XIV. SJEZD PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI ČLS JEP

Abstract

Nedostatečný spánek, který je způsoben chronickou spánkovou deprivací, patří mezi nejčastější problémy naší současnosti. Výskyt nespavosti je podle různých studií 5-35 %. U 35-40 % pacientů s insomnií je zároveň diagnostikováno psychiatrické onemocnění, přibližně u 10-20 % je insomnie způsobená poruchou respirace ve spánku nebo syndromem neklidných nohou a periodických pohybů končetin ve spánku. Zbývajících 10-20 % pacientů trpí insomnií primární. Následkem nespavosti dochází k poklesu nálady, zvýšené únavnosti a pracovní nevýkonnosti, zvýšené podrážděnosti, poklesu denní bdělosti a mírné kognitivní poruše. Nespavost je častou komplikací somatických a psychických onemocnění nebo jejich léčby. Kompletní kognitivně behaviorální terapie insomnie se skládá z následujících částí: (a) Psychoedukace – pacient by měl být edukován o výskytu insomnie v populaci a o základních fyziologických mechanismech řídících spánek a bdění. Pacienti trpící insomnií mívají často mylná přesvědčení týkající se spánku obecně. V rámci edukace je třeba tato přesvědčení zpochybnit, neboť jsou sama o sobě zdrojem úzkosti generující insomnii. (b) Spánková hygiena - pacientovi doporučíme pohodlnou postel, přiměřenou teplotu, zatemnění (, ochranu proti zevnímu hluku. Konzumaci nápojů obsahujících kofein omezíme na max. 4-5 hodin před usnutím. Doporučíme lehkou večeři a omezit konzumaci tabákových výrobků a alkoholu ve večerních hodinách a v noci. Také omezit fyzickou aktivitu v hodinách před usnutím. (c) Kontrola stimulů – pacient má za úkol naučit se používat lůžko jen ke spánku a sexu. Není tedy povoleno v posteli číst, sledovat televizi, poslouchat hudbu, telefonovat, jíst, pít či provádět jakékoli jiné činnosti se spánkem inkompatibilní, a to i v případě, že pacient je tomu zvyklý. Dalším důležitým bodem je pomoci pacientovi vytvořit přiměřený režim činností předcházejících spánek: hodinu před usnutím se uvolnit, relaxovat nebo se věnovat klidné činnosti, a naopak se vyhnout řešení problémů. Je důležité, aby pacient používal každé ráno budík, a to i v případech, že se budí spontánně. Jedná se o posilování spojení postel-spánek. Je zakázáno spát během dne, a to i pokud si pacient stěžuje na neúnosnou ospalost. (d) Spánkový tlak (spánková restrikce) - Pacient 1 týden sleduje pomocí spánkového kalendáře dobu uléhání, spánkovou latenci, četnost a délku nočních probuzení a dobu definitivního vzbuzení. Z těchto údajů vypočteme průměrnou dobu spánku za jednu noc. Tato doba se stane výchozí hodnotou pro tzv. povolený čas v lůžku. Dalším důležitým pravidlem je, že doba vstávání se nemění po celou dobu terapie. Dohodneme se s pacientem na čase ranního vstávání a zdůrazníme, že tato doba bude platit po celou dobu terapie, včetně dní volna. Tento režim bude dodržovat až do příští návštěvy, kdy spočítáme průměrnou dobu spánku za noc v daném týdnu, ale také průměrnou spánkovou efektivitu a v případě, že je 90%, prodlužujeme spánek o čtvrt hodiny.

Abstract

Cílem sdělení je prezentace simulačního vzdělávání jako nástroje k deeskalci konfliktů a prevence násilí na oddělení psychiatrie. Příspěvek seznamuje s metodikou vedení kurzů a demonstruje první data při měření takového kurzu ve FN Plzeň an psychiatrické klinice. Součástí prezentace je ukázka z kurzu, videoprezentace a adaptace Thackeryho škály pro self-confidence na českou verzi škály Vevera-Pekara.

Abstract

Psychosociální reakce na pandemii a společenská omezení ke snížení šíření COVIDu-19 vedla k obavám z možného nárůstu násilí. Závěry o účincích pandemie a restriktivních opatření na incidenci násilí se ovšem napříč zahraničními studiemi liší. Příspěvek shrnuje analýzy národních dat o hospitalizacích v důsledku napadení z Národního registru hospitalizovaných v letech 2017–2020 a výjezdy Zdravotní záchranné služby Plzeňského kraje ke zraněním v důsledku napadení v letech 2017–2021. Prostřednictvím kvazi-poissonovských regresních modelů odhaduje účinky pandemických restrikcí a pandemie samotné na celkovou incidenci napadení a na specifika tohoto účinku v závislosti na pohlaví pacienta, lokalitě útoku, historii abúzu návykových látek pacienta a u domácího násilí. V obou modelech jsou zohledněny sezónní vlivy, u výjezdů záchranné služby je skrze závažnost zranění kontrolována případná změna ochoty přivolat zdravotní záchrannou službu v průběhu pandemie. Zdravotní data doplňuje analýza násilné trestné činnosti podle národních záznamů Policie ČR mezi lety 2017 a 2021. Počet výjezdů záchranné služby ke zraněním v důsledku napadení během nouzového stavu vyhlášeného v souvislosti s pandemií poklesl o 39 % (p < .001); počet hospitalizací v důsledku napadení se v jeho průběhu snížil o 55 % (p < .001). Zatímco u výjezdů záchranné služby se neprojevil rozdíl v závislosti na pohlaví pacienta (p = .08), u hospitalizací byl pandemický pokles výraznější u mužů než u žen (p < .05). Snížení incidence hospitalizací v důsledku napadení v průběhu nouzového stavu bylo potlačeno u hospitalizací pacientů s historií abúzu alkoholu (p < .001). Pokles ve výjezdech záchranné služby byl pozorován ve vztahu ke zraněním v důsledku napadení odehrávajících se mimo domov (p < .001); u výjezdů k napadením doma (p = .14) a u výjezdů ke zranění v důsledku domácího násilí (p = .40) nebyla pozorována žádná změna oproti pre-pandemickému stavu. Průměrná závažnost zranění v důsledku napadení vedoucího k výjezdu záchranné služby se nezměnila, což naznačuje stabilní ochotu veřejnosti přivolat zdravotní záchrannou službu. Násilná kriminalita během nouzového stavu poklesla o 19 % (p < .001); v počtu trestných činů klasifikovaných jako týrání osoby žijící ve společném obydlí došlo k poklesu o 21% při porovnání celého pandemického období oproti období před pandemií (p < .01), nicméně rozdíl mezi nouzovým stavem a pre-pandemickým obdobím potvrzen nebyl (p = .16); počet případů týrání svěřené osoby se nezměnil (p = .90). Restriktivní pandemická opatření snižují incidenci násilných útoků. Toto snížení se sice projevuje nerovnoměrně u různých lokalit útoků a skupin obyvatel, nicméně v žádné ze zkoumaných kategorií útoků nebyl zaznamenán nárůst, pročež lze restriktivní opatření vyhlašovaná v souvislosti s pandemií COVIDu považovat ve vztahu k fyzickému násilí za protektivní spíš než rizikový faktor.

Abstract

Objective: The aim of our review is to provide a critical commentary on the possible mechanisms of microbiome involvement in the pathophysiology of impulsive and aggressive behaviour in humans based on the available scientific literature. Recently, the gut microbiota impact on brain function and behaviour has become an important research topic. There are three critical influential factors affecting the microbiome establishment that are capable to affect human health later in life – delivery mode, early-life feeding and antibiotic exposure. It is presumed that even transient changes in microbiome during this sensitive early-stage of life period could lead to long-lasting effects. Methods: We conducted a literature search using the Medline/PubMed, Web of Science and Cochrane Library electronic databases to obtain relevant abstracts and articles, using a comprehensive search strategy of terms relevant to our field of interest. We included original human studies examining both adults and children with impulsive and/or aggressive behaviour, diagnosis of attention-deficit hyperactivity disorder, dissocial personality disorder or borderline personality disorder which assessed gut microbiota composition of participants, delivery mode, infant feeding mode (breastfeeding or formula feeding) or early antibiotic exposure. Results: Bibliographic searches yielded 426 articles. The eligibility criteria were met by 18 articles – 8 case-control studies and 10 cohort studies. One study reported data on the patients with schizophrenia with violent behaviour, while 17 studies reported data on patients with attention-deficit hyperactivity disorder. Regarding the effect of microbiome composition, the results showed several bacterial taxa connected to the symptomatology of ADHD and violent behaviour in patients with schizophrenia. However, no association was found between the delivery mode and psychological development. No article was detected for infant feeding mode and its effect on human behaviour. The review of the studies investigating early antibiotic exposure yielded ambiguous results. Conclusions: All the studies included in this review showed a high heterogeneity of the data in terms of sample size, gender, age, and ethnicity. This, along with the different methodologies of the included studies, strongly limited the external validity of results. In conclusion, there are only few scientific articles addressing the possible involvement of the microbiome composition in the pathophysiology of impulsive and aggressive behaviour in humans. No conclusions can be drawn at this moment and more studies are needed to elucidate the potential interaction of human microbiome and this kind of extreme behavioural patterns.

Handout

Abstract

Snížená inhibiční kontrola a dysregulace emocí jsou spojeny se zvýšeným rizikem násilí u psychóz. Pomocí behaviorálního úkolu zaměřeného na inhibiční kontrolu (emotional stip-signal task) s emocionálními podněty (rozzlobený/neutrální výraz obličeje) jsme testovali rozdíly v inhibici v neutrálním a emocionálním kontextu mezi akutně násilnými (N= 117) a nenásilnými (N= 50) pacienty s poruchami schizofrenního spektra a zdravími dobrovolníky (N= 50). Výsledky studie prokázali, že inhibice je slabší v emocionálním než v neutrálním kontextu ve skupině násilných (n= 51) i nenásilných pacientů ve srovnání se zdravými kontrolami. Současně měli násilní pacienti slabší inhibici v neutrálním i emocionálním kontextu než nenásilní pacienti a zdravé kontroly. Násilní pacienti také vykazovali významnou souvislost mezi inhibicí odpovědi a pozitivními symptomy schizofrenie. Tyto výsledky naznačují, že porucha regulace emocí je přítomna u pacientů se schizofrenií obecně a násilné chování je spojeno s vyšší impulzivitou bez ohledu na emoční kontext. Zdá se, že narušená behaviorální inhibice je pro násilné pacienty silnějším indikátorem než samotná porucha a může představovat ukazatel rizika násilného chování u psychotických pacientů. Nicméně, 66 násilných pacientů (56,41 %) z finálního vzorku s vyšší úrovní impulzivity (na základě sebeposuzujícího dotazníku BIS-11) nedokončilo behaviorální úkol. Tento úkol se proto jeví jako příliš namáhavý pro vysoce impulzivní pacienty a akutně násilné pacienty s psychózou a jeho použití bylo omezeno na pacienty, kteří byli schopni nebo ochotni úkol dokončit.

Abstract

Úvod Násilné chování u pacientů s psychotickou poruchou je možné rozdělit podle vyvolávající motivace na psychotické, impulsivní a predatorní. Zkoumali jsme se zda se etiologie našili odráží rovněž v jeho farmakoterapii. Metodika V letech 2017 až 2019 jsme analyzovali útoky pacientů přijatých k akutní hospitalizaci. Z 395 pacientů s kteří provedli násilný útok s vyšetřením souhlasilo 73% klientů ( n 289) . Pacienti byli rekrutovaní z jedné Psychiatrické kliniky a dvou Psychiatrických nemocnic. Tito pacienty provedli celkem 820 násilných útoku a každý byl vyhodnocen výzkumníkem ( lékařem či psychologem) na zaklade pohovoru s pacientem , obětí útoku a ošetřujícím lékařem dle škály Volavky a Nolanové. Výsledky Psychotický motivovaných útoků byla 629, impulzivních 183, a predatorně motivovaných 8. Pro malý počet byli predatorní útoky z dalších analýz vyřazeny. Bez ohledu na etiologii byla nejčastěji užívanou farmakologickou intervencí monoterapie antipsychotiky u 42% psychoticky a 44,8% impulsivně motivovaných útoků. Nejčastěji užívanou kombinaci byla aplikace Haloperidolu i.m. spolu s Apaurinem i.m , které byly použity u 28% psychoticky motivovaných a 30% impulsivně motivovaných intervenci. Závěr Současná farmakoterapie neodráží etiologii násilí a je v rozporu s mezinárodními doporučenými postupy i česky psanou literaturou. Apaurun i.m., který je nejméně vhodným preparátem k ovlivnění akutních stavů agitovanosti a agrese je používán nejčastěji.

Abstract

Úvod Elektrokonvulzivní terapie (ECT) je nadále nejrozšířenější a nejvyužívanější stimulační metodou v psychiatrii. Jedná se nepochybně o jednu z nejefektivnějších metod léčby v terapii deprese a schizofrenie. V posledních deseti letech ECT prošla výrazným vývojem nejev v oblasti nastavení stimulačních parametrů, ale i stran vedení anestezie. Spolupráce s anesteziologem v rámci výběru vhodných léků pro vedení sedace, se ukazuje jako zásadní pro efektivní a bezpečný průběh tohoto výkonu. Sdělení pojednává o zkušenostech z našeho pracoviště s vedením anestezie, zejména pak v oboru využití ketaminu, etomidátu a flumazenilu. Metodika Na psychiatrickém oddělení v ÚVN provedeme plnou terapii ECT v průměru 50 pacientům ročně. Každému z nich indikujeme po dohodě s anesteziology léčiva pro vedení sedace individuálně. U absolutní většiny depresivních nemocných aplikujeme ketamin v kombinaci s propofolem (tzv. ketofol). V případě, že má pacient pravidelnou medikaci benzodiazepiny podáváme k blokaci jejich účinku flumazenil. U pacientů s nutností vyšších energetických dávek k dosažení adekvátní stimulace aplikujeme etomidát, jako anestetikum s minimálním antikonvulzivním efektem. Výsledky Na příkladu důkladně popsaných kazuistik demonstruji specifika a výhody individuálně zvolené anestezie. Při srovnání našich postupů se známými daty ze zahraničních pracovišť docházíme obdobných závěrů. Individualizace anestezie vede k vyšší bezpečnosti výkonu, ke snížení dávek energie nutných k vyvolání adekvátní odpovědi, a tudíž k terapeutickému benefitu. Ukazuje se, že hlavním benefitem ketaminu v rámci ECT není zesílení antidepresivního efektu, jak by se mohlo dle profilu léčiva zdát. Přínosem je ketamin zejména pro jeho nízké antikonvulzivní působení a minimální ovlivnění krevního tlaku a pulzu. Častou obavou při jeho používání je psychomimetický efekt, který známe zejména při jeho zneužívání. V dnešní době však již disponujeme mnoha důkazy o tom, že se tento účinek výrazně omezuje při souběžné aplikaci léčiv účinkujících přes receptory gama aminomáselné kyseliny (GABA receptory). Flumazenil se jeví jako výhodný přípravek při léčbě katatonních stavů, kdy je jedním z terapeutických postupů kontinuální podávání benzodiazepinů. Benzodiazepiny však výrazně zasahují do průběhu ECT jejich antikonvulzivním účinkem. Flumazenil jako parciální rychle působící agonista dokáže tento nepříjemný efekt zrušit a zajistit tak efektivní stimulaci nižšími dávkami energie, což vede k omezení nežádoucích účinků elektrokonvulzivní terapie. Etomidát je specifické anestetikum, které má nulový antikonvulzivní, dle klinické zkušenosti i mírně prokonvulzivní efekt. Jeho aplikace nachází místo u pacientů s vysokými iniciačními dávkami energie, kde rovněž dokáže snížit riziko nežádoucích účinků spojených s vyššími energetickými dávkami při stimulaci. Anestetika lze rovněž kombinovat a upravovat dle efektivity stimulace a tím dosáhnout maximální možné míry bezpečí a efektivity pro každého pacienta. Závěr Anestezie je nedílnou součástí ECT. Její vedení je rozhodujícím faktorem v rámci bezpečnosti a efektivity tohoto druhu léčby. Použitím výše zmíněných léčiv můžeme značně rozšířit možnosti, v dnešní době již tradiční elektrokonvulzivní terapie.

Abstract

Kvantitativní EEG (QEEG) kordance v pásmu theta představuje jeden z často zkoumaných biomarkerů výsledku léčby antidepresivními intervencemi. Redukce prefrontální theta kordance po 1. týdnu léčby predikovala odpověď na léčbu antidepresivy a rtMS (1). Cíl studie: Cílem analýzy bylo testovat predikční účinnost přítomnosti redukce hodnoty prefrontální theta kordance (PFC_T) a změny PFC_T po 1. týdnu léčby transkraniální stimulací stejnosměrným proudem (tDCS, anodální stimulace vlevo, 2mAmp., 20x ) a repetitivní transkraniální magnetickou stimulací (rTMS, 1Hz, PDLPK, 20x). Metoda: Analýza byla provedena na datech 53 subjektů (rTMS-n=26, tDCS-n=27). EEG vyšetření byla provedena před zahájením léčby a po jejím 1. týdnu. Byla analyzována data obou skupin a kalkulovány predikční hodnoty (PPV, NPV). Výsledky: Ve skupině léčené tDCS došlo u 6 ze 7 respondérů (R) k redukci hodnoty PFC_T po 1. týdnu léčby a u nonrespondérů (NR) to bylo u 5 z 20 pacientů (p<0,05). Parametr (redukce kordance) dosáhl pozitivní predikční hodnoty (PPV) 0,55 (95%CI 0,23-0,83) a negativní predikční hodnoty (NPV) 0,94 (95%CI, 0,70-1,0) s přesností predikce 0,78 (95%CI 0,58-0,85). Plocha pod křivkou ROC analýzy pro přítomnost redukce hodnoty kordance vzhledem k odpovědi (kvalitativní ukazatel- pokles kordance vs bez poklesu kordance) po 1. týdnu léčby činila 0,80 (95% CI, 0,61-0,93, p<0,001). Analýza změny hodnoty PFC_T po 1. týdnu léčby detekovala rozdíl mezi R a NR (p=0,03). AUC pro změnu PFC_T (kvantitativní ukazatel) po 1. týdnu léčby činila 0,76 (95%CI, 0,55- 0,90) s PPV 0,54 (95% CI 0,23-0,83) a NPV 0,94 (95% CI) 0,70-1,00). Ve skupině léčené rTMS byl pokles hodnoty PFC_T po 1. týdnu léčby zjištěn u všech R (n=9) a u 7 z 17 NR (p<0,05). PPV a NPV činily 0,56 (95% CI, 0,30-0,80) resp. 1,0 (95%CI, 0,69-1,0) s přesností predikce 0,73 (95%CI, 0,52-0,73). Plocha pod křivkou ROC analýzy pro přítomnost redukce PFC_T po 1. týdnu léčby vzhledem k odpovědi činila 0,72 (95% CI, 0,59-0,93). AUC pro změnu kordance po 1. týdnu léčby činila 0,76 (95%CI, 0,56-0,91) s PPV 0,56 (95%CI 0,30 – 0,80) a NPV 1,00 (95%CI 0,69- 1,00). Při porovnání ploch pod křivkou (predikční účinnosti) pro přítomnost redukci PFCT po 1. týdnu léčby vzhledem k odpovědi na léčbu mezi oběma léčebnými skupinami nebyl nalezen signifikantní rozdíl (p=0,95) a k obdobnému výsledku dospělo porovnání AUC pro změnu PFC_T po 1. týdnu (p=0,81). V souhrnu lze uvést, že výsledky poukázaly na predikční potenciál redukce PFC_T po 1. týdnu léčby vzhledem k dosažení odpovědi s vysokou negativní predikční hodnotou pro oba typy stimulací. Podpořeno grantem AZV MZ ČR NU22-04-00192.

Abstract

Úvod: Repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS) a transkraniální stimulace stejnosměrným proudem (tDCS) jsou studovány jako nefarmakologické, neurostimulační metody v léčbě depresivní poruchy (DP). Studie z roku 2009 popisuje antidepresivní účinek pravostranné nízkofrekvenční rTMS srovnatelný s venlafaxinem (Bares et al., 2009). Naše studie z roku 2019 přichází s výsledky, že levostranná anodální stimulace tDCS je rovněž obdobně účinná jako venlafaxin v akutní léčbě deprese (Bares et al., 2019). Je však relativně málo dat, která se věnují srovnání antidepresivního účinku rTMS proti tDCS. Do poolované analýzy jsme zařadili obě zmíněné předcházející studie, abychom porovnali obě neurostimulační modality proti sobě – srovnáváme jak antidepresivní účinnost z hlediska dosažení odpovědi na léčbu/remise, tak přijatelnost pro naše pacienty z hlediska výskytu vedlejších účinků a dokončení studijního protokolu. Metodika: Byla analyzována poolovaná data (n=117) ze dvou 4-týdenních randomizovaných kontrolovaných studií (Bares et al., 2009 a Bares et al., 2019). V těchto studiích bylo rTMS skupině (n=29) aplikováno 20 stimulací (1Hz, pravý DLPK, 600 pulzů, 100% MP), tDCS skupině (n=29) 20 sezení (2mA, anodální stimulace na levý DLPK, 30 minut denně). Venlafaxin (n=59) byl podáván v dávce minimálně 150mg po prvním týdnu léčby. Primárním výstupem bylo porovnání dosažení remise a responze na aplikovanou léčbu za užití škály deprese dle Montgomeryho a Åsbergové (MADRS) na konci studie. Odpověď byla definována jako ≥ 50% redukce MADRS, remise jako MADRS skóre ≤ 10 bodů. Sekundárním výstupem bylo porovnání bezpečnosti a přijatelnosti terapie pro pacienty, tj. srovnání výskytu vedlejších účinků v jednotlivých léčebných skupinách. Výsledky: Dosažení odpovědi pro rTMs (31%), tDCS (24%) a venlafaxin (41%) se statisticky nelišilo v mezi skupinovém srovnání (p=0,28). Také v dosažení remise (rTMS 17%, tDCS 17%, venlafaxin 27%) nebyl nalezen statisticky významný rozdíl (p=0,44). Celkem dvacet pacientů (17%) nedokončilo studijní protokol, napříč sledovanými skupinami odstoupily podobně velké počty pacientů. (rTMS 3/29, tDCS 6/29, venlafaxin 11/59, p=0.52) Závěr: Levostranná anodální tDCS a pravostranná nízkofrekvenční rTMS se dle našich dat významně neliší v dosažení antidepresivního efektu, obě neurostimulační metody prokázaly klinický efekt v léčbě deprese a přitom bezpečný profil, zaznamenali jsme relativně nízký výskyt nežádoucích účinků. Dedikace: Podpořeno z programového projektu MZ ČR reg.č. NV18-04-00260 za finanční podpory MŠMT v rámci programu NPU I.

Abstract

V rámci diskusního panelu k vzdělávání v psychiatrie budeme sdílet aktuální informace o atestačních zkouškách, vzdělávacích programech, principech akreditace a uznávání praxe a budeme hledat odpovědi na otázky z pléna. Diskusního panelu se budou účastnit zástupci akreditační komise, ministerstva zdravotnictví, IPVZ kateder psychiatrie a psychoterapie a lékařských fakult, které organizují atestační zkoušky a zkoušky po kmeni.

Abstract

Příspěvek se zaměřuje na efektivitu Dialektické behaviorální terapie (DBT). Prezentovány budou dosavadní výsledky výzkumu efektivity a výzkum, který v současnosti probíhá na Psychiatrické klinice FN Brno a Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Z předchozích výzkumů se ukazuje, že po absolvování DBT programu dochází u pacientů ke snížení problémů na symptomatické úrovni (např. sebevražedného a sebepoškozujícího chování, deprese, úzkosti, pocitu bezmoci, problémů se vztekem a impulzivity). Studie zaměřující se na neurální změny jsou teprve ve svých počátcích, ale naznačují snížení aktivity amygdaly. Cílem tohoto výzkumu je tedy ověřit efektivitu DBT programu a zaměřit se jak na symptomatické, tak na neurální změny. Výzkumu se zúčastní 35 pacientů s hraniční poruchou osobnosti, kteří podstoupí 24týdenní program DBT. Výsledky této skupiny budou srovnány s kontrolní skupinou 30 pacientů s hraniční poruchou osobnosti, kteří terapeutický program neabsolvují a kontrolní skupinou 35 zdravých respondentů. Výzkum je longitudinální, respondenti budou měření celkem třikrát (před zahájením terapie, po skončení terapeutického programu a půl roku po jeho skončení). Symptomatické změny jsou zjišťovány dotazníky na projevy hraniční poruchy osobnosti. Po dva dny je také pomocí mobilní aplikace sledována variabilita emocí. Dotazníky v této aplikaci chodí respondentům každou hodinu a ptají na právě prožívané emoce a jejich intenzitu. Neurologické změny jsou měřeny funkční magnetickou rezonancí spolu s elektroencefalografem. Respondenti plní v magnetické rezonanci tři úkoly: Faces (úkol zaměřený na aktivitu amygdaly při sledování emočních výrazů), Neurofeedback (zjišťuje schopnost regulovat své emoce) a Cyberball task (zaměřený na citlivost vůči vyloučení). První výsledky naznačují, že u pacientů, kteří program absolvovali dochází ke zmírnění potíží souvisejících s hraniční poruchou osobnosti. Ke snížení došlo zejména v oblasti emoční regulace (N = 9; r = 0,68) a impulzivity (N = 9; r = 1). K významnému zvýšení pak došlo u všímavosti (N = 9; r = - 0,93), které se pacienti v průběhu terapie učí. Rozdíly byly vzhledem k malému vzorku respondentů zjišťovány Wilcoxonovým testem. Na konferenci budou prezentovány aktuální výsledky výzkumu. Studie byla podpořena grantem MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstract

V roce 1993 vyšla kniha americké psycholožky Marshy M. Linehanové s názvem Cognitive-Behavioral Treatment of Borderline Personality Disorder. Vyvrcholila tak její mnohaletá výzkumná i psychoterapeutická práce na poli suicidality a hraniční poruchy. Navzdory názvu je tato kniha dodnes biblí dialektické behaviorální terapie (DBT). Tato terapie je jednou z účinných terapií pro pacienty s hraniční poruchou osobnosti. Ve svém typickém uspořádání trvá program jeden rok a zahrnuje výuku a nácvik specifických dovedností ve skupině, individuální sezení s terapeutem a telefonní koučing. Pro vedení skupinové i individuální terapie platí jasná pravidla. Dovednosti, které se pacienti učí, patří do čtyř oblastí – všímavost, emoční regulace, efektivita v mezilidských vtazích a zvládání nadměrného stresu. Program individuálního sezení se vytvoří na začátku sezení podle každodenních záznamů do deníkové karty. Prioritu mají chování ohrožující život, následují chování narušující terapii a chování narušující kvalitu života. Všichni terapeuti se jedenkrát týdně schází k týmové vizitě. Aby pacienti mohli do DBT vstoupit musí se minimálně zavázat k tomu, že se budou snažit pracovat na svém život ohrožujícím chování, což zahrnuje sebepoškozování a sebevražedné výhrůžky a pokusy. Na brněnské Psychiatrické klinice již téměř 3 roky aplikujeme poněkud modifikovaný DBT program a zároveň zkoumáme jeho efektivitu. Přednáška byla podpořena grantem AZV MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstract

Dialektická behaviorální terapie (DBT) je vysoce specializovaný strukturovaný psychoterapeutický přístup sloužící k léčbě potíží s emoční regulací, suicidálního a sebepoškozujícího chování a řadě souvisejících problémů. Program zahrnuje řadu vzájemně propojených komponent – přípravná pretreatment fáze, individuální terapeutická sezení, skupinový trénink dovedností, telefonický koučink a konzultační tým terapeutů. Ačkoli se jednotlivé komponenty mohou lišit svou primární funkcí, jsou úzce propojeny, vzájemně zvyšují svou efektivitu a velmi často podmiňují funkčnost ostatních součástí. Dodržování kompletní struktury DBT se ukazuje jako důležitý faktor účinnosti samotné terapie. Přednáška popisuje strukturu a funkci jednotlivých modulů včetně důležitosti přípravné fáze a propojuje je s každodenní praxí DBT terapeuta. Zaměřuje se na důležité aspekty individuální DBT terapie včetně způsobu práce s faktory narušujícími efektivitu psychoterapeutického procesu, které často vedou k nekontinuitě péče o pacienta. Závěrem shrnuje strukturu DBT programu FN Brno. Studie byla podpořena grantem MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstract

Hraniční porucha osobnosti je život ohrožující onemocnění, riziko sebevraždy u těchto pacientů mnohonásobně vyšší než v obecné populaci a dle dostupných studií spáchá sebevraždu až 10% pacientů s hraniční poruchou osobnosti. Terapie pacientů s hraniční poruchou osobnosti je obtížná, standardní metody léčby často selhávají, hospitalizace se u pacientů neukazují jako efektivní a farmakoterapie je pouze symptomatická. To způsobuje, že standardní přístupy léčby typicky nejsou dostatečně efektivní, pacienti se opakovaně sebepoškozují nebo usilují o sebevraždu, což vyžaduje opakovanou psychologickou i somatickou krizovou péči, a vysoké jsou tak také náklady na léčbu těchto pacientů. Pacienti bývají navíc často stigmatizováni nebo označováni jako manipulativní a podobně, což může být spojeno například s nedostatkem cíleného vzdělání pracovníků v léčbě těchto pacientů nebo s nepříjemnými pocity, které kontakt s pacienty může vzbuzovat v lékařích a terapeutech (strach o jejich život, frustrace při nedostatečném zlepšení či opakování potíží, pocity bezmoci a beznaděje a podobně). Již po desítky let jsou ve světě vyvíjeny psychoterapeutické přístupy cílené přímo na léčbu pacientů s hraniční poruchou osobnosti, které aktivně řeší potíže, ke kterým typicky v léčbě pacientů s hraniční poruchou osobnosti dochází. Mezi tyto přístupy patří zejména Dialektická behaviorální terapie, Schematerapie, Na přenos zaměřená terapie a Na mentalizaci založená terapie. V České republice je však implementace těchto přístupů stále v počátcích. Co potřebujeme udělat pro to, aby byla léčba pacientů s hraniční poruchou osobnosti v Česku dostatečně efektivní a aby byly dostupné cílené léčebné metody? Tato přednáška přináší souhrn problematických oblastí, které je třeba v léčbě pacientů s hraniční poruchou osobnosti v Česku podpořit. Mezi ně patří např. zastavení stigmatizace pacientů a jejich vylučování z léčby, edukace ohledně hraniční poruchy osobnosti a pravidelná podpora lékařů, terapeutů a dalšího personálu pečujícího o tyto pacienty, zastavení posilování problémového chování ve zdravotnickém systému a aktivní podpora a rozvoj cílených způsobů léčby hraniční poruchy osobnosti. V závěru přednášky bude představen aktuální stav rozvoje Dialektické behaviorální terapie v Česku a důvody, proč bychom měli usilovat o rozvoj právě toho terapeutického přístupu. Studie byla podpořena grantem MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstract

V posledních letech registrujeme zvýšený nárůst pacientů s klinickým obrazem emočně nestabilní poruchy osobnosti, kteří se dostávají na akutní lůžka PK. Naší snahou bylo nabídnout jim strukturovaný program, který by umožnil podporu v řešení krize, efektivní behaviorální stabilizaci v průběhu krátkodobé hospitalizace a poskytl jim konkrétní nástroje, jak nakládat se silnými emocemi . Vzhledem k zaběhlému ambulantnímu DBT programu na naší klinice a dobrým zkušenostem, které s tímto přístupem máme, jsme se rozhodli prvky dialektické behaviorální terapie aplikovat i na běžný režim otevřeného psychoterapeutického oddělení.

Abstract

Real-time fMRI neurofeedback je inovativní metoda, při které je člověku v magnetické rezonanci prezentována aktuální úroveň mozkové aktivity z určité části jeho vlastního mozku. Úkolem je pak cíleně ovlivňovat úroveň aktivity v požadovaném směru, a tím se učit regulovat svou mozkovou aktivitu za pomoci neurofeedbacku. Protože magnetická rezonance má vysoké rozlišení, můžeme zpracovávat a prezentovat neurofeedback z jakékoliv konkrétní části mozku, mozkové sítě nebo třeba mozkové konektivity. Neurofeedback jako metodu léčby lze využít v zásadě dvěma způsoby. Za prvé můžeme identifikovat oblast mozku, která je spojena s výskytem určitých symptomů, za druhé můžeme identifikovat oblast mozku, která souvisí s určitou funkcí, která je narušena. Neurofeedback z vybrané oblasti poté prezentujeme v magnetické rezonanci pacientovi s daným onemocněním, který se učí záměrně ovlivňovat aktivitu dané mozkové oblasti žádoucím směrem s cílem, aby došlo k redukci symptomů nebo posílení narušené funkce. Neurofeedback má potenciál jako metoda léčby u řady psychických, ale i neurologických onemocnění - např. deprese, úzkostné poruchy, posttraumatická stresová porucha, hraniční porucha osobnosti, ADHD, chronická bolest, motorické poruchy, tinnitus a jiné. Ve většině oblastí je výzkum účinnosti fMRI neurofeedbacku v pilotních fázích. Největší evidenci má aktuálně efekt fMRI neurofeedbacku amygdaly na snížení deprese. Studie fMRI neurofeedbacku provází také řada metodologických výzev. V závěru příspěvku se věnujeme diskuzi, jak velký potenciál má fMRI neurofeedback jako metoda léčby v běžné psychiatrické praxi. Příspěvek byl podpořen grantem MZ ČR č. NU20-04-00410, projektem Specifického vysokoškolského výzkumu MŠMT č. MUNI/A/1385/2021 a projektem Rozvoje výzkumné organizace MZ ČR (FNBr, 65269705).

Abstract

ÚVOD
Virtuální realita (VR) je pokročilé rozhraní mezi člověkem a počítačem, které umožňuje simulovat realistické prostředí a interakce v něm. Důležitou vlastností VR, která jí odlišuje od jiných typů rozhraní, je možnost navodit ponoření (imerzi), tedy pocit fyzické přítomnosti ve virtuálním prostředí. To se děje prostřednictvím nahrazení vjemů z reálného prostředí vjemy simulovanými, většinou s pomocí tzv. headsetu (v češtině poněkud nepřesně překládáno jako brýle pro VR, helma pro VR nebo projekční helma). To je rozdíl oproti vylepšené realitě (augmented reality, AR), kdy je reálné prostředí doplňováno počítačem generovanými vjemy. Ve VR je možné simulovat jakékoliv prostředí, i takové, kterému nelze uživatele za normálních okolností vystavit. Dále lze relativně volně manipulovat jak se samotným simulovaným prostředím, tak s jinými poskytovanými stimuly. Chování uživatele ve virtuálním prostředí lze navíc sledovat a měřit. Díky všem zmíněným vlastnostem je VR vhodným nástrojem pro využití VR jako nástroje v psychiatrii, psychologii a neurovědách. O tomto způsobu využití VR se hovoří již od 90. let 20. století. Teprve recentní rozvoj uživatelsky přívětivého a cenově přijatelného hardware dal tomuto směru aplikace nový impuls.

Aplikace VR v psychiatrii lze rozdělit v podstatě na dvě velké skupiny: intervence a testování. Intervence zahrnují zejména aplikace terapeutické, tréninkové a edukační. Naprostá většina literatury věnující se VR v psychiatrii se zabývá právě možností jejího využití v terapii. Testování ve VR se v literatuře vyskytuje méně často a jeho využití zahrnuje diagnostiku a výzkum duševních poruch. Díky imerzivním vlastnostem poskytuje VR při tomto způsobu aplikace vysokou ekologickou validitu. Možnost měření pohybu a chování uživatele je pak neméně důležitá vlastnost. Sezení ve VR lze dále doplnit o další měření, například biosignálů, a možnosti testování tak dále rozšířit.

METODY
Obsahem této prezentace bude přehled literatury zabývající se testováním ve VR, tedy diagnostickým a výzkumným využitím. Budou poskytnuty příklady metodologie a aplikací u jednotlivých skupin psychiatrických diagnóz. Následovat bude přehled limitací a výzev v tomto způsobu využití VR. Nakonec bude představena aplikace s názvem Ekhi jakožto rámec pro účely terapie, diagnostiky a výzkumu duševních poruch.

VÝSLEDKY
V literatuře se jako nejčastější metodologické postupy uvádí měření odezvy uživatelů na specifické stimuly a sledování uživatelů během plnění úkolů. Jako příklad prvního zmíněného postupu lze uvést měření stresové reakce při vystavení environmentálním stimulům u úzkostných a stresem podmíněných poruch. Tato metodologie ale byla využita také například při hodnocení paranoidity nebo výzkumu narušení pocitu vlastnictví těla u schizofrenie pomocí iluze přenosu těla (body transfer illusion). Druhý zmíněný postup, měření během plnění úkolů, byl využit například při hodnocení kognitivních a exekutivních funkcí u kognitivních poruch.

Co se týče jednotlivých diagnostických okruhů, tak intervence ve VR jsou dominantní aplikací u poruch úzkostných, stresem podmíněných a poruch příjmu potravy. Naproti tomu u psychotických poruch jednoznačně převažovaly aplikace využívající testování pro diagnostiku a výzkum. U dalších diagnostických okruhů byl poměr obou typů aplikací více vyvážený, týká se to návykových poruch, kognitivního deficitu a demence, autismu a poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Skupinami poruch, u kterých byly překvapivě málo využity jak intervenční, tak testovací aplikace byly poruchy nálady a obsedantně-kompulzivní porucha.

Pomineme-li možnost nežádoucích účinků VR během sezení zahrnující simulátorovou nevolnost (simulator sickness, VR sickness nebo cybersickness) a tzv. následné efekty (aftereffects), pak největšími limitacemi a výzvami využití VR je standardizace a náročnost vývoje. Různé studie využívají různé technické vybavení, různý software s různorodým způsobem sběru a ukládání dat. Toto zhoršuje možnost srovnávání a zobecňování výsledků. Opakovaný vývoj scénářů ve VR je rovněž časově, personálně a technicky náročný.

Projekt Ekhi, který je vyvíjen na Vysokém učení technickém ve spolupráci s Psychiatrickou klinikou Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno má za cíl být příspěvkem v řešení některých zmíněných výzev. Aplikace Ekhi bude jednotným technologickým rámcem pro snadné vytváření scénářů ve VR. Součástí platformy bude také možnost sběru dat včetně různých biosignálů, jejich online zobrazení i využití pro biofeedback ve VR. Další inovací je možnost monitorovat a ovládat sezení na dálku pomocí webové aplikace.

ZÁVĚR
Virtuální realita může být užitečným nástrojem při testování za účelem diagnostiky a výzkumu duševních poruch. Limitace využití VR zahrnují problematickou standardizaci na úrovni hardwaru, softwaru i sběru dat, která omezuje generalizaci získaných výsledků z jednotlivých studií. Další limitací je technická, časová a personální náročnost vývoje jednotlivých scénářů a aplikací ve VR.

Abstract

Sdělení přináší přehled současných znalostí, získaných díky studiu neuronů a glie indukovaných ze somatických buněk pacientů pomocí technologie lidských indukovaných pluripotentních buněk (hiPSC). Tato technologie umožňuje studovat žijící buňky a jejich změny dané genetickými faktory nemocí. Můžeme tak sledovat změny v průběhu jejich maturace a organizace do kompolexnějších struktur, jsme schopní sledovat změny exprese genů a jejich regulace v průběhu, včetně jejich morfologických a funkčních projevů a pozorovat, zda tyto změny dokáže korigovat aplikace psychofarmak. Přestože je rozvoj duševních nemocí daný interakcí mezi genetickými faktory a faktory prostředí a hiPSC modely tedy nemohou reprezentovat přímo patologii jednotlivých psychických poruch, umožňují nám tyto modely získávat informace o biologickém substrátu, který představuje dispozici pro rozvoj nemocí. Zaměříme se zejména na nálezy u schizofrenie a bipolární poruchy.

Abstract

Poruchy příjmu potravy patří mezi závažná a zároveň obtížně léčitelná psychiatrická onemocnění. Proto je potřeba hledat nové cesty, jak docílit uspokojivějších výsledků v terapii. S novými poznatky z oblasti neurobiologie poruch příjmu potravy se v poslední době postupně množí i studie zkoumající léčebný potenciál invazivních a neinvazivních neurostimulačních technik. V tomto příspěvku se společně s teoretickými východisky pokusím shrnout současnou evidenci klinických studií využívajících neurostimulace v léčbě mentální anorexie a mentální bulimie, mimo jiné z pohledu toho, na jaké oblasti mozku stimulace cílí. V neposlední řadě se zaměřím i na otázku, jak slibně se z hlediska budoucí terapeutické praxe jeví výsledky těchto klinických studií.

Abstract

Poruchy příjmu potravy (PPP) jsou závažná, často skrývaná onemocnění, která jsou spojena s častými psychiatrickými i somatickými komorbiditami, s kognitivními poruchami, poruchami emocionality. Včasný záchyt a léčba PPP snižuje riziko chronicity, invalidizace a mortality pacientů. V roce 1983 založil doc. MUDr. František Faltus, DrSc. na Psychiatrické klinice VFN a 1. LF UK Jednotku specializované péče pro PPP na základě zkušeností z belgického Kortenbergu. Současné Centrum pro diagnostiku a léčbu PPP vede prof. MUDr. Hana Papežová, CSc. Skládá se z lůžkové části, z denního stacionáře, který vznikl v roce 2002, ze specializované poradenské a následné ambulantní léčby. Lůžkové oddělení vede MUDr. Petra Holanová. Ambulantní péči poskytuje PhDr. František Krch, Ph.D., prof. MUDr. Hana Papežová, CSc., MUDr. Alena Lambertová, Ph.D., MUDr. Petra Holanová. Léčíme celé spektrum PPP - mentální anorexii, mentální bulimii, psychogenní přejídání včetně subklinických forem onemocnění. Pacienti se do specializované poradny, ambulance objednávají přes recepci naší kliniky, event. přes ambulanci. Objednávají se buď sami, někdy prostřednictvím rodičů, partnerů, blízkých osob, na doporučení praktického lékaře, lékařů specialistů apod. Terapeutický vztah je základem pro příznivý výsledek léčby PPP. Ze strany terapeuta je nezbytná akceptace nemocného, respekt, empatie, partnerský přístup, někdy se nevyhne ani konfrontaci s nemocným. Pro pacienty s PPP je charakteristická ambivalence k léčbě, taktéž zhoršená spolupráce v léčbě. To jsou charakteristiky, které mohou u terapeutů navozovat pocit bezradnosti, mohou vést i k syndromu vyhoření (burn-out syndromu). Důležitá je proto spolupráce s kolegy psychiatry, psychology, nutričními terapeuty, sociálními pracovníky, taktéž je doporučována mezioborová spolupráce. V prezentaci bude zmíněno, jak vypadá vlastní vyšetření pacienta s PPP, edukace, motivace k léčbě, podpůrná terapie, kognitivně-behaviorální terapie, farmakoterapie u komorbidních onemocnění. Budou prezentovány konkrétní komorbidní poruchy včetně konkrétní farmakoterapie.

Abstract

Poruchy příjmu potravy (PPP) jsou ve sportovní komunitě často utajovaným onemocněním, kterému se ale pomalu dostává pozornost i mezi laickou veřejností. Incidence PPP narůstá od konce minulého století. Výzkumy zároveň poukazují na 3x vyšší prevalenci PPP mezi sportovci než u běžné populace. Norské olympijské sportovní centrum přijímá opatření na ochranu zdraví svých sportovců. Do popředí se tak dostává samotné zdraví jedince před dosaženým výkonem. Sportovní a pohybová aktivita představuje jeden z rizikových faktorů pro vznik a průběh PPP. Nepřiměřené cvičení se objevuje v akutní fázi onemocnění, u mentální anorexie až v 80%, u mentální bulimie až u 55% pacientů. Excesivně cvičící pacienti vykazují oproti necvičícím pacientům s PPP vyšší úroveň psychického vypětí. Také častější symptomy, především úzkost, kompulse a obsese a rysy perfekcionismu a houževnatosti. S tím se pojí delší trvání léčby a častější výskyt relapsů a chronických průběhů s nepříznivou prognózou. Cílem studie je pilotní ověření dotazníku EED19 (verze 3) upraveného z norského originálu v České republice a porovnat kompulzivní cvičení a sportovní aktivitu pacientů Centra pro poruchy příjmu potravy 1. LF UK a VFN v Praze s PPP a běžnou populaci (n=180). Dotazník EED 19 je self-report questionnaire o 19 otázkách rozdělených do 4 subškál. Verze pro ČR je přeložena a odsouhlasena autorkou technikou zpětného překladu (translation / back translation model). Obecná populace byla získána prostřednictvím online dotazníku s 8 doplňujícími otázkami k získání zdravého kontrolního vzorku. Celkové skóre kompulzivního cvičení hospitalizovaných a částečně hospitalizovaných pacientů s PPP bylo 2,86 (střední závažnost nutkavého cvičení) ve srovnání s běžnou populací 1,39 (žádný symptom nutkavého cvičení) na Likertově škále 0-5. Pilotní ověření částečně potvrzuje výsledky autorky dotazníku M. Danielsen et al. Ukázala se potřeba rozšířit dotazník pro zdravou populaci (doplněny otázky z dotazníku SCOFF určeného pro skríning PPP a otázky týkající se současných psychiatrických onemocnění). Výsledky dotazníku EED19 budou dále využity pro prvotní vyhodnocení a úpravu specializované komplexní prevence, léčebného programu PPP a pro snížení rizika relapsu. Dotazník bude využit při práci se sportovně aktivními lidmi a vrcholovými sportovci k nastavení správné úrovně pohybových aktivit při léčbě PPP.

Abstract

Naše specializovaná práce v oblasti poruch příjmu potravy spočívá v blízkém, spojení výzkumu a klinické praxe v oblasti etiopatogeneze onemocnění I implementace poznatků do klinické práce. V klinické praxi vidíme v současnosti problematickou dostupnost specializované péče převážně u dětí a adolescentů, přestože včasná intervence je důležitým prediktorem průběhu onemocnění. Proto jsme v mezinárodní odborné skupiny PCAC (Partnership, Chapter and Affiliated Committee AED) vyvinuly Minimální standardy péče, které byly přeloženy do češtiny a pracujeme na minimálních standardech odborného vzdělávání v této specializaci. Vzhledem k rychlému rozvoji výskytu celého spektra onemocnění, posunů v psychopatologickém obraze, i spektru komorbidních onemocněních vyžaduje specializovaná intervence multidisciplinárního týmu kontinuální vzdělávání i hledání účinnějších intervencí a prevence v mladších cílových skupinách. Kontinuální vzdělávání je třeba pružně adaptovat. Přestože multidisciplinární tým je dlouhodobě základem odborné péče o poruchy příjmu potravy, (nejsou zařazeny mezi SMI, na které je zaměřena Reforma psychiatrie) zařazujeme do vzdělávání zdravotníky: nutriční terapeuty a specialisty, kteří jsou sice vzděláváni na lékařských fakultách, ale zatím nebyli zařazeni do plánovaných změn ve výuce psychoterapie. Podáváme informace o akreditovaném psychoterapeutickém výcviku, kde jsou zkušenosti s odborníky, kteří jsou často angažování v léčbě závažných poruch příjmu potravy bez dostatečného specializovaného vzdělávání, výcviku se sebezkušeností a praxe. Srovnáváme naše vzdělávací možnosti s podmínkami v zahraničí. Herrin M, Larkin M.: Nutrition counseling in the treatment of eating disorders. Routledge NY, 2013.

Abstract

Poruchy příjmu potravy byly považovány za skupinu onemocnění, která primárně postihuje dívky a ženy. V subpopulaci mužů je zastoupeno celé spektrum poruch příjmu potravy zahrnující mentální anorexii, mentální bulimii, záchvatovité přejídání (BED). V klasifikaci DSM- V je zastoupená diagnóza vyhýbavé a restriktivní poruchy příjmu potravy (ARFID). Prevalence poruch příjmu potravy u mužů se liší podle konkrétního onemocnění, dle dostupných údajů se mentální anorexie vyskytuje u 10-15% všech případů, u mentální bulimie 8-10%, u diagnóz ARFID či BED se zastoupení mužů a žen vyrovnává. Na našem pracovišti v posledních 5 letech tvoří počet hospitalizovaných mužů ve specializovaném programu poruch příjmu potravy cca. 6-8 % pacientů. S poruchami příjmu potravy u mužů se dle literatury vyskytuje vyšší výskyt psychiatrických komorbidit- poruchy osobnosti, problematika závislostí, častěji než u žen může být anorektická symptomatika prodromální fází schizofrenního onemocnění. V rámci purgativní symptomatiky se u mužů častěji vyskytuje kompenzační cvičení než jiné očišťovací mechanismy jako je zvracení, zneužívání laxativ, anorektik. Specifickou problematikou u mužů je tzv. bigorexie (anorexie naruby, Adonisův komplex), která se dle DSM-V řadí mezi tzv. svalovou dysmorfofobickou poruchu, kde je především zdůrazněna patologie ve zkresleném vnímání vlastního těla, pocity nedostatečných tělesných rozměrů a svalové hmoty. Je ale nedílně spojena i s patologií v jídelním chování, excesivním cvičení, nadužíváním anabolik. Ve svém důsledku přináší toto onemocnění psychické a somatickými komplikace a sociální selhávání obdobné jako u žen s mentální anorexií. S nárůstem výskytu poruch příjmu potravy v populaci obecně roste i prevalence u mužů. Důležité je zlepšení diagnostiky, přístupu k léčbě, lepší porozumění podobnostem i odlišnostem v klinickém obraze u žen a mužů. Oddalování specializované péče u mužů s poruchou příjmu potravy může způsobovat i strach ze stigmatizace.

Abstract

Demence s Lewyho tělísky (DLB) je charakterizovaná demencí s variabilní kombinací hlavních klinických příznaků: parkinsonský syndrom, poruchy vázané na REM spánek, kolísání příznaků a zrakové halucinace. V prodromálním stadiu DLB můžeme vidět mírnou kognitivní poruchu a/nebo delirium a/nebo příznaky duševní poruchy (depresivní a/nebo psychotické). Správná diagnóza může zabránit řadě komplikací, např. iatrogenních při nasazení nevhodných léků (riziková antipsychotika, léky s anticholinergním účinkem), umožní časně nasadit účinné léky (inhibitory cholinesteráz) a zahájit nefarmakologické intervence (korekce zraku, cvičení, behaviorální strategie aj.). Je prezentovaná kazuistika ženy, u které se v 71 letech objevily vracející se zrakové halucinace bez přítomné demence. Ambulantní psychiatrička stanovila diagnózu organické halucinózy a bez dalšího pátrání po příčině nasadila antipsychotikum. Stav pacientky se zhoršoval, objevila se deliria, pacientka odešla z domova, nalezena podchlazená, následně hospitalizovaná na interním oddělení. Dál byly přítomné bohaté zrakové halucinace, bludy, delirium, což vedlo k navýšení antipsychotika. Rozvinula se imobilita. V dalším průběhu progredovala demence, pacientka přijata na gerontopsychiatrii. Přes vysazení antipsychotik a nasazení kognitiv se nepodařilo stav zlepšit. Pacientka zemřela necelé dva roky od objevení se prvních příznaků neurodegenerace. Neuropatologické vyšetření diagnostikovalo komplexní kombinované postižení mozku s dominujícím obrazem nemoci s Lewyho tělísky. Smyslem prezentace je upozornit na nemoc s Lewyho tělísky jako na možnou příčinu psychotické poruchy se začátkem ve vyšším věku s nutností dodržet terapeutická doporučení.

Abstract

Dle zákona o sociálních službách se v domovech se zvláštním režimem (dále jen „DZR“) poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí, a ostatními typy demencí. V DZR jsou klienti, z nichž většina užívá psychofarmaka a potřebuje péči psychiatra. Klienti DZR obvykle mají III. či IV. stupeň závislosti a vyžadují vysokou míru podpory od pracovníků přímé péče i zdravotních sester. Multidisciplinární spolupráce psychiatra, zdravotních sester, pracovníků přímé péče, aktivizačních pracovníků a sociálních pracovníků v DZR může vést k efektivnímu řešení poruch chování a dalších psychiatrických příznaků za využití farmakologických a zejména nefarmakologických postupů péče. Využití nefarmakologických postupů umožňuje snížit množství psychofarmak, a tím i jejich nežádoucích účinků. Snížení dávek psychofarmak vede ke snížení polékového útlumu klientů a zlepšení jejich zbytkové schopnosti soběstačnosti. Lepší soběstačnost klientů zlepšuje kvalitu jejich života a ulehčuje péči o ně jejich pečovatelům. Příspěvek shrnuje a na kazuistických příkladech ukazuje obvyklé psychiatrické problémy klientů DZR a jejich možnosti řešení s důrazem na multidisciplinární spolupráci a nefarmakologické postupy. Mezi nejčastější psychiatrické problémy klientů DZR patří poruchy chování včetně odmítání péče, agresivity a křiku, stavy psychomotorického neklidu, poruchy spánku a problémy s příjmem stravy. Okrajově se příspěvek dotkne i možností paliativní péče v DZR.

Abstract

Demence a poruchy kognitivních funkcí patří celosvětově mezi hlavní faktory, které vedou u seniorů k invaliditě a závislosti na okolí. Vzhledem ke globálnímu stárnutí populace, které s sebou nese výrazný nárůst kognitivních poruch a demencí, je pozornost výzkumu zaměřena zejména na hledání nových metod, které by sloužily k jejich prevenci, včasnému detekování a úspěšnému (vy) léčení. Neustále se zvyšující počet těchto onemocnění má totiž nejen medicinský, ale i významný socioekonomický dopad na celou společnost. Jedním ze směrů výzkumu je i hledání jejich rizikových faktorů. Z výsledků studií vyplývá, že snížení výskytu rizikových faktorů demence o 5 %, vede k poklesu výskytu demence o 1,6 – 7,2 %. Předkládané sdělení shrnuje současné směry výzkumu rizikových faktorů demence a zaměřuje se na jejich možnou prevenci.

Abstract

Referát je přehledový, doplněný dvěma kazuistikami. COVID-19 je onemocnění, které postihuje řadu funkcí organizmu jak akutně, tak i po delší dobu (post-covidový syndrom). Mezi tyto funkce náleží i funkce kognitivní, především pozornost, pracovní paměť, řeč a exekutivní funkce. Kognitivní funkce mohou být ovlivněny přímými i nepřímými mechanizmy. Navíc COVID-19 stejně jako některé další virové infekce mohou podstatně zhoršit projevy již preexistující organické poruchy kognice. Studie s MRI prokázaly u některých covidových pacientů strukturální změny typu akutní nekrotizující encefalitidy a abnormity v mediálních temporálních strukturách včetně hipokampů. Virus se do mozku šíří prostřednictvím čichového nervu, a čichové buňky exprimují ve velké míře angiotenzin-konvertující enzym 2, jehož receptory umožňují vstup viru do CNS. Nepřímé postižení vzniká především nadměrným uvolněním prozánětlivých cytokinů v gliových buňkách, hyperkoagulabilitou a oxidativním stresem. Další přispívající faktory kognitivního postižení mohou být úzkost a deprese. Je diskutována otázka aktivace Alzheimerovy choroby, při postižení hipokampů. Při nákaze COVID-19 je důležité, jaké rizikové faktory se vyskytují u příjemce – zejména nositelství alely 4 apolipoproteinu epsilon (ApoE4), předchozí prodělané virové i bakteriální infekce, ale také např. životní styl. Také je významné, zda příjemce trpí nebo netrpí jakoukoli kognitivní poruchou, a jaký je jeho celkový somatický stav. Toto pak spouští patogenetické – neurodegenerativní faktory – masivní uvolnění cytokinů, zánět, oxidativní stres, zvýšení krevní srážlivosti, ale také aktivaci epigenetických mechanizmů. Výsledkem pak jsou léze hipokampů a dalších mediálních temporálních struktur a indukce tvorby beta-amyloidu. Klinicky z toho vyplývají poruchy kognitivních funkcí – především pracovní paměti, exekutivních funkcí, řeči. Naskýtá se proto otázka, zda nemůže být infekce COVIDem-19 spouštěč Alzheimerovy choroby. Je známo, že Alzheimerova choroba se rozvíjí léta před objevením se klinické manifestace, dochází k ukládání beta-amyloidových depozit. COVID by pak mohl tento proces urychlit, ev. i spustit. Na druhou stranu je uvažováno o možném infekčním/parainfekčním původu Alzheimerovy nemoci. Několik studií bylo zaměřených na antivirální terapii Alzheimeriovy choroby, již dříve byla zkoušena v této indikaci antibakteriální terapie. V této souvislosti jsou zajímavé pokusy o léčbu COVID-19 protizánětlivými látkami, např. antimalariky. Tyto látky by měly ovlivňovat především komplikace infekce ze strany CNS, i když neredukují podstatně morbiditu ani mortalitu. Určité šance zmírnit CNS projevy COVIDu má i amantadin. Po proběhlé infekci by měla být poskytována kognitivní rehabilitace alespoň u osob s preexistujícím kognitivním deficitem nebo u lidí se subjektivními stížnostmi na přetrvávající poruchy kognice. Jsou uvedeny 2 kasuistiky: Šedesátiletá žena bez předchozích poruch paměti si po infekci stěžuje na roztržitost, nesoustředěnost, poruchy pracovní a recentní epizodické paměti a nerozhodnost, se zhoršeným výkonem v testu MoCA. Pacient starý 75 let, trpící amnestickou formou lehké poruchy poznávacích funkcí se po infekci skokově zhoršil, nastal přechod do demence včetně výkonnosti v psychometrických testech.

Abstract

Úvod: V mnoha zemích je běžně poskytována specifická léčba sexuálních deliktů ve věznicích, forenzních nebo všeobecných nemocnicích nebo komunitních zařízeních. Metaanalytické přehledy nalézají relativně nízkou míru recidivity asi 10 % v oblasti sexuálního násilí a poněkud vyšší čísla v oblasti obecné kriminality při průměrné délce sledování okolo pěti let. České republice je v 6 zařízeních umístěno 140 osob ve výkonu ústavní sexuologické léčby, počátky tohoto typu léčby sahají do sedmdesátých let a dřívější nálezy ukazují na účinnost tohoto programu. Recentní data o úspěšnosti touho programu nejsou dostupná a také chybí podrobnější data popisující populaci parafilních sexuálních delikventů. Metoda: Ve vzorku 127 nemocných, kteří absolvovali ústavní sexuologické léčení v PN Bohnice jsme sebrali soubor sociodemografických dat, dat tykajících se trestné činnosti, léčebné trajektorie, průběhu ústavní léčby a návazné léčby ambulantní. Dataset byl statisticky zpracován. Výsledky: Průměrný věk při vzorku je 51 let v rozmezí 23 až 85 let. Více než polovina vzorku (51,2 %) je vdaná nebo ve vztahu. Přes 40 % vzorku neukončilo střední školu (43,3 %) a pouze 2 (1,6 %) získali vysokoškolské vzdělání. 23,6 % se dopustilo vážného sexuálního násilí, 55,9 % se dopustilo taktilního sexuálního chování, včetně zneužití, 19,7 se dopustilo nekontaktních sexuálních trestných činů a 1 osoba (0,8 %) spáchala žhářství. Obecná míra recidivy je 33,1 %, což představuje 42 ze 127 pachatelů, kteří podstoupili léčbu. Po dělení dle deliktního jednání je sexuální násilná recidiva u 4,7 % (6) a nekontaktní jednání 11,8 % (15). Celková sexuální recidivita je 16,5 % (21). Recidivita v oblasti obecné kriminality na 16,5 % (21) a po rozdělení je míra nesexuálního násilí 6,3 % (8) a nenásilné obecné kriminality je 10,2 %. Závěr: zkoumaná populace je zcela srovnatelná s sociodemografických parametrech s nálezy jiných studií. Vzhledem k délce sledován přesahující deset let lze sexuálně násilnou recidivitu hodnotit jako relativně nízkou a systém ústavního sexuologického léčení jako funkční a účinný ve snižování rizika opakování sexuálně násilného jednání.

Abstract

Děti sledují internetovou pornografii od nízkého věku, což má negativní dopad na jejich chování, citový a mravní vývoj. Stávají se obětmi online agresorů a manipulátorů. Přednáška seznamuje s riziky předčasné konzumace pornografie u dětí.