Vážená paní, pane,
upozorňujeme Vás, že webové stránky, na které hodláte vstoupit, nejsou určeny široké veřejnosti, neboť obsahují odborné informace o léčivých přípravcích, včetně reklamních sdělení, vztahující se k léčivým přípravkům. Tyto informace a sdělení jsou určena výhradně odborníkům dle §2a zákona č.40/1995 Sb., tedy osobám oprávněným léčivé přípravky předepisovat nebo vydávat (dále jen odborník).
Vezměte v potaz, že nejste-li odborník, vystavujete se riziku ohrožení svého zdraví, popřípadě i zdraví dalších osob, pokud byste získané informace nesprávně pochopil(a) či interpretoval(a), a to zejména reklamní sdělení, která mohou být součástí těchto stránek, či je využil(a) pro stanovení vlastní diagnózy nebo léčebného postupu, ať už ve vztahu k sobě osobně nebo ve vztahu k dalším osobám.
Prohlašuji:
Pokud vaše prohlášení není pravdivé, upozorňujeme Vás, že se vystavujete riziku ohrožení svého zdraví, popřípadě i zdraví dalších osob.
This site uses cookies. By continuing to use this site you agree to our use of cookies in accordance with our Cookie Policy, Close
Pouze služby, které si účastník sám zvolí, lze sponzorovat zde:
Sponzoring účastníků
Registrace vystavujících firem a jejich reprezentantů
Nabídky a registrace vystavujících firem
Prosím začněte vložením Vaší emailové adresy.
Na tuto akci jste již přihlášen. Pro zrušení účasti či úpravu objednávky nás prosím kontaktujte na +420 731 006 620 nebo pošlete email na martin.horna@mhconsulting.cz
Pro přehled objednaných služeb přejděte do svého profilu Přejít do mého profilu
Cílem sdělení je prezentace simulačního vzdělávání jako nástroje k deeskalci konfliktů a prevence násilí na oddělení psychiatrie. Příspěvek seznamuje s metodikou vedení kurzů a demonstruje první data při měření takového kurzu ve FN Plzeň an psychiatrické klinice. Součástí prezentace je ukázka z kurzu, videoprezentace a adaptace Thackeryho škály pro self-confidence na českou verzi škály Vevera-Pekara.
Mgr. Jaroslav Pekara Ph.D.
Jaroslav Pekara, je odborný asistent a vedoucí katedry Specializace ve zdravotnictví na Vysoké škole zdravotnické v Praze. Je zodpovědný za předměty Komunikace, Prevence násilí, Sebeochrana a simulační výuka - řešení násilného chování pacientů a/nebo jejich příbuzných, několik let pracuje s herci při přípravě takových seminářů. Doktorské studium absolvoval na Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích (Specializace v ošetřovatelství, Zdravotně sociální fakulta; téma: Fenomén násilí v ošetřovatelství v ČR). Jaroslav Pekara je sestra se specializací pro intenzivní péči a zdravotnický záchranář, ve zdravotnictví má praxi přes 15 let. Byl zapojen do několika projektů týkajících se prevence násilí v českém zdravotnictví, v současné době se zaměřuje na příklady dobré praxe v zahraničí, které se snaží implementovat v ČR. Je členem Společnosti Urgentní medicíny a medicíny katastrof (NLZP sekce), Skupiny pro Bezpečnost personálu u Aesculap Akademie.
Jaroslav Pekara 1, Jan Vevera 2, Vojtěch Pišl 2,
Vysoká škola zdravotnická, o. p. s. 1
Psychiatrická klinika FN Plzeň 2
Psychosociální reakce na pandemii a společenská omezení ke snížení šíření COVIDu-19 vedla k obavám z možného nárůstu násilí. Závěry o účincích pandemie a restriktivních opatření na incidenci násilí se ovšem napříč zahraničními studiemi liší. Příspěvek shrnuje analýzy národních dat o hospitalizacích v důsledku napadení z Národního registru hospitalizovaných v letech 2017–2020 a výjezdy Zdravotní záchranné služby Plzeňského kraje ke zraněním v důsledku napadení v letech 2017–2021. Prostřednictvím kvazi-poissonovských regresních modelů odhaduje účinky pandemických restrikcí a pandemie samotné na celkovou incidenci napadení a na specifika tohoto účinku v závislosti na pohlaví pacienta, lokalitě útoku, historii abúzu návykových látek pacienta a u domácího násilí. V obou modelech jsou zohledněny sezónní vlivy, u výjezdů záchranné služby je skrze závažnost zranění kontrolována případná změna ochoty přivolat zdravotní záchrannou službu v průběhu pandemie. Zdravotní data doplňuje analýza násilné trestné činnosti podle národních záznamů Policie ČR mezi lety 2017 a 2021. Počet výjezdů záchranné služby ke zraněním v důsledku napadení během nouzového stavu vyhlášeného v souvislosti s pandemií poklesl o 39 % (p < .001); počet hospitalizací v důsledku napadení se v jeho průběhu snížil o 55 % (p < .001). Zatímco u výjezdů záchranné služby se neprojevil rozdíl v závislosti na pohlaví pacienta (p = .08), u hospitalizací byl pandemický pokles výraznější u mužů než u žen (p < .05). Snížení incidence hospitalizací v důsledku napadení v průběhu nouzového stavu bylo potlačeno u hospitalizací pacientů s historií abúzu alkoholu (p < .001). Pokles ve výjezdech záchranné služby byl pozorován ve vztahu ke zraněním v důsledku napadení odehrávajících se mimo domov (p < .001); u výjezdů k napadením doma (p = .14) a u výjezdů ke zranění v důsledku domácího násilí (p = .40) nebyla pozorována žádná změna oproti pre-pandemickému stavu. Průměrná závažnost zranění v důsledku napadení vedoucího k výjezdu záchranné služby se nezměnila, což naznačuje stabilní ochotu veřejnosti přivolat zdravotní záchrannou službu. Násilná kriminalita během nouzového stavu poklesla o 19 % (p < .001); v počtu trestných činů klasifikovaných jako týrání osoby žijící ve společném obydlí došlo k poklesu o 21% při porovnání celého pandemického období oproti období před pandemií (p < .01), nicméně rozdíl mezi nouzovým stavem a pre-pandemickým obdobím potvrzen nebyl (p = .16); počet případů týrání svěřené osoby se nezměnil (p = .90). Restriktivní pandemická opatření snižují incidenci násilných útoků. Toto snížení se sice projevuje nerovnoměrně u různých lokalit útoků a skupin obyvatel, nicméně v žádné ze zkoumaných kategorií útoků nebyl zaznamenán nárůst, pročež lze restriktivní opatření vyhlašovaná v souvislosti s pandemií COVIDu považovat ve vztahu k fyzickému násilí za protektivní spíš než rizikový faktor.
Vojtěch Pišl
Doktorský student psychiatrie na Lékařské fakultě v Plzni, vystudoval neuropsychologii na Maastricht University. Mimo násilí se zabývá konspiračními teoriemi a laickými teoriemi v oblasti psychiatrie, zejména vlivem implicitních představ o duševních onemocněních na rozhodování o léčbě a prožívání duševních onemocnění u laické i odborné veřejnosti.
Vojtěch Pišl 1, Jan Vojtěch Volavka 1, Jan Vevera 1,
Psychiatrická klinika, Lékařská fakulta v Plzni, Karlova Univerzita 1
Objective: The aim of our review is to provide a critical commentary on the possible mechanisms of microbiome involvement in the pathophysiology of impulsive and aggressive behaviour in humans based on the available scientific literature. Recently, the gut microbiota impact on brain function and behaviour has become an important research topic. There are three critical influential factors affecting the microbiome establishment that are capable to affect human health later in life – delivery mode, early-life feeding and antibiotic exposure. It is presumed that even transient changes in microbiome during this sensitive early-stage of life period could lead to long-lasting effects. Methods: We conducted a literature search using the Medline/PubMed, Web of Science and Cochrane Library electronic databases to obtain relevant abstracts and articles, using a comprehensive search strategy of terms relevant to our field of interest. We included original human studies examining both adults and children with impulsive and/or aggressive behaviour, diagnosis of attention-deficit hyperactivity disorder, dissocial personality disorder or borderline personality disorder which assessed gut microbiota composition of participants, delivery mode, infant feeding mode (breastfeeding or formula feeding) or early antibiotic exposure. Results: Bibliographic searches yielded 426 articles. The eligibility criteria were met by 18 articles – 8 case-control studies and 10 cohort studies. One study reported data on the patients with schizophrenia with violent behaviour, while 17 studies reported data on patients with attention-deficit hyperactivity disorder. Regarding the effect of microbiome composition, the results showed several bacterial taxa connected to the symptomatology of ADHD and violent behaviour in patients with schizophrenia. However, no association was found between the delivery mode and psychological development. No article was detected for infant feeding mode and its effect on human behaviour. The review of the studies investigating early antibiotic exposure yielded ambiguous results. Conclusions: All the studies included in this review showed a high heterogeneity of the data in terms of sample size, gender, age, and ethnicity. This, along with the different methodologies of the included studies, strongly limited the external validity of results. In conclusion, there are only few scientific articles addressing the possible involvement of the microbiome composition in the pathophysiology of impulsive and aggressive behaviour in humans. No conclusions can be drawn at this moment and more studies are needed to elucidate the potential interaction of human microbiome and this kind of extreme behavioural patterns.
MUDr. Michaela Langmajerová
Postgraduální studentka 3. ročníku oboru Neurologie a psychiatrie na Univerzitě Karlově, Lékařské fakultě v Plzni, a lékařka psychiatrického oddělení Nemocnice Tábor. V současné době pracuje na realizaci pilotní studie s názvem "Vliv mikrobiomu na impulzivní chování u jedinců s Disociální poruchou osobnosti" podpořené grantem GA UK.
Michaela Langmajerová 1, Radka Roubalová 2, Antonín Šebela 3, Jan Vevera 1,
Psychiatrická klinika, Fakultní nemocnice Plzeň 1
Mikrobiologický ústav Akademie věd ČR 2
Národní ústav duševního zdraví 3
Snížená inhibiční kontrola a dysregulace emocí jsou spojeny se zvýšeným rizikem násilí u psychóz. Pomocí behaviorálního úkolu zaměřeného na inhibiční kontrolu (emotional stip-signal task) s emocionálními podněty (rozzlobený/neutrální výraz obličeje) jsme testovali rozdíly v inhibici v neutrálním a emocionálním kontextu mezi akutně násilnými (N= 117) a nenásilnými (N= 50) pacienty s poruchami schizofrenního spektra a zdravími dobrovolníky (N= 50). Výsledky studie prokázali, že inhibice je slabší v emocionálním než v neutrálním kontextu ve skupině násilných (n= 51) i nenásilných pacientů ve srovnání se zdravými kontrolami. Současně měli násilní pacienti slabší inhibici v neutrálním i emocionálním kontextu než nenásilní pacienti a zdravé kontroly. Násilní pacienti také vykazovali významnou souvislost mezi inhibicí odpovědi a pozitivními symptomy schizofrenie. Tyto výsledky naznačují, že porucha regulace emocí je přítomna u pacientů se schizofrenií obecně a násilné chování je spojeno s vyšší impulzivitou bez ohledu na emoční kontext. Zdá se, že narušená behaviorální inhibice je pro násilné pacienty silnějším indikátorem než samotná porucha a může představovat ukazatel rizika násilného chování u psychotických pacientů. Nicméně, 66 násilných pacientů (56,41 %) z finálního vzorku s vyšší úrovní impulzivity (na základě sebeposuzujícího dotazníku BIS-11) nedokončilo behaviorální úkol. Tento úkol se proto jeví jako příliš namáhavý pro vysoce impulzivní pacienty a akutně násilné pacienty s psychózou a jeho použití bylo omezeno na pacienty, kteří byli schopni nebo ochotni úkol dokončit.
Jan Vevera
Životopis není k dispozici
Jan Vevera 1, Veronika Jurčíková 2,
Psychiatrická klinika LF v Plzni a Fakultní nemocnice Plzni 1
NUDZ 2
Úvod Násilné chování u pacientů s psychotickou poruchou je možné rozdělit podle vyvolávající motivace na psychotické, impulsivní a predatorní. Zkoumali jsme se zda se etiologie našili odráží rovněž v jeho farmakoterapii. Metodika V letech 2017 až 2019 jsme analyzovali útoky pacientů přijatých k akutní hospitalizaci. Z 395 pacientů s kteří provedli násilný útok s vyšetřením souhlasilo 73% klientů ( n 289) . Pacienti byli rekrutovaní z jedné Psychiatrické kliniky a dvou Psychiatrických nemocnic. Tito pacienty provedli celkem 820 násilných útoku a každý byl vyhodnocen výzkumníkem ( lékařem či psychologem) na zaklade pohovoru s pacientem , obětí útoku a ošetřujícím lékařem dle škály Volavky a Nolanové. Výsledky Psychotický motivovaných útoků byla 629, impulzivních 183, a predatorně motivovaných 8. Pro malý počet byli predatorní útoky z dalších analýz vyřazeny. Bez ohledu na etiologii byla nejčastěji užívanou farmakologickou intervencí monoterapie antipsychotiky u 42% psychoticky a 44,8% impulsivně motivovaných útoků. Nejčastěji užívanou kombinaci byla aplikace Haloperidolu i.m. spolu s Apaurinem i.m , které byly použity u 28% psychoticky motivovaných a 30% impulsivně motivovaných intervenci. Závěr Současná farmakoterapie neodráží etiologii násilí a je v rozporu s mezinárodními doporučenými postupy i česky psanou literaturou. Apaurun i.m., který je nejméně vhodným preparátem k ovlivnění akutních stavů agitovanosti a agrese je používán nejčastěji.
Jan Vevera
Životopis není k dispozici
J. Vevera 1, A. Nichtová 2, V. Jurčíková 3,
Psychiatrická klinika LF Plzeň 1
PN Bohnice 2
NUDZ 3
Úvod: Zásadní překážkou ve výzkumu v oblasti neuropsychiatrie je problém správné fenotypizace, tedy ohraničení podtypů onemocnění, které mají společné neurobiologické pozadí. Stejný úkol před námi leží v oblasti výzkumu schizofrenie. Longitudinální sledování MRI změn a cirkulujících markerů v kritickém období časných stadií nemoci může s pomocí moderních analytických metod určit jednotlivé typy schizofrenie a tím i otevřít cestu účinné stratifikované léčbě. Metodika: U rozsáhlé kohorty pacientů s první epizodou onemocnění schizofrenního okruhu (FES) a zdravých kontrol (HC), bylo na MRI přístroji 3T provedeno MRI morfologické vyšetření, protonová magnetická rezonance (1H-MRS) a difusní tenzorové zobrazení (DTI). Dále byl z krve stanoven panel imunohematologických markerů a neurosteroidový panel. Všechny osoby podstoupily dvě MRI vyšetření v rozmezí jednoho roku. U FES bylo první MRI vyšetření provedeno bezprostředně po odeznění první epizody. Výsledky: Multimodální přístup umožnil pomocí metody hierarchického clusteringu identifikovat rozdílné varianty schizofrenie, které se liší průběhem i klinickými parametry. Závěr:. Příspěvek s použitím konkrétních výsledků ilustruje perspektivy kombinace moderních zobrazovacích metod a pokročilých forem zpracování dat a schopnost tohoto přístupu identifikovat nové cíle psychofarmakologického výzkumu. Podpořeno z programového projektu Ministerstva zdravotnictví ČR s reg. č. NU20-04-00393
MUDr. Filip Španiel PhD.
Psychiatr a vědecký pracovník NUDZ
Filip Španiel 1, Antotnín Škoch 1, Václav Čapek 1, Marián Kolenič 1, Dita Pajuelo 1, Markéta Fialová 1,
Národní ústav duševného zdraví 1
Úvod: Volba antipsychotika v léčbě první epizody se řídí zejména jeho bezpečnostním profilem, míra odpovědi na léčbu je totiž u této populace pacientů relativně vysoká. Zajímá nás tedy hlavně potenciál preparátu indukovat závažné nežádoucí události, nejen v akutní léčbě, ale zvláště ty s dlouhodobým zdravotním rizikem. Je však otázka, zda má volba konkrétního antipsychotika význam i pro dlouhodobý průběh samotné schizofrenie. Samozřejmě, že v případě, že takovýto dlouhodobý efekt existuje, nemusí jít přímo o efekt konkrétní látky, může jít o odraz heterogenity nemoci, tj. že nacházíme podskupinu pacientů, která je citlivá ke konkrétnímu antipsychotiku a která má i své typické průběhové charakteristiky. Metodika: K odpovědi na tyto otázky jsme analyzovali data brněnské longitudinální studie pacientů s první epizodou schizofrenie (n=224), z časových řad symptomů (hodnocených škálou PANSS) v době akutní epizody a násl. 1, 4, 7 a 10 let po ní jsme konstruovali jejich průběh pro jednotlivá antipsychotika (risperidon – 132 pacientů, olanzapin – 50 pacientů, klozapin – 16 pacientů a skupina „jiná antipsychotika“ – 26 pacientů) a sledovali rozdíly mezi nimi pomocí modifikované analýzy přežití. Výsledky: Tyto skupiny pacientů se nelišily v míře symptomatologie v době první epizody, délce nemoci před první epizodou ani vzděláním. Medián setrvání na olanzapinu a risperidonu byly 4 roky, na „jiném antipsychotiku“ 1 rok, u klozapinu není dosaženo 50% drop-outu v průběhu 10 let. Hodnoty PANSS skóre a jeho složek jsou podobné v čase bez hledu na to, na jaký lék pacient odpověděl v době první epizody, stejně tak je obdobná míra dosažení remise negativních i pozitivních symptomů v průběhu času. Pacienti, kteří po 4. roce měli jiné antipsychotikum, než na které odpověděli v první epizodě měli v tomto časovém období výraznější obecné a celkové skóre PANSS než ti, kteří ve 4. roce nadále na původním antipsychotiku zůstávali. Závěr: Naše data ukazují, že odpověď na jednotlivá antipsychotika v době první epizody nepredikuje specifické průběhové varianty v následujících 10 letech nemoci.
prof. MUDr. Tomáš Kašpárek Ph.D.
Psychiatr působící na Psychiatrické klinice v Brně, se zájmem o výzkum diagnostiky a léčby schizofrenie, rozvoj nových služeb a jejich provázanost pro zajištění komplexní péče o duševně nemocné.
Tomáš Kašpárek 1, Eva Janoušová 2,
Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno 1
IBA LF MU 2
Léčba schizofrenie se obvykle dělí na 3 hlavní fáze a to na akutní, udržovací a profylaktickou léčbu (Kašpárek a Ustohal, 2018; Masopust et al., 2020). Toto dělení má své opodstatnění, ale pro klinickou praxi i výuku je nedostačující. Proto představuji návrh modelu péče, který zachovává tyto 3 fáze, ale zároveň je doplňuje o současné poznatky a cíle v léčbě schizofrenie. Léčbu schizofrenie si můžeme představit jako postupné zdolávání cílů, kdy jednotlivé fáze léčby představují pomyslné stupínky schodiště (proto schodišťový model) a léčbu upravujeme dle toho, v jaké fázi léčby se pacient aktuálně nachází. Prvním stupněm je zvládnutí neklidu, agitovanosti či násilného chování, kdy je nutné pacifikovat a zklidnit pacienta, který ohrožuje sebe nebo okolí. Ne všichni pacienti přichází do kontaktu se zdravotníky v tomto stádiu a tak v doporučených postupech není toto stádium obvykle uváděno v léčbě schizofrenie, ale jako samostatný postup platný obecně pro neklidné pacienty. Mimo behaviorálních technik se využívají především rychle působící formy antipsychotik a benzodiazepinů. Druhým stupněm je léčba pozitivních příznaků schizofrenie (bludy, halucinace, desorganizované myšlení). Léčbu antipsychotiky doplňuje podpůrná psychoterapie. Odpověď na léčbu je definována jako pokles příznaků ve škále pozitivních a negativních příznaků schizofrenie (PANNS) o ≥ 25%. Akutní léčba schizofrenie přechází v tzv. udržovací léčbu, kdy se někteří pacienti dostávají na třetí stupeň, který je označován za symptomatickou remisi. Tu se snažíme udržet pokračující léčbou antipsychotiky a vhodnými psychosociálními intervencemi. Pokud pacient neodpovídá na nasazenou léčbu, nespolupracuje v léčbě či léky netoleruje, symptomatické remise nemusí být dosaženo a stav může přecházet do chronického průběhu schizofrenie. Remise je definována intenzitou 8 vybraných příznaků ze škály PANSS (bludy, desorganizace myšlení, halucinace, citová oploštělost, sociální stažení, ztráta spontaneity a plynulé konverzace, manýrování a zaujímání neobvyklých postojů, neobvyklým myšlenkovým obsahem), jež mohou být max. střední intenzity (≤3 z 7) a jsou stabilní po dobu 6 měsíců (Andreasen et al., 2005). Výše uvedená definice remise schizofrenie dovoluje přetrvávání některých příznaků střední intenzity, což znesnadňuje zapojení pacientů do společnosti. Čtvrtým stupněm je dosažení funkční remise, která znamená fungování pacienta ve společnosti i v zaměstnání či studiu. Pokud se nedaří dosáhnout tohoto stupně, je vhodné identifikovat důvody, které brání v přechodu pacienta na vyšší úroveň fungování. Důvodem může být narušení kognitivních funkcí, nedostatečné sociální dovednosti a návyky, deprese, negativní příznaky, komorbidní tělesné i duševní poruchy, včetně abúzu drog či nežádoucí účinky léčby antipsychotiky. Pátý stupeň je dosažení plné a trvalé úzdravy, které by znamenalo plné kompetence srovnatelné se zdravými jedinci ve společnosti. Tohoto stupně zatím neumíme u většiny pacientů se schizofrenií dosáhnout, protože léčba schizofrenie je prozatím symptomatická nikoliv kauzální.
MUDr. Miloslav Kopeček PhD
Absolvoval 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1998 nastoupil do Psychiatrického centra Praha (PCP), transformovaného v r. 2015 na Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ), kde pracuje dodnes. Od r. 2009 je vedoucím lékařem uzavřeného oddělení PCP/NÚDZ. V roce 2006 obhájil na UK Praha Ph.D. v oborou neurověd. V letech 2007–2008 pracoval jako vědecký pracovník bipolární kliniky v San Antoniu, TX a Chapel Hill, NC v USA. Mimo klinické práce se věnuje klinickému psychiatrickému výzkumu, pregraduální a postgraduální výuce. Je odborným asistentem na 3. lékařské fakultě UK v Praze a lektorem na IPVZ. Oblastí jeho odborného zájmu je výzkum kognitivních funkcí, psychofarmakologie a neurobiologie duševních poruch. Je autorem mnoha odborných prací, kapitol v monografiích, v recenzovaných mezinárodních a domácích odborných časopisech. Je členem redakčních rad a recenzentem odborných časopisů.
Miloslav Kopeček 1,
Národní ústav duševního zdraví, Klecany a Klinika psychiatrie a psychologie, 3. LF UK, Praha 1
Nemocní schizofrenií mají významně vyšší riziko somatické morbidity a mortality ve srovnání s obecnou populací. Délka jejich života je ve srovnání se zbytkem populace zkrácena o 15-20 let. Celková mortalita je 2-3krát vyšší než v obecné populaci. Asi 20 % úmrtnosti jde na vrub nepřirozeným příčinám, jako jsou suicidia a nehody. „Přirozené příčiny“ – tělesná onemocnění – tvoří zbývajících 80 %. Z nich se nejčastěji jedná o kardiometabolická a respirační onemocnění. Mezi příčiny tohoto stavu patří určitá vrozená dispozice pacientů se SMI k metabolickým, imunitním a endokrinním abnormalitám již v počátku onemocnění. Dalším důvodem jsou příznaky a projevy onemocnění (negativní příznaky, kognitivní příznaky, nedostatečný náhled, nespolupráce, chronický stres) a také nezdravý životní styl spojený s nedostatkem pohybu, špatným stravováním a kouřením, případně abúzem alkoholu a drog. Problémem je snížená dostupnost zdravotní péče pro pacienty se závažnou duševní poruchou. Tito lidé jsou méně často vyšetřováni a léčeni pro tělesné obtíže než obecná populace, nezřídka jsou léčeni pro somatické poruchy až při ohrožení na životě. Posledním z rizikových faktorů je podávání psychofarmak – antipsychotik, ale i antidepresiv, stabilizátorů nálady či jejich kombinací, z nichž řada má negativní vliv na tělesné zdraví pacientů. Již na počátku onemocnění jsou u pacientů přítomny kardiometabolické změny (metabolizmus glukózy a lipidů), imunitní odchylky a změny v ose hypotalamus-hypofýza-nadledviny). V průběhu prvního roku léčby dochází k výraznému nárůstu hmotnosti a zhoršení uvedených parametrů. Nově jsou dostupná data o souvislosti obezity a rychlejšího stárnutí mozku u pacientů s první epizodou schizofrenie. Úkolem psychiatra je monitorovat tělesné zdraví pacientů v průběhu léčby a provádět intervence včetně nasazení metabolicky šetrného antipsychotika (v kombinaci nebo monoterapii).
Prof. MUDr. Jiří Masopust Ph.D.
Životopis není k dispozici
Jiří Masopust 1,
Psychiatrická klinika LF UK a FN Hradec Králové 1
V laboratoři virtuální reality v současné době probíhá placebem kontrolovaná studie efektivity terapie pobídkami (cue-exposure therapy) ve virtuální realitě (dále jen VR CET) u osob se syndromem závislosti. Za tímto účelem byl vytvořen simulátor rizikového prostředí pro osoby se syndromem závislosti na principu „serious game“. Tento simulátor jsme pojmenovali Risk Environment Simulator© (dále jen RES©). Diskutovány budou průběžné výsledky a rovněž parametry RES©. Literatura: Podlipný J, Levorová S, Vevera J. Využití virtuální reality v léčbě závislosti na alkoholu, marihuaně, opiátech a kokainu Čes a slov Psychiatr 2021;117(6): 290 -298. Projekt podpořen: GA UK, Číslo projektu 828119.
Jiří Podlipný
Životopis není k dispozici
Jiří Podlipný 1, Milan Beniš 1, Petr Hořejší 2, Tomáš Skorkovský 1, Světlana Levorová 1,
PK FN a LF UK Plzeň 1
ZČU, Fakulta strojní, KPV, Plzeň 2
Hlavním cílem studie je zrevidovat třetinové pravidlo, které vychází ze zahraničních studií a z doby, kdy se používala v léčbě schizofrenie antipsychotika I. generace. Podle tohoto názoru se třetina pacientů trpících psychotickou poruchou (obvykle schizofrenií) zcela uzdraví, třetina je schopna za pomoci medikace a hospitalizací částečného návratu do běžného života a třetina vyžaduje trvalou péčí v různých zdravotnických zařízeních (typicky v psychiatrických nemocnicích). Domníváme se, že v ČR, kde díky dobré, dostupné a bezplatné péči je hospitalizace dostupnější a lepší. Pacienti s psychózou tak nekončí jako bezdomovci na ulicích, což je častý problém například ve studiích z USA. Očekáváme, že touto studií získáme novější a přesnější údaje o výstupech psychózy v ČR. Ze zdravotnické dokumentace pacientů PK FN Plzeň a PNvD jsme získali seznam všech pacientů, hospitalizovaných pro první ataku psychotické poruchy (schizofrenie či akutní psychotické poruchy) v období od r. 2009 do r. 2013. Následně jsem ze zdravotnické dokumentace získali informaci o jejich aktuální psychickém zdravotním stavu po uplynutí 8-10 let od první ataky. Jejich psychický zdravotní stav jsme posuzovali na základě 3 kritérií: 1. Zda mají invalidní důchod z psychiatrické indikace 2. Zda byli v posledním půl roce hospitalizovaní na psychiatrické lůžkovém oddělení 3. Zda pro své psychické onemocnění jsou dlouhodobě chronicky hospitalizovaní či potřebují v běžném v životě pomoc a/či dohled druhé osoby (např. opatrovníka či rodinného příslušníka). Pacientům, u kterých se nám nepodařilo tyto informace ze zdravotnické dokumentace získat a měli jsme u nich evidovanou poštovní adresu, jsme odeslali doporučený dopis. Na dopis odpověděli 2 z 15 pacientů. Na základě získaných informací jsme rozdělili pacienty do 3 skupin. Do první skupiny jsme zařadili pacienty, kteří nesplnili ani jedno ze tří kritérií. Do druhé skupiny jsme zařadili pacienty, kteří splnili 1. a/nebo 2. kritérium. A do třetí skupiny jsme zařadili pacienty, kteří splnili 3. kritérium. Celkem jsme ze zdravotnického registru pacientů Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni a Psychiatrické nemocnice v Dobřanech získali 149 pacientů s první atakou psychotické poruchy v období od r. 2009 do r. 2013. Během těchto let 6 pacientů zemřelo a z toho 3 spáchali sebevraždu. Informace o aktuálním zdravotní stavu se nám podařilo získat u 112 pacientů (75%, attrittion rate 25%). Kritéria pro zařazení do 1. skupiny splnilo 38 pacientů (34%), do 2. skupiny 53 pacientů (47%) a do 3 skupiny 21 pacientů (19%). Z těchto čísel vyplívá, že v sledovaných psychiatrických zařízeních Plzeňského kraje se po první atace a po uplynutí 8-10 let se nám daří úspěšně léčit 34 % pacientů. Dalších 47 % pacientů je schopno s pomocí medikace, občasné hospitalizace či invalidního důchodu částečného návratu do běžného života. Předpokládáme, že většina pacientů z těch 25 %, u kterých se nám nepodařilo zjistit jejich recentní zdravotní stav, bude patřit do těchto zmíněných 1. dvou skupin. Domníváme se, že pokud by psychotická porucha u těchto pacientů přetrvávala i po první atace, tak bychom o nich získali zdravotnický záznam z jednoho ze dvou psychiatrických zařízení. Proto je velmi pravděpodobné, že ve skutečnosti budou čísla úplně vyléčených či částečně vyléčených pacientů významně vyšší.
Jakub Figueroa
Lekář v předatestační přípravě oboru Psychiatrie na PK FN Plzeň a student postgraduální studia Psychiatrie a Neurologie na LFP UK.
Jakub Figueroa 1,
LFP UK a FN Plzeň 1
Ústavní odvykací léčba představuje jeden ze základních pilířů léčby závislosti na alkoholu. Jednotlivé pobytové léčebné programy se od sebe navzájem výrazně liší ve struktuře, v zastoupení a důrazu na jednotlivé terapeutické intervence a také v celkové délce programu. Možnosti srovnání efektivity jednotlivých programů jsou omezené zejména z důvodů nedostatečné profilace a rozdílné metodiky studií. Metodika: V této práci jsou předložena a vzájemně srovnávána data ze studií, které vyhodnocují úspěšnost střednědobé ústavní léčby závislosti u pacientů závislých na alkoholu na území ČR. K vyhledání studií byla použita databáze Bibliographia medica Čechoslovaca a Pubmed. Z výsledků jsme vybrali pouze studie publikované v odborných lékařských časopisech od roku 1970 do současnosti, ve kterých je katamnesticky sledována abstinence u pacientů závislých na alkoholu, kteří absolvovali střednědobou ústavní léčbu závislosti. Výsledky: Ve zkoumaných studiích po roce abstinovalo 42 až 74 % pacientů, za předpokladu, že byly nevrácené dotazníky hodnoceny jako relaps. Velikost rozptylu ve srovnávaných studiích je z velké části zapříčiněna rozdílnou metodikou, zejména rozdílnou definicí abstinence, tím, je-li hodnocena abstinence u všech pacientů, kteří vstoupili do léčby, nebo jen těch, kteří léčbu řádně dokončili a tím, je-li abstinence vztažena k počtu pacientů vstupujících do léčby, nebo k počtu pacientů, o kterých byly získány validní informace (AT ambulance, dotazníky). Velký vliv má i složení pacientů, ale vzhledem k absenci profilace u většiny srovnávaných studií, je možno brát v potaz pouze to, jedná-li se o prvoléčby či nikoliv. Závěr: Střednědobá ústavní léčba závislosti pacientů závislých na alkoholu vede k roční abstinenci u 42 až 74 %. Jako hlavní problém práce se ukázala obtížná srovnatelnost jednotlivých studií. Srovnávané léčebné programy poskytují různé terapeutické intervence v rozdílné intenzitě a délce různým pacientům. Adekvátní profilace pacientů, detailní popis terapeutických intervenci a identifikace účinných komponent terapeutického programu by mohla vést k vyšší efektivitě léčby a u určité skupiny pacientů i ke zkrácení doby léčby.
Jan Vevera
Životopis není k dispozici
Jan Vevera 2, Tomáš Skorkovský 2,
PK Plzeň 1
Psychiatrická klinika LF v Plzni a Fakultní nemocnice Plzni 2
Provedli jsme 5-leté sledování výsledného souboru 366 pacientů po ukončení střednědobé ústavní léčby v Léčebně návykových nemocí Nechanice. Jednalo se o soubor závislých na alkoholu, jiných návykových látkách a patologickém hráčství, kteří absolvovali minimálně 2- měsíční léčbu. Zjistili jsme, že mezi faktory, které ovlivňují abstinenci, patří věk. Pacienti do 30 let častěji zažívají recidivu, avšak po pěti letech abstinují přibližně stejně, jako jiné věkové skupiny. V celém souboru pacientů jsme nenašli rozdíly mezi abstinencí mužů a žen. Častěji recidivují muži závislí na nelegálních látkách a naopak ženy - alkoholičky ve věku 30 až 50 let. S úspěšnou abstinencí po pěti letech souvisí řádné ukončení léčby. Až dvojnásobně zvyšuje podíl abstinujících následné doléčování v prvním roce po propuštění. Statisticky signifikatní predikátor abstinence po 5 letech je následné doléčování ještě dva roky po léčbě, při zachování plné abstinence. Následné doléčování také zvyšuje šanci ustát recidivu a opět abstinovat. Naopak dvě a více následných ústavních léčeb po sérii recidiv nezvyšuje pravděpodobnost abstinence. V našem souboru byla s úmrtností do pěti let spjatá zejména závislost na alkoholu (28 alkoholiků z 30 mrtvých). Dalším výrazným faktorem ovlivňujícím úmrtnost byla recidiva závislosti (28 recidivujících z 30 mrtvých). Počet úmrtí stoupá s rostoucím věkem, v souboru pacientů nad 50 let zemřelo až 20% souboru. Úmrtnost snižuje řádně dokončená léčba a následné doléčování. Následné doléčování se ukazuje jako důležité zejména v souboru pacientů závislých na alkoholu nad 50 let – umírá až 31% těch, co se nedoléčují.
Tibenská A.
Životopis není k dispozici
A. Tibenská 1, J. Libiger 1,
Psychiatrická klinika Hradec Králové 1
Copyright © 2022 MH Consulting s.r.o., Všechna práva vyhrazena.