěte, vhodná premedikace, doba lačnění, přístup k dítěti s chronickým infektem ), dále z postupů vhodného vedení anestezie ( inhalační x intravenozní úvod, použití laryngeálním masek či vhodných tracheálních rourek pro malé děti, vhodné zajištění žilního vstupu, použití regionální anestezie a řešení nejčastějších perioperačních komplikací ). V pooperační péči uvádíme zkušenosti s pooperační analgosedací, časným přísunem tekutin a stravy, event.odloženou extubací a vigilizací malých dětí na JIP či ARO. Naší snahou by měla být hlavně bezpečnost malých pacientů s co nejmenším zásahem do režimu a vývoje dítěte.

Abstrakt

Celková anestezie u dětí je komplexní proces, který vyžaduje pečlivé plánování a provedení. V současné době se k úvodu do anestezie pediatrických pacientů používají dvě základní metody a sice intravenózní (IV) a inhalační. Dle nejnovějších studií jsou obě metody v rukou zkušeného anesteziologa bezpečné s ohledem na znalost indikací a rizik jednotlivých metod. Tato přednáška se zaměřuje na zmíněné dva základní přístupy k úvodu do celkové anestezie u dětí společně s jejich výhodami i nevýhodami, založené na zkušenostech lékařů a lékařek z KARIM FN Motol. Na našem pracovišti jsme od 1. ledna do 1. září 2023 provedli celkem 6753 anestezií u dětí a mladistvých. Z tohoto celkového počtu tvořily inhalační úvody 48,4 %, což představuje 3266 pacientů, zatímco IV úvody byly použity u 51,6 %, což odpovídá 3487 pacientům. Tento poměr inhalačních a IV úvodů na našem pracovišti je téměř vyvážený, přibližně 1:1. Důvody tohoto poměru závisí především na průměrném věkovém rozložení pacientů na jednotlivých pracovištích a na dalších faktorech, které budou podrobně diskutovány níže v tomto textu. IV úvod do anestezie u dětí zahrnuje podání anestetik přes intravenózní kanylu. Tato metoda umožňuje rychlý, bezpečný a příjemný nástup anestezie. Mezi výhody této metody jednoznačně patří již zajištěný intravenózní přístup a jeho okamžitá dostupnost pro podání léčiv v případě život ohrožujících komplikací. Nevýhodou této metody je fakt, že menší, ale i větší děti mohou zavedení IV kanyly při vědomí vnímat jako velmi bolestivý, stresující a traumatizující zážitek. Zavedení IV vstupu u dětí by tudíž mělo být prováděno zkušeným zdravotnickým pracovníkem za dostatečné premedikace a anxiolýzy dětského pacienta, a lokálního znecitlivění místa punkce (EMLA krém). Inhalační úvod do anestezie u dětí se provádí inhalací anestetik do dýchacího systému pacienta. Tato metoda je často používána u malých dětí včetně novorozenců a kojenců, u kterých je zajištění IV vstupu z různých důvodů obtížné. U starších spolupracujících dětí je inhalační úvod využíván v případě osobních preferencí či při fóbii z jehel. Mezi výhody Inhalačního úvodu patří jeho nebolestivost (nevyžadující zavedení intravenózní kanyly), což může u dětí snížit úzkost a stres. Dále v závislosti na koncentraci inhalovaného plynu a délce jeho expozice umožňuje tato metoda dobrou řiditelnost hloubky anestezie a zároveň zachování dechové aktivity a celkové oběhové stability. Na druhou stranu těsné přiložení obličejové masky s inhalačním anestetikem může vyvolat u dítěte panickou ataku (fóbie z masky). Nežádoucí je rovněž zvýšená incidence delirantních stavů spojená s inhalačním úvodem do anestezie a dle nejnovějších studií také zvýšené riziko respiračních komplikací u pacientu s již existujícími respiračním onemocněním či zvýšenou reaktivitou dýchacích cest. Výběr mezi IV a inhalačním úvodem má své jednoznačné indikace, které závisí zejména na věku a míře spolupráce dětského pacienta, jeho dostatečné premedikaci a anxiolýze, přítomnosti rodiče u úvodu či zajišťování IV vstupu, vlastním přání pacienta, fóbii z jehel či masky, a stavu žilního řečiště (tzv. DIVA pacient). Další faktory, které ovlivňují rozhodování ve výběru inhalačního nebo intravenózního úvodu do anestezie u dětí, jsou zkušenosti a osobní preference anesteziologa s přihlédnutím na akutnost a druh chirurgického zákroku. Celková anestezie u dětí je komplexní disciplínou, která vyžaduje individuální přístup k pacientovi. IV a inhalační úvod jsou dva základní a bezpečné přístupy k dosažení celkové anestezie a každý z nich má své výhody a nevýhody. Správná volba metody závisí na mnoha faktorech a musí být provedena s ohledem na bezpečnost a pohodlí dítěte. Je důležité, aby anesteziolog byl odborníkem v péči o pediatrické pacienty a měl dostatečnou zkušenost s oběma metodami.

Abstrakt

Hlavním tématem našeho sdělení je předoperační vyšetření z pohledu anesteziologa. Našim cílem je přehledně shrnout doporučené postupy předoperačního vyšetření u dětských pacientů a zároveň poukázat na nejčastější úskalí, se kterými se jako anesteziologové setkáváme. Dále nahlédnout do problematiky timingu celkové anestezie vs. infekce a očkování.

Abstrakt

Od roku 2022 jsou v platnosti European Paediatric Fasting Guidelines. Jejich zavedení významně zkracuje dobu, po kterou děti lační a žízní. Nejvíce se zkrátila doba pro čiré tekutiny a mateřské mléko. Implementace však v řadě nemocnic pokulhává. Cílem mé přednášky je zvýšit povědomí o nových guidelines a krátce zmínit další možnosti (např. ultrazvukové vyšetření).

Handout

Abstrakt

Specifika zajištění dýchacích cest u dětí v porovnání s dospělými pacienty vyplývají především z jejich odlišné anatomie a fyziologie. Ačkoliv incidence obtížného zajištění dýchacích cest (DAM-difficult airway management) je v dětské populaci (v porovnání s dospělou) poměrně nízká, komplikace spojené se zajištěním dýchacích cest jsou u dětí významně vyšší. Pro úspěšný airway management je jedním ze zásadních předpokladů dětského pacienta adekvátně polohovat tak, aby nedocházelo obstrukci dýchacích cest. Metodou volby v pediatrickém airway managementu je zavedení laryngeální masky (LM). V porovnání s orotracheální kanylou současná data jednoznačně prokazují menší výskyt komplikací (bolesti v krku, stridor, desaturace, pooperační kašel) právě při použití LM. V případě nutnosti orotracheální intubace je doporučeno u všech pacientů nad 3kg tělesné hmosnoti používat endotrachální kanyly s obturační manžetou typu MicroCuff. Při zajištění dýchacích cest u nelačného pacienta je doporučováno provádět takzvaný modifikovaný bleskový úvod do anestezie. Jedním z kroků toho postupu je i ventilace obličejovou maskou kontrolovaným inspiračním tlakem k zajištění adekvátní ventilace i oxygenace. Dostupná data jednoznačně prokázala bezpočnost tohoto postupu, bez průkazu o zvýšení rizika regurgitace žaludečního obsahu. Při volbě optimálního postupu pro zajištění dýchacích cest je nutné zvážit individuální faktory daného pacienta, průběžně se v těchto technikách vzdělávat a udržovat manuální zručnost (např. pomocí simulačního tréninku) a zcela nepodkročitelným minimem je mít vždy připravený plán B pro situace DAM.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Sepsa je definovaná ako syndróm systémovej zápalovej odpovede (SIRS) na infekciu. Ťažká sepsa je spojená s kardiovaskulárnou dysfunkciou, akútna respiračná tieseň (ARDS) alebo syndróm multiorgánového zlyhania (MODS). Úmrtnosť na sepsu je stále vysoká v priemere 35% a u pacientov so septickým šokom až 60-80%. Preto sa stále hľadajú nové modality v liečbe. Ich cieľom je normalizácia a prerušenie patomechanizmov sepsy. Rozhodujúca je včasná a vhodná ATB liečba a kardiovaskulárna podpora a stabilizácia. Prevencia a liečba MODS má za cieľ čo najmenšie sekundárne poškodenie orgánových systémov. Dnes využívame aj invazívne liečebné postupy vrátane kontinuálnej substitučnej liečby obličiek (CRRT) a mimotelovej membránovej oxygenačnej liečby (ECMO). Dôležitú úlohu z pohľadu pacienta zohráva vyvážený stav medzi SIRS a syndrómom kompenzačnej protizápalovej odpovede (CARS). Hyperinflamácia a perzistujúci SIRS ako na druhej strane imunoparalýzy a perzistujúci CARS komplikujú liečbu sepsy. Imunomodulačná liečba má za úlohu upraviť a podporiť tieto procesy, tak aby vyviedli pacienta z tejto patovej situácie. Na dosiahnutie cieľa-vyliečenie pacienta je potrebné časté klinické hodnotenie pacienta, monitorovanie markerov šoku a sepsy a na ich základe úprava a titrácia terapie.

Abstrakt

Během jara roku 2023 jsme na našem pracovišti zaznamenali výrazný nárůst počtu pacientů s komplikacemi při varicelle. Na těchto příbězích bychom rádi připomněli schopnost VZV působit dramatické až fatální průběhy. Kazuistiky doplníme stručnou epidemiologií a možnostmi prevence.

Abstrakt

Úvod: Sepsa je systémové ochorenie. Ide o klinický syndróm, ktorý komplikuje ťažkú infekciu; nadmerná a život-ohrozujúca odpoveď na infekciu vedie k poškodeniu tkanív, zlyhávaniu orgánov, cirkulačnému zlyhaniu až smrti. Septický šok sa definuje kritériami závažnej sepsy s pretrvávajúcou hypotenziou po podaní minimálne 20 ml/kg tel. hm. roztoku a nutnosťou podávať vazoaktívne látky alebo akýmkoľvek diagnostickým kritériom závažnej sepsy. Výskyt a mortalita závisí od mnohých faktorov, najmä veku dieťaťa, origa infekcie, pôvodcu infekcie, komorbidity a ďalších. Cieľ: Získanie údajov o výskyte ťažkej sepsy a septického šoku u našich pacientov za 5 rokov; vyhodnotiť demografické údaje (vek, pohlavie), zistiť pôvodcov a origo infekcie, potrebu UPV, vykonané operácie a výsledky liečby (úmrtnosť / prežitie). Metódy: Vykonali sme retrospektívnu analýzu záznamov pacientov, odoslaných na KPAIM pre ťažkú infekciu, suspektnú sepsu alebo známky septického šoku, za obdobie 01.1.2018 až 31.12.2022. Použili sme vtedy platné kritériá, definície podľa B. Goldsteina a spol. Deti sme rozdelil do 4 vekových kategórií. Výsledky: Za obdobie 5 rokov sme hospitalizovali spolu 1702 pacientov. Vyhodnotili sme 197 záznamov detí odoslaných pre sepsu, pre nesplnenie kritérií sme vylúčili 69 detí a 17 novorodencov. Analyzovaný súbor tvorilo 128 detí: vo veku 0 až < 1 r. bolo 76 prípadov (59 %), 1 - 5 r.: 30 detí; 6 - 12 r.: 8 detí a 1 3- 18 r.: 14 detí. Nevýznamne prevažovali chlapci - 65, dievčat bolo 63. Pridružený septický šok malo 55 detí (42,9 %). 72 detí bolo preložených z iných nemocníc, 6 detí prišlo cesto ZZS, ostatných 50 bolo z DFN Košice. Najčastejšími primárnymi infekciami boli: infekcie krvného prúdu (45 detí / 35 %), brušné infekcie u 35 detí a katétrové sepsy (15 detí). Komorbiditu (najmä kongenitálne a genetické anomálie, onkologické ochorenia a neurologické postihnutie) sme zistili takmer u polovice detí (46,8 %), najviac v skupine 13-18 rokov (64 %). 11 detí malo ťažkú sepsu opakovane. Etiologické agens sme identifikovali z hemokultúry (HK) alebo relevantného odberu (napr. brušná dutina, hnis, likvor, punktát, prípadne boli získané post mortem). V 12 prípadoch sme etiologické agens nezistili (9,3 %), viackrát boli z HK vykultivované súbežne dva patogény. Prevládali gramnegatívne kmene (50,4 %), grampozitívne tvorili 39,2 % a plesne 10,4 %. Chirurgický výkon podstúpilo 50 detí (39 %), umelú pľúcnu ventiláciu si vyžadovalo 91 detí (71 %). Priem. doba hospitalizácie bola 17 dní, u dojčiat viac ako 19 dní. V súbore zomrelo 44 detí, úmrtnosť bola 34,3 %, najviac vo vekových skupinách do 5 rokov (35 %, resp. 36 %). Do 24 hodín zomrelo 12 detí, čo je 27 % zomrelých. V porovnaní s výsledkami z registra sepsy spred cca 10 rokov sa zmenilo najmä primárne miesto infekcie a pribudli multirezistentné bakteriálne kmene. Priemernú dobu hospitalizácie ovplyvnil najmä potreba komplexnej intenzívnej a resuscitačnej starostlivosti u detí se vrodenými vývojovými chybami, najmä gastrointestinálneho traktu. Záver: Incidencia ťažkej sepsy a septického šoku v sledovanom období bola u detí hospitalizovaných na našej klinike 7,5 %. Nepochybne sú zistené výsledky ovplyvnené aj pandémiou COVID-19. Ťažká sepsa a septický šok vznikajú zvyčajne mimo pracovísk JIS, preto je veľmi dôležité medzi febrilnými pacientami, hospitalizovanými na pediatrických oddeleniach vyhľadávať tých s rizikom sepsy a septického šoku a neodkladne začať iniciálny manažment.

Abstrakt

V dětské části FNM se zavádí všechny typy žilních vstupů. Krátké periferní žilní kanyly (SPC) zavádí zdravotničtí pracovníci všech klinik, dlouhé periferní kanyly (LPC), midliny, PICC katetry, krátkodobé netunelizované centrálně inzerované katetry, krátkodobé dialyzační katetry a tunelizované CICC/FICC zavádí Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, epikutánní splavné katetry oddělení neonatologie a JIP KDCH, dlouhodobé tunelizované CICC s manžetou a žilní porty zavádí Dětské kardiocentrum, dlouhodobé tunelizované dialyzační katetry Klinika zobrazovacích metod. Na KARIM provedeme během roku cca 11 tis. celkových anestezií u dětí, pro každou anestezii musí být pacient zajištěn žilním vstupem (nejčastěji SPC, případně LPC nebo midline). Pro potřeby perioperačního zajištění, zajištění pacienta v akutním stavu nebo pro nutnost podání i.v. léčby do centrálního venózního řečiště , zavedeme během jednoho roku cca 1200 krátkodobých netunelizovaných centrálně inzerovaných katetrů. Pro intravenózní léčbu trvající více než 14 dní zavádíme střednědobé katetry PICC ( cca 50/rok) a tunelizované CICC/FICC katetry ( cca 90/rok), které umožňují inzerovat katetr dostatečného kalibru a počtu lumen všem věkovým kategoriím. Naší snahou je zavádět všechny centrálně inzerované katetry výhradně pod UZ kontrolou. Během indikace, zavádění a péče o tyto katetry dodržujeme aktuální doporučení mezinárodních organizací pro zavádění cévních vstupů (SIC protokol, protokoly RaCeVa, RaFeVa, RaPeVa). Péči o katetry ve FNM provádí proškolený střední zdravotnický personál jednotlivých pracovišť ve spolupráci s PICC týmem KARIM. Pro správnou indikaci, zavedení a péči o katetr je nutná úzká multioborová spolupráce jednotlivých klinik.

Abstrakt

Viac ako 50 % detí , ktoré sú prijaté do zdravotníckych zariadení vyžaduje minimálne zavedenie periférnej intravenóznej kanyly (PIVC) za účelom podávania medikácie. Napriek tomu, len viac ako 50 % periférnych intravenóznych vstupov je zavedených na viac ako prvý pokus ( Kleidon et al ) . Podľa medzinárodných štandardov sa za pediatrického DIVA ( difficult intravascular access ) pacienta považuje každý pacient , u ktorého bolo treba použiť viac ako dva pokusy na zabezpečenie periférneho venózneho vstupu ( doporučenie MiniMAGIC). S cieľom identifikovať pacientov , u ktorých je vysoká pravdepodobnosť opakovanej punkcie pri zabezpečení periférneho venózneho vstupu ( DIVA ) boli vypracované skórovacie systémy - Yen et al ( 2008), Riker et al ( 2011). V akútnej medicíne u pacientov s DIVA je často využívaný intraoseálny prístup , prípadne akútne zabezpečenie centrálneho venózneho katétra ( CVK) pod USG kontrolou. U pediatrických pacientov s DIVA , či už na lôžku , alebo na operačnej sále, môžeme primárne využiť aj zavedenie štandarnej i.v kanyly pod USG kontrolou, prípadne využitie NIR techník, zavedenie dlhých periférnych kanýl , Midline kanýl, periférne inzerovaných centrálnych katétrov ( PICC) , alebo tunelizovaných centrálne inzerovaných katétrov ( T-CICC ) , podľa závažnosti klinického stavu, charakteru liečby, potreby opakovaných odberov krvi, alebo rozsahu a závažnosti plánovaného operačného výkonu. Keďže jednou z častých komorbidít pacientov v staršom detskom veku s DIVA je obezita a častý výskyt pacientov s DIVA je aj u novorodencov, starších kojencov a batoliat, musíme brať do úvahy aj hrúbku podkožného tkaniva, ktorá výrazne limituje možnosť zavedenia štandardnej i.v. kanyly. Preto v poslednom čase sa u pacientov s DIVA, u ktorých nie je nutné podávanie hyperosmolárnych roztokov, alebo terapie s pH viac ako 9 alebo menej ako 5 sa, či už vrámci predoperačnej prípravy , alebo v rámci štandardného lôžka , uplatňuje zavedenie dlhých periférnych kanýl, prípadne Midline katétrov. Tieto katétre sa zavádzajú buď technikou over the needle ( OTN ) pod USG kontrolu, alebo modifikovnou Seldingerovou technikou. Takýto vstup môže byť ponechaný in situ aj niekoľko týždňov, čo je dostatočný čas, aby vo viac ako 90 % pokryl nielen liečbu na JIS, ale aj pokračujúcu liečbu na štandardnom pediatrickom lôžku. Ďalšou voľbou je zavedenie PICC, prípadne T-CICC, ktoré využívame v prípade nutnosti opakovaných odberov a podávania terapie, ktorá je vzhľadom k svojmu pH a osmolalite nevhodná na podávanie do periférnej ciev. PICC je využívaný skôr u detí nad 2 roky , T-CICC s úspechom využívame najmä u kojencov a batoliat. Oba typy katétrov môžu byť zavedené a používané či už na intenzívnom lôžku , alebo v rámci predoperačnej prípravy pre potreby vedenia anestézie a používané ďalej v pooperačnom období buď na JIS, alebo na štandardnom pediatrickom lôžku. Včasná identifikácia pacienta s DIVA a následné využitie adekvátnych techník zavedenia a indikácia správneho typu intravenózneho vstupu u týchto pacientov zabraňuje ďalšej traumatizácii pacienta, znižuje výskyt komplikácií, zabraňuje oddialeniu podávania liečby, alebo v prípade operačného výkonu skracuje pobyt pacienta na operačnej sále , znižuje pracovné zaťaženie zdravotníckeho personálu a má aj pozitívne ekonomické dôsledky.

Abstrakt

Úvod: Intervenčná rádiológia je rýchlo sa rozvíjajúcou subšpecializáciou, ktorá prináša široké spektrum nových prístupov k mnohým aspektom neonatálnej a pediatrickej starostlivosti, ponúka nielen rýchlejšie, menej bolestivé a minimálne invazívne možnosti pre viaceré zákroky, ale aj riešenie pre kriticky choré deti, ktoré sú extrémne rizikové pre zložité chirurgické výkony. Pediatrická intervenčná rádiológia a s ňou aj tím detskej anestézie, ktorá je nevyhnutná pre tieto výkony, čelí celému súboru výziev, od rozvoja rôznych techník a vybavenia, ktoré sa môže použiť aj u veľmi malých pacientov až po školenie profesionálov, aby mohla táto špecializácia napredovať. Nárast výkonov v oblasti intervenčnej rádiológie, aj keď menší ako u väčších detí, sa zaznamenal aj u novorodencov a malých dojčiat. Cieľom tejto prednášky je poskytnúť pohľad na špecifiká anestézie u novorodencov pri týchto výkonoch. Medzi najčastejšie výkony intervenčnej rádiológie u novorodencov patria perkutánne drenáže, embolizácie tumorov a endovaskulárne riešenie aneuryziem a cievnych malformácií. Pri intervenčných výkonoch u novorodencov sú na prvom mieste významné anatomické rozdiely. Vzhľadom na malý priemer artérií je zaistenie cievneho prístupu pre intervenčného rádiológa náročnejšie ako u väčších detí. Na zaistenie je nevyhnutný ultrazvuk. Vyžaduje sa pritom jemná manipulácia, pretože cievy novorodencov sú náchylné na vazospazmy. Ak dôjde k vazospazmu, samotný výkon môže byť problematický a môže skomplikovať ďalší priebeh. Pri zvládnutí tejto situácie zohráva významnú úlohu anestéziológ použitím anestetických techník a liekov, ktoré spôsobujú vazodilatáciu. Jedným z kľúčových rozdielov v manažmente novorodenca v porovnaní so staršími deťmi je ich percento celkovej telesnej vody a objem ich intravaskulárnej tekutiny. Aj relatívne malý presun tekutiny počas intervenčného zákroku môže spôsobiť zmenu objemu intravaskulárnej tekutiny, čo môže mať za následok buď preťaženie tekutinami alebo hypovolémiu, v závislosti od smeru posunu. Intervenčný rádiológ aj anestéziológ musia mať podrobný prehľad o celkovom objeme tekutín podávaných počas výkonu, ako aj prípadné straty a výdaj dieťaťa. Odporúča sa euvolémia až mierna hypervolémia na vyrovnanie diuretického účinku kontrastnej látky. Ďalší rozdiel v správaní novorodencov je ich neschopnosť regulovať svoju telesnú teplotu. Novorodenci, ako vieme, majú zvýšený pomer plochy povrchu k telesnej hmotnosti, čo zvyšuje výmenu teploty s okolitým prostredím. Tepelná strata u novorodenca je multifaktoriálna a zahŕňa chladenie okolia z klimatizovanej miestnosti, chladenie odparovaním z dezinfekcie na alkoholovej báze, chladné roztoky a rýchle ochladenie, ak je dieťa mokré. Musí sa vykonávať nepretržité monitorovanie teploty a ohrev dieťaťa. V neposlednom rade je dôležité mať zoznam liekov bežne používaných pri intervenčnom zákroku s ich príslušnými dávkami na kg telesnej hmotnosti a ich maximálnej dávky. Okrem toho je nutné monitorovať množstvo kontrastu v ml/kg. Ideálna intravaskulárna kontrastná dávka je pod 3 ml/kg. Zriedenie kontrastného materiálu na aspoň 50 % sterilným fyziologickým roztokom vedie síce k zníženiu kvality obrazu, ale je tým znížená kontrastná záťaž na novorodenca. Záver: Novorodenci podstupujúci výkony v intervenčnej rádiológii predstavujú najväčšiu výzvu pre intervenčných rádiológov a aj pre pediatrických anestéziológov vzhľadom na svoju veľkosť a špeciálne potreby. Keďže však postupy intervenčnej rádiológie sú vo všeobecnosti menej invazívne ako otvorené výkony, tento prístup je obzvlášť vhodný aj pre najmenšie deti. Pre bezproblémový priebeh výkonu je nevyhnutný tímový prístup a dobrá vzájomná komunikácia.

Abstrakt

Perioperační medicína zahrnuje péči o pacienta, který se připravuje na operaci, podstupuje operační zákrok a následně se z něj zotavuje. Tento perioperační proces začíná indikací k operačnímu či diagnostickému výkonu v celkové, regionální anestézii nebo při jejich kombinaci. Logistickou náročnost procesu dokresluje celá řada lékařských odborností, které se na perioperační péči podílejí. Nezbytné jsou znalosti o výchozím stavu pacienta, operačních technikách a procedurách, jejich rizicích a komplikacích, znalosti o specifických skupinách pacientů, ale také o možnosti snížení rizika a zvládání onemocnění během tohoto časového období. Klasická perioperační medicína, relativně v nedávném období, se řídila především zavedenými a osvědčenými postupy, běžnou praxí a zkušenostmi. Nové poznatky moderní lékařské vědy se rozšiřují a na základě EBM se klasické pojetí perioperační medicíny mění a rozšiřuje s jasnými cíli jako jsou bezpečnost a komfort dětského pacienta, snížení incidence komplikací a nežádoucích účinků léčby, zaváděním protokolizovaných postupů na mnoha úrovních perioperačního procesu, zkrácení pobytu dítěte ve zdravotnickém zařízení a tím efektivní využití prostředků poskytovatele zdravotní péče. Z pohledu anesteziologa počíná perioperační proces pohovorem v anesteziologické ambulanci, který má navodit pocit důvěry a pochopení mezi oběma stranami individualizovaným přístupem. Podstatou hovoru je vytvoření a vysvětlení časové osy a načasování jednotlivých úkonů před samotným zákrokem v anestézii. Nikoli formálním závěrem předanestetického vyšetření je podpis informovaného souhlasu rodiči či zákonným zástupcem. Přednáška se dotýká jednotlivých procesů a etap perioperační medicíny jako jsou lačnění dětí před celkovou anestézií nebo analgosedací s jednoznačným trendem ke zkracování periody bez příjmu potravy a tekutin s prokázanou mírou bezpečnosti. Dalším důležitým postupem je volba vhodného způsobu premedikace s alternativními způsoby podání pro specifické skupiny pacientů. Opět s cílem většího komfortu a bezpečnosti pro dětského pacienta. Volba vhodného anesteziologického postupu s využitím regionálních či centrálních blokád je jednoznačným trendem, který má za cíl aditivní působení použitých technik s redukcí nežádoucích účinků prosté celkové anestézie. S rutinním používáním regionálních a centrálních blokád a tudíž s větší mírou zkušeností se do nabízených technik přidávají nové přístupy k ovlivnění vnímání bolesti v per i pooperačním období pro specifické operace a skupiny pacientů. V pooperačním období se soustřeďuje pozornost na bezpečnost pacienta, redukci pooperačního zvracení a zvládání možného deliria nejčastěji v prostorách dospávacího pokoje nebo JIP. Z pohledu stability vitálních funkcí bdí nad pacienty již standardních pokojů systém včasného varování, který má za úkol rozpoznat pacienta se zhoršujícím se stavem. Výsledkem správného perioperativního procesu ve zdravotnických zařízeních je časné propuštění spokojeného pacienta a jeho doprovodu do domácího ošetřování.

Abstrakt

Úvod Správne zvolený, funkčný žilový prístup prispieva k zvýšeniu kvality zdravotnej starostlivosti o detského pacienta. Zabezpečenie žilového prístupu je potrebné u väčšiny hospitalizovaných detí, či už krátkodobé alebo dlhodobé, častokrát i po ukončení hospitalizácie. Zaistenie žilového prístupu je väčšinou jednoduchý výkon. V niektorých prípadoch ide o technicky náročnú intervenciu vyžadujúcu účasť špecialistu. Zaistenie venózneho prístupu môže byť náročné najmä u novorodencov, u detí s anomáliami cievneho systému alebo u detí po opakovaných kanyláciách. Výber najvhodnejšieho typu žilového vstupu závisí od dôvodu zavedenia, pričom sa kladie dôraz na indikácie a kontraindikácie, vlastnosti a charakter podávaných liečiv, predpokladanú dĺžku potreby katétra, klinický stav pacienta, prostredie, v ktorom bude katéter používaný. Rozšírenie spektra žilových vstupov umožňuje výber optimálneho katétra podľa potreby pacienta. Súčasné techniky kanylácie využívajú rôzne nové metódy a technológie, ktoré napomáhajú znížiť riziko komplikácii a bezpečne zaistiť prístup do cievneho riečiska. V priebehu posledného desaťročia sa zistilo, že práve zavedenie tzv. „bezpečnostných balíčkov opatrení“ (t.j. súbor odporúčaní založených na vedeckých dôkazoch) pri zavádzaní centrálnych venóznych vstupov významne prispelo k zníženiu výskytu komplikácii. Väčšina týchto balíčkov obsahuje kľúčové odporúčania, ako napr. a) použitie ultrasonografie (USG) pri výbere žily, pri jej punkcii, pri zavádzaní katétra, pri identifikácii polohy špičky katétra, b) správny výber miesta výstupu katétra c) správna dezinfekcia kože, maximálna bariérová ochrana d) umiestnenie špičky katétra pomocou intrakavitárnej EKG (IC EKG), e) bezstehové techniky fixácie f) použitie kožného lepidla g) správne krytie miesta výstupu katétra. Predprocedurálnym výberom miesta venepunkcie pomocou ultrasonografie a zároveň následným periprocedurálnym využitím USG pri zavádzaní katétra sa významne podarilo znížiť výskyt komplikácii spojených s venepunkciou. Riziko nesprávneho umiestnenia katétra sa redukovalo vďaka využívaniu IC - EKG a utrasonografie. Tunelizácia, využívanie bezstehových techník, správne krytie miesta výstupu katétra napomáha k zníženiu incidencie CRBSI (Catheter – related blood stream infection) v prvých dvoch týždňoch po zavedení katétra. Metodika. Cieľom našej prednášky je detailné oboznámenie s bezpečnostným protokolom „SIC PED“ (Safe Insertion of Central access in Pediatric patients), používaným u detí a novorodencov. Bol odvodený od protokolu určeného pre dospelých pacientov, vytvorený spoločnosťou GAVeCeLT (the Italian Group for Long Term Venous Access Devices). V súčasnosti sa opierame o najnovšie protokoly vypracované svetovými odbornými spoločnosťami. Záver Komplexnosť liečby, opakované hospitalizácie, cievne anomálie zvyšujú nároky na správnosť indikácie, spôsob zavedenia a ošetrovateľskú starostlivosť o venózny prístup. V rámci prevencie vzniku komplikácií je dôležitá správna indikácia, výber vhodného typu katétra, ktorý adekvátne zodpovedá individuálnym potrebám každého detského pacienta, dodržiavanie správneho postupu pri zavádzaní katétra. Záverom treba uviesť, že jednotlivé komponenty protokolu SIC – Ped významne prispeli k zníženiu rizika vzniku komplikácii a maximalizácii bezpečnosti zavádzania cievnych vstupov.

Abstrakt

Mezi hlavní cíle pooperační péče patří kromě monitorace vitálních funkcí a stavu vědomí pacienta také hodnocení pooperační bolesti a její minimalizace, prevence a adekvátní terapie pooperační nevolnosti a zvracení (PONV) a prevence a terapie pooperačního deliria. Pro hodnocení bolesti u pediatrických pacientů neexistuje jeden ucelený nástroj. Postupy, které jsou používané zahrnují vlastní hodnocení dítětem, pozorování změn v chování nebo změn fyziologických parametrů ošetřujícím personálem. Pro co nejefektivnější zhodnocení bolesti je doporučeno použití škál bolesti (např. FLACC, NIPS, VAS). Léčba pooperační bolesti ja založena na principu multimodální analgezie, zahrnující podávání kombinace správně dávkovaných analgetik a sedativ a použití metod regionálních či neuroaxiálních blokád. Incidence pooperační nevolnosti a zvracení může dosahovat u rizikových podskupin až 80%. V její terapii je nutné postupovat preventivně – identifikovat pacienty ve zvýšeném riziku vzniku PONV, redukovat faktory, které by mohly jejímu vzniku přispět (např. použít metody reginální analgezie) a eventuelně používat profylaktickou antiemetickou farmakoterapii (Ondansetron, Dexametazon). Pooperační delirium je stav psychomotorického neklidu, percepční poruchy a excitace dítetě. Je časotu komplikací pediatrické anestezie bohužel a jeho diagnostika bývá často obtížná. Pro jeho významný vliv na morbiditu i mortalitu je klíčové jeho vzniku předcházet (nefarmakologické i farmakologické postupy = adekvátní premedikace) a již rozvinuté delirium adekvátně léčit (propofol, midazolam).

Abstrakt

Úvod: Podľa posledných odporúčaní Americkej akadémie pediatrie (AAP) a Americkej akadémie otolaryngológie, Chirurgie hlavy a krku (AAO-HNS), chirurgické odstránenie mandlí a adenoidov sa považuje za liečbu prvej voľby u zdravých detí vo veku 2-18 rokov s obštrukčným spánkovým apnoe (OSA). Zároveň upresňuje odporúčanie na potrebu vyšetrenia polysomnografiou u rizikových pacientov, prípadne u detí pred tonzilektómiou pri poruchách dýchania v spánku bez akýchkoľvek komorbidít, u ktorých je potreba chirurgického zákroku neistá, alebo keď existuje nesúlad medzi veľkosťou mandlí pri klinickom vyšetrení a zároveň závažnosťou porúch dýchania v spánku a častých infektoch HDC. Na základe najnovších poznatkov upravuje postupy anestéziológie, pneumológie, otolaryngológie, pediatrie a spánkovej medicíny. Obštrukčné spánkové apnoe u detí sa vyskytuje pri rôznych základných ochoreniach. Je to vážny medziodborový problém. Z pohľadu anesteziológa pri nesprávne zvolenom perioperačnom postupe, hlavne pri nedostatočnej predoperačnej príprave, hrozia týmto pacientom vážne komplikácie. Metodika: V úvodnej časti sa venujeme vysvetleniu základných pojmov, následne sa venujeme poruchám dýchania v spánku z pohľadu anesteziológa všeobecne, podrobnejšie u obéznych detí a detí s neuromuskulárnymi ochoreniami. U pacientov, u ktorých máme podozrenie na stredne ťažkú až ťažkú OSA, je vhodné odložiť operačný výkon a pacientov dodiagnostikovať polysomnografiou (PSG), ktorá dokáže odhaliť závažnosť OSA a typ poruchy dýchania. Ak PSG nie je dostupná, odporúča sa doplniť monitorovanie SatO2 v spánku pulznou oxymetriou a vyšetrením ABR tesne po zobudení, čím sledujeme závažnosť poruchy oxygenácue a ventilácie v spánku. Niekoľkodňové polygrafické vyšetrenie v domácom prostredí nie je u nás dostupné. Chrápanie bez apnoe sa vyskytuje asi u 10 - 12% detí a vo väčšine prípadov nevyžaduje terapiu, nie je indikáciou na tonzilektómiu. Apnoe a hypopnoe sú u zdravých detí ojedinelé, preto sa počet apnoí/hypopnoí > alebo = 1 za hodinu spánku hodnotí pomocou apnoe/hypopnoe indexu (AHI) ako abnormálne. AHI < ako 5 je považované za ľahké spánkové apnoe a rozhodnutie o liečbe závisí od klinických príznakov. Hodnota AHI > alebo = 5 už vyžaduje liečbu a AHI = alebo > ako 10 svedčí pre ťažké OSA. Nezastupiteľné miesto v diagnostike má ORL vyšetrenie. Liečbou prvej voľby pri stredne ťažkom a ťažkom OSA je u detí adenotómia a súčasne obojstranná tonzilektómia. Efekt adenotonziletómie bol spočiatku udávaný okolo 80-90%, avšak práce z posledných rokov dokazujú, že OSA rôzneho stupňa môže po výkone u 30% detí pretrvávať, hlavne pri ťažkom OSA, u pacientov s obezitou, genetickou predispozíciou napr. Downovým syndrómom, kraniofaciálnymi zmenami, neuromuskulárnymi poruchami, kosáčikovitej anémii alebo u pacientov s mukopolysacharidózou. Týchto pacientov je odporučené pooperačne monitorovať, vrátane kontrolnej polysomnografie. Perioperačné komplikácie u detí úzko súvisia so závažnosťou OSA a komorbidít. Ide predovšetkým o komplikácie spojené s dýchaním pri zaisťovaní dýchacích ciest, ako sú veľmi rýchla desaturácia, kolaps faryngeálnych svalov, vyššia pravdepodobnosť výskytu gastroezofageálneho refluxu, až respiračného zlyhania a zlyhania srdca. Z toho vyplýva požiadavka na rýchlu a správne vedenú tracheálnu intubáciu. V prípade jej zlyhania je potrebné byť pripravení na zaistenie dýchacích ciest alternatívnou cestou. Vyššie uvedené komplikácie sú výsledkom nielen samotného chronického syndrómu OSA, ale i exacerbácie tohoto syndrómu v perioperačnom období. Premedikácia benzodiazepínmi, inhalačné anestetiká, alebo pooperačná liečba bolesti opioidmi, môže spôsobiť útlm dychového centra, vzhľadom na jeho nižšiu citlivosť na hypoxiu a vyšší výskyt desaturácií a hyperkapnie u týchto pacientov. K rozvoju respiračných komplikácií môže prispievať aj pooperačný opuch horných dýchacích ciest (HCD), alebo reziduálna nervosvalová blokáda, najmä pri vyššej akumulácii svalových relaxancií v tukovom tkanive u obéznych pacientov. Častejší výskyt gastroezofageálneho refluxu u pacientov s OSA zvyšuje riziko aspirácie v perioperačnom období s častejším výskytom aspiračných pneumónií. V súčasnej dobe je zaistenie pozitívneho tlaku v dýchacích cestách (PAP) zlatým štandardom liečby OSA aj u detí. U pacientov so stredne ťažkou až ťažkou OSA je vhodné predoperačné nastavenie na PAP, za účelom stabilizácie stavu a v tejto liečbe pokračovať aj pooperačne. Štúdie dokazujú, že pacienti nastavení na PAP predoperačne majú signifikantne menej pooperačných komplikácií a kratšiu dobu hospitalizácie po chirurgickom výkone. Výsledky: V dnešnej dobe preferovania ambulantných výkonov je nevyhnutné identifikovať deti s poruchou dýchania v spánku, ktorým hrozí riziko perioperačného respiračného zlyhania, aby im bol včas zabezpečený monitoring a zároveň sa predišlo neočakávaným príjmom na jednotku intenzívnej starostlivosti. Za rizikové deti považujeme deti mladšie ako 3 roky pred adenotonzilektómiou, deti mladšie ako 2 roky pred adenotómiou, deti s kraniofaciálnymi zmenami a komorbiditami ako astma, cystická fibróza, choroby srdca, hematologické choroby, DM alebo hypotónia. Ak je k dispozícii výsledok PSG vyšetrenia príjem na JIS sa odporúča pre AHI viac ako 10/hod., EtCO2 nad 50mmHg (6,6kPa) a poklesy satO2 pod 80%. Dľa platných usmernení je potrebné rizikovým deťom s OSA zabezpečiť pooperačný monitoring dovtedy kým si v kľude nedokážu udržať satO2 na vzduchu a najlepšie aj počas spánku. V NÚDCH máme možnosť PSG vyšetrenia od roku 2019, ale len posledný rok začínajú byť rizikoví pacienti správne odporučení na odklad elektívneho zákroku za účelom ďalšej diagnostiky a predoperačnej prípravy. Počty neplánovaných prijatí tak začali postupne klesať. Tento postup si vyžaduje úzku spoluprácu anesteziológa s pneumológom a ORL lekárom. Na príklade dvoch kazuistík prezentujeme nesprávny a správny postup perioperačného manažmentu obézneho dieťaťa s OSA.

Abstrakt

V posledných rokoch sa regionálna anestézia stáva populárnejšou aj u detí hlavne v spojitosti s ultrasonografickou navigáciou. Táto zvyšuje úspešnosť aj pri blokádach hlavy a krku a poskytuje. Tak excelentnú analgéziu s takmer absentujúcimi vedľajšími účinkami. Blokády hlavy a krku poskytujú zásadnú redukciu opiátov pri širokom spektre výkonov v neurochirurgii, ORL a plastickej chirurgii. Prezentácii poskytuje zhrnutie na podklade EBM a skúseností sumarizáciou anatomických poznatkov, review publikácií na danú tému a tipov z osobných klinických skúseností. Blokády hlavy a krku sú nedielnou súčasťou efektívnej pooperačnej starostlivosti detí s minimálnym rizikom a mali by byť rozšírenejšie do špecializovanej praxe pediatrického anestéziológa.

Abstrakt

U detí je kaudálny blok jednoduchý, bezpečný a účinný. Je vhodný pri urologických operáciách, chirurgii dolných končatín a dolnej polovici brušnej dutiny. Krížová kosť je veľmi variabilná, čo sťažuje jeho realizáciu. Do epidurálneho priestoru je však možné preniknúť cez nezrastené interlaminárne štrbiny sakrálnej kosti. Alternatívou ku kaudálnemu bloku je málo známy sakrálny interlaminárny epidurálny blok (SIEB). SIEB sme primárne realizovali v úrovni S 3-4 len 2x S 2-3 , interlaminárnu štrbinu sme určovali palpačne. Epidurálny priestor sme detekovali stratou odporu. Dávku levobupivakainu sme prispôsobovali požadovanému rozsahu bloku. Blok sme realizovali u 43 detí. Najčastejšie to bola orchiopexia – 25 detí, ingvinálna hernia 6 detí, hypospádia 6 detí. Priemerný vek bol 4 roky a 7 mesiacov (maximálny vek 17 rokov). U 1 dieťaťa sa nepodarilo blok realizovať. U 1 dieťaťa boli potrebné 3 pokusy, u štyroch detí 2 pokusy. Nezaznamenali sme iný typ komplikácií. Klinicky SIEB zodpovedal kaudálnemu bloku. U 41 detí bol bez potreby doplnkovej analgézie vo včasnom pooperačnom období, jeden pacient vyžadoval napriek bloku navýšenie perioperačnej analgézie. Autori hodnotia SIEB ako jednoduchú a bezpečnú alternatívu kaudálneho bloku.

Abstrakt

ANESTÉZIE U DĚTÍ S MUKOPOLYSACHARIDÓZOU Biskupová V.1, Pavlíčková J.1, Mixa V.1, Vrabcová M.1, Jurovčík M.2, Magner M.3 1Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole Praha, Česká republika 2Klinika ušní, nosní, krční 2.LF UK a FN Motol Praha, Česká republika 3Klinika dětského a dorostového lékařství 1.LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze , Česká republika Úvod: Mukopolysaridózy (MPS) představují geneticky podmíněnou skupinu klinicky závažných a postupně progredujících multisystémových chorob. Příčinou je nízká aktivita některého z lysosomálních enzymů vedoucí ke střádání glykosaminoglykanů, (dříve mukopolysacharidů) v buňkách a následným morfologickým a funkčním změnám ve tkáních. Mezi hlavní klinické příznaky patří kraniofaciální dysmorfie, makroglosie, hepato-splenomegalie, postižení skeletu a opoždění vývoje. Cíl: Upozornit na závažná rizika anestézie u dětí s MPS. Metody: Literární přehled a vlastní zkušenosti s anestézií u dětí s MPS. Výsledky: Anesteziologické riziko je u pacientů s MPS vzhledem k multiorgánovému postižení vysoké. Riziko představuje především obtížné zajištěním dýchacích cest, atlanto-ocipitální nestabilita, plicní a kardiovaskulární postižení. Zásadní je předanestetické vyšetření (anamnéza, typ MPS, míra orgánového postižení), naplánování anesteziologického postupu a příprava na řešení možných komplikací. Tracheální intubace se provádí fibroskopicky, bez záklonu hlavy (hrozí luxace C páteře, kvadruplegie). U výkonů, kde intubace není nezbytná, použijeme laryngeální masku. Centrální nervové blokády nejsou kontraindikované, ale vzhledem k deformitám páteře jsou vhodnější blokády periferní v kombinaci s celkovou anestézií (redukce spotřeby anestetik a opiátů, snížení rizika OSAS). V pooperačním období je nutné monitorovat vitální funkce pacienta až do úplného zotavení. Ambulantní anestézie není pro tyto pacienty vhodná. Závěr: Perioperační péče o pacienty s MPS by měla probíhat pouze ve specializovaných centrech s dostupností multioborového týmu a zkušeného anesteziologa. V tomto směru se úspěšně daří rozvíjet spolupráci s lékaři KDDL 1.LF UK a VFN v Praze. Literatura: Hack et al. Anaesthetic implications of the changing management of patients with mucopolysaccharidosis. Anaesth Intensive Care. 2016; 44: 660-668.

Abstrakt

Neustály pokrok v pediatrickej kardiológii, chirurgii a intenzívnej starostlivosti výrazne zlepšil mieru prežitia detí s vrodenou srdcovou chorobou. Paradoxne, výsledné predĺženie životnosti rozšírilo prevalenciu opravených aj neopravených vrodených srdcových chorôb a zvýšilo pravdepodobnosť diagnostických a intervenčných nekardiologických postupov u týchto detí. Kvôli tejto expanzii prevalencie sa anestéziológovia, pediatri a ďalší zdravotnícki pracovníci čoraz častejšie stretávajú s pacientmi s vrodenou srdcovou chorobou alebo inými detskými srdcovými chorobami, ktorí sa podrobujú chirurgickej liečbe nesúvisiaceho, nekardiálneho ochorenia. Pacienti s vrodeným srdcovým ochorením sú vystavení vysokému riziku úmrtnosti, komplikácií a reoperácie po nekardiálnych výkonoch. Dôkladná štúdia rizikových faktorov a výsledkov identifikovala podskupiny pacientov s menším, väčším a závažným vrodeným srdcovým ochorením, ktorí môžu mať vyššie než základné riziko pri podstupovaní nekardiálnych zákrokov, čo viedlo k vývoju skóre predikcie rizika špecifických pre túto chorobu. populácia. Táto prezentácia zhodnocuje súčasné údaje o riziku z nekardiálnych výkonov so zameraním na pediatrických pacientov s vrodenou srdcovou chorobou a popisuje súčasné poznatky o tejto téme. Zaoberá aj predoperačným hodnotením a testovaním, perioperačnými úvahami a pooperačnou starostlivosťou v tejto jedinečnej populácii pacientov a zdôrazňuje relevantné aspekty patofyziológie vybraných stavov, ktoré môžu ovplyvniť perioperačnú starostlivosť a manažment pacienta. Na základe týchto poznatkov navrhuje organizačné riešenie.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici