XVI. KONGRES ČESKÉ SPOLEČNOSTI INTENZIVNÍ MEDICÍNY

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Náš pacient, mladý muž, si volá rychlou záchrannou službu - bojí se totiž, že má infarkt - následně upadá do bezvědomí. Na natočeném 12-svodovém EKG jsou lékařem v terénu popsány významné elevace ST úseků a kontralaterální deprese, diagnóza se zdá tedy zjevná, skoro jako v učebnici. Po podání heparinu a ASA je pacient transportován na urgentní příjem nemocnice s katetrizačním pracovištěm. Co když je ale všechno jinak? Neměli bychom přehodnotit současnou praxi podávání antikoagulační léčby v přednemocniční péči?

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Když je kriticky nemocný hospitalizován na jednotce intenzivní péče, očekáváme, že mu zdravotnický tým poskytne tu nejlepší dostupnou péči k zajištění jeho přežití. Během pobytu na jednotce intenzivní péče mnoho kriticky nemocných pacientů zažívá bizarní stav mysli, který může jejich hospitalizaci značně zkomplikovat. Tento stav se nazývá delirium na jednotce intenzivní péče. Delirium na jednotce intenzivní péče není vzácným jevem. Až 80 % pacientů na jednotce intenzivní péče ho někdy během svého pobytu zažije. Jedná se o stav akutní zmatenosti, který může klidnou a vyrovnanou osobu změnit v neklidné a zmatené individuum. Pacienti mohou mít zrakové a sluchové halucinace nebo problém vzpomenout si, kdo jsou a proč jsou v nemocnici. Příčin deliria na jednotce intenzivní péče je mnoho a často zahrnují různorodé rizikové faktory. Například u starších pacientů, pacientů s již přítomnou poruchou kognitivních funkcí a pacientů se selháním jater nebo ledvin, je pravděpodobnost vzniku deliria na jednotce intenzivní péče vyšší. Tito rizikoví pacienti mají sníženou schopnost vyrovnat se se stresem spojeným s kritickým onemocněním a přijetím na jednotku intenzivní péče. Současně mohou delirium na JIP vyvolat další faktory, jako jsou některé léky, metabolické poruchy a spánková deprivace, které přímo ovlivňují mozkové funkce. Navzdory vysoké prevalenci deliria na jednotkách intenzivní péče zůstává jeho přesná patofyziologie záhadou. Současné teorie však naznačují, že je důsledkem kombinace faktorů, jako je neuroinflamace, oxidační stres a dysregulace neurotransmiterů. Tyto faktory mohou vést k poškození neuronů, narušení funkce synaptického spojení, což vede ke klinickým projevům deliria na jednotce intenzivní péče. Prevence deliria na jednotkách intenzivní péče je zásadní pro snížení morbidity, mortality a dlouhodobého zhoršení kognitivních funkcí spojených s tímto stavem. Bylo prokázáno několik intervencí, které snižují riziko vzniku deliria na jednotkách intenzivní péče. Mezi ně patří: eliminace podávání nadbytečných sedativ a opioidů, včasná mobilizace a fyzioterapie, udržování pravidelných cyklů spánku a bdění a podpora stimulace smyslů a zapojení kognitivních funkcí. Kromě toho může riziko deliria na JIP snížit také optimalizace léčby bolesti, zvládání metabolických poruch a řešení základních komorbidit. Zavedení těchto preventivních opatření vyžaduje multidisciplinární přístup, který zahrnuje lékaře, zdravotní sestry, fyzioterapeuty a rodinné příslušníky. Společnou prací mohou zdravotnické týmy zlepšit outcome pacientů a zabránit této, někdy divoké, komplikaci. Rozpoznat delirium na jednotce intenzivní péče nemusí být jednoduché. Zdravotnické týmy používají k posouzení kognitivního stavu pacientů nástroje, jako je The Confusion Assessment Method for the Intensive Care Unit (CAM-ICU). CAM-ICU zahrnuje testování čtyř znaků: akutní nástup nebo kolísavý průběh, nepozornost, dezorganizované myšlení a změněnou úroveň vědomí. Pozitivní výsledek CAM-ICU diagnostikuje přítomnost deliria na jednotce intenzivní péče. Závěrem lze říct, že delirium na jednotce intenzivní péče je stav mysli, který může odhalit divokou tvář kriticky nemocného. Jedná se o multifaktoriální stav, který zahrnuje rozmanité rizikové faktory a může být důsledkem kombinace neuroinflamace, oxidačního stresu a dysregulace neurotransmiterů. Multifaktoriální nefarmakologická prevence je základem terapie deliria. Odhalit delirium na jednotce intenzivní péče je někdy náročné, ale pro diagnostiku byly vyvinuly nástroje, jako je CAM-ICU, které umožňují posoudit kognitivní stav pacientů a identifikovat tuto častou komplikaci.

Handout

Abstrakt

Na anesteziologicko-resuscitačních odděleních a na jednotkách intenzivní péče je nutné myslet na možnost rozvoje delirantního stavu. Vzhledem k faktu, že sestry a jiný ošetřovatelský personál jsou v nejužším kontaktu s pacientem, měli by umět správně posoudit aktuální stav pacienta a včasně diagnostikovat nástup nebo riziko nástupu delirantního stavu. Adekvátně volená opatření snižují výskyt delirantního stavu a zkracuje trvání již přítomné poruchy. V péči o delirující pacienty je tedy nesmírně důležitý profesionální přístup zdravotnických pracovníků, kterým můžou výrazně ovlivnit stav pacienta.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Mnohé život ohrožující intoxikace vedou ke kritickému selhání kardiovaskulárního a respiračního aparátu. Patří sem zejména otravy některými léky, domácími či industriálními chemikáliemi, rekreačními drogami či rostlinnými a živočišnými jedy. Často jsou postiženi mladí a zcela zdraví jedinci. Extrakorporální membránová oxygenace, ať ve veno-arteriálním či veno-venózním zapojení, poskytuje náhradu funkce selhávajícího myokardu či respiračního systému a přemosťuje tak kritické období působení toxinu do doby podání antidota, jeho eliminace či odeznění účinku. Předkládaná přehledová přednáška dokumentuje současné použití ECMO v situaci život ohrožující intoxikace, jeho indikace, výsledky a možné komplikace této metody.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Úvod: Infekce spojené se zdravotní péčí (HAI) jsou zejména u pacientů na jednotkách intenzivní péče (JIP) spojeny s prodloužením délky hospitalizace a významným zvýšením morbidity, mortality a ekonomickými náklady. Incidence HAI na JIP se udává okolo 20 %, zároveň je zde dokumentován i vyšší podíl multirezistentních (MDR) kmenů. Ačkoli většina HAI je endogenního původu, tj. vzniká z vlastní mikroflóry pacientů, mohou se bakteriální agens přenášet i mezi pacienty ať už kapénkami, kontaminovanými předměty, případně rukama personálu a způsobovat HAI exogenně. Monitorace šíření identických bakteriálních klonů na odděleních je významnou složkou v prevenci vzniku HAI. Včasné odhalení šíření MDR kmenů může zabránit vzniku infekčního outbreaku, stejně jako pomáhá ke správnému vedení antibiotického stewardshipu. Tato práce představuje naši zkušenost s typizační technikou McRAPD (Melting curve of Random Amplified Polymorphic DNA) vyvinutou zkombinováním dvou dříve popsaných metod (viz též www.typingforlife.cz). Tato technika má potenciál stát se rychlým a relativně levným screeningovým nástrojem k identifikaci podezřelých bakteriálních klonů a díky možnosti „real-time“ sledování šíření těchto klonů může sloužit k včasnému varování lékařů na začátku rozvoje případných outbreaků. Na základě získaných výsledků této typizační metody mohou být detekovány mezery, příp. non-adherence v nastavených hygienicko-epidemiologických režimech ve zdravotnických zařízení a zřízena jejich náprava. Metodika: Všechny izoláty gramnegativních bakterií, které byly získány v rámci rutinní mikrobiologické diagnostiky v období březen až prosinec 2022 od pacientů vybraných jednotek intenzivní péče Fakultní nemocnice Olomouc, byly druhově identifikovány pomocí MALDI TOF MS. První izolát konkrétního druhu od každého pacienta byl zahrnuty do typizace, která probíhala jednou týdně a pokrývala vždy období posledních 14 dnů. Pověření pracovníci ze všech sledovaných jednotek a Oddělení nemocniční hygieny obdrželi výsledky formou pravidelné zprávy. Výsledky: Na KARIM byly nejvýznamnějšími patogeny vzhledem ke kombinaci patogenity, virulence, intenzity klonálního šíření a výskytu multirezistentního fenotypu Klebsiella pneumoniae a Klebsiella variicola. Klonálními izoláty těchto dvou blízce příbuzných druhů bylo za 6 měsíců projektu postiženo 95 pacientů (55 % všech případů kolonizace nebo infekce K. pneumoniae/variicola) v péči KARIM, z toho u 58 pacientů se jednalo o multirezistentní klony – ESBL+ nebo AmpC+. Nejvyšší podíl klonálního šíření byl zjištěn u Burkholderia multivorans – s výjimkou dvou případů šlo vždy o klonální šíření. Vyskytly se dva klony. Jeden dominantní (32 pacientů) a jeden minoritní (7 pacientů). Dalšími kmeny s významným klonálním šířením byly Pseudomonas aeruginosa a Escherichia coli var. haemolytica (hemolytický fenotyp je spojen s vyšší virulencí, a tedy zřejmě i větší schopností přenosu na další pacienty). Závěr: V průběhu sledování byla zaznamenána vysoká míra klonálního šíření bakterií na všech sledovaných odděleních KARIM i mezi nimi. Jednalo se většinou o přenos mezi pacienty, kteří měli lůžka vedle sebe, v některých případech se jednalo o následnictví na lůžku či transfer pacientů mezi odděleními. Získané informace byly použity ke kontrole zavedených hygienicko-epidemiologických režimů, evaluaci jejich dodržování a případně jejich eskalaci. Z dosavadního pozorování na KARIM se zdá, že většina klonálního šíření probíhá nepozorovaně a tradičními metodami epidemiologické surveillance není a ani nemůže být zaznamenána. Podpořeno MZ ČR – RVO (FNOl, 00098892)

Abstrakt

Cílem této kazuistiky je prezentovat komplikaci dlouhodobě hospitalizovaného pacienta, kdy se z původně banální nozokomiální infekce vyvinula relativně vzácná, ale velmi závažná klinická jednotka. Doposud soběstačný 75letý pacient M.I. byl přijat pod obrazem akutní CMP do iktového centra. Následným vyšetřovacím procesem se vyloučilo postižení CNS a prokázala se akutní míšní ischemie. Vstupní obraz hemisferálního iktu se v průběhu hospitalizace manifestoval postupným rozvojem kvadruparezy, akroplegie horních končetin, paraplegie dolních končetin a syringomyelickou disociační poruchou čití. Hospitalizace na neurologickém a následně rehabilitačním oddělením trvala 65 dní, poté byl M.I. k pokračování léčby přeložen na spinální jednotku KNL. Neurologický status při překladu pacienta zůstává neměnný, přeložen byl afebrilní, oběhově a respiračně suficientní. Večer v den příjmu došlo u pacienta k rozvoji febrilií. Druhý den hospitalizace nastalo výrazné zhoršení stavu, které se prezentovalo symptomy respiračního infektu, avšak s dobrou klinickou odpovědí na konvenční léčbu. Výsledky krevních testů a zobrazovacích metod byly bez pozoruhodností. Třetí den hospitalizace se objevila respirační insuficience. V diferenciální diagnostice bylo pomýšleno na kardiální dekompenzaci či respirační sepsi. K další péči byl M.I. přeložen na JIP, při překladu byl zajištěn neinvazivní ventilací. Následně se rozvinula oběhová nestabilita s nutností kombinované vasopresorické podpory a konverze neinvazivní ventilace na řízenou. Stav pacienta progredoval do klinického obrazu septického šoku. Po iniciální komplexní léčbě a zajištění invazivními vstupy byl započat diagnostický proces. Pro setrvalé febrilie byly odebrány 3 sady hemokultur. CTAg plic neprokázalo významnou plicní embolii ani rozsáhlou zánětlivou infiltraci. Za zmínku stojí pouze vedlejší nález ložiska hlavy pankreatu suspektní pro tumor. Zato na EKG pacienta byl patrný patologický vývoj. Vstupně zachycená fibrilace síní se střídala s epizodami akcelerovaného idioventrikulárního rytmu. Pro výše zmíněné bylo provedeno orientační bedside echo srdce s nálezem normální ejekční frakce levé komory. Patologický nález byl na aortální chlopni. Ta se jevila těžce degenerativně změněná se ztluštělými cípy, bez průkazu stenózy, zato s podezřením na klinický významnou regurgitaci. V tuto chvíli poprvé zaznělo podezření na infekční endokarditidu aortální chlopně. Pro předpoklad nozokomiálního patogenu byl vstupně nasazen Meropenem, který respektoval spektrum výsledků kultivací z předchozích hospitalizací. Ze všech 3 při příjmu odebraných hemokultur byly prokázány G+ koky, proto byl do terapie v reakci na toto zjištění přidán Vankomycin. Oběh se podařilo částečně stabilizovat po volumoresuscitaci a kombinaci vasopresorické podpory noradrenalinu s empresinem. Nápadný byl velký systolicko-diastolický rozdíl tlaků dokládající klinickou závažnost chlopenní patologie. Později se stav M.I. zkomplikoval rozvojem komorové tachykardie s oběhovým zhroucením. Po druhém defibrilačním výboji pacient zareagoval přechodem do bezpulzové elektrické aktivity, proto byla zahájena KPR s nastolením spontánního oběhu do 5 minut. Následná hospitalizace probíhala pod obrazem rychlé progrese refrakterního šoku s rozvojem multiorgánového selhání. Definitivní výsledek hemokultur prokázal jako infekční agens Enterococcus faecalis. Další den se na levostranných končetinách objevily plošné léze, velmi suspektně septické embolizace. Kontrolní bedside echo srdce prokázalo zhoršení regurgitace na aortální chlopni, s minimálně dvěma jety, proto bylo týž den provedeno transesofageální echo s nálezem vegetací na aortální chlopni a paravalvulárním abscesem. Výstupem diagnostického procesu byl tedy kombinovaný septický a kardiální šok při floridní endokarditidě aortální chlopně. Vzhledem k významnému morfologickému nálezu na chlopni a refrakternímu šoku by, za jiných okolností, bylo logickým krokem a jedinou kauzální léčbou dále pacienta směřovat k urgentnímu kardiochirurgickému výkonu. S přihlédnutím k celkovému stavu M.I. a jeho funkčním rezervám byl ale zvolen maximálně konzervativní postup. Pátý den od hospitalizace na JIP pacient umírá. Infekční endokarditida je relativně vzácným, avšak závažným onemocněním, manifestujícím se širokým spektrem klinických projevů. Proto, navzdory všem v dnešní době dostupným vyšetřovacím metodám, zůstává její diagnostika pro klinika výzvou. Na tomto konkrétním případě bylo matoucí prolínání se kardiogenního a septického šoku u pacienta bez významných rizikových faktorů pro rozvoj tohoto onemocnění. Možnost provést orientační ultrazvukové vyšetření u lůžka pacienta přímo ošetřujícím lékařem byla u prezentované kazuistiky velkým přínosem.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Název přednášky: Přijetí onkologického pacienta na ICU Pracoviště: ARIM Krajská nemocnice Tomáše Bati, a.s., Zlín Autoři: MUDr. Klára Nekvindová, doc. MUDr. Gabrhelík Tomáš, Ph.D. Abstrakt – přednáška Úvod V éře rapidních změn onkologické léčby přestavují pro intenzivistu kriticky nemocní pacienti unikátní spektrum nemocných. Vážné onkologické onemocnění už dávno nemusí znamenat konec života nebo kontraindikaci přijetí pacienta na jednotku intenzivní péče (ICU). Prognóza na jednotce intenzivní péče závisí na základní diagnóze kritického onemocnění, pro které byl pacient přijat, nejen na charakteristice onkologického onemocnění. Život ohrožující komplikace se objevují u 5-10 % pacientů s onkologickým onemocněním. Při rozhodnutí o přijetí pacienta do intenzivní péče bychom měli vždy vzít v úvahu pacientovy přání, preference a očekávání (hodnotová anamnéza). Pokud je příčina onkologického onemocnění potenciálně léčitelná, například krvácení z gastrointestinálního traktu, a nejsou jiné důvody celkově špatné prognózy (např. významná křehkost), měl by onkologický pacient být přijat na ICU. Na druhou stranu existují akutní stavy, které jsou pro dané onkologické onemocnění specifické, a mají velmi špatnou prognózu. Je stěžejní porozumět prognóze pacienta s onkologickým onemocněním. Slouží k rozhodnutí, kdy pacientů přijímat na ICU a kdy zvážit paliativní péči. Kritéria přijetí do intenzivní péče Kritéria přijetí na ICU můžeme rozdělit do 3 skupin. První skupinou jsou indikovaná přijetí s plnou podporou orgánových funkcí. Druhá skupina zahrnuje takzvaný „ICU-trial“, zkušební dobu, která se používá zejména u nejasně definovaných případů. Jedná se o indikaci časově omezené plné terapie s podporou orgánových funkcí, kdy další postup závisí na klinické odpovědi na terapii. Většinou se používá u pacientů, kteří se po zvládnutí akutního stavu mohou vrátit k léčbě onkologického onemocnění nebo do běžného života. Poslední skupinou jsou pacienti se špatnou výkonností a vysokým Clinical Frailty Score, kteří nejsou k přijetí na ICU indikováni. Tito nemocní nebudou profitovat z další léčby onkologického onemocnění a pravděpodobně ani z podpory orgánových funkcí. Vždy je nutné ale přistupovat k pacientovi individuálně (konsenzuální rozhodnutí celého týmu). Nejčastější důvody přijetí do intenzivní péče Nejčastějšími důvody pro přijetí do intenzivní péče jsou akutní respirační selhání na podkladě pneumonie, nozokomiálních infekce, akutní pooperační péče a kardiovaskulární komplikace. Mnoho studií naznačuje, že časnější přijetí na ICU je spojeno nižší mortalitou. I z tohoto důvodu je pro lékaře stěžejní správně identifikovat pacienta, který může z intenzivní péče profitovat. Akutní respirační selhání jako jedno z nejčastějších důvodů přijetí na ICU má vyšší incidenci u pacientů s rakovinou plic nebo neutropenií. Až u 50 % z nich je nutné během hospitalizace invazivní zajištění dýchacích cest. Bakteriální infekce je častá u imunodeficientních pacientů, zejména v počínajících stádiích lymfoprolierativních onemocnění. Neutropenie se vyskytuje u pacientů po chemoterapii, u hematologických malignit a myelodysplastických syndromů, u kterých má za následek fulminatnější průběh septického šoku a častější výskyt multiorgánového selhání. Prvním a mnohdy jediným příznakem může být pouze febrilie. Je zde s výhodou využívat skórovacích systémů (APACHE, SOFA) k rizikové stratifikaci a jako pomoc v terapeutickém rozhodování. Mezi kardiální onemocnění postihující onkologické pacienty řadíme kardiální toxicitu spojenou s chemoterapií, plicní embolii a srdeční tamponádu. Významným důsledkem kardiální toxicity je dysfunkce levé komory, obvykle v důsledku kardiomyopatie nebo myokarditidy. Pooperační péče se týká velké části pacientů s onkologickým onemocněním. Obecně by měl být zvážen efekt chemoterapie a radioterapie u invazivního zajištění dýchacích cest (limitace otevření úst, edém a krvácení z měkkých tkání, riziko obtížné intubace). Některá chemoterapeutika (bleomycin, mitomycin) působí toxicky na plicní tkáň. Podáním krevních derivátů může dojít k imunomodulaci a může být asociováno se zvýšenou mortalitou onkologických pacientů. Závěr Většina recentních důkazů podporuje přijímání pacientů na ICU. Rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí by vždy mělo reflektovat individualitu pacienta, měli bychom se však pokusit stratifikovat pacienty dle kritérií k přijetí a pravděpodobnosti, že budou z intenzivní péče profitovat. Již dávno neplatí, že pacienti s onkologickým onemocněním na ICU nepatří.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Úvod: Predikce výsledného neurologického a funkčního stavu pacientů se získaným těžkým poškozením mozku zůstává přes pokroky chirurgické a neurointenzivní léčby nadále velmi obtížnou disciplínou. Velmi omezené informace pak máme o outcome pacientů s těžkým získaným poškozením mozku nejrůznější etiologie, kteří byli tracheostomováni a přijati do následné intenzivní péče, v České republice pak data zcela chybí. Současně některé recentní práce nepotvrdily lepší outcome pacientů s traumatickou etiologií ve srovnání s netraumatickou. Metoda: Vybráni byli pacienti hospitalizovaní v Následné intenzivní péči a Dlouhodobé intenzivní péči ÚVN v letech 2015-2022 se získaným poškozením mozku 5 nejčastějších etiologií (traumatické poškození, ischemická cévní mozková příhoda, intracerebrální krvácení, aneurysmální subarachnoidální krvácení, anoxické poškození), jejichž vstupní Glasgow coma scale (GCS) score bylo <8 při přijetí do akutní intenzivní péče (IP), a kteří byli tracheostomováni z důvodu přetrvávající poruchy vědomí (GCS <8). Sledovanými parametry byla dosažená úroveň vědomí (GCS, kategorizace – bezvědomí, vegetativní stav, minimální stav vědomí, vigilita, lucidita), schopnost mobility (imobilní, sed, stoj, chůze), soběstačnost (Barthel score), schopnost přijímat per os, úspěšnost dekanylace, délka hospitalizace v IP, úmrtnost v IP a po dimisi a délka dožití po propuštění z IP. Porovnávali jsme výsledky mezi skupinami traumatické a netraumatické etiologie. Výsledky: Soubor tvoří 116 pacientů traumatické a 105 netraumatické etiologie s průměrným věkem 52,resp.60 let, pacienti s netraumatickým postižením byli starší (p<0,001), v obou skupinách významně převažovali muži (p=0,004). Délka hospitalizace v IP byla v obou skupinách srovnatelná s mediánem okolo 3 měsíců (p=0,56). Ke zlepšení GCS došlo u většiny pacientů v obou skupinách (p=0,85), pásma GCS>13 dosáhla srovnatelně přibližně 1/3 pacientů, kde u netraumatické etiologie byl medián délky hospitalizace v IP delší (64,resp.116 dní). Rozdíl v dosažení „lucidity“ nebyl mezi skupinami statisticky významný (p=0,135). Většina pacientů byla při propuštění z IP imobilní, schopno chůze s dopomocí bylo u obou skupin přibližně 14% pacientů (p=0,76). Naprostá většina pacientů zůstala živena enterálně cestou gastrostomie, přijímat stravu per os zvládlo 35%, resp. 38% pacientů (p=0,35). Naprostá většina pacientů zůstala při propuštění z IP zcela nesoběstačná, maxima středního pásma závislosti (Barthel score 45-65bb) dosáhla pouze 3%, resp.8% pacientů (p=0,117). Dekanylaci úspěšně zvládlo 58 %, resp. 51% pacientů (p=0,24), příčinou selhání byla nejčastěji orofaryngeální dysfagie, dále pak obstrukce dýchacích cest nad tracheostomií. Smrtnost v IP (15%, resp.29%) tak po propuštění (53%, resp. 66%) byla vyšší u netraumatické etiologie (p=0,02), délka dožití se ale u obou skupin statisticky výrazněji neliší, nejkratší délku dožití má anoxické poškození mozku. Závěr: U pacientů s těžkým získaným poškozením mozku, kteří byli z důvodu přetrvávající poruchy vědomí (GCS ≤ 8) tracheostomováni a byli přijati do následné intenzivní péče, jsme neprokázali lepší neurologický a funkční výsledek při srovnání traumatické a netraumatické etiologie. Pacienti s těžkým získaným poškozením mozku traumatické etiologie měli nižší smrtnost v intenzivní péči i po propuštění, ovšem byli věkově mladší. Statisticky nebyl rozdíl v predikované délce přežití u obou skupin významný. Pacienti byli při propuštění z intenzivní péče těžce handicapováni stran soběstačnosti, mobility i perorálního příjmu stravy.

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

ABSTRAKT K POSTERU Kazuistika nemocné s rozsáhlým defektem duodena komplikujícím průběh těžké akutní pankreatitidy popisuje použití techniky reinfuze střevního obsahu do trávicí trubice pod defektem jako strategii zhojení inoperabilního defektu. Důraz je kladen na praktickou proveditelnost metody a její výhody. Klíčová slova: střevní píštěl, střevní obsah, reinfuze, enterální výživa ABSTRACT In this case report we describe the use of reinfusion of enteric fluid leaking from a large duodenal fistula back into the gastrointestinal tract distally from the defect. The advantages and feasibility of this technique is emphasized. Keywords: enteric fistula, intestinal contents, reinfusion, enteral nutrition 1. ÚVOD Těžká akutní pankreatitida může být komplikována perforací trávicí trubice, kterou není možno řešit časnou operací z důvodů probíhajících zánětlivých změn v břišní dutině. Pacienti jsou odkázáni buď na odložené chirurgické řešení řádově za několik měsíců, nebo na zhojení píštěle bez operace, konzervativní cestou. Naše kazuistika popisuje případ konzervativního zhojení rozsáhlé píštěle duodena s využitím techniky reinfuze střevního obsahu, odcházejícího mimo lumen střeva, do trávicího traktu distálně od defektu. 2. VÝSLEDKY (KAZUISTIKA) 34-letá pacientka s těžkou akutní nekrotizující pankreatitidou etylické etiologie byla přeložena na naši JIP ze spádové nemocnice v těžkém stavu, sedována a na UPV. Stav byl komplikován rozsáhlými infikovanými nekrózami peripankreatické tkáně a provalením ohraničené nekrózy do duodena. Vzniklá duodenální perforace zaujímala více než polovinu obvodu dvanáctníku a odváděla veškerý obsah trávicí trubice (žaludeční a duodenální šťávu, veškerou žluč i pankreatický sekret) do velké dutiny s nekrotickými hmotami. Chirurgické řešení perforace byl vyhodnoceno jako nemožné. Byl zaveden široký drén do místa největší nekrózy v blízkosti střevní perforace, v úvodu byla touto cestou provedena perkutánní endoskopická nekrektomie s odstraněním odumřelých tkání a drén byl poté využíván k odvádění střevních sekretů mimo dutinu břišní. Objem sekretu činil 3000-5000ml/den s nutností hrazení těchto ztrát parenterální cestou. Nemocná byla na úplné parenterální výživě, protože enterální výživu podávanou distálně od defektu tolerovala špatně, stolice byla řídká a acholická, až 18x denně. Došlo také k výrazné elevaci obstrukčních jaterních enzymů na zhruba desetinásobek normy. Z těchto důvodů byl učiněn pokus o reinfuzi veškerého obsahu, odcházejícího drénem, zpět do trávicího traktu pod místo perforace. Sběrný sáček se střevním obsahem byl použit jako rezervoár a jeho obsah byl podáván tenkou sondou současně s enterální výživou. Tato změna vedla k rychlé úpravě charakteru i frekvence stolic a umožnila přechod na plnou enterální výživu bez nutnosti dalších infuzí, i k možnosti perorálního příjmu tekutin. Došlo k setrvalému poklesu jaterních enzymů. Odpad z drénu postupně ustal a za několik týdnú došlo k plnému zhojení duodenálního defektu s obnovením perorálního příjmu stravy. 3. DISKUSE Reinfuze střevního obsahu, někdy označovaná jako fistuloklýza, je poměrně vzácně využívaná metoda hojení píštělí horního GIT s vysokým odpadem. Její význam spočívá zejména v tom, že umožní nemocného živit plně enterálně a zabrání ztrátám minerálů a dalších složek střevní šťávou. Navíc je opakovaně popisován ústup hepatopatie po navrácení střevního obsahu zpět do trávicí trubice. Oba jevy jsme pozorovali i u naší nemocné. Jako velká nevýhoda metody je popisována neochota ošetřujícího personálu k manipulaci s velkými objemy páchnoucího trávicího sekretu. Námi použitá technika spočívala ve zcela uzavřeném systému, který manipulaci se střevním sekretem minimalizoval a učinil reinfuzi bezproblémově přijatelnou pro personál i pro nemocnou. 4. ZÁVĚR Reinfuze střevního obsahu je technicky dobře proveditelná a užitečná metoda ošetřování defektů horní trávicí trubice. Může vést k obnovení tolerance enterální výživy, ke zlepšení jaterních funkcí a je velmi ekonomicky i technicky nenáročná. 5. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK UPV – umělá plicní ventilace EV – enterální výživa NJS – nasojejunální sonda 6. POUŽITÉ ZDROJE 1. RIBEIRO-JUNIOR, Marcelo Augusto Fontenelle, Daniel Dante YEH a Samara de Souza AUGUSTO. THE ROLE OF FISTULOCLYSIS IN THE TREATMENT OF PATIENTS WITH ENTEROATMOSPHERIC FISTULAS. Arq Bras Cir Dig [online]. 2021, 34(2), 6 [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC8521894/ 2. BÉBAROVÁ, Linda, Martin STAŠEK a Marek SZKORUPA. Fistuloklýza jako metoda zajištění výživy u pacienta s vysokoobjemovou enteroatmosférickou píštělí - kazuistika. Rozhledy v chirurgii [online]. 2019, 98(7), 10 [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://perspinsurg.com/rvch/article/view/215

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici

Abstrakt

Abstrakt není k dispozici