XIV. SJEZD PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS JEP

Abstrakt

Cílem sdělení je prezentace simulačního vzdělávání jako nástroje k deeskalci konfliktů a prevence násilí na oddělení psychiatrie. Příspěvek seznamuje s metodikou vedení kurzů a demonstruje první data při měření takového kurzu ve FN Plzeň an psychiatrické klinice. Součástí prezentace je ukázka z kurzu, videoprezentace a adaptace Thackeryho škály pro self-confidence na českou verzi škály Vevera-Pekara.

Abstrakt

Psychosociální reakce na pandemii a společenská omezení ke snížení šíření COVIDu-19 vedla k obavám z možného nárůstu násilí. Závěry o účincích pandemie a restriktivních opatření na incidenci násilí se ovšem napříč zahraničními studiemi liší. Příspěvek shrnuje analýzy národních dat o hospitalizacích v důsledku napadení z Národního registru hospitalizovaných v letech 2017–2020 a výjezdy Zdravotní záchranné služby Plzeňského kraje ke zraněním v důsledku napadení v letech 2017–2021. Prostřednictvím kvazi-poissonovských regresních modelů odhaduje účinky pandemických restrikcí a pandemie samotné na celkovou incidenci napadení a na specifika tohoto účinku v závislosti na pohlaví pacienta, lokalitě útoku, historii abúzu návykových látek pacienta a u domácího násilí. V obou modelech jsou zohledněny sezónní vlivy, u výjezdů záchranné služby je skrze závažnost zranění kontrolována případná změna ochoty přivolat zdravotní záchrannou službu v průběhu pandemie. Zdravotní data doplňuje analýza násilné trestné činnosti podle národních záznamů Policie ČR mezi lety 2017 a 2021. Počet výjezdů záchranné služby ke zraněním v důsledku napadení během nouzového stavu vyhlášeného v souvislosti s pandemií poklesl o 39 % (p < .001); počet hospitalizací v důsledku napadení se v jeho průběhu snížil o 55 % (p < .001). Zatímco u výjezdů záchranné služby se neprojevil rozdíl v závislosti na pohlaví pacienta (p = .08), u hospitalizací byl pandemický pokles výraznější u mužů než u žen (p < .05). Snížení incidence hospitalizací v důsledku napadení v průběhu nouzového stavu bylo potlačeno u hospitalizací pacientů s historií abúzu alkoholu (p < .001). Pokles ve výjezdech záchranné služby byl pozorován ve vztahu ke zraněním v důsledku napadení odehrávajících se mimo domov (p < .001); u výjezdů k napadením doma (p = .14) a u výjezdů ke zranění v důsledku domácího násilí (p = .40) nebyla pozorována žádná změna oproti pre-pandemickému stavu. Průměrná závažnost zranění v důsledku napadení vedoucího k výjezdu záchranné služby se nezměnila, což naznačuje stabilní ochotu veřejnosti přivolat zdravotní záchrannou službu. Násilná kriminalita během nouzového stavu poklesla o 19 % (p < .001); v počtu trestných činů klasifikovaných jako týrání osoby žijící ve společném obydlí došlo k poklesu o 21% při porovnání celého pandemického období oproti období před pandemií (p < .01), nicméně rozdíl mezi nouzovým stavem a pre-pandemickým obdobím potvrzen nebyl (p = .16); počet případů týrání svěřené osoby se nezměnil (p = .90). Restriktivní pandemická opatření snižují incidenci násilných útoků. Toto snížení se sice projevuje nerovnoměrně u různých lokalit útoků a skupin obyvatel, nicméně v žádné ze zkoumaných kategorií útoků nebyl zaznamenán nárůst, pročež lze restriktivní opatření vyhlašovaná v souvislosti s pandemií COVIDu považovat ve vztahu k fyzickému násilí za protektivní spíš než rizikový faktor.

Abstrakt

Objective: The aim of our review is to provide a critical commentary on the possible mechanisms of microbiome involvement in the pathophysiology of impulsive and aggressive behaviour in humans based on the available scientific literature. Recently, the gut microbiota impact on brain function and behaviour has become an important research topic. There are three critical influential factors affecting the microbiome establishment that are capable to affect human health later in life – delivery mode, early-life feeding and antibiotic exposure. It is presumed that even transient changes in microbiome during this sensitive early-stage of life period could lead to long-lasting effects. Methods: We conducted a literature search using the Medline/PubMed, Web of Science and Cochrane Library electronic databases to obtain relevant abstracts and articles, using a comprehensive search strategy of terms relevant to our field of interest. We included original human studies examining both adults and children with impulsive and/or aggressive behaviour, diagnosis of attention-deficit hyperactivity disorder, dissocial personality disorder or borderline personality disorder which assessed gut microbiota composition of participants, delivery mode, infant feeding mode (breastfeeding or formula feeding) or early antibiotic exposure. Results: Bibliographic searches yielded 426 articles. The eligibility criteria were met by 18 articles – 8 case-control studies and 10 cohort studies. One study reported data on the patients with schizophrenia with violent behaviour, while 17 studies reported data on patients with attention-deficit hyperactivity disorder. Regarding the effect of microbiome composition, the results showed several bacterial taxa connected to the symptomatology of ADHD and violent behaviour in patients with schizophrenia. However, no association was found between the delivery mode and psychological development. No article was detected for infant feeding mode and its effect on human behaviour. The review of the studies investigating early antibiotic exposure yielded ambiguous results. Conclusions: All the studies included in this review showed a high heterogeneity of the data in terms of sample size, gender, age, and ethnicity. This, along with the different methodologies of the included studies, strongly limited the external validity of results. In conclusion, there are only few scientific articles addressing the possible involvement of the microbiome composition in the pathophysiology of impulsive and aggressive behaviour in humans. No conclusions can be drawn at this moment and more studies are needed to elucidate the potential interaction of human microbiome and this kind of extreme behavioural patterns.

Handout

Abstrakt

Snížená inhibiční kontrola a dysregulace emocí jsou spojeny se zvýšeným rizikem násilí u psychóz. Pomocí behaviorálního úkolu zaměřeného na inhibiční kontrolu (emotional stip-signal task) s emocionálními podněty (rozzlobený/neutrální výraz obličeje) jsme testovali rozdíly v inhibici v neutrálním a emocionálním kontextu mezi akutně násilnými (N= 117) a nenásilnými (N= 50) pacienty s poruchami schizofrenního spektra a zdravími dobrovolníky (N= 50). Výsledky studie prokázali, že inhibice je slabší v emocionálním než v neutrálním kontextu ve skupině násilných (n= 51) i nenásilných pacientů ve srovnání se zdravými kontrolami. Současně měli násilní pacienti slabší inhibici v neutrálním i emocionálním kontextu než nenásilní pacienti a zdravé kontroly. Násilní pacienti také vykazovali významnou souvislost mezi inhibicí odpovědi a pozitivními symptomy schizofrenie. Tyto výsledky naznačují, že porucha regulace emocí je přítomna u pacientů se schizofrenií obecně a násilné chování je spojeno s vyšší impulzivitou bez ohledu na emoční kontext. Zdá se, že narušená behaviorální inhibice je pro násilné pacienty silnějším indikátorem než samotná porucha a může představovat ukazatel rizika násilného chování u psychotických pacientů. Nicméně, 66 násilných pacientů (56,41 %) z finálního vzorku s vyšší úrovní impulzivity (na základě sebeposuzujícího dotazníku BIS-11) nedokončilo behaviorální úkol. Tento úkol se proto jeví jako příliš namáhavý pro vysoce impulzivní pacienty a akutně násilné pacienty s psychózou a jeho použití bylo omezeno na pacienty, kteří byli schopni nebo ochotni úkol dokončit.

Abstrakt

Úvod Násilné chování u pacientů s psychotickou poruchou je možné rozdělit podle vyvolávající motivace na psychotické, impulsivní a predatorní. Zkoumali jsme se zda se etiologie našili odráží rovněž v jeho farmakoterapii. Metodika V letech 2017 až 2019 jsme analyzovali útoky pacientů přijatých k akutní hospitalizaci. Z 395 pacientů s kteří provedli násilný útok s vyšetřením souhlasilo 73% klientů ( n 289) . Pacienti byli rekrutovaní z jedné Psychiatrické kliniky a dvou Psychiatrických nemocnic. Tito pacienty provedli celkem 820 násilných útoku a každý byl vyhodnocen výzkumníkem ( lékařem či psychologem) na zaklade pohovoru s pacientem , obětí útoku a ošetřujícím lékařem dle škály Volavky a Nolanové. Výsledky Psychotický motivovaných útoků byla 629, impulzivních 183, a predatorně motivovaných 8. Pro malý počet byli predatorní útoky z dalších analýz vyřazeny. Bez ohledu na etiologii byla nejčastěji užívanou farmakologickou intervencí monoterapie antipsychotiky u 42% psychoticky a 44,8% impulsivně motivovaných útoků. Nejčastěji užívanou kombinaci byla aplikace Haloperidolu i.m. spolu s Apaurinem i.m , které byly použity u 28% psychoticky motivovaných a 30% impulsivně motivovaných intervenci. Závěr Současná farmakoterapie neodráží etiologii násilí a je v rozporu s mezinárodními doporučenými postupy i česky psanou literaturou. Apaurun i.m., který je nejméně vhodným preparátem k ovlivnění akutních stavů agitovanosti a agrese je používán nejčastěji.

Abstrakt

V rámci diskusního panelu k vzdělávání v psychiatrie budeme sdílet aktuální informace o atestačních zkouškách, vzdělávacích programech, principech akreditace a uznávání praxe a budeme hledat odpovědi na otázky z pléna. Diskusního panelu se budou účastnit zástupci akreditační komise, ministerstva zdravotnictví, IPVZ kateder psychiatrie a psychoterapie a lékařských fakult, které organizují atestační zkoušky a zkoušky po kmeni.

Abstrakt

Příspěvek se zaměřuje na efektivitu Dialektické behaviorální terapie (DBT). Prezentovány budou dosavadní výsledky výzkumu efektivity a výzkum, který v současnosti probíhá na Psychiatrické klinice FN Brno a Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Z předchozích výzkumů se ukazuje, že po absolvování DBT programu dochází u pacientů ke snížení problémů na symptomatické úrovni (např. sebevražedného a sebepoškozujícího chování, deprese, úzkosti, pocitu bezmoci, problémů se vztekem a impulzivity). Studie zaměřující se na neurální změny jsou teprve ve svých počátcích, ale naznačují snížení aktivity amygdaly. Cílem tohoto výzkumu je tedy ověřit efektivitu DBT programu a zaměřit se jak na symptomatické, tak na neurální změny. Výzkumu se zúčastní 35 pacientů s hraniční poruchou osobnosti, kteří podstoupí 24týdenní program DBT. Výsledky této skupiny budou srovnány s kontrolní skupinou 30 pacientů s hraniční poruchou osobnosti, kteří terapeutický program neabsolvují a kontrolní skupinou 35 zdravých respondentů. Výzkum je longitudinální, respondenti budou měření celkem třikrát (před zahájením terapie, po skončení terapeutického programu a půl roku po jeho skončení). Symptomatické změny jsou zjišťovány dotazníky na projevy hraniční poruchy osobnosti. Po dva dny je také pomocí mobilní aplikace sledována variabilita emocí. Dotazníky v této aplikaci chodí respondentům každou hodinu a ptají na právě prožívané emoce a jejich intenzitu. Neurologické změny jsou měřeny funkční magnetickou rezonancí spolu s elektroencefalografem. Respondenti plní v magnetické rezonanci tři úkoly: Faces (úkol zaměřený na aktivitu amygdaly při sledování emočních výrazů), Neurofeedback (zjišťuje schopnost regulovat své emoce) a Cyberball task (zaměřený na citlivost vůči vyloučení). První výsledky naznačují, že u pacientů, kteří program absolvovali dochází ke zmírnění potíží souvisejících s hraniční poruchou osobnosti. Ke snížení došlo zejména v oblasti emoční regulace (N = 9; r = 0,68) a impulzivity (N = 9; r = 1). K významnému zvýšení pak došlo u všímavosti (N = 9; r = - 0,93), které se pacienti v průběhu terapie učí. Rozdíly byly vzhledem k malému vzorku respondentů zjišťovány Wilcoxonovým testem. Na konferenci budou prezentovány aktuální výsledky výzkumu. Studie byla podpořena grantem MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstrakt

V roce 1993 vyšla kniha americké psycholožky Marshy M. Linehanové s názvem Cognitive-Behavioral Treatment of Borderline Personality Disorder. Vyvrcholila tak její mnohaletá výzkumná i psychoterapeutická práce na poli suicidality a hraniční poruchy. Navzdory názvu je tato kniha dodnes biblí dialektické behaviorální terapie (DBT). Tato terapie je jednou z účinných terapií pro pacienty s hraniční poruchou osobnosti. Ve svém typickém uspořádání trvá program jeden rok a zahrnuje výuku a nácvik specifických dovedností ve skupině, individuální sezení s terapeutem a telefonní koučing. Pro vedení skupinové i individuální terapie platí jasná pravidla. Dovednosti, které se pacienti učí, patří do čtyř oblastí – všímavost, emoční regulace, efektivita v mezilidských vtazích a zvládání nadměrného stresu. Program individuálního sezení se vytvoří na začátku sezení podle každodenních záznamů do deníkové karty. Prioritu mají chování ohrožující život, následují chování narušující terapii a chování narušující kvalitu života. Všichni terapeuti se jedenkrát týdně schází k týmové vizitě. Aby pacienti mohli do DBT vstoupit musí se minimálně zavázat k tomu, že se budou snažit pracovat na svém život ohrožujícím chování, což zahrnuje sebepoškozování a sebevražedné výhrůžky a pokusy. Na brněnské Psychiatrické klinice již téměř 3 roky aplikujeme poněkud modifikovaný DBT program a zároveň zkoumáme jeho efektivitu. Přednáška byla podpořena grantem AZV MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstrakt

Dialektická behaviorální terapie (DBT) je vysoce specializovaný strukturovaný psychoterapeutický přístup sloužící k léčbě potíží s emoční regulací, suicidálního a sebepoškozujícího chování a řadě souvisejících problémů. Program zahrnuje řadu vzájemně propojených komponent – přípravná pretreatment fáze, individuální terapeutická sezení, skupinový trénink dovedností, telefonický koučink a konzultační tým terapeutů. Ačkoli se jednotlivé komponenty mohou lišit svou primární funkcí, jsou úzce propojeny, vzájemně zvyšují svou efektivitu a velmi často podmiňují funkčnost ostatních součástí. Dodržování kompletní struktury DBT se ukazuje jako důležitý faktor účinnosti samotné terapie. Přednáška popisuje strukturu a funkci jednotlivých modulů včetně důležitosti přípravné fáze a propojuje je s každodenní praxí DBT terapeuta. Zaměřuje se na důležité aspekty individuální DBT terapie včetně způsobu práce s faktory narušujícími efektivitu psychoterapeutického procesu, které často vedou k nekontinuitě péče o pacienta. Závěrem shrnuje strukturu DBT programu FN Brno. Studie byla podpořena grantem MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstrakt

Hraniční porucha osobnosti je život ohrožující onemocnění, riziko sebevraždy u těchto pacientů mnohonásobně vyšší než v obecné populaci a dle dostupných studií spáchá sebevraždu až 10% pacientů s hraniční poruchou osobnosti. Terapie pacientů s hraniční poruchou osobnosti je obtížná, standardní metody léčby často selhávají, hospitalizace se u pacientů neukazují jako efektivní a farmakoterapie je pouze symptomatická. To způsobuje, že standardní přístupy léčby typicky nejsou dostatečně efektivní, pacienti se opakovaně sebepoškozují nebo usilují o sebevraždu, což vyžaduje opakovanou psychologickou i somatickou krizovou péči, a vysoké jsou tak také náklady na léčbu těchto pacientů. Pacienti bývají navíc často stigmatizováni nebo označováni jako manipulativní a podobně, což může být spojeno například s nedostatkem cíleného vzdělání pracovníků v léčbě těchto pacientů nebo s nepříjemnými pocity, které kontakt s pacienty může vzbuzovat v lékařích a terapeutech (strach o jejich život, frustrace při nedostatečném zlepšení či opakování potíží, pocity bezmoci a beznaděje a podobně). Již po desítky let jsou ve světě vyvíjeny psychoterapeutické přístupy cílené přímo na léčbu pacientů s hraniční poruchou osobnosti, které aktivně řeší potíže, ke kterým typicky v léčbě pacientů s hraniční poruchou osobnosti dochází. Mezi tyto přístupy patří zejména Dialektická behaviorální terapie, Schematerapie, Na přenos zaměřená terapie a Na mentalizaci založená terapie. V České republice je však implementace těchto přístupů stále v počátcích. Co potřebujeme udělat pro to, aby byla léčba pacientů s hraniční poruchou osobnosti v Česku dostatečně efektivní a aby byly dostupné cílené léčebné metody? Tato přednáška přináší souhrn problematických oblastí, které je třeba v léčbě pacientů s hraniční poruchou osobnosti v Česku podpořit. Mezi ně patří např. zastavení stigmatizace pacientů a jejich vylučování z léčby, edukace ohledně hraniční poruchy osobnosti a pravidelná podpora lékařů, terapeutů a dalšího personálu pečujícího o tyto pacienty, zastavení posilování problémového chování ve zdravotnickém systému a aktivní podpora a rozvoj cílených způsobů léčby hraniční poruchy osobnosti. V závěru přednášky bude představen aktuální stav rozvoje Dialektické behaviorální terapie v Česku a důvody, proč bychom měli usilovat o rozvoj právě toho terapeutického přístupu. Studie byla podpořena grantem MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstrakt

V posledních letech registrujeme zvýšený nárůst pacientů s klinickým obrazem emočně nestabilní poruchy osobnosti, kteří se dostávají na akutní lůžka PK. Naší snahou bylo nabídnout jim strukturovaný program, který by umožnil podporu v řešení krize, efektivní behaviorální stabilizaci v průběhu krátkodobé hospitalizace a poskytl jim konkrétní nástroje, jak nakládat se silnými emocemi . Vzhledem k zaběhlému ambulantnímu DBT programu na naší klinice a dobrým zkušenostem, které s tímto přístupem máme, jsme se rozhodli prvky dialektické behaviorální terapie aplikovat i na běžný režim otevřeného psychoterapeutického oddělení.

Abstrakt

Úvod: Doba neléčené psychózy (Duration of Untreated Psychosis, DUP) je důležitá pro celkovou prognózu psychotického onemocnění. DUP má významný vliv na míru rozvinutí symptomů, dobu nutnou pro dosažení remise, riziko relapsu, fungování a celkovou reakci na léčbu. S cílem snížit dobu neléčené psychózy byly v zahraničí postupně implementovány takzvané služby včasné detekce a včasné intervence. Tyto služby byly v českém prostředí pilotně testovány v rámci projektu Včasné intervence u závažných duševních onemocnění (VIZDOM), který byl realizován Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ) a který je součástí reformy péče o duševní zdraví. Podle průřezového epidemiologického šetření realizovaného NUDZ se ukazuje, že v roce 2017 byla prevalence psychotického onemocnění v české neinstitucionalizované populaci na hodnotě 1,5 % a přitom necelá třetina těchto případů nedostává žádnou léčbu. Ze situační analýzy zpracované pro projekt VIZDOM rovněž vyplývá, že člověk s psychotickým onemocněním vyhledává odbornou pomoc zpravidla pozdě, a to ve chvíli, kdy jsou projevy psychózy plně rozvinuté. Přesné údaje o době neléčené psychózy v období prvokontaktu se specializovanou službou psychiatrické péče ale nejsou k dispozici. Pracovníci VIZDOM získávali u klientů informace o DUP pomocí specializovaného nástroje. Metodika: Vodítka pro odhad doby neléčené psychózy (DUP) byla vytvořena v rámci projektu VIZDOM a lze je využít pro standardizované posouzení tohoto ukazatele. Nástroj byl navržen po vzoru výzkumných nástrojů, které k měření doby neléčené psychózy využívají symptomatologii dle Positive And Negative Syndrome Scale (PANSS). Jsou sledovány vybrané pozitivní symptomy, jedná se o bludy (P1), konceptuální dezorganizaci (P2) a halucinační chování (P3). Hodnocení je zaměřeno retrospektivně a má formu klinického rozhovoru, délka administrace je přibližně 10 minut. Cílem je odhadnout dobu mezi momentem, kdy kterýkoli z uvedených symptomů dosáhl minimální stanovené intenzity a okamžikem přijetí do léčby. Sběr dat probíhal ve třech regionech v rámci projektu VIZDOM, cílovou skupinu tvořily ve věku 16–60 let. Jednalo se o jedince (i) v riziku rozvoje psychózy, (ii) v první epizodě psychózy a (iii) v léčbě pro F2 kratší dobu než tři roky. U druhé a třetí skupiny byly reportovány hodnoty DUP. Výsledky: Poster prezentuje výsledky šetření DUP, které bylo realizováno v rámci projektu VIZDOM. Data jsou získána téměř od čtyř desítek respondentů. Ze zjištěných hodnot vyplývá, že klienti se do služby včasných intervencí dostávají zpravidla do 10 měsíců od prvních projevů jasně psychotických symptomů. Objevují se i odlehlé hodnoty, které naznačují, že někteří klienti přicházejí do kontaktu s léčbou až po několika letech rozvoje nemoci. Výsledky také ukazují, že hodnota počtu měsíců neléčené psychózy výrazně negativně koreluje se skórem globálního fungování (Global Assessment of Functioning Scale, GAF). Závěr: Pro možnosti lepšího designování, plánování a evaluace preventivních i léčebných programů zaměřených na psychotická onemocnění je důležité dobu neléčené psychózy reportovat a na tato zjištění reagovat v rámci probíhající reformy péče o duševní zdraví. Jelikož je doba neléčené psychózy klíčovým indikátorem kvality služeb, je žádoucí tento ukazatel reportovat nejenom v oblasti výzkumu, ale i v klinické praxi.

Abstrakt

Úvod Depotní antipsychotika bývají tradičně vyhrazena pro nespolupracující pacienty v dlouhodobé udržovací léčbě schizofrenie. Novější přístupy naopak doporučují depotní formu léčby od počátku psychotického onemocnění. U mladých nemocných s krátkým trváním nemoci má totiž včasná léčba klíčový význam pro dlouhodobou prognózu, přičemž absence náhledu na onemocnění a potřebu léčby je u těchto osob běžná. Cílem našeho výzkumu bylo zmapovat léčbu depotními antipsychotiky (DAP) 1. a 2. generace (gen) ambulantních pacientů s dg. schizofrenního spektra na Psychiatrické klinice FN Olomouc a možný vztah průběhu nemoci k vybraným klinickým a demografickým faktorům. Metodika Do studie bylo zařazeno 88 pacientů obou pohlaví, léčených DAP 1. či 2. gen, docházejících do ambulance Psychiatrické kliniky FN Olomouc. Kritéria zařazení do studie byla diagnóza některé z poruch schizofrenního spektra podle výzkumných kritérií MKN-10 (1996). Do studie nebyli zařazeni pacienti, kteří zároveň trpěli závažným tělesným onemocněním, mentální retardací nebo organickou psychickou poruchou. Výsledky Analýza dat proběhla v říjnu 2021. Průměrný věk výzkumného souboru byl 43,88 + 10,68 let, mírně převažovali muži (50/38). DAP 1. gen bylo podáváno 45 pacientům, 2. gen 43 pacientům. Většina pacientů nechodila do zaměstnání (65/23) a neměla partnera (70/18). Onemocnění trvalo průměrně 13,5 roku. Téměř 2/3 pacientů (58/30) mělo komorbidní poruchu škodlivého užívání či závislosti na psychoaktivních látkách (metamfetamin, THC). Průměrná frekvence hospitalizací za rok při předpisu pouze p.o. medikace dosahovala 0,8232 + 0,7378. Po převedení na DAP (s možnou p.o. komedikací) došlo k významnému snížení na 0,2073 + 0,3731, přičemž mezi generacemi DAP nebyl statisticky významný rozdíl v počtu epizod za rok (1. gen před 0,7901 + 0,7209, po 0,1736 + 0,3647 vs. 2. gen před 0,8204 + 0,7451, po 0,225 + 0,3683). Frekvence hospitalizací za rok u zaměstnaných byla před nasazením depotu 0,6577 + 0,4347, po 0,1348 + 0,2803, u nezaměstnaných před 0,8675 + 0,8152, po 0,2198 + 0,3897. Pacienti užívající návykové látky měli významně vyšší frekvenci relapsů po nasazení depotu než pacienti, kteří drogy neužívají (0,3102 + 0,467 vs. 0,144 + 0,294). Ovšem po nasazení DAP jsme zaznamenali významný pokles počtu hospitalizací jak u skupiny pacientů, kteří drogy neužívali (0,8237 + 0,7931 … 0,144 + 0,294), tak těch, kteří je užívali (0,7732 + 0,5933 … 0,3102 + 0,467). Závěry Frekvence hospitalizací za rok se významně snížila po nasazení DAP, přičemž mezi generacemi nebyl statisticky významný rozdíl v počtu hospitalizací za rok. Uživatelé návykových látek měli statisticky významně vyšší frekvenci relapsů za rok po nasazení DAP než pacienti, kteří drogy neužívali. Významný pokles počtu hospitalizací po nasazení depotu byl zjištěn jak u skupiny pacientů, kteří drogy neužívali, tak u těch, kteří drogy užívali. Naopak nebyla nalezena souvislost mezi typem soužití a frekvencí relapsů ve vztahu k depotní léčbě. Podobně zaměstnanost či nezaměstnanost nesouvisela s frekvencí relapsů za rok před i po nasazení DAP.

Abstrakt

Úvod: ChildTalks+ je preventivní intervencí určenou pro potomky rodičů s duševní poruchou. Cílovou skupinou jsou děti do 18 let, jejichž rodič trpí duševním onemocněním (COPMI – Children of Parents with Mental Illness). Při čtyřech strukturovaných, psychoedukativních setkáních s nimi hovoří odborník na duševní zdraví, vyškolený v intervencích ChildTalks+ o situaci dítěte a jeho potřebách. Cílem je předcházet duševním problémům a rizikovému chování dětí a adekvátně k jejich věku jim poskytnout informace o duševní poruše rodičů, emoční a sociální podporu, ale také podpořit rodičovské kompetence a komunikaci v rodině. Metodika byla implementována v Holandsku, Norsku, z části také v Portugalsku a Itálii. Celosvětový počet dětí žijících v rodinách ovlivněných duševní poruchou rodiče je 15-23 %. Tyto děti jsou ohroženy až v 50 % případů, že se u nich samotných také rozvine duševní onemocnění. Nejsou však cíleně identifikovány a zůstávají bez nabídky odborné pomoci, ačkoliv preventivní intervence mohou u COPMI snižovat riziko rozvoje psychopatologie až o 40 %. Implementace a evaluace metodiky ChildTalks+ v České republice je realizována 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy na základě návrhu The Arctic University of Norway ve spolupráci s E-clinic, z.ú., Voksne for Barn, a ADHD Asociation Iceland od března 2021 do srpna 2023. Metoda: Design studie vychází z modelového protokolu Reedtz et al. (2019) z The Arctic University of Norway. V České republice se studie zúčastní celkem 66 rodin s dětmi ve věku 6-18 let, kde jeden, či oba rodiče trpí duševní poruchou. V této kontrolované pre-post studii byl zvolen párový design. Rozřazení do intervenční (N=33) a kontrolní (N=33) skupiny proběhne dle počtu identifikovaných rizikových faktorů rodiny. Mezi ně řadíme: diagnózu duševní poruchy a komorbidní diagnózy rodiče/primární pečující osoby (respondenta), frekvenci hospitalizací, diagnózu duševní poruchy jiné pečující osoby/ dítěte/ rodiče respondenta, nepřítomnost další pečující osoby v rodině, neznalost diagnózy respondenta jinou pečující osobou a dítětem, nízký příjem domácnosti. Výzkumná data budou měřena před začátkem studie (T0), po ukončení intervence (T1), následně po 6 (T2) a 12 měsících (T3) pomocí těchto dotazníků: The Health-Related Quality of Life (KIDSCREEN-27), Parent-Child Communication Scale, Parenting Sense of Competence (PSOC), Parents’ Evaluations of Developmental Status (PEDS), Eating Questionnaire – youth version (ChEDE-Q), The Strengths and Difficulties Questionnaire (SDQ) a The Youth Mental Health Literacy Scale (YMHL). Dotazníky budou vyplňovány rodiči dětí ve věku 6 – 18 let, a dětmi staršími 12 let. Dva poslední jmenované dotazníky dětmi staršími 15 let. U dětí mladších 12 let byl Etickou komisí VFN povolen sběr kvalitativních dat prostřednictvím rozhovorů s vyškoleným terapeutem. V rámci kvalitativní části výzkumu se zaměřujeme také na využití intervence ChildTalks+ odborníky, kteří léčí pacienty s diagnózou poruch příjmu potravy. Výsledky: Spolupráce s rodinami v České republice proběhne ve třech vlnách. Pilotní vlna v Říjnu–Prosinci 2021, druhá vlna v Květnu–Srpnu 2022 a třetí vlna v Září–Prosinci 2022. Na konferenci představíme dosavadní zkušenosti práce s metodikou ze zahraničí a naší české pilotní vlny. Souhrn zkušeností vyškolených terapeutů v intervenci ChildTalks+ účastnících se první vlny byl zaznamenán pomocí polostrukturovaných rozhovorů a vyhodnocen Tematickou analýzou. Tato kvalitativní data popisují prožitky terapeutů, bariéry a pozitiva, jež ve spolupráci vnímali. Zprostředkovávají také informace, co považovali rodiče a děti při intervenci ChildTalks+ jako užitečné. Poskytnutím intervence ChildTalks+ tedy: informováním rodičů o zkušenostech dětí a dopadu jejich duševního onemocnění na ně, posilováním rodičovských kompetencí, psychoedukací rodičů, jak mluvit se svými dětmi o svém duševním onemocnění, poskytnutím informací dětem o duševní poruše rodičů, jakož i emoční a sociální podpory, předpokládáme po vyhodnocení výzkumných dat (T3) u intervenční skupiny: zvýšení vnímání rodičovských kompetencí, posílení ochranných faktorů rodiny, zlepšení komunikace v rodině, zlepšení celkové pohody COPMI, zvýšení povědomí o problémech s duševním zdravím rodičů, snížení pocitů viny a studu za psychické problémy rodičů a jejich udržitelnost v čase. Mezi cíle intervence ChildTalks+ se řadí také identifikace sociálně emočních problémů u COPMI v raném stádiu, než se u nich samotných rozvinou duševní poruchy a zprostředkování možnosti poskytnout rodině kontakty na další odbornou pomoc. Další informace: Projekt č. ZD-ZDOVA1-019 je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP. Webové stránky projektu: www.childtalks.cz Kontakty: Mgr. Adéla Farářová, Koordinační projektová a programová pracovnice projektu ChildTalks+, adela.fararova@lf1.cuni.cz Mgr. Jana Gricová, Projektová manažerka projektu ChildTalks+, jana.gricova@lf1.cuni.cz Mgr. Tereza Štěpánková, Ph.D., Koordinátorka terapeutů projektu ChildTalks+, tereza.stepankova@lf1.cuni.cz

Abstrakt

Východiska: Vzdělávání profesionálů v preventivních přístupech v rámci rizikového chování dětí a dospívajících (užívání návykových látek, poruchy příjmu potravy a sebepoškozování) v sobě zahrnuje rovněž dobrou znalost teoretických i praktických postupů a intervenčních nástrojů, a to včetně screeningu a provedení krátkých intervencí. Přes zdánlivou jednoduchost tohoto požadavku, nemusí být jeho naplnění tak snadné, jak se zdá. Základním pilířem je specializační studium - kromě jiného - i pro pediatry a psychiatry. Cíle: Poukázat na rozsah a formy vzdělávacích aktivit, které by měl odborník pracující v primární léčbě (s ohledem na prevenci rizikového chování) dětí a dospívajících znát a umět se v nich orientovat. Metody: Byla použita kvalitativních analýza vzdělávacích materiálů, které byly identifikovány a zafixovány s ohledem na cílovou skupinu, pro kterou jsou určeny. Závěry: Orientovat se v celém spektru existujícího vzdělávání v rámci profesionálů pracujících v primární léčbě (vidi prevenci rizikového chování) je v současné době poměrně komplikované. Nadstavbový rozsah znalostí a dovedností pracovníka v primární prevenci rizikového chování u dětí a dospívajících není nikde stanoven. Stejně tak nejsou stanoveny formy vzdělávání a jejich kvalita. Přitom kvalita, efektivita a účinnost tohoto vzdělání je přímo úměrná kvalitě, efektivitě a účinnosti těchto intervencí u cílové skupiny. Proto poukazujeme na vybrané vzdělávací a intervenční programy, které tyto požadavky splňují a osvědčily se v praxi v rámci realizovaného projektu.

Abstrakt

Psilocybin je v centru zájmu současného psychiatrického výzkumu jako potenciální terapeutický nástroj pro řadu neuropsychologických poruch, s největším klinickým dopadem pozorovaným při léčbě deprese. Psilocybin je psychedelický lék, který působí jako agonista serotoninového receptoru s převládající aktivitou na 5-HT2A/C a 5-HT1A receptorech. Bylo prokázáno, že vyvolává stav vysoké entropie v mozku, celkovou hyperkonektivitu se sníženou integritou rozsáhlých sítí. Studie na pacientech s depresí ukázaly biomarkery, které spojují antidepresivní účinek psilocybinu se změnami v konektivitě mediálního prefrontálního kortexu s parahippokampálním gyrem a změnami v aktivitě amygdaly. V této prezentaci budou prezentována data ze studie zdravých dobrovolníků léčených akutně psilocybinem 0,26 mg/kg. Prezentovány budou akutní účinky psilocybinu u zdravých z fenomenologického hlediska (škála změněného stavu vědomí (ASC)), vlivu na mozkovou aktivitu pohledem EEG (LORETA, aproximativní entropie) a jejich souvislost jako potenciálních biomarkerů vysvětlující dlouhodobé pozitivní účinky psilocybinu na náladu (hodnoceno pomocí škály přetrvávajících účinků po 28 dní po podání). Podpořeno projekty Tato práce byla podpořena projekty GAČR 20-25349S, AZV NU21-04-00307 a programem Cooperatio.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Úvod: Zásadní překážkou ve výzkumu v oblasti neuropsychiatrie je problém správné fenotypizace, tedy ohraničení podtypů onemocnění, které mají společné neurobiologické pozadí. Stejný úkol před námi leží v oblasti výzkumu schizofrenie. Longitudinální sledování MRI změn a cirkulujících markerů v kritickém období časných stadií nemoci může s pomocí moderních analytických metod určit jednotlivé typy schizofrenie a tím i otevřít cestu účinné stratifikované léčbě. Metodika: U rozsáhlé kohorty pacientů s první epizodou onemocnění schizofrenního okruhu (FES) a zdravých kontrol (HC), bylo na MRI přístroji 3T provedeno MRI morfologické vyšetření, protonová magnetická rezonance (1H-MRS) a difusní tenzorové zobrazení (DTI). Dále byl z krve stanoven panel imunohematologických markerů a neurosteroidový panel. Všechny osoby podstoupily dvě MRI vyšetření v rozmezí jednoho roku. U FES bylo první MRI vyšetření provedeno bezprostředně po odeznění první epizody. Výsledky: Multimodální přístup umožnil pomocí metody hierarchického clusteringu identifikovat rozdílné varianty schizofrenie, které se liší průběhem i klinickými parametry. Závěr:. Příspěvek s použitím konkrétních výsledků ilustruje perspektivy kombinace moderních zobrazovacích metod a pokročilých forem zpracování dat a schopnost tohoto přístupu identifikovat nové cíle psychofarmakologického výzkumu. Podpořeno z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR s reg. č. NU20-04-00393

Abstrakt

Úvod: Volba antipsychotika v léčbě první epizody se řídí zejména jeho bezpečnostním profilem, míra odpovědi na léčbu je totiž u této populace pacientů relativně vysoká. Zajímá nás tedy hlavně potenciál preparátu indukovat závažné nežádoucí události, nejen v akutní léčbě, ale zvláště ty s dlouhodobým zdravotním rizikem. Je však otázka, zda má volba konkrétního antipsychotika význam i pro dlouhodobý průběh samotné schizofrenie. Samozřejmě, že v případě, že takovýto dlouhodobý efekt existuje, nemusí jít přímo o efekt konkrétní látky, může jít o odraz heterogenity nemoci, tj. že nacházíme podskupinu pacientů, která je citlivá ke konkrétnímu antipsychotiku a která má i své typické průběhové charakteristiky. Metodika: K odpovědi na tyto otázky jsme analyzovali data brněnské longitudinální studie pacientů s první epizodou schizofrenie (n=224), z časových řad symptomů (hodnocených škálou PANSS) v době akutní epizody a násl. 1, 4, 7 a 10 let po ní jsme konstruovali jejich průběh pro jednotlivá antipsychotika (risperidon – 132 pacientů, olanzapin – 50 pacientů, klozapin – 16 pacientů a skupina „jiná antipsychotika“ – 26 pacientů) a sledovali rozdíly mezi nimi pomocí modifikované analýzy přežití. Výsledky: Tyto skupiny pacientů se nelišily v míře symptomatologie v době první epizody, délce nemoci před první epizodou ani vzděláním. Medián setrvání na olanzapinu a risperidonu byly 4 roky, na „jiném antipsychotiku“ 1 rok, u klozapinu není dosaženo 50% drop-outu v průběhu 10 let. Hodnoty PANSS skóre a jeho složek jsou podobné v čase bez hledu na to, na jaký lék pacient odpověděl v době první epizody, stejně tak je obdobná míra dosažení remise negativních i pozitivních symptomů v průběhu času. Pacienti, kteří po 4. roce měli jiné antipsychotikum, než na které odpověděli v první epizodě měli v tomto časovém období výraznější obecné a celkové skóre PANSS než ti, kteří ve 4. roce nadále na původním antipsychotiku zůstávali. Závěr: Naše data ukazují, že odpověď na jednotlivá antipsychotika v době první epizody nepredikuje specifické průběhové varianty v následujících 10 letech nemoci.

Abstrakt

Léčba schizofrenie se obvykle dělí na 3 hlavní fáze a to na akutní, udržovací a profylaktickou léčbu (Kašpárek a Ustohal, 2018; Masopust et al., 2020). Toto dělení má své opodstatnění, ale pro klinickou praxi i výuku je nedostačující. Proto představuji návrh modelu péče, který zachovává tyto 3 fáze, ale zároveň je doplňuje o současné poznatky a cíle v léčbě schizofrenie. Léčbu schizofrenie si můžeme představit jako postupné zdolávání cílů, kdy jednotlivé fáze léčby představují pomyslné stupínky schodiště (proto schodišťový model) a léčbu upravujeme dle toho, v jaké fázi léčby se pacient aktuálně nachází. Prvním stupněm je zvládnutí neklidu, agitovanosti či násilného chování, kdy je nutné pacifikovat a zklidnit pacienta, který ohrožuje sebe nebo okolí. Ne všichni pacienti přichází do kontaktu se zdravotníky v tomto stádiu a tak v doporučených postupech není toto stádium obvykle uváděno v léčbě schizofrenie, ale jako samostatný postup platný obecně pro neklidné pacienty. Mimo behaviorálních technik se využívají především rychle působící formy antipsychotik a benzodiazepinů. Druhým stupněm je léčba pozitivních příznaků schizofrenie (bludy, halucinace, desorganizované myšlení). Léčbu antipsychotiky doplňuje podpůrná psychoterapie. Odpověď na léčbu je definována jako pokles příznaků ve škále pozitivních a negativních příznaků schizofrenie (PANNS) o ≥ 25%. Akutní léčba schizofrenie přechází v tzv. udržovací léčbu, kdy se někteří pacienti dostávají na třetí stupeň, který je označován za symptomatickou remisi. Tu se snažíme udržet pokračující léčbou antipsychotiky a vhodnými psychosociálními intervencemi. Pokud pacient neodpovídá na nasazenou léčbu, nespolupracuje v léčbě či léky netoleruje, symptomatické remise nemusí být dosaženo a stav může přecházet do chronického průběhu schizofrenie. Remise je definována intenzitou 8 vybraných příznaků ze škály PANSS (bludy, desorganizace myšlení, halucinace, citová oploštělost, sociální stažení, ztráta spontaneity a plynulé konverzace, manýrování a zaujímání neobvyklých postojů, neobvyklým myšlenkovým obsahem), jež mohou být max. střední intenzity (≤3 z 7) a jsou stabilní po dobu 6 měsíců (Andreasen et al., 2005). Výše uvedená definice remise schizofrenie dovoluje přetrvávání některých příznaků střední intenzity, což znesnadňuje zapojení pacientů do společnosti. Čtvrtým stupněm je dosažení funkční remise, která znamená fungování pacienta ve společnosti i v zaměstnání či studiu. Pokud se nedaří dosáhnout tohoto stupně, je vhodné identifikovat důvody, které brání v přechodu pacienta na vyšší úroveň fungování. Důvodem může být narušení kognitivních funkcí, nedostatečné sociální dovednosti a návyky, deprese, negativní příznaky, komorbidní tělesné i duševní poruchy, včetně abúzu drog či nežádoucí účinky léčby antipsychotiky. Pátý stupeň je dosažení plné a trvalé úzdravy, které by znamenalo plné kompetence srovnatelné se zdravými jedinci ve společnosti. Tohoto stupně zatím neumíme u většiny pacientů se schizofrenií dosáhnout, protože léčba schizofrenie je prozatím symptomatická nikoliv kauzální.

Abstrakt

Nemocní schizofrenií mají významně vyšší riziko somatické morbidity a mortality ve srovnání s obecnou populací. Délka jejich života je ve srovnání se zbytkem populace zkrácena o 15-20 let. Celková mortalita je 2-3krát vyšší než v obecné populaci. Asi 20 % úmrtnosti jde na vrub nepřirozeným příčinám, jako jsou suicidia a nehody. „Přirozené příčiny“ – tělesná onemocnění – tvoří zbývajících 80 %. Z nich se nejčastěji jedná o kardiometabolická a respirační onemocnění. Mezi příčiny tohoto stavu patří určitá vrozená dispozice pacientů se SMI k metabolickým, imunitním a endokrinním abnormalitám již v počátku onemocnění. Dalším důvodem jsou příznaky a projevy onemocnění (negativní příznaky, kognitivní příznaky, nedostatečný náhled, nespolupráce, chronický stres) a také nezdravý životní styl spojený s nedostatkem pohybu, špatným stravováním a kouřením, případně abúzem alkoholu a drog. Problémem je snížená dostupnost zdravotní péče pro pacienty se závažnou duševní poruchou. Tito lidé jsou méně často vyšetřováni a léčeni pro tělesné obtíže než obecná populace, nezřídka jsou léčeni pro somatické poruchy až při ohrožení na životě. Posledním z rizikových faktorů je podávání psychofarmak – antipsychotik, ale i antidepresiv, stabilizátorů nálady či jejich kombinací, z nichž řada má negativní vliv na tělesné zdraví pacientů. Již na počátku onemocnění jsou u pacientů přítomny kardiometabolické změny (metabolizmus glukózy a lipidů), imunitní odchylky a změny v ose hypotalamus-hypofýza-nadledviny). V průběhu prvního roku léčby dochází k výraznému nárůstu hmotnosti a zhoršení uvedených parametrů. Nově jsou dostupná data o souvislosti obezity a rychlejšího stárnutí mozku u pacientů s první epizodou schizofrenie. Úkolem psychiatra je monitorovat tělesné zdraví pacientů v průběhu léčby a provádět intervence včetně nasazení metabolicky šetrného antipsychotika (v kombinaci nebo monoterapii).

Abstrakt

Pandémia COVID-19 pre zdravotníkov, pacientov a celú spoločnosť stále predstavuje vysokú mieru stresu. Podobne, ako v iných krajinách, aj na Slovensku sa vo veľmi krátkom čase identifikovala potreba psychosociálnej podpory a pomoci na rôznych úrovniach. Táto nečakaná situácia odhalila nedostatky dlhodobej marginalizácie problému duševného zdravia, a tiež akcentuje potrebu starostlivosti o duševné zdravie vykonávateľov pomáhajúcich profesií, zdravotníkov nevynímajúc. K ešte neskončenej pandémii pribudol problém vojenského konfliktu, čo potrebu riešenia starostlivosti o duševné zdravie ešte viac eskaluje. Z hľadiska zvýšenia dostupnosti poskytovania kvalitnej starostlivosti o duševné zdravie aj tento fakt plne potvrdzuje legitimitu potreby reformy systému zdravotnej starostlivosti o duševného zdravie na Slovensku.

Abstrakt

Úvod: Dnešné požiadavky na liečbu schizofrénie v zmysle čo najlepšieho pomeru efektivity a bezpečnosti liečby sú v podstate štandardom, ktorý sa čoraz viac nielen vyžaduje ale aj uplatňuje v praxi. Preto zjednotiť čo najviac EBM podložených postupov, ktoré sú dobre uplatniteľné v praxi je výzvou nielen pre zostavovateľov, ale aj dôležitou spätnou väzbou. K dispozícii máme nielen viaceré zahraničné guideliny v liečbe psychických porúch, ale už skoro štyri roky aj slovenské doporučenia pre liečbu schizofrénie. Ako sa uplatňujú v praxi doporučenia pre liečbu schizofrénie? Sú využívané a rešpektované našimi odborníkmi? Aká je situácia, čo sa týka zvažovania pomeru efektivity a bezpečnosti už v akútnej fáze liečby psychotických porúch? Metodika: Kvantitatívno-kvalitatívna prierezová štúdia na základe vyhodnotenia online štruktúrovaných dotazníkov u viac ako 140 slovenských psychiatrov. Výsledky: Najdôležitejšie príznaky zohľadňované pri výbere antipsychotika sú pozitívne a negatívne symptómy, o čosi menej depresívne a kognitívne symptómy. Výber konkrétneho antipsychotika v akútnej fáze liečby ovplyvňuje profil účinnosti, nasleduje aktuálny stav pacienta a bezpečnostný profil. Čo sa týka účinnosti antipsychotickej liečby, najdôležitejším kritériom je odpoveď na antipsychotickú liečbu –zmena v symptomatike. Až 94% respondentov postupuje podľa odporúčaní, čo sa týka vyšetrení indikovaných na posúdenie nežiaducich účinkov liečby (laboratórne vyšetrenia, EKG). Za najzávažnejšie dôvody pre zámenu antipsychotika v liečbe schizofrénie sú považované tardívne dyskinézy, predĺženie QT intervalu, akútne extrapyramídové symptómy a hyperprolaktinémia. 78% respondentov uviedlo, že nežiaduce účinky či intolerancia liečby je dôvodom na zámenu antipsychotickej liečby u menej ako 30% pacientov. Až 96% respondentov považuje bezpečnosť antipsychotík za rovnako dôležitú ako účinnosť liečby schizofrénie. Záver: V konečnom dôsledku odporúčania MZ SR pre schizofréniu sú relevantné pre klinickú prax v zmysle definovania bazálnych krokov v manažmente rizík terapie, cieľom je zlepšenie pomeru účinnosti a bezpečenosti liečby, zvýšenie bezpečnosti pacienta a redukcia možnej domnelej farmakorezistencie.

Abstrakt

Roztroušená skleróza (RS) je chronické autoimunitně podmíněné zánětlivé demyelinizační onemocnění centrálního nervového systému (CNS) postihující převážně mladé dospělé v produktivním věku. Významný pokrok v oblasti terapie RS zvyšuje v posledních letech nároky na hodnocení aktivity onemocnění a včasného odhalení pacientů, kteří nedostatečně odpovídají na užívanou léčbu. Sledování pacientů musí být komplexní a zahrnovat relativně širokou škálu klinických a paraklinických metod včetně hodnocení kognice a duševního zdraví. Lokalizace zánětlivých lézí v různých oblastech mozku a míchy podmiňuje značně heterogenní klinický obraz tohoto onemocnění. Vedle poruch rovnováhy a koordinace, motorických, senzitivních či sfinkterových obtíží, je u pacientů s RS významný i výskyt chronické únavy, úzkostných poruch a deprese. Ta se objevuje až u 60 % pacientů a nekoreluje s mírou fyzické disability a délkou onemocnění. Časté je i postižení kognice, zejména pozornosti, rychlosti zpracování informací, pracovní paměti a exekutivních funkcí. Včasná diagnostika a adekvátní terapie neuropsychiatrických projevů má zásadní význam nejen pro zlepšení kvality života a sociální vztahy, ale i v managementu terapie a adherenci k léčbě. Zlatým standardem hodnocení disability u pacientů s RS je již více než 30 let škála EDSS (Expanded Disability Status Scale). Je založena na standardním neurologickém vyšetření 7 funkčních systémů (zrakový, kmenový, pyramidový, mozečkový, senzitivní, mentální, sfinkterové funkce) a na zhodnocení chůze nebo aktuální mobility či soběstačnosti. Škála EDSS má bohužel řadu nedostatků. Jedním z nich je prakticky absence hodnocení kognice a duševního zdraví. V praxi je proto vhodné doplnit ji dalšími metodami. Základní neuropsychologickou baterií využívanou u pacientů s RS je MACFIMS (Minimal Assessment of Cognitive Function in Multiple Sclerosis), respektive její zkrácená verze BICAMS (Brief International Cognitive Assessment for Multiple Sclerosis). Ta se skládá ze 3 testů pokrývajících nejčastěji postižené kognitivní domény – rychlost zpracování informací (test SDMT – Symbol Digit Modalities Test), paměti a schopnosti učení se verbálnímu materiálu (test CVLT-II – California Verbal Learning Test) a paměti a schopnosti učení se nonverbálnímu materiálu (test BVMT-R – Brief Visuospacial Memory Test-Revised). Často využívaným nástrojem doplňujícím škálu EDSS je i MSFC (Multiple Sclerosis Functional Composite) zahrnující tři další testy - T25FW (Timed 25 Foot Walk Test) hodnotící mobilitu a fungování dolních končetin na základě schopnosti pacienta ujít na čas vzdálenost 25 stop (7,6 metrů), 9HPT (9 Hole-Peg Test) hodnotící jemnou motoriku horních končetin na základě času potřebného na zasunutí a následného vyjmutí devíti kolíčků do děr na testovací desce, a test PASAT (Paced Auditory Serial Addition) hodnoticí rychlost zpracování informací a některé aspekty pozornosti. V současnosti je někdy test PASAT zaměňován i s ohledem na rychlost provedení za již zmiňovaný SDMT. SDMT je schopen zachytit až 70% pacientů, jejichž kognitivní postižení by odhalilo komplexní vyšetření baterií BICAMS. Stává se proto zlatým standardem nejenom v baterii MSFC, ale i v rámci screeningu kognice v běžné klinické praxi. Je důležité si uvědomit, že RS je komplexní onemocnění, které se vedle klasických somatických projevů vyznačuje i širokým spektrem neuropsychiatrických patologií, zcela zásadně zasahujících do kvality života pacientů. Včasné odhalení těchto projevů vyžaduje pravidelné testování a umožňuje nám včas zasáhnout a ovlivnit rozvoj nemoci. Pro uskutečnění těchto záměrů je zcela zásadní interdisciplinární spolupráce. RS zatím nedokážeme vyléčit, ale společnými silami ji u velkého množství pacientů můžeme stabilizovat.

Abstrakt

Katatóniu definujeme ako etiologicky heterogénny syndróm s dominantným obrazom porúch psychomotoriky. Historicky sa tento pojem spájal s duševnými poruchami, a to predovšetkým so schizofréniou. V dnešnej dobe vo svetle aktuálnych poznatkov sa „katatónny“ prisudzuje neuropsychiatrickému syndrómu, manifestujúcemu sa z rôznych etiologických príčin: od neurologických po systémové ochorenia, nevynímajúc spojitosť so širším spektrom duševných porúch. Konceptuálne zmeny v chápaní katatónie ako separátnej entity sú markantné v nových revíziách klasifikačných systémov (DSM 5, ICD-11), kde sa dostáva na úroveň špecifikátora, resp. samostatného syndrómu. Pre psychiatrickú prax je najviac markantnou zmenou vyňatie katatónie ako podtypu schizofrénie v ICD-11 (v porovnaní s diagnózou F20.2 Katatonická schizofrénia v ICD-10) a jej delenie na katatóniu zapríčinenú duševnou poruchou, psychoaktívnymi látkami (vrátane medikácie) a zapríčinenú zdravotným stavom (ako sekundárny syndróm). Katatónny syndróm, ako sekundárna neuropsychiatrická manifestácia, sa popisuje aj pri infekcii COVID-19 predovšetkým v súvislosti so známym neurotropizmom SARS-CoV-2 vírusu alebo v spojitosti z celkovou somatickou alteráciou pacienta, s prispievajúcimi faktormi ako sú napr. mozgová hypoxémia a nežiaduce účinky liečby kortikosteroidov. Katatónny obraz v literatúre bol zaznamený v rámci akútnych štádií ochorenia COVID-19, ako aj v postinfekčnom období. Súbežná infekcia COVID-19 môže predstavovať limitáciu v liečbe katatónie ako primárnej psychiatrickej manifestácie, nakoľko podávanie benzodiazepínov či elektrokonvulzívnej liečby môže prinášať riziká pre zdravotný stav pacienta s aktívnou infekciou. Manažment katatónneho syndrómu v súbehu s infekciou COVID-19 prináša špecifické diagnosticko-terapeutické výzvy a vyžaduje komplexný terapeutický prístup, čo v príspevku demonštrujeme na 3 kazuistických zdeleniach z vlastnej klinickej praxe. Kľúčové slová: COVID-19, katatónny syndróm, elektrokonvulzívna liečba

Abstrakt

V roce 2020 Pracovní skupina k seznamu zdravotních výkonů MZ ČR schválila výkon, který předložila Česká odborná společnost klinické farmacie, tj. Konziliární zhodnocení medikace ambulantního pacienta klinickým farmaceutem (05752). Tento výkon rozšiřuje klinicko-farmaceutickou péči, která je již plně etablovaná v nemocniční oblasti, i do ambulantní sféry. Jedná se o logický krok v systémovém zavádění klinickofarmaceutické péče do zdravotnického systému. Ze závěrů pilotního projektu spolupráce oddělení klinické farmacie Psychiatrické nemocnice Bohnice s ambulantními psychiatry vyplývají možné způsoby, jak by mohl být tento systém implementován do běžné praxe psychiatrických ambulancí. I ambulantní psychiatr má v péči polymorbidní pacienty s polyfarmacií a komplexní medikací, jejíž součástí mohou být četné lékové problémy. Klinický farmaceut může poskytnout v těchto případech relevantní podklady pro rozhodování o podobě farmakoterapie a nejnovější poznatky medicíny založené na důkazech.

Abstrakt

Sdělení má poukázat na možnosti spolupráce klinického farmaceuta s psychiatrem. Na případu pacienta s klozapinem v medikaci bude rozebrán lékový problém (léková interakce) u hospitalizovaného psychiatrického pacienta a demonstrován možný přínos přítomnosti klinického farmaceuta na oddělení akutní péče.

Abstrakt

Reforma psychiatrie přináší změny v ambulantní péči. Jednou z možností nastavení služeb ambulance je forma "ambulance s rozšířenou péčí". Krom služeb psychiatrických může jít o služby psychologa a psychiatrické sestry. Dále o provázání na služby psychosociální. Sdělení přinese pohled z praxe po stránce výhod i komplikací, a to z pohledu provozovatele i uživatele služeb. Dále zmíníme změny v poskytování ambulantní psychiatrické péče v návaznosti na implementaci Strategie reformy psychiatrické péče.

Abstrakt

V posledních letech zaznamenáváme opět zvýšený zájem o behaviorální aktivizaci jako nezbytnou součást léčby afektivních poruch v ambulantní péči i za hospitalizace. Aktivizace (behaviorální i fyzická) je jedním z tří základních pilířů komplexní léčby, vedle farmakoterapie a psychoterapie. Behaviorální aktivizace je soubor postupů jak motivovat a zaangažovat pacienta či klienta do zvýšení fyzické aktivity a aktivity obecně. Pod pojmem behaviorální aktivizace v její specifické formě rozumíme ustálený systém klinických postupů, používaných v kognitivní nebo kognitivně behaviorální terapii deprese. V obou podobách se jedná o efektivní, vědecky podloženou, levnou, přenositelnou, adaptovatelnou metodu, rozšiřující naše léčebné armamentarium. Fyzická aktivita má pozitivní vliv na léčbu různých psychických poruch, pozitivně ovlivňuje wellbeing obecně a posiluje resilienci.

Abstrakt

Cílem workshopu je prezentace Simulační výuky jako nástroje k deeskalaci konfliktu v psychiatrii. Obsahem workshopu bude ukázka simulace v psychitrii vhodné pro vzdělávání všech zaměstnanců na psychiatrii.

Abstrakt

V laboratoři virtuální reality v současné době probíhá placebem kontrolovaná studie efektivity terapie pobídkami (cue-exposure therapy) ve virtuální realitě (dále jen VR CET) u osob se syndromem závislosti. Za tímto účelem byl vytvořen simulátor rizikového prostředí pro osoby se syndromem závislosti na principu „serious game“. Tento simulátor jsme pojmenovali Risk Environment Simulator© (dále jen RES©). Diskutovány budou průběžné výsledky a rovněž parametry RES©. Literatura: Podlipný J, Levorová S, Vevera J. Využití virtuální reality v léčbě závislosti na alkoholu, marihuaně, opiátech a kokainu Čes a slov Psychiatr 2021;117(6): 290 -298. Projekt podpořen: GA UK, Číslo projektu 828119.

Abstrakt

Hlavním cílem studie je zrevidovat třetinové pravidlo, které vychází ze zahraničních studií a z doby, kdy se používala v léčbě schizofrenie antipsychotika I. generace. Podle tohoto názoru se třetina pacientů trpících psychotickou poruchou (obvykle schizofrenií) zcela uzdraví, třetina je schopna za pomoci medikace a hospitalizací částečného návratu do běžného života a třetina vyžaduje trvalou péčí v různých zdravotnických zařízeních (typicky v psychiatrických nemocnicích). Domníváme se, že v ČR, kde díky dobré, dostupné a bezplatné péči je hospitalizace dostupnější a lepší. Pacienti s psychózou tak nekončí jako bezdomovci na ulicích, což je častý problém například ve studiích z USA. Očekáváme, že touto studií získáme novější a přesnější údaje o výstupech psychózy v ČR. Ze zdravotnické dokumentace pacientů PK FN Plzeň a PNvD jsme získali seznam všech pacientů, hospitalizovaných pro první ataku psychotické poruchy (schizofrenie či akutní psychotické poruchy) v období od r. 2009 do r. 2013. Následně jsem ze zdravotnické dokumentace získali informaci o jejich aktuální psychickém zdravotním stavu po uplynutí 8-10 let od první ataky. Jejich psychický zdravotní stav jsme posuzovali na základě 3 kritérií: 1. Zda mají invalidní důchod z psychiatrické indikace 2. Zda byli v posledním půl roce hospitalizovaní na psychiatrické lůžkovém oddělení 3. Zda pro své psychické onemocnění jsou dlouhodobě chronicky hospitalizovaní či potřebují v běžném v životě pomoc a/či dohled druhé osoby (např. opatrovníka či rodinného příslušníka). Pacientům, u kterých se nám nepodařilo tyto informace ze zdravotnické dokumentace získat a měli jsme u nich evidovanou poštovní adresu, jsme odeslali doporučený dopis. Na dopis odpověděli 2 z 15 pacientů. Na základě získaných informací jsme rozdělili pacienty do 3 skupin. Do první skupiny jsme zařadili pacienty, kteří nesplnili ani jedno ze tří kritérií. Do druhé skupiny jsme zařadili pacienty, kteří splnili 1. a/nebo 2. kritérium. A do třetí skupiny jsme zařadili pacienty, kteří splnili 3. kritérium. Celkem jsme ze zdravotnického registru pacientů Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni a Psychiatrické nemocnice v Dobřanech získali 149 pacientů s první atakou psychotické poruchy v období od r. 2009 do r. 2013. Během těchto let 6 pacientů zemřelo a z toho 3 spáchali sebevraždu. Informace o aktuálním zdravotní stavu se nám podařilo získat u 112 pacientů (75%, attrittion rate 25%). Kritéria pro zařazení do 1. skupiny splnilo 38 pacientů (34%), do 2. skupiny 53 pacientů (47%) a do 3 skupiny 21 pacientů (19%). Z těchto čísel vyplívá, že v sledovaných psychiatrických zařízeních Plzeňského kraje se po první atace a po uplynutí 8-10 let se nám daří úspěšně léčit 34 % pacientů. Dalších 47 % pacientů je schopno s pomocí medikace, občasné hospitalizace či invalidního důchodu částečného návratu do běžného života. Předpokládáme, že většina pacientů z těch 25 %, u kterých se nám nepodařilo zjistit jejich recentní zdravotní stav, bude patřit do těchto zmíněných 1. dvou skupin. Domníváme se, že pokud by psychotická porucha u těchto pacientů přetrvávala i po první atace, tak bychom o nich získali zdravotnický záznam z jednoho ze dvou psychiatrických zařízení. Proto je velmi pravděpodobné, že ve skutečnosti budou čísla úplně vyléčených či částečně vyléčených pacientů významně vyšší.

Abstrakt

Ústavní odvykací léčba představuje jeden ze základních pilířů léčby závislosti na alkoholu. Jednotlivé pobytové léčebné programy se od sebe navzájem výrazně liší ve struktuře, v zastoupení a důrazu na jednotlivé terapeutické intervence a také v celkové délce programu. Možnosti srovnání efektivity jednotlivých programů jsou omezené zejména z důvodů nedostatečné profilace a rozdílné metodiky studií. Metodika: V této práci jsou předložena a vzájemně srovnávána data ze studií, které vyhodnocují úspěšnost střednědobé ústavní léčby závislosti u pacientů závislých na alkoholu na území ČR. K vyhledání studií byla použita databáze Bibliographia medica Čechoslovaca a Pubmed. Z výsledků jsme vybrali pouze studie publikované v odborných lékařských časopisech od roku 1970 do současnosti, ve kterých je katamnesticky sledována abstinence u pacientů závislých na alkoholu, kteří absolvovali střednědobou ústavní léčbu závislosti. Výsledky: Ve zkoumaných studiích po roce abstinovalo 42 až 74 % pacientů, za předpokladu, že byly nevrácené dotazníky hodnoceny jako relaps. Velikost rozptylu ve srovnávaných studiích je z velké části zapříčiněna rozdílnou metodikou, zejména rozdílnou definicí abstinence, tím, je-li hodnocena abstinence u všech pacientů, kteří vstoupili do léčby, nebo jen těch, kteří léčbu řádně dokončili a tím, je-li abstinence vztažena k počtu pacientů vstupujících do léčby, nebo k počtu pacientů, o kterých byly získány validní informace (AT ambulance, dotazníky). Velký vliv má i složení pacientů, ale vzhledem k absenci profilace u většiny srovnávaných studií, je možno brát v potaz pouze to, jedná-li se o prvoléčby či nikoliv. Závěr: Střednědobá ústavní léčba závislosti pacientů závislých na alkoholu vede k roční abstinenci u 42 až 74 %. Jako hlavní problém práce se ukázala obtížná srovnatelnost jednotlivých studií. Srovnávané léčebné programy poskytují různé terapeutické intervence v rozdílné intenzitě a délce různým pacientům. Adekvátní profilace pacientů, detailní popis terapeutických intervenci a identifikace účinných komponent terapeutického programu by mohla vést k vyšší efektivitě léčby a u určité skupiny pacientů i ke zkrácení doby léčby.

Abstrakt

Provedli jsme 5-leté sledování výsledného souboru 366 pacientů po ukončení střednědobé ústavní léčby v Léčebně návykových nemocí Nechanice. Jednalo se o soubor závislých na alkoholu, jiných návykových látkách a patologickém hráčství, kteří absolvovali minimálně 2- měsíční léčbu. Zjistili jsme, že mezi faktory, které ovlivňují abstinenci, patří věk. Pacienti do 30 let častěji zažívají recidivu, avšak po pěti letech abstinují přibližně stejně, jako jiné věkové skupiny. V celém souboru pacientů jsme nenašli rozdíly mezi abstinencí mužů a žen. Častěji recidivují muži závislí na nelegálních látkách a naopak ženy - alkoholičky ve věku 30 až 50 let. S úspěšnou abstinencí po pěti letech souvisí řádné ukončení léčby. Až dvojnásobně zvyšuje podíl abstinujících následné doléčování v prvním roce po propuštění. Statisticky signifikatní predikátor abstinence po 5 letech je následné doléčování ještě dva roky po léčbě, při zachování plné abstinence. Následné doléčování také zvyšuje šanci ustát recidivu a opět abstinovat. Naopak dvě a více následných ústavních léčeb po sérii recidiv nezvyšuje pravděpodobnost abstinence. V našem souboru byla s úmrtností do pěti let spjatá zejména závislost na alkoholu (28 alkoholiků z 30 mrtvých). Dalším výrazným faktorem ovlivňujícím úmrtnost byla recidiva závislosti (28 recidivujících z 30 mrtvých). Počet úmrtí stoupá s rostoucím věkem, v souboru pacientů nad 50 let zemřelo až 20% souboru. Úmrtnost snižuje řádně dokončená léčba a následné doléčování. Následné doléčování se ukazuje jako důležité zejména v souboru pacientů závislých na alkoholu nad 50 let – umírá až 31% těch, co se nedoléčují.

Abstrakt

Absence léčebné odpovědi (trvání pozitivní symtomatiky) na antipsychotikum může být spojena s nedostatečnou dávkou antipsychotika či absencí jeho užívání, což si lze osvětlit změřením sérových koncentrací antipsychotika. Po prvním neúspěšném léčebném pokusu revidujeme diagnózu, zda jsme jistě vyloučili možnost sekundárních psychózy, pokud to nebylo s jistotou vyloučeno dříve. Navýšení dávky antipsychotik či převod na dlouhodobě působící injekční antipsychotika nám může pomoci při nízké sérové koncentraci antipsychotika. Pokud trvá stále pozitivní symptomatika, je nutné vyloučit souběžné užívání psychoaktivních látek či alkoholu toxikologickým vyšetřením moči. Pokud žádná z výše uvedených intervencí nepřináší efekt, kombinujeme antipsychotika nebo antipsychotikum zaměníme na antipsychotikum z jiné podskupiny. Po dvou neúspěšných antipsychotických léčbách zvažujeme nasazení klozapinu. Při jeho neefektivitě kontrolujeme, zda jsou dostatečné sérové koncentrace klozapinu. Při selhání léčby klozapinem zvažujeme jeho kombinaci s jiným antipsychotikem, aplikaci rTMS, ECT či jiným psychofarmakem. I nadměrná sérová hladina antipsychotika se může podílet na absenci odpovědi, jak na pozitivní tak častěji na negativní symptomatiku. Pacientka intoxikována klozapinem rozvinula při vysokých sérových koncentracích klozapinu delirium nasedající na schizofrenii. Jiná pacientka s přetrvávajícími negativními příznaky byla neadekvátně tlumena vysokými sérovými koncentracemi olanzapinu při podávání jeho běžných dávek. 95% efektivní dávka některých antipsychotik (amisulprid, brexpiprazol, kariprazin, lurasidon, olanzapin, sertindol, ziprasidon) v léčbě negativních příznaků je nižší než v léčbě pozitivních příznaků. Měření sérových koncentrací antipsychotik nás neinformuje o množství antipsychotik překonávající hematoencephalickou bariéru. K tomu lze užít měření koncentrací antipsychotik v likvoru či teoreticky měření obsazenosti D2 receptorů za pomoci radioligandů (to není v ČR dostupné). Ústní sdělení bude nakonec doplněno kasuistikou farmakorezistetní pacientky, u které byla měřena koncentrace antipsychotik v likvoru.

Abstrakt

Cíle léčby schizofrenie se v průběhu času mění. Se zvyšováním nároků na výsledky léčby duševních nemocí se také stávají viditelnějšími nedostatky, problémy a chybějící služby v systému péče o duševně nemocné i limity dostupných intervencí. Rozdíl mezi očekáváním a realitou lze nazvat nenaplněnými potřebami („unmet needs“). V rámci farmakologické léčby se jedná především o problematickou adherenci, nežádoucí účinky (snášenlivost), nízkou účinnost antipsychotik na konkrétní symptomy, zejména negativní, kognitivní a depresivní příznaky. Ukazuje se, že pro posun v těchto oblastech již nevystačíme pouze s antipsychotiky blokujícími dopaminové receptory. V současné době máme k dispozici již tři parciální agonisty dopaminových receptorů, jejichž účinek se odvíjí od endogenní aktivity dopaminu a jež se liší mezi sebou v řadě parametrů. Ve výzkumu léčby schizofrenie je kromě dopaminového systému cíleno také na glutamátergní, serotoninový, acetylcholinergní a GABA systém, podobně jako na ovlivnění zánětu v časných stadiích onemocnění. Z léků ovlivňujících dopamin máme v ČR poměrně krátce k dispozici lurasidon, antipsychotikum ze skupiny dopaminových a serotoninových antagonistů (SDA). Lék je výjimečný příznivým profilem nežádoucích účinků včetně kardiometabolických. V USA byl uveden na trh lumateperon. Jiné postupy se zaměřují na snížení nežádoucích účinků současných léků, jedná se např. o kombinovaný preparát olanzapin + samidorphan (ovlivňující opiátové receptory) snižující riziko nárůstu hmotnosti a kardiometabolických komplikací. V léčbě predominantních negativních příznaků se jeví nadějně adjuvantní podávání antagonisty 5-HT2A receptorů pimavanserinu. Pokračuje posun v dostupnosti různých lékových forem současných antipsychotik (dlouhodobě působící injekce, náplasťové fromy atd.). V nespolední řadě je nutné dostatečně využít již dostupné léky. Týká se to jejich dávkování (měření plazmatických koncentrací) nebo využití klozapinu či dlouhodobě působících injekčních forem antipsychotik v časnější fázi onemocnění v souladu s doporučenými postupy léčby.

Abstrakt

Je zažitým myšlenkovým stereotypem, že při farmakologické léčbě jakéhokoli onemocnění se efekt léčiva v cílové tkání odvíjí od denní dávky léčiva. Dávka farmaka je primární proměnná, ale pouze jedna z mnoha, které hrají roli v odpovědi na léčbu. Je prokazatelné, že terapeutické ovlivnění psychofarmaky lépe koreluje v plazmatickou hladinou léčiva než s jeho denní dávkou. Dalším faktem jsou významné a rozmanité intra i interindividuální abnormity, které nelze přesně predikovat a mohou zmařit efekt celé léčby. V klinické praxi existují situace, kdy měření plazmatické hladiny tyto odchylky demaskuje a do značné míry vede ke zlepšení léčebného efektu, maximalizuje bezpečnost léčby a minimalizuje nežádoucí účinky.

Abstrakt

Endofenotypy poskytují silnou neurobiologickou platformu, ze které můžeme porozumět genomickým a nervovým substrátům schizofrenie a dalších běžných komplexních neuropsychiatrických poruch. Endofenotypy jsou neurobiologicky informovaná kvantitativní měření, která ukazují deficity u probandů a jejich příbuzných prvního stupně. Jsou více přístupné statistické analýze než „fuzzy“ kvalitativní klinické rysy nebo zmateně heterogenní diagnostické kategorie. Endofenotypy jsou také považovány za jedinečně informativní v tradičních diagnostických i nově vznikajících kontextech, které nabízejí most mezi dvěma přístupy ke klasifikaci a výzkumu psychopatologie. Endo- nebo intermediární fenotypy jsou dědičné, tak jako úrovně dědičnosti, přičemž k posouzení obou se používají stejné statistické metody a subjekty. Protože můžeme prokázat vazbu endofenotypů na genové sítě a nervové okruhy na jedné straně a také na funkci v reálném životě, poskytují endofenotypy kriticky důležitý most pro „spoje“ mezi geny, buňkami, obvody, zpracováním informací, neurokognicí a funkčními funkcemi. Propojením genů ohrožujících schizofrenii s neurobiologicky informovanými endofenotypy a prostřednictvím využití asociačních, vazebných, sekvenačních, kmenových buněk a dalších strategií můžeme našemu oboru poskytnout nové neurobiologicky informované informace v našem úsilí porozumět a léčit schizofrenii. Přednáška prezentuje názory, údaje a nové analytické strategie týkající se rizika, patologie a způsoby léčby schizofrenie. Klíčová slova: schizofrenie, endofenotyp, dědivost, dědičnost Literatura: Braff, David L. "Promises and challenges of translational research in neuropsychiatry." Translational neuroscience: Applications in neurology, psychiatry, and neurodevelopmental disorders 2012;1: 339-358. Flint, Jonathan, Nicholas Timpson, and Marcus Munafò. "Assessing the utility of intermediate phenotypes for genetic mapping of psychiatric disease." Trends in neurosciences 2014; 4: 733-741. Swerdlow, Neal R., Raquel E. Gur, and David L. Braff. "Consortium on the Genetics of Schizophrenia (COGS) assessment of endophenotypes for schizophrenia: an introduction to this Special Issue of Schizophrenia Research." Schizophrenia research 2015; 163: 9-16.

Abstrakt

Introduction: According to current literature, retinal pathology has been found in schizophrenia and may represent its endophenotype. Purpose: The aim of our study was to assess whether retinal microvascular abnormalities may be an endophenotype of schizophrenia. Patients and Methods: We recruited schizophrenia patients hospitalized at the Department of Psychiatry, University Hospital in Hradec Kralove, their first-degree mentally healthy relatives (parents, siblings, children), and age- and sex-matched unrelated healthy controls with no known mental disorders. In the study subjects, we recorded their demographic and if need be clinical variables. Retinal imaging was performed using a digital fundus camera FF450 + IR. The retinal vessels calibres were measured by means of the VAMPIRE software application. Results: Fifty-three schizophrenia patients (average age 32.1 years; males N = 38), the same number of healthy relatives (average age 47.3 years; males N = 18) and fifty-eight unrelated healthy controls (average age 34.4 years; males N = 36) entered the study. We found that retinal arteriolar diameters were significantly widened in the patients with schizophrenia as compared with unrelated healthy controls (P = 0.002-0.005), but not in the comparison with healthy relatives. Retinal venular diameters were not significantly different among the study groups. Conclusion: Our results do not unequivocally support the idea that retinal microvascular abnormalities are an endophenotype in schizophrenia, but this possibility is not excluded either. At the same time, our findings support the genetic-inflammatory-vascular theory of schizophrenia. Further research should comprise longitudinal studies of retinal microvascular pathology in schizophrenia subjects to ascertain whether it is independent of the current clinical state.

Abstrakt

Repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS) se uplatňuje v terapii některých závažných duševních poruch. Nejvíce ověřena a nejčastěji užívána je v léčbě depresivní poruchy. Používá se ale i v terapii schizofrenie, avšak zde už je evidence méně průkazná. Dle mezinárodních doporučení z roku 2020 ji lze využít k ovlivnění sluchových halucinací či negativních příznaků. V obou případech byla úroveň evidence stanovena na stupeň C, což znamená potenciálně účinná. Kromě depresivní poruchy a schizofrenie patří k dalším potenciálním indikacím posttraumatická stresová porucha (zde je úroveň evidence dokonce na stupni B – pravděpodobně účinná), obsedantně kompulzivní porucha, závislost a craving po tabáku a také Alzheimerova nemoc (ke zlepšení kognitivních funkcí, paměti a jazykové úrovně zvláště v mírných stádiích či časných fázích onemocnění). V případě negativních příznaků schizofrenie se nejčastěji používá vysokofrekvenční rTMS cílená na oblast levého dorzolaterálního prefrontálního kortexu (DLPFC). Variantou, která byla s pozitivními výsledky vyzkoušena u depresivní poruchy, je tzv. intermitentní theta burstová stimulace (iTBS), při které se aplikují skupiny pulsů o velmi vysoké frekvenci (tzv. bursty). Ověřit účinnost a snášenlivost iTBS si vytkla za cíl česko-německá studie nazvaná RADOVAN (rTMS add on value for the amelioration of negative symptoms of schizophrenia). Studie byla koncipována jako dvojitě zaslepená, randomizovaná a shamovou stimulací kontrolovaná. Jsou v ní přímo srovnávány dva aktivní protokoly stimulace („klasická“ 10 Hz rTMS cílená na levý DLPFC složená z 3000 pulsů a inovativní iTBS cílená rovněž na levý DLPFC složená z 600 pulsů) právě se shamovou stimulací v celkovém počtu dvaceti sezení v průběhu čtyř týdnů. Primárním výstupem je změna skóre škály SANS (Scale for the Assessment of Negative Symptoms). K zařazovacím kritériím patří diagnóza schizofrenie dle MKN-10 potvrzená pomocí M.I.N.I. interview, věk 18 až 75 let, predominantní negativní příznaky, skóre škály SANS minimálně 35, stabilní medikace a schopnost podepsat informovaný souhlas, který byl schválen stejně jako studie příslušnými etickými komisemi. Ke kontraindikacím patří kontraindikace provedení rTMS, komedikace benzodiazepiny v dávce vyšší než 10 mg diazepamu (či adekvátní dávce jiného benzodiazepinu), závažná somatická nebo psychická komorbidita včetně závislosti na alkoholu nebo jiných psychoaktivních látkách (vyjma tabáku) a těhotenství či laktace. V prezentaci budou ukázány první průběžné výsledky, dle nichž se zatím jeví jako nejúčinnější iTBS. Všechny tři stimulační protokoly jsou velmi dobře snášeny, prozatím bez závažnějších nežádoucích účinků, které by vedly k předčasnému ukončení stimulace. Podpořeno Ministerstvem zdravotnictví ČR pro konceptuální rozvoj výzkumné organizace (FNBr, 65269705).